ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1281.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1281/2021-1273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 12. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 38/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T 38/2019, byl obviněný M. M. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 2013 v Praze 1, na adrese XY, v prostorách kanceláře F. V. prodal na základě uzavřené kupní smlouvy společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 24247464, za částku 3.300.000 Kč, kterou mu kupující převedl dne 8. 11. 2013 na jeho bankovní účet č. XY, obraz Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v hodnotě 8.000.000 Kč, přičemž nebyl vlastníkem tohoto obrazu, prodej uskutečnil výrazně pod obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil zájem, přičemž následně, jakmile zjistil, že byl obraz společností PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., vydán Policii České republiky, vybral z bankovního účtu veškerou zbývající finanční hotovost z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený O. H., nar. XY, a společnost PROARTE uzavřený investiční fond, a.s., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 2 T 38/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadnutého rozhodnutí. V neprospěch obviněného podala odvolání taktéž státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to rovněž do všech výroků napadnutého rozhodnutí. Poškozená společnost PROARTE pak podala odvolání směřující do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, a to tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podílnictví podle §216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku , a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 11. 2013 v Praze 1, na adrese XY, v prostorách kanceláře F. V. prodal na základě uzavřené kupní smlouvy společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., IČ: 24247464, za částku 3.300.000 Kč, kterou mu kupující převedl dne 8. 11. 2013 na jeho bankovní účet č. 262269819/0300, obraz Jana Zrzavého s názvem „Pojďte ke mně všichni“ v hodnotě 8.000.000 Kč, přičemž tento obraz byl v blíže nezjištěné době od února 2013 do 28. 5. 2013 odcizen dosud neznámým pachatelem z bytové jednotky na adrese XY, Praha 4, užívané I. H., nar. XY, zesnulou dne 22. 3. 2013, a takto jednal ačkoliv byl s tímto původem prodávaného obrazu přinejmenším srozuměn, neboť se jej po jeho manželce K. M., která byla dědičkou po I. H., opakovaně domáhal vlastník O. H. a i vzhledem k okolnostem jeho prodeje, který se uskutečnil výrazně pod obvyklou cenou a prvnímu zájemci, jenž o obraz projevil zájem, zjevně věděl, že tento obraz pochází z trestné činnosti přičemž následně, jakmile zjistil, že byl obraz společností PROARTE uzavřený investiční fond, a. s., vydán Policii České republiky, vybral z bankovního účtu veškerou zbývající finanční hotovost z kupní ceny a užil ji pro vlastní potřebu.
Obviněný byl odsouzen podle §216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnáct) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Ve výroku o náhradě škody zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Odvolání obviněného M. M. a poškozené společnosti PROARTE byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, podali jak obviněný prostřednictvím svého právního zástupce, tak nejvyšší státní zástupce dovolání , o nichž bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021, tak, že k dovolání nejvyššího státního zástupce byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušen, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud shledal důvodnými námitky nejvyššího státního zástupce týkající se nesprávné právní kvalifikaci, kdy z rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo patrno, jakým trestným činem uznal obviněného vinným a ani to, zda Městský soud provedl hodnocení v úvahu přicházejících právních úprav s ohledem na novelizace trestního zákoníku v období od spáchání trestného činu do rozhodování odvolacího soudu. Dalším důvodem pro zrušení předmětného rozhodnutí bylo uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby bez toho, aby odvolací soud aplikoval ustanovení §58 tr. zákoníku, čímž došlo k tomu, že odvolací soud obviněnému uložil trest, jenž zákon nepřipouští. Dovolání obviněného, které se soustředilo primárně na kritiku skutkových závěrů soudů nižších stupňů, rozsahu a hodnocení provedeného dokazování, hodnocení předběžné otázky vlastnictví obrazu a neexistence zdrojového trestného činu, pak Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V rámci nového projednání věci, tj. v nyní posuzované věci, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř znovu rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným zločinem legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku, a to na podkladě totožného skutkového stavu jako ve zrušeném rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020.
Obviněný byl odsouzen podle §216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozený O. H., nar. XY, a společnost PROARTE uzavřený investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., IČ 24247464, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného M. M. a poškozené společnosti PROARTE uzavřený investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.s., byla odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, podal obviněný dovolání (č. l. 1243-1248), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném hmotněprávním právním posouzení věci. Podle obviněného byla v řízení porušena jeho práva na spravedlivý proces, neboť nebyly provedeny zásadní důkazy pro správné posouzení věci, včetně jeho vlastní výpovědi a zároveň napadený rozsudek vykazuje rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem soudem dovozeným.
Obviněný namítl, že byla porušena zásada rovnosti stran, když mu bylo znemožněno se vyjádřit k předmětu řízení ve výpovědi, ačkoliv bylo z přednesu jeho obhájce zřejmé, že je připraven změnit svoji výpověď a předložit nová skutková tvrzení způsobilá objasnit projednávaný skutek. K závěru odvolacího soudu, že svou obhajobu v rámci druhého projednání věci nezaložil ani na svém vlastnictví předmětného obrazu a počal tvrdit jiné než prokázané skutečnosti, dovolatel uvedl, že jej odvolací soud nepustil ke slovu a jím přednášená nová tvrzení považoval předem za neprokázaná. Nepřipuštění doplnění či změny výpovědi obviněného, který v řízení stojí proti straně s mnohem většími zdroji a možnostmi, nesmí být prostředkem k urychlení probíhajícího řízení či nástrojem, jak si jej z pozice soudce ulehčit. Pokud odvolací soud považuje dovolatele za natolik nedůvěryhodného, že pro něj jakýkoliv jeho přednes nemá vypovídající hodnotu, pak by se v tomto duchu měl vyjádřit v odůvodnění napadaného rozsudku a nikoliv absurdním postupem, v rámci něhož uvedl, že doplnění výpovědi je zcela nadbytečné, neboť mezi provedenými důkazy není možné shledat nesoulad. Takový postup je hrubým zásahem do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, v důsledku pak dopadající na správnost skutkových zjištění a hmotněprávní posouzení skutku.
Dále dovolatel brojil (stejně jako v dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020) proti nepřipuštění jím navrhovaných důkazů, a to konkrétně výpovědí J. L., P. Ch. a J. S. Rovněž pak proti nepřipuštění důkazů vzniklých až po podání prvního dovolání ve věci, a to protokolů z ústního jednání před Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 39/2019 ze dnů 16. 6. 2020 a 12. 1. 2021, kdy předmětem tohoto řízení byla projednávaná náhrada škody, protokolů o výpovědích K. M. a I. H. nejml. podaných na Policii ČR a vedených v trestním spise č. j. KRPA-204257-415/TČ-2013, a podání vysvětlení S.,. ze dne 19. 1. 2021. Provedení těchto důkazů odvolací soud odmítl s odůvodněním, že svědci byli slyšeni v hlavním líčení. Přitom svědek Ch. však v hlavním líčení slyšen nebyl a ostatní svědci vypovídali v řízení před civilním soudem odlišně. Právě na odlišnostech výpovědí výše zmíněných svědků bylo možno demonstrovat nejednoznačnost skutkových zjištění, postup odvolacího soudu mu však toto znemožnil a svým postupem tak porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný rovněž kritizoval závěr soudů o tom, že předmětný obraz prodal pod cenou a prvnímu zájemci. Toto zjištění označil za značně problematické, neboť sám soud v odůvodnění napadeného rozsudku přiznal, že dovolatel v době prodeje nevěděl, že jej prodává pod cenou, neboť v oblasti prodeje uměleckých děl nebyl orientovaný. Podotkl, že určení ceny unikátního uměleckého díla je samo o sobě problematické. O tom vypovídá i skutečnost, že znalecký posudek kupce stanovil hodnotu obrazu v době prodeje cenu 3.300.000 Kč (resp. 5.000.000 Kč po nějaké době) a znalecký posudek zadaný obžalobou hodnotu 8.000.000 Kč. Sám svědek D. v hlavním líčení dne 21. 7. 2020 zmínil interní ekonomickou analýzu fondu, ze které vyplynulo, že by hodnota obrazu mohla po nějaké době dosáhnout částky 5.000.000 Kč. Nelze proto k tíži dovolatele přijmout nepochopitelný závěr, že hodnota obrazu byla v době spáchání činu 8.000.000 Kč. Zároveň mu nelze klást za vinu, že obraz prodal prvnímu kupci, neboť vědom si své neznalosti v oboru se obrátil na F. V., který transakci zprostředkoval, jemuž důvěřoval a od něhož mohl legitimně očekávat, že zprostředkovaný prodej bude za „férovou cenu“.
Dále obviněný namítal, že výroková část napadeného rozhodnutí je ve flagrantním rozporu s odůvodněním rozhodnutí. Poukázal na to, že odvolací soud ve výroku uvedl, že si byl vědom původu obrazu a prodal jej pod obvyklou cenou prvnímu zájemci, ale v odůvodnění uvedl, že v době prodeje nevěděl, že jej prodává pod cenou. Takováto nekonzistence neumožňuje naznat, jakou skutkovou verzi odvolací soud považuje za prokázanou, a je sama o sobě dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
Stejně jako v předchozím dovolání obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily předběžnou otázku vlastnictví obrazu, kdy vlastnické právo přiřkly poškozenému bez toho, aby toto vyplývalo byť z jediného důkazu. Uvedená skutečnost se nepodává ani z výpovědi poškozeného O. H., kdy obviněný tuto stručně zrekapituloval. Dále uvedl, že v souladu s tehdy platným občanským zákoníkem (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013) nemohlo dojít k platnému darování, neboť obraz nebyl fakticky převzat, jelikož zůstal v bytě rodičů poškozeného v XY, a to i po smrti scénáristy O. H., který měl obraz poškozenému darovat. Vlastnické právo tak nemohlo přejít na poškozeného za života jeho rodičů. Obraz se stal předmětem pozůstalosti po manželce scénáristy O. H. I. H., kdy skutečnost, že nebyl v dědickém řízení jmenovitě vypořádán lze vysvětlit tím, že se nejméně do roku 2007 nacházel v nemovitostech, ke kterým měla přístup širší rodina H., a nebylo potřebné jasně vyjasnit jeho majetkový status. Odvolací soud jasně nevysvětlil, v čem měl spočívat nabývací titul poškozeného, resp. v jakém ohledu mohlo představovat jednání popsané ve svědeckých výpovědích platné uzavření darovací smlouvy. Podivil se, že soudy neprovedly navrhovaný důkaz výslechem svědkyně J. L., případně zbylých členů užší rodiny účastnící se oslav 60. narozenin scénáristy H., který obviněný navrhl jako svědky. Uvedl, že soudy tyto důkazy bez dobrého důvodu nepřipustily, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně pak do zásady rovnosti stran ve smyslu článku 37 odst. 3 tr. ř.
Obviněný rovněž namítl, že nebylo prokázáno spáchání žádného „základního“ trestného činu, se kterým žaloba i odvolací soud operují. Odvolací soud převzal nesprávné a neúplné zjištění soudu prvního stupně, že poškozený neměl v držení obraz proto, že jej údajně převezl ke své sestře, se kterou měl podle svědeckých výpovědí špatné vztahy. Pominuly logičtější a pravděpodobnější verzi, že H. měla obraz v držení, neboť se mohla oprávněně cítit jeho vlastníkem, a právě proto jej převezla z bydliště svých rodičů k sobě do bytu. Tuto verzi však soudy nižších stupňů zcela opomíjejí, ačkoliv jí nasvědčuje skutečnost, že se vlastnictví obrazu domáhal poškozený až po její smrti, kdy své vlastnictví a oprávněnost držby již nemohla bránit. Žádné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by byl spáchán trestný čin zpronevěry (kdy jedinou v úvahu připadající osobou by byla H., které byl obraz svěřen, čemuž však nenasvědčují žádná skutková zjištění) nebo krádeže (když i podle verze poškozeného přešel obraz do dispozice dcer H. společně s bytem, přičemž se oprávněně domnívaly, že veškeré věci v bytě jsou součástí pozůstalosti).
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušil a podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikáže Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby vyslechl dovolatele a umožnil mu tak plnou realizaci jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 8. 12. 2021, sp. zn. 1 NZO 1046/2021.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení, námitek obviněného a východisek uplatněného dovolacího důvodu státní zástupce zdůraznil, že obviněný v podaném mimořádném opravném prostředku z valné části vytýká vadné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, potažmo opakuje námitky, které již byly předmětem posouzení v rámci dovolacího řízení ve věci sp. zn. 3 Tdo 353/2021. Obsahem dovolání jsou z valné části námitky zcela se rozcházející s uplatněným dovolacím důvodem. Jádrem dovolání je s drobnou výjimkou toliko striktní nesouhlas s rozsahem dokazování, se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy a s jejich skutkovými zjištěními. V tomto ohledu považoval státní zástupce za vhodné zmínit dovolatelem přehlížené pravidlo trestního řízení, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuluje výlučně soud, nikoliv státní zástupce či obviněný. Soudy realizovaly komplexní a bezvadné dokazování co do jeho rozsahu i formulace skutkových zjištění. Obviněným navrhované a neprovedené důkazy byly řádně posouzeny, a jejich neprovedení řádně zdůvodněno, k čemuž státní zástupce odkázal na bod 12. odůvodnění napadnutého rozsudku odvolacího soudu. Závěr o nadbytečnosti provedení dalších důkazů je podle státního zástupce zcela korektní, čemuž odpovídají i závěry předcházejícího kasačního usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 353/2021.
K námitce obviněného týkající se řešení předběžné otázky o vlastnictví obrazu státní zástupce uvedl, že závěru nižších soudů není čeho vytknout. S provedenými důkazy koresponduje závěr odvolacího soudu vyslovený v bodě 15. odůvodnění jeho rozhodnutí, podle kterého bylo obviněnému známo, že obraz pochází z trestné činnosti spáchané neustavenou osobou. Při jednání se společností PROARTE (kupcem) uváděl nepravdivé údaje o původu obrazu, kdy tím zakrýval trestnou činnost osoby, která mu obraz poskytla do dispozice. Navíc byl předtím opakovaně konfrontován s opakovanými žádostmi poškozeného o vrácení předmětného obrazu. Ostatně o tom, že o nekalém způsobu získání obrazu obviněný věděl, svědčí i to, že poté co byla společnost PROARTE nucena vydat obraz Policii ČR, tak náhle vybral veškeré prostředky, které za předmětný obraz utržil. Na okraj stání zástupce uvedl, že kritika určité nejednoznačnosti vyjádření odvolacího soudu, kdy zatímco ze skutkové věty vyplývá, že o naplnění subjektivní stránky má svědčit to, že „…obraz prodal pod obvyklou cenou…“, v odůvodnění soud naopak akcentuje, že „…nevěděl, že obraz prodává výrazně pod cenou…“, je oprávněná, ale nepostačuje jako důvod ke kasaci napadnutého rozhodnutí, neboť bylo prokázáno, že obviněný fakticky věděl, že obraz byl získán trestnou činností neznámé osoby.
K námitce obviněného stran neexistence „základního trestného činu“ státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou, ale zjevně neopodstatněnou. Poškozený obraz nikdy nezcizil, nedaroval jiné osobě či neztratil, není tedy jiné varianty, než že byl obraz opatřen některým z úmyslných majetkových trestných činů. Sama skutečnost, že pachatel zdrojového trestného činu odhalen nebyl a není nade všechnu pochybnost zřejmé, jakým způsobem si obraz přisvojil, na podstatě věci nic nemění. Stěžejním závěrem je to, že byl obraz od poškozeného získán trestným činem a dovolatel jej následně prodával, přestože si byl této okolnosti vědom. O vlastnictví obrazu poškozeným O. H. není pochyb, kdy on sám obraz nikomu nepřevedl, nepozbyl ztrátou, ani ho nedaroval. Obraz tedy musel být opatřen některým z úmyslných majetkových trestných činů a předala jej obviněnému do dispozice. Sama skutečnost, že pachatel zdrojového trestného činu odhalen nebyl a není ani nade všechnu pochybnost zřejmé, jakým způsobem si obraz přisvojil, na podstatě věci nic nemění. Stěžejní je právě zjištění, že obraz byl na O. H. získán trestným činem spáchaným neznámým pachatelem, přičemž dovolatel ho posléze prodával, přestože tuto podstatnou okolnost znal.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 5 To 275/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného směřují proti postupu obecných soudů stran rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a z důkazů vyvozených skutkových zjištění. Namítá, že soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, když neprovedly jím navrhované důkazy a učinily skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování.
Předně je potřebné uvést, že v projednávané věci rozhoduje Nejvyšší soud již podruhé, když předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušil svým usnesením ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021. K tomuto postupu přistoupil Nejvyšší soud výlučně na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodu pochybení spočívajícího v nejasnosti právní kvalifikace stabilizovaných skutkových zjištění s ohledem na změny trestního zákoníku v mezidobí mezi rozhodováním nalézacího a odvolacího soudu a v uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby dané zákonem. Dovolání obviněného, které se soustředilo primárně na kritiku skutkových zjištění bylo podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. V rámci nového projednání věci před odvolacím soudem byla odvolacím soudem vytýkaná pochybení při nezměněném skutkovém stavu napravena. Je vhodné zdůraznit, že námitky obviněného v nyní podávaném dovolání jsou totožné s těmi, které uplatnil ve svém předcházejícím dovolání, a které byly předmětem přezkumu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 353/2021, a to za situace, kdy dokazování nebylo odvolacím soudem nikterak doplňováno. Soudy tak vycházely ze stejného skutkového stavu, jakým byl vázán Nejvyšší soud ve výše zmíněné věci. Nejvyšší soud v citovaném usnesení dospěl k jasnému závěru, že „ přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. “
Na tyto své závěry Nejvyšší soud odkazuje, na čemž nemůže změnit nic ani to, že v rámci podaného dovolání v projednávané věci obviněný rozšířil své námitky stran rozsahu provedeného dokazování o neprovedení jím navrhovaných důkazů výslechem svědků P. Ch., J. S., doplnění jeho vlastní výpovědi, listinných důkazů – protokolů o výpovědích K. M. a I. H. nejml. na Policii ČR z trestního spisu vedeném pod č. j. KRPA-204257/TČ-2013, protokolů o ústním jednání před Obvodním soudem pro Prahu 8 sp. zn. 9 C 39/2019 ze dnů 16. 6. 2020 a 12. 1. 2021 a protokolu o podání vysvětlení S. ze dne 19. 1. 2021. Nad rámec věci je možno uvést, že odvolací soud důkazní návrhy obviněného řádně procesně odmítl jakožto nadbytečné, když “ neshledal důvody pro jakékoliv doplnění dokazování ve věci “, a tento svůj postup řádně odůvodnil (viz. bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
K námitce obviněného týkající se neexistence zdrojového trestného činu Nejvyšší soud uvádí, že se i touto námitkou zaobíral ve svém předcházejícím rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 353/2021, kdy stejně jako v tomto rozhodnutí je nucen konstatovat, že námitka obviněného není důvodná. V řečeném rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, ten kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo kdo takovou věc přemění v úmyslu umožnit jiné osobě, aby unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, nebo kdo se ke spáchání takového trestného činu spolčí. Objektem trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota, kterou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána . Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy. Nestačí však, pokud byla tato věc nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za přestupek. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získaná, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu, v tomto případě obraz Jana Zrzavého, získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým jednáním zastíral její skutečný původ.
Dlužno podotknout, že jak námitku vůči posouzení předběžné otázky vlastnictví obrazu Jana Zrzavého, tak námitku absence existence hlavního trestního činu obviněný založil převážně na zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, způsobu a rozsahu jím provedeného dokazování, tedy způsobem neregulérním, resp. nezakládajícím přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se přesto k těmto otázkám ve stručnosti a nad rámec svých povinností daných trestním řádem vyjádřil.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu