ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1370.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1370/2020-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 8 To 224/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 58/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 6 T 58/2020, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 20. května 2020 v 16:29 hodin v Chebu na ulici XY poblíž křižovatky s ulicí XY bezdůvodně udeřil pěstí do levé části obličeje tudy procházející poškozenou K. N., nar. XY, načež z místa odešel, tímto jednáním způsobil poškozené zhmoždění měkkých tkání v oblasti levé lícní kosti, což si vyžádalo lékařské ošetření, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že dne 18. 2. 2014 a dvakrát dne 19. 2. 2014 napadl na místech veřejnosti přístupných jiné osoby, což bylo posouzeno jako pokračující přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 2. 2014, č. j. 2 T 20/2014-90, který nabyl právní moci dne 7. 3. 2014, a že dne 8. 10. 2016 bezdůvodně napadl na ulici starší ženu, což bylo posouzeno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 T 81/2016-92, který nabyl právní moci dne 29. 3. 2017 .
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo rozhodnuto o nároku zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 6 T 58/2020, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 8 To 224/2020 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 8 To 224/2020, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný uvádí, že se cítí nevinen a nesouhlasí se závěry Okresního soudu v Chebu ani Krajského soudu v Plzni. Měl z poškozené strach, byl přesvědčený, když kolem někoho procházela, že mu chce ublížit. V podstatě se chtěl bránit útoku, který od ní očekával. Je přesvědčen, že odvolací soud měl posoudit jeho jednání jakou určitou obranu.
7. Poukazuje rovněž na to, že z lékařské zprávy vyplynulo, že u poškozené se nejednalo o žádné závažnější zranění, které by si vyžádalo další ošetření a případně pracovní neschopnost, a že poškozená z tohoto důvodu neuplatnila vůči obviněnému nárok na náhradu újmy na zdraví. Ze strany odvolacího soudu byl proto podle obviněného předmětný skutek nesprávně posouzen a rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný se domnívá, že skutek měl být posouzen nanejvýš jako přestupek z důvodu nízké míry společenské škodlivosti a věc měla být postoupena místně příslušné komisi pro projednání přestupků.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů v celém rozsahu zrušil a aby „přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout“.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
10. Poněkud nejasná námitka, podle které by jednání dovolatele mělo být posouzeno jako „určitá obrana“, podle státního zástupce deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Není podle něj zřejmé, zda má dovolatel na mysli nutnou obranu (§29 tr. zákoníku), putativní nutnou obranu (§18 odst. 4 tr. zákoníku) nebo snad polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku. Především je pak nutno uvést, že ze skutkových zjištění učiněných soudy ani náznakem nevyplývá, že by se poškozená před incidentem chovala způsobem, který by v obviněném mohl vyvolat – byť mylnou – představu, že mu ze strany poškozené bezprostředně hrozí fyzický útok. Státní zástupce poukazuje na to, že takovéto skutkové okolnosti po větší část trestního řízení neuváděl ani sám obviněný, který jako podezřelý ve zkráceném přípravném řízení ve své výpovědi spáchání vytýkaného jednání připustil s tím, že se na ně nepamatuje. U hlavního líčení odmítl k věci vypovídat a následně tvrdil, že si poškozená vše vymyslela. Tvrzení o svém strachu z útoku poškozené dovolatel uplatnil až ve stadiu odvolacího řízení a soud tuto obhajobu obviněného jednoznačně odmítl. Ze skutkových zjištění učiněných soudy podle státního zástupce vyplývá, že ze strany obviněného šlo v podstatě o nesmyslný násilný útok provedený bez jakéhokoli racionálního důvodu. Námitky týkající se „určité obrany“ se tedy zcela míjejí se skutkovými zjištěními učiněnými soudy.
11. Pod deklarovaný dovolací důvod naopak podle státního zástupce lze formálně podřadit námitku, podle které měl být skutek vzhledem k nízké míře společenské škodlivosti posouzen pouze jako přestupek. Je však přesvědčen, že není povinností dovolacího soudu, aby sám z vlastní iniciativy, ze všech možných judikaturou stanovených hledisek zkoumal míru konkrétní společenské škodlivosti činu. Jestliže v případě námitek týkajících se absence formálních znaků trestného činu je dovolatel povinen konkrétně uvést, v čem má spočívat nesoulad těchto znaků a soudy zjištěného skutkového stavu, je podle názoru státního zástupce v případě námitek týkajících se nedostatku škodlivosti činu dovolatel povinen uvést, proč i přes naplnění formálních znaků trestného činu nedosahuje společenská škodlivost spáchaného skutku ani spodní hranice společenské škodlivosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Pokud obviněný v tomto směru poukazuje na skutečnost, že poškozená neutrpěla žádné závažnější zranění, státní zástupce připomíná, že ustanovení §358 tr. zákoníku není primárně určeno k ochraně lidského zdraví a skutečnost, že tělesné poškození na straně poškozené nedosáhlo intenzity újmy na zdraví, nelze považovat za okolnost výrazně snižující škodlivost činu. Lékařsky zjištěné zranění poškozené svědčí podle něj naopak o tom, že ze strany obviněného nešlo o zcela bagatelní fyzický útok mimořádně nízké intenzity. Uzavírá, že dovolatel žádné jiné okolnosti snižující společenskou škodlivost činu nezmiňuje.
12. Vzhledem k tomu, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné, státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
14. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
16. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti závěru o vině přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž namítá, že se bránil útoku, který od poškozené očekával a že k této okolnosti měly soudy přihlédnout. Rovněž zlehčuje zranění způsobené poškozené a zdůrazňuje, že poškozená v trestním řízení ani neuplatnila nárok na náhradu způsobené nemajetkové újmy, a domáhá se posouzení svého jednání pouze jako přestupku.
23. Hned úvodem je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný výslovně nenamítl.
24. Současně je rovněž nutno upozornit, že dovolací argumentace obviněného, jakkoli uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., zčásti nesměřuje proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení v duchu citovaného dovolacího důvodu, ale zčásti týká se i oblasti dokazování.
25. V obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 17. až 19. tohoto usnesení) je však nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují. Uvedené námitky (skutkového charakteru) by pak bylo možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy. Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016).
26. Za skutkovou námitku je tak třeba považovat tvrzení obviněného, že se napadením poškozené bránil očekávanému útoku poškozené vůči jeho osobě. Je však třeba upozornit, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně týkající se této okolnosti nevykazuje žádný, natož extrémní rozpor s provedenými důkazy. Je naopak nutno konstatovat, že plně odpovídá provedeným důkazům (výpovědi poškozené a zvukové zprávě, kterou v době napadení nahrávala). Tyto důkazy verzi obviněného zcela jednoznačně vylučují. I s ohledem na to, že obviněný tuto verzi skutkového děje uplatňuje až od odvolacího řízení, přičemž v přípravném řízení svoji vinu připustil, je tak jeho obhajobu nutno považovat za ryze účelovou. Vzhledem k tomu soudy nemohly tuto zcela vyvrácenou verzi obviněného zohledňovat při svém rozhodování, čehož se obviněný nyní domáhá.
27. Druhý okruh námitek, v rámci kterých obviněný své jednání a jeho následky zlehčuje a domáhá se jeho posouzení toliko jako přestupku, již pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze. Je však nutno uvést, že obviněný na podporu svého názoru o nízké společenské škodlivosti jeho jednání nepředkládá žádnou argumentaci. Není přitom úlohou Nejvyššího soudu rozvíjet nedostatečné odůvodněné a nekonkrétní námitky dovolatele. S jistou dávkou tolerance však Nejvyšší soud i přes tuto vadu námitku obviněného projednal. Neshledal ji však opodstatněnou.
28. Nelze souhlasit s obviněným, že jeho jednání není natolik společensky škodlivé, aby bylo na místě upustit od uplatnění trestního postihu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
29. Podle stanoviska Nejvyššího soudu totiž zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rovněž stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30. V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že obviněný zcela bezdůvodně napadl na místě veřejnosti přístupném kolemjdoucí poškozenou, a to tak, že ji udeřil pěstí do obličeje. Významné je rovněž zjištění, že obviněný se obdobného jednání dopouští opakovaně, neboť v minulosti již několikrát obdobným způsobem napadl jiné osoby. Tato speciální recidiva tak podstatným způsobem zvyšuje společenskou škodlivost jednání obviněného, který opakovaně narušuje klidné občanské soužití a veřejný klid a pořádek (objekt trestného činu), ačkoliv za takové jednání byl již v minulosti odsouzen. Přehlédnout nelze ani to, že obviněný je tímto svým jednáním známý. Z výpovědi poškozené se totiž podává, že když poškozená obviněného spatřila, snažila se mu vyhnout, neboť má s jeho nevybíravým chováním z minulosti zkušenosti, on k ní však přišel a udeřil ji pěstí do hlavy.
31. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ani z hlediska společenské škodlivosti je přitom bez významu, že obviněný nezpůsobil poškozené žádné závažnější ublížení na zdraví. Způsobení újmy na zdraví totiž jednak není znakem skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku (pokud by bylo způsobeno, jednalo by se vedle výtržnictví o trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku), jednak žádným způsobem nesnižuje společenskou škodlivost jednání obviněného a míru zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného i o společenské škodlivosti jeho jednání je též nerozhodné, že poškozená vůči obviněnému neuplatňuje nárok na náhradu způsobené újmy, neboť je pouze na ní, zda tak učiní, či nikoliv.
32. Lze tak uzavřít, že jednání obviněného je natolik společensky škodlivé, že jej není možné považovat pouze za přestupek, a že uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému bylo zcela na místě. Jelikož Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích ani namítaný extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, nebylo možné dovolání vyhovět.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
33. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 1. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář