ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.205.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 205/2021-1288
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání, které podal obviněný G. G. D. , nar. XY, státní příslušník Bulharské republiky, trvale bytem XY, XY, Bulharská republika, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 To 93/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 16/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 33 T 16/2019, byl obviněný G. G. D. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
dne 18. 6. 2019 v XY, na komunikaci vedoucí od objektu pneuservisu F., na adrese XY, XY, k silnici č. 606 sledoval poškozenou U. I. K., nar. XY, pak v době od 23.46 hodin do 23.49 hodin s cílem zmocnit se batohu, který měla poškozená na zádech, případně dalších věcí z jejího majetku a získat tak pro sebe majetkový prospěch, nejprve zaútočil blíže nezjištěným předmětem podlouhlého tyčovitého tvaru, spíše užším, ve tvaru hranolu, když nelze vyloučit ani tvar oblý, na poškozenou jedním silným úderem zasazeným zezadu do hlavy, poškozená po tomto útoku začala utíkat směrem k silnici č. 606, obžalovaný ji pronásledoval a dohonil ji na silnici č. 606, kde pokračoval stejnou nezjištěnou zbraní v útoku proti poškozené nejméně dalšími čtyřmi údery do její hlavy, v útoku pokračoval i tehdy, když poškozená seděla a pak už ležela na zemi a svého jednání zanechal až poté, co poškozená sundala ze zad batoh a odhodila i mobilní telefon, který držela v ruce, lehla si na zem a přestala se hýbat a předstírala, že je mrtvá, obžalovaný pak poškozené odcizil mobilní telefon SAMSUNG Galaxy J5 SM-J500H s kartou Apacer 8GB a plastovým krytem v celkové hodnotě 2.300 Kč a batoh v hodnotě 420 Kč, v němž byly uložené peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč, plastový zavírací obal s kosmetickými tužkami a hygienickými vložkami, cestovní pas, řidičský průkaz, bankovní karta Mastercard, dvě permanentky na plovárnu XY, dva svazky s dvěma kusy klíčů s visačkou a pouzdro na zip Mary Kay v hodnotě 50 Kč, čímž jí způsobil odcizením věcí celkovou škodu ve výši 14.770 Kč a poškozením náramku a paruky další škodu ve výši 500 Kč, a následně z místa činu odešel, přičemž obžalovaný fyzickým napadením poškozené způsobil dvě rány v temenní oblasti cca 4 x 0,5 cm a 3 x 0,5 cm a dvě rány v týlní oblasti 4 x 0,4 cm a 2,2 x 0,4 cm, které způsobily tři tříštivé vpáčené zlomeniny na vrcholku hlavy s prolomením do dutiny lební až 11 mm v místě dvou zevně patrných sečných ran, a to buď jedním samostatným úderem a dvěma údery dopadajícími přibližně do shodného místa, ale pravděpodobně pod jiným úhlem, nebo by mohla jedna ze zlomenin odpovídat jedné z ran v týlní oblasti, a sečnou ránu v oblasti levého obočí do svalové povázky cca 4 x 0,5 cm, která způsobila tříštivou zlomeninu čelního výběžku levé kosti lícní, zasahující do nadočnicového oblouku bez většího posunu kostních úlomků, dále traumatickou amputaci části měkkých tkání posledního článku prstu včetně hlavičky (kosti) posledního článku III. prstu levé ruky a sečnou ránu nepravidelného tvaru na hřbetu levé ruky v úrovni mezi III. a IV. prstem s pokračováním na základní články prstů, přičemž obžalovaný vedl útok silou značné/vysoké intenzity proti hlavě poškozené takovým způsobem, že byl srozuměn s tím, že na základě zranění, které poškozené nezjištěným předmětem, který k útoku použil, způsobil, může způsobit smrt poškozené, neboť s ohledem na rozsah a charakter poranění zejména sečných ran v oblasti temene, které ji svým útokem způsobil, se jednalo o stav, který by svým možným dalším rozvojem (nitrolební krvácení, ložiska poškození mozku, otok mozku, infekce) bez následné odborné péče poškozenou mohl ohrozit na životě, případně mohlo dojít ke vzniku devastujícího poranění mozkové tkáně ve smyslu pohmoždění ať již přímo zraňujícím nástrojem či nepřímo vpáčenými kostními úlomky, dále mohlo dojít k porušení žilních splavů či jiných cév s následným rozsáhlým krvácením do dutiny lební, kterážto poranění by poškozenou bezprostředně ohrožovala na životě případně mohla způsobit i její smrt .
2. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 17 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 roků. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. řádu byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to kapesní svítilny. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 18.075,73 Kč a poškozené U. I. K. částku 12.920 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna a poškozená U. I. K. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 33 T 16/2019, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 To 93/2020 , tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 8 To 93/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené usnesení podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Obviněný se domnívá, že jeho jednání mělo být namísto pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku posouzeno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť z okolností objektivní povahy, jako je především znalecký posudek MUDr. Jany Vítkové, nevyplývá, že by úmysl obviněného, ať už přímý nebo nepřímý, směřoval k následku smrti. Z provedeného dokazování naopak podle něj vyplývá, že obviněný své jednání zaměřil s úmyslem zmocnit se násilím cizí věci (mobilního telefonu), nikoliv s úmyslem, byť nepřímým, někoho usmrtit.
7. Z tohoto důvodu obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
9. Státní zástupkyně je toho názoru, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jednání obviněného však podle ní bylo prokázáno především výpovědí poškozené U. I. K., ale především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i výpovědí znalkyně MUDr. Jany Vítkové u hlavního líčení, když z těchto důkazů vyplynulo, že obviněný poškozenou opakovaně udeřil nezjištěným předmětem podlouhlého tyčovitého tvaru, spíše užším ve tvaru hranolu, když nelze vyloučit ani tvar oblý, přičemž znalkyně vysvětlila, že v případě ran v místech, kde je těsně pod měkkou tkání kost, může dojít k ráně evokující dojem rány sečné i tehdy, je-li zasazena nástrojem s tupou hranou. Není tedy nutno, aby se jednalo o nástroj typu sekery či sekáčku s ostrým břitem, aby se jednalo o ránu sečnou. V každém případě však znalkyně vysvětlila, že první rána, která jistě byla ranou nejsilnější, protože nebyla poškozenou očekáváná, byla podstatně ztlumena parukou vyrobenou z umělých vláken, která vytvářela silnou tlumící vrstvu. Jestliže byly další rány směřující do hlavy poškozené zasazeny v okamžiku, kdy už hlava touto parukou chráněna nebyla, pak větší zranění nebylo způsobeno proto, že se poškozená bránila a vkládala do ran své ruce a snažila se utéci. Útočník tedy nemohl zasadit tak silnou ránu jako v počátku napadení. I tak ovšem vzniklé zlomeniny a vpáčení kostních úlomků o jedenáct milimetrů dovnitř lebky představují velmi závažné zranění a je s podivem, že nedošlo k rozvoji krvácení a k poškození mozkové tkáně. Hrozil vznik otoku mozku a bez včasného podání antibiotik i fatální infekce. Znalkyně uvedla, že bylo otázkou štěstí, že poškozená neutrpěla závažnější zranění. Znalkyně se vyjádřila i k charakteru nástroje, který zranění způsobil. Z uvedeného pak podle státní zástupkyně bez důvodných pochybností vyplývá jednoznačný závěr, že útok vůči tělesné integritě byl způsobilý přivodit poškozené smrt. Bylo to dílem její aktivní obrany a snahy uniknout a následně simulací smrti, že v útoku nebylo pokračováno a k nevratnému následku tedy v daném případě nedošlo. Jednání obviněného tak nebylo prostou loupeží, ale obviněný v útoku onou tyčí či hranolem pokračoval i v okamžiku, kdy poškozená byla na zemi a otočená obličejem vzhůru, čemuž nasvědčuje zlomenina lícní kosti po dalším z úderů. Údery proti hlavě poškozené byly vedeny rozhodně velkou silou, dostatečně účinnou zbraní, aby došlo ke způsobení smrti poškozené. To, že k fatálnímu následku nedošlo nutno přičíst, jak je shora uvedeno, jak obraně poškozené, tak faktoru, který označila samotná soudní lékařka – to, že poškozená měla štěstí. Tím, že obviněný útočil silou značné intenzity tyčovým předmětem proti hlavě poškozené, tak ze způsobu a charakteru útoku, jakož i ze skutečnosti, že svého jednání zanechal až po té, co se poškozená ze své vůle přestala hýbat a nejevila známky života je podle státní zástupkyně evidentní, že jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a naplnil tak skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že svým útokem může způsobit smrt poškozené a jednal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch. Právní kvalifikace jeho jednání je tak zcela přiléhavá, když z důvodu zákazu reformace in peius není možno s ohledem na prokázaný úmysl obviněného opatřit si finanční prostředky trestnou činností, přicházela v úvahu i přísnější právní kvalifikace, a to jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť je evidentní, že obviněný spáchal trestnou činnost po předchozím uvážení.
10. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
12. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud musí předně s ohledem na výše uvedený obsah dovolání obviněného a jeho vymezení konstatovat, že toto dovolání, jakkoliv směřované proti usnesení odvolacího soudu, je obviněným podáno (pouze) s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s odůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku). K tomuto zjištění Nejvyšší soud uvádí, že ačkoliv obviněný uplatnil toliko uvedený dovolací důvod, je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací na podkladě uvedeného dovolacího důvodu nebrojí pouze proti rozhodnutí nalézacího soudu, ale zejména proti rozhodnutí odvolacího soudu.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán (za této procesní situace) tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho důvodu Nejvyšší soud jako soud dovolací napadená rozhodnutí přezkoumal i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv obviněný takto výslovně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v dovolání neuplatnil.
22. Z dovolání obviněného je dále zřejmé, že jeho dovolací námitky směřují toliko proti výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Dovolací argumentace obviněného je založena na tvrzení, že z okolností objektivní povahy, jako je především znalecký posudek MUDr. Jany Vítkové, nevyplývá, že by obviněný měl úmysl, ať už přímý nebo nepřímý, poškozenou usmrtit. Z provedeného dokazování podle jeho názoru naopak vyplynulo, že obviněný v rámci svého protiprávní jednání jednal s úmyslem zmocnit se násilím cizí věci (mobilního telefonu), nikoli s úmyslem, byť nepřímým, někoho usmrtit, a jeho jednání by tak mělo být kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
23. Pokud Nejvyšší soud takto vymezil na podkladě dovolání obviněného a jeho obsahu rozsah dovolacího přezkumu, pak musel současně konstatovat, že obviněný tyto své námitky uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, tedy jak v rámci své obhajoby u nalézacího soudu, tak zejména v rámci odvolacího řízení u Vrchního soudu v Praze. S ohledem na toto zjištění je proto nutné konstatovat, že pokud obviněný v podaném dovolaní nadále opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou zejména následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu a soudy obou stupňů se s ní dostatečně a správně vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
24. Jakkoliv tedy obviněný ve svém dovolání nepřináší z hlediska právního posouzení jeho protiprávního jednání jakoukoliv novou argumentaci, dospěl Nejvyšší soud při posuzování opodstatněnosti jeho dovolání k následujícím zjištěním a závěrům.
25. V obecné rovině je nutno nejprve uvést, že zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se dopustí ten pachatel, který jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Pokusu tohoto trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel dopustí jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, kdy pachatel jedná v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. V této trestní věci se obviněný tohoto zvlášť závažného zločinu dopustil tím, že se pokusil jiného úmyslně usmrtit v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch , přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
26. S ohledem na obhajobu obviněného znovu uplatněnou v jím podaném dovolání je dále nutné (jakkoliv opět v obecné rovině) konstatovat, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí jenom zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele , ať přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] či nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (zde smrti). Představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností, a to alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. To znamená, že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle, tedy i u nepřímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], musí být zjištěno (prokázáno) vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. zde způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod. Za výše uvedených souvislostí je dále nutno se zaměřit na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. Pokud jde o otázku, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem, P. Šámal v Komentáři k trestnímu zákoníku upozorňuje na to, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). To znamená, že kladné stanovisko zde musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1148/2011).
27. Pokud jsou výše uvedená obecná východiska posouzena z hlediska konkrétních skutkových zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, pak je nutno oběma nižším soudům dát za pravdu v tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že svým útokem může způsobit smrt poškozené a jednal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch.
28. Z hlediska rozhodných skutkových zjištění, zejména v té části, ve které jsou obviněným zpochybňována, je především nutno konstatovat, že jednání obviněného bylo prokázáno především výpovědí poškozené K., a to zejména ve spojení se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a výslechu zpracovatelky tohoto znaleckého posudku u hlavního líčení.
29. Z výpovědi poškozené předně vyplynulo, že ji obviněný opakovaně udeřil nezjištěným předmětem podlouhlého tyčovitého tvaru, spíše užším ve tvaru hranolu, když nelze vyloučit ani tvar oblý. K charakteru těchto ran znalkyně uvedla, že v případě ran v místech, kde je těsně pod měkkou tkání kost, může dojít k ráně evokující dojem sečné rány i tehdy, je-li zasazena nástrojem s tupou hranou. Není tedy nutno, aby se jednalo o nástroj typu sekery či sekáčku s ostrým břitem, aby se jednalo o ránu sečnou. V případě první rány, která byla vedena nejsilnější intenzitou, i proto, že nebyla poškozenou očekáváná, byla rána podstatně ztlumena parukou vyrobenou z umělých vláken, která vytvářela silnou tlumící vrstvu. S ohledem na okolnosti napadení poškozené, jestliže byly další rány směřovány na její hlavu a byly zasazeny v okamžiku, kdy už hlava touto parukou chráněna nebyla, pak větší zranění nebylo způsobeno pouze proto, že se poškozená bránila a vkládala do ran své ruce a snažila se utéci. Je zjevné, že obviněný při této obraně poškozené jí již nemohl zasazovat tak silné rány, jakou se mu s ohledem na moment překvapení podařilo zasadit na počátku napadení. Ze znaleckého posudku pak vyplývá, že jednáním obviněného způsobený následek v podobě zlomeniny a vpáčení kostních úlomků o jedenáct milimetrů dovnitř lebky představuje velmi závažné zranění, u kterého reálně hrozilo krvácení a k poškození mozkové tkáně, a bez včasného podání antibiotik i fatální infekce i vznik otoku mozku. Poukázat a zdůraznit je nutno i na vyjádření znalkyně, že bylo otázkou štěstí, že poškozená neutrpěla závažnější zranění. Souhrn těchto zjištění znalkyně ke způsobenému následku na zdraví poškozené a hrozbě následků na jejím životě, ve spojení s vyjádřením znalkyně k možné podobě nástroje, kterým obviněný zranění poškozené způsobil, jednoznačně a bez důvodných pochybností svědčí pro závěr, že útok obviněného vůči tělesné integritě poškozené byl způsobilý přivodit smrt. Pokud tento následek nenastal, bylo to dílem s ohledem na její aktivní obranu, snaze uniknout, simulaci smrti, v důsledku čehož obviněný v jednání nepokračoval, dílem pak proto, že k následku v podobě smrti poškozené nedošlo, neboť poškozená měla jednoduše štěstí.
30. S ohledem na tyto skutečnosti proto neobstojí obhajoba obviněného, že jeho jednání bylo prostou loupeží. Pokud totiž obviněný v útoku tyčí či hranolem pokračoval i v okamžiku, kdy poškozená byla na zemi a otočená obličejem vzhůru, dokladem čehož jsou její zranění v podobě zlomeniny lícní kosti a zranění na rukou, a pokud byly údery proti hlavě poškozené vedeny takto velkou silou, dostatečně účinnou zbraní, pak je zjevné, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém.
31. Uvedený závěr platí i při vědomí toho, že primárním cílem útoku obviněného na poškozenou pravděpodobně bylo jen získání majetkového prospěchu a nikoliv ji usmrtit (v tomto směru nebyla jeho obhajoba v řízení před soudy spolehlivě vyvrácena). Je totiž nutno vzít v úvahu, že zjišťované jednání obviněného namířené proti životu a zdraví poškozené s ohledem na způsob provedení a intenzitu útoku dostatečně svědčí o jeho srozumění s tím, že poškozená jeho útok nepřežije. Toto srozumění bylo dáno přinejmenším v podobě tzv. nepravé lhostejnosti. Soudy proto správně ve vztahu k možnému smrtelnému následku dovodily nepřímý (eventuální) úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný svého původního záměru (tj. získání peněz loupeží) totiž hodlal dosáhnout in eventum (tzn. nikoliv nutně, neboť pak by šlo o úmysl přímý) i za tu cenu, že dojde k porušení dalšího zákonem chráněného objektu (zde lidského života), když zároveň zjevně nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by následku vzniklému na těle poškozené, který si dobře mohl představit jako možný, mohla zabránit.
32. Obviněný tak i z hlediska zpochybňované subjektivní stránky trestného činu naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že svým útokem může způsobit smrt poškozené, a jednal v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, a to ve stadiu pokusu. Obviněnému tak nelze přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
33. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
34. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář