ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.13.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 13/2021-1042
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný V. Z. , nar. XY, Ukrajina, v ČR trvale bytem XY, XY, t. č. v postavení uprchlého, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 7 To 81/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 71/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 5 T 71/2019, byl obviněný V. Z. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 9. 6. 2019 v době od 23:40 do 23:57 hodin v ulici XY v obci XY, okres Praha-východ, mezerou v oplocení vnikl na pozemek, na kterém stojí rodinný dům bez čísla popisného majitelky poškozené I. B., nar. XY, která je jeho bývalou partnerkou, a to přesto, že z tohoto domu byl dne 19. 5. 2019 Policií České republiky vykázán a do domu neměl přístup a odvezl si odsud své osobní věci, přes navršenou zeminu vstoupil na terasu rodinného domu, kde napadl poškozenou I. B., kterou chytil za župan v oblasti hrudníku, načež poškozená začala křičet, čímž se jí na místo podařilo z domu přivolat na pomoc dceru A. H., se kterou společně obžalovaného odstrčily a poté utekly do obývacího pokoje, přičemž se snažily za sebou zavřít dveře na terasu, což se jim nepodařilo, otevřenými dveřmi za poškozenou a její dcerou do domu obžalovaný vnikl, když překonal odpor poškozené a její dcery, které se jej snažily ze dveří vystrčit a vstoupit do obývacího pokoje, kde poškozenou I. B. levou rukou chytil pod krkem za župan, přičemž v pravé ruce držel otevřený, multifunkční nůž s nápisem LEATHERMAN WAVE o délce čepele 8 cm, jeho čepel přiložil poškozené pod bradu, přitom křičel, že poškozenou a její dceru „pořeže“, a že je obě zabije, poté poškozenou chytil levou rukou vzadu za krkem a v úmyslu usmrtit poškozenou I. B. bodl do levé strany krku, následně se poškozená bránila tím, že čepel nože chytila do pravé ruky, přičemž ze sevřené ruky poškozené nůž vytáhl a následně se sám nejméně dvakrát nožem bodl do hrudníku, kdy uvedeným jednáním poškozené I. B. způsobil silně krvácející hlubokou bodnořeznou ránu vlevo na krku délky asi 12–15 cm, na zevní straně zasahující až k obratlům, v důsledku čehož došlo k částečnému protětí svalu kývače hlavy, přetětí velkého ušního nervu vlevo, přídatného nervu (tzv. XI. hlavový nerv) a týlní tepny, drobnou řeznou ránu v podbradové krajině, řeznou ránu mezi palcem a ukazovákem pravé ruky délky asi 5 cm s částečným přetětím přitahovače palce a povrchní řezné rány na levé ruce, když fatálnímu následku v podobě úmrtí poškozené v důsledku bodnořezné rány na krku zabránil včasný lékařský zákrok pracovníků záchranné služby, přivolaných A. H. a následný lékařský zákrok ve Fakultní nemocnici XY, přičemž zranění poškozené si vyžádala hospitalizaci od 10. 6. 2019 do 12. 6. 2019 s následným domácím léčením a i následné operační zákroky, a v důsledku jednání obžalovaného se u poškozené I. B. rovněž rozvinula posttraumatická stresová porucha, projevující se tím, že není schopna bez doprovodu vycházet mezi lidi, v důsledku traumatu byla nucena prodat svůj dům, je mučena vtíravými představami o vlastní špinavosti, která ji nutí obsedantně se omývat, pro kterou prodělává ambulantní psychiatrickou léčbu a vedla k dočasné pracovní neschopnosti, přičemž příznaky posttraumatické stresové poruchy se u ní projevovaly nejméně do 1. 10. 2019 .
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to multifunkčního nože z bílého kovu s nápisem Leatherman Wave.
Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní, a to v ambulantní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozeným uhradil jim způsobenou škodu, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 411 97 518, se sídlem Praha 3, Vinohrady, Orlická 2020/4, ve výši 90.212 Kč, a I. B. ve výši 3.442 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozené I. B. nemajetkovou újmu ve výši 371.529,70 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená I. B. odkázána se zbývající částí svých nároků na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 5 T 71/2019, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, a to do výroku o trestu. Odvolání do výroku o náhradě škody pak podala poškozená I. B.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 7 To 81/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené I. B. napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil a to ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy ohledně této poškozené, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému ukládá povinnost zaplatit poškozené I. B. škodu ve výši 3.823,61 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 471.529,70 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená I. B. odkázána se zbývajícími částmi svých nároků na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného V. Z. a krajského státního zástupce v Praze byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 7 To 81/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1004–1006), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2, písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., resp. šlo o případ, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku postupem podle §256 tr. ř., tedy po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř., když odvolací soud neshledal důvodným toto odvolání, kdy právě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v předmětné věci naplněn prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný uvedl, že právní kvalifikace nikterak neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Především má za to, že je nesprávná právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jelikož vstoupil do obydlí, které bylo rovněž jeho obydlím, nenaplnil podmínku vstupu do obydlí jiného. Uvedl, že s poškozenou žil po dobu deseti let, přičemž z důvodu konfliktu, který se mezi ním a poškozenou odehrál dne 19. 5. 2019, byl nucen k dočasnému opuštění společné domácnosti, přičemž měl v úmyslu se po zklidnění napjaté situace do společné domácnosti vrátit. Nejednalo se tak o situaci, kdy by opustil trvale společnou domácnost ve smyslu občanskoprávním coby podmínky pro závěr, že vstoupil do obydlí jiného. Uvedl dále, že neměl klíče, a z důvodu psychického rozrušení a požití alkoholu se rozhodl vstoupit na pozemek zcela nestandardním způsobem.
Obviněný rovněž nesouhlasí s právní kvalifikací jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Jak vyplynulo z podání vysvětlení dcery poškozené, do obydlí vstoupil s úmyslem promluvit si s poškozenou a s cílem vyřešit napjatý vztah, který mezi nimi panoval. V žádném případě neměl v úmyslu poškozené ublížit na zdraví, k tomu došlo pouze v důsledku eskalace napětí mezi nimi. Obviněný v této situaci poškozené pouze vyhrožoval pořezáním, tedy jeho maximálním úmyslem bylo ublížení na zdraví poškozené, nikoli zbavení jí života. Jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný rovněž nesouhlasí s jemu uloženým trestem s tím, že tento je neadekvátní s ohledem na právní kvalifikaci, kterou shledává nesprávnou.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 7 To 81/2020, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1108/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí i pachatel, který se po neoprávněném vniknutí v domě nebo v bytě jiného nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije přitom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Taktéž se ho dopustí pachatel, který se do domu nebo bytu jiného dostane nikoli neoprávněně, ale následně se zde zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije přitom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Není přitom rozhodné, při kterém z těchto jednání se pachatel násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě dopustí, neboť postačí, když k němu dojde kdykoliv během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení. Pokud jde o obviněným uplatněnou námitku ohledně právní kvalifikace jeho jednání jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2 tr. zákoníku, pak zde je třeba rovněž plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že původním záměrem obviněného sice zřejmě bylo a mohlo být promluvit si s poškozenou s cílem vyřešit napjatý vztah, avšak především z výpovědi dcery poškozené A. H., že obviněný svůj útok nožem doprovázel výkřiky, že poškozenou a její dceru pořeže a že je obě zabije a dále s ohledem na charakter použité zbraně, intenzitu útoku, jeho provedení a zejména skutečnosti proti jaké části těla poškozené útok směřoval, pohnutce činu, okolnosti, za kterých k útoku došlo a s ohledem k úvaze jaké nebezpečí pro poškozenou reálně hrozilo, je právní kvalifikace jednání obviněného zcela přiléhavá.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchní soud v Praze ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 7 To 81/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy ke změně došlo toliko ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy změnil k odvolání poškozené částečně výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká vadná skutková zjištění , týkající se zejména zjištění stran toho, jak konflikt mezi ním a poškozenou probíhal, co k němu vedlo, resp. jaké byly důvody pro jeho vstup do domu, přičemž současně poukazoval i na nesprávné hodnocení důkazů , kdy odkazoval zejména na podání vysvětlení svědkyně A. H., dcery poškozené. Obviněnému uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nedopovídají námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že na pozemek a do domu vstoupil nestandardním způsobem, jelikož neměl klíče, nacházel se ve stavu psychického rozrušení a požil rovněž alkohol, přičemž měl toliko v úmyslu si s poškozenou promluvit).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitky, v rámci nichž namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, konkrétně znak, že by vniknul do obydlí jiného.
Obviněný byl uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku , jehož se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a jestliže užije při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení , tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel , zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. R 30/1965). Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin.
Někdy zůstává neobjasněno, zda jde o obydlí jiného, když se činu dopustí bývalý manžel nebo druh uživatelky bytu; nezkoumá se zejména, zda společné užívací právo manžela nebo druha k bytu zaniklo. Skutečnost, že pachatel je v bytě přihlášen k pobytu, není rozhodná (srov. R 1/1980, s. 26, R 64/1952). Rozhodující je, zda některý nájemce opustil „trvale společnou domácnost“ ve smyslu §708 občanského zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1774-1776).
V projednávané věci incidentu předcházelo vykázání obviněného z domu poškozené, ke kterému došlo dne 19. 5. 2019 po zásahu policejní hlídky. Poškozená i svědkyně A. H. vypověděly, že se obviněný odmítá vystěhovat, přičemž popsaly, že si již nepřály, aby s nimi nadále sdílel společnou domácnost. Jak rozvedl nalézací soud zejména v bodě 31. odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný „ byl vyzván k opuštění objektu, ke kterému neměl žádný vlastnický vztah “, … „ od tohoto dne tak obžalovaný do domu poškozené neměl přístup, jelikož vlastnické právo k domu svědčilo pouze poškozené, byť se obžalovaný na jeho výstavbě podílel “. Této skutečnosti si byl obviněný vědom, neboť si o několik dní později odvezl od poškozené své osobní věci, kdy jak ze svědeckých výpovědí, tak z emailové komunikace mezi ním a poškozenou vyplývá, že jej poškozená z domu vyhodila. Nalézací soud tedy naplnění znaku „obydlí jiného“ shledal, neboť se jednalo o situaci, kdy výlučným vlastníkem domu byla poškozená I. B., přičemž obviněný byl z domu a ze společné domácnosti, kterou s poškozenou sdílel, vykázán a poškozená si jeho setrvání v domě a společné domácnosti nadále nepřála. Obviněný odevzdal i klíče od domu, kdy sám uvedl, že klíče již nadále neměl u sebe. Jednalo se tak o situaci, kdy ze strany poškozené šlo o trvalý stav, tedy byla naplněna podmínka spočívající v tom, že obviněný trvale opustil společnou domácnost. Jak uvedl nalézací soud v bodě 52. odůvodnění rozsudku „ na věci nic nemění ani to, že se obžalovaný domníval, že jeho rozchod s poškozenou a jeho nucené vystěhování je stavem pouze dočasným, neboť bez souhlasu poškozené nemohl do domu a na přilehlý pozemek vstupovat “. Poškozená pak svým chováním od chvíle, kdy zjistila nežádoucí přítomnost obviněného v domě, dala jasně najevo, že si jeho přítomnost v domě a na svém pozemku nepřeje, resp. nepřeje si jakýkoli kontakt s ním, kdy v podstatě okamžitě volala na svou dceru, svědkyni A. H. Obviněný tedy bez souhlasu a vědomí poškozené vnikl na její pozemek a do jejího domu, čímž naplnil znak „neoprávněně vnikne do obydlí jiného“. Uvedenou námitkou se již zabýval odvolací soud v rámci projednání řádného opravného prostředku obviněného, přičemž lze odkázat na jeho závěry uvedené zejména v bodech 17. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že ve skutkové větě popsaného jednání se pak obviněný dopustil za užití násilí, kdy poškozenou fyzicky napadl. Současně se činu dopustil se zbraní. Okolnost, že trestný čin porušování domovní svobody byl spáchán se zbraní, je třeba vykládat v souvislosti s §118 tr. zákoníku. Podle toho je trestný čin porušování domovní svobody spáchán se zbraní, jestliže pachatel (anebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů) užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; přitom se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, tedy nejen zbraň v technickém smyslu (např. střelná, sečná nebo bodná zbraň), ale i hůl, klacek, kámen apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1778–1779). Obviněný užil nůž, kterým se nejdříve pokusil překonat odpor poškozené, aby ji následně tímto nožem napadl. Nejvyšší soud podotýká, že k naplnění tohoto znaku není nutné zbraň užít, jelikož postačí, že ji má obviněný k tomuto účelu u sebe a této skutečnosti si je poškozený vědom.
Nejvyšší soud podotýká, že trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí i pachatel, který se po neoprávněném vniknutí v obydlí jiného nadále zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Taktéž se ho dopustí pachatel, který se do obydlí jiného dostane nikoli neoprávněně, ale následně se zde zdržuje proti vůli oprávněné osoby a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě. Není přitom rozhodné, při kterém z uvedených jednání se pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí se zbraní proti napadené osobě dopustí, neboť postačí, když k němu dojde kdykoli během vzniklého protiprávního stavu, a to od jeho počátku až do jeho ukončení (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1778–1779).
Uvedené námitce obviněného tedy nelze přisvědčit.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítl, že do domu přišel s úmyslem si s poškozenou promluvit, nikoli ji zabít, tedy naplnění subjektivní stránky.
Uvedenou námitkou se zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí .
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 2 je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.
Podle skutkových zjištění učiněných ve věci obviněný poté, co neoprávněně vnikl na pozemek a do domu poškozené, po předchozí verbální rozepři a fyzické potyčce napadl poškozenou tak, že jí jednou bodl do oblasti krku, čímž jí způsobil hlubokou krvácivou bodnořeznou ránu, a další řeznou ránu utrpěla na ruce, když se bránila, v důsledku čehož utrpěla poškozená zranění, která jen díky včasné lékařské pomoci nezapříčinila její smrt.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 170–171). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit, tedy byl s možností jejího usmrcení alespoň srozuměn. Uvedl, že „ nelze přehlédnout, že obžalovaný útočil na poškozenou v oblasti krku, přičemž i osoba bez medicínského vzdělání, tedy i běžný laik, dobře ví, že krk je místem, kterým procházejí životně důležité žíly, tepny a nervy, včetně důležitých dýchacích orgánů, takže obžalovaný věděl, že útočí na velmi rizikovou část lidského těla “ (bod 50. odůvodnění rozsudku). Díky šťastné shodě okolností, zcela nezávislých na vůli obviněného, nedošlo k zasažení některých rizikových oblastí krku a ke smrti poškozené, přičemž ze znaleckého posudku se podává, že smrt poškozené byla zcela reálnou možností, jelikož bez rychlého a náležitého zásahu zdravotníků by poškozená během několika desítek minut zemřela v důsledku pokrvácivého šoku. Znalec rozvedl, jaká zranění poškozené hrozila, pokud by byl útok veden jen nepatrně jinak. Stěžejní je podle Nejvyššího soudu nejen druh zbraně, způsob vedení útoku a místo, kam byl útok veden, ale i další okolnosti, neboť je třeba na jednání obviněného pohlížet v jeho celistvosti. Nelze tedy opomenout, že obviněný fyzický atak na poškozenou doprovázel slovními výhrůžkami, kdy této vyhrožoval smrtí, nejen pořezáním, jak uvádí v dovolání. Jak správně poznamenal nalézací soud, je třeba rovněž poukázat na jednání obviněného po činu, který neučinil nic, aby těžce zraněné poškozené po útoku poskytl jakoukoli pomoc. Takové jednání by snad mohlo odpovídat tomu, že neměl v úmyslu připravit poškozenou o život. Obviněný však „ namísto toho, aby jí sám přivolal záchrannou službu, telefonoval své matce a obhájci a poté se sám pobodal “ (tamtéž). Takové jednání podle Nejvyššího soudu vypovídá o chladnokrevnosti dovolatelova jednání, který měl více strach o sebe, než o bývalou družku, které podle svých slov neměl v úmyslu jakkoli ublížit. Obviněný navíc napadl poškozenou v jejím domě, kde se cítila v bezpečí, a před zraky její dcery, což rovněž svědčí o určitém stupni bezcitnosti. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, přičemž se vyjádřil k námitce obviněného, že o tom, že jeho úmyslem bylo si pouze s poškozenou promluvit, vypovídá vyjádření svědkyně A. H., dcery poškozené, kdy uvedl, že „ jakým způsobem komentovala vyjádření obžalovaného při útoku s nožem dcera poškozené, není až tak podstatné, neboť rozhodným z tohoto hlediska je charakter použité zbraně, intenzita útoku, jeho provedení, a to zejména podle toho, proti jaké části těla útok směřoval, pohnutka činu, okolnosti, za kterých k útoku došlo a úvaha, jaké nebezpečí pro poškozenou reálně hrozilo, což vše soud prvního stupně náležitým způsobem v této konkrétní kause vyhodnotil a zohlednil “ (bod 20. odůvodnění napadeného rozsudku). Se závěry nalézacího, a potažmo odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Námitku obviněného tedy Nejvyšší soud vyhodnotil jako zcela neopodstatněnou.
Obviněný rovněž v rámci podaného dovolání brojí proti jemu uloženému trestu odnětí svobody s tím, že s ohledem na jím preferovanou právní kvalifikaci jeho jednání (jako trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku), shledává jemu uložený trest odnětí svobody neadekvátním.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody „neadekvátním“. Svou námitku odvozuje od nesprávného právního posouzení jeho jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, tedy způsobem zcela neregulérním. Žádnou bližší argumentaci nepodává. Svou námitkou se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného V. Z. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu