ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.250.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 250/2021-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. T. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 338/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 78/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 11 T 78/2020, byl obviněný J. T. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil dvěma dílčími útoky podrobně popsanými ve skutkové větě tohoto rozsudku.
2. Za tento zločin a za sbíhající se v rozsudku podrobně uvedené trestné činy byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 15 měsíců, jakož podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla stanovena na částku 200 Kč, celkem tedy 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z tam blíže specifikovaných rozsudků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému dále uloženo, aby zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SAZKA, a. s., částku ve výši 448.000 Kč.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 11 T 78/2020, podal obviněný odvolání .
4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 338/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu.
5. Za tento přečin a za sbíhající se v rozsudku podrobně uvedené trestné činy byl obviněný soudem druhého stupně odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 15 měsíců, jakož podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku i peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla stanovena na částku 200 Kč, celkem tedy 10.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestu z tam blíže specifikovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 tr. ř. bylo obviněnému dále uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SAZKA, a. s., částku ve výši 448.000 Kč.
6. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když napoprvé usnesením ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 7 To 130/2020, jednak částečně zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 11 T 160/2019, a to v části týkající se nyní projednávaného jednání pod body 1) a 2), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a jednak ponechal původní rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu k tomuto bodu se vztahujícímu nezměněn (o dovolání proti citovanému usnesení odvolacího soudu týkajícího se této části rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 72/2021).
I.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 7 To 338/2020, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Ke skutku pod bodem 1) obviněný uvádí, že není možné tvrdit, že by obviněný využil něčí důvěry. Pro společnost SAZKA, a. s., již v minulosti dodával některé reklamní předměty. Ve věci zhotovení a instalace nových bannerů postupoval ve shodě s poškozenou, která požadovala vystavení zálohové faktury do konce roku 2016, což obviněný splnil. Následně obviněný nakoupil materiál a vyhotovil bannery. Po dohodě o termínu dodání se tyto poškodily při dopravě, což potvrdil i svědek D., který vypověděl, že jej obviněný požádal o pomoc, pomáhal s nějakými krabicemi, sám nevěděl s jakými, co v nich bylo. Poté, co se zboží zničilo a dílo nemohlo být dokončeno, neměl obviněný prostředky, aby je poškozené společnosti vrátil, nebyl tak ekonomicky silný. Dluh splácí, uhrazena je více než polovina.
9. Pokud jde o skutek pod bodem 2), nelze podle obviněného tvrdit, že si zboží objednal a následně odebral s vědomím, že je neuhradí. Pozdní úhradu vysvětlil tím, že musel zcela neplánovaně použít peníze na úhradu jiných dluhů. V době odběru zboží to nevěděl. Celý dluh je již uhrazen.
10. Skutečnost, že obviněný nesplnil své závazky k vrácení peněz ve sjednané době, ač tak mohl učinit, podle obviněného ještě nedokazuje, že si přisvojil cizí věc, která byla svěřena tak, jak to má na mysli ustanovení §206 tr. zákoníku. K naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry se vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci. To se v jeho případě nestalo. Stejně tak se nestalo, že by obviněný se svěřenou hodnotou disponoval jinak, než mu uložila poškozená společnost, nebo že by jí odmítl peníze vrátit. Po částech je splácí.
11. Jeho jednání proto podle obviněného nelze podřadit pod skutkovou podstatu zpronevěry, jedná se o civilní spor a podle zásady ultima ratio nelze zneužívat ustanovení trestního zákoníku k řešení civilního sporu mezi stranami.
12. Uložené tresty se obviněnému jeví jako nepřiměřeně přísné. Následky svých jednání se snaží napravit, škodu podle svých možností splácí, již dluží pouze společnosti SAZKA, a. s., ostatní jsou uhrazeny. Proto je přesvědčený, že k jeho nápravě postačuje ještě podmíněný trest, případně upuštění od uložení souhrnného trestu.
13. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
15. Státní zástupkyně k dovolací argumentaci uvádí, že tato vypovídá o výlučném skutkovém zaměření namítané nesprávnosti právního posouzení přisouzených skutků, jakož i o její nezpůsobilosti stát se předmětem dovolacího přezkumu na podkladě judikovaných podmínek výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, na které ani poukazováno není. Nelze podle ní ani přehlédnout, že obviněný se ve své obhajobě zabývá zpochybněním těch skutkových okolností svého jednání, které mu (ve finále) přisouzeny nebyly. Ty totiž byly v rámci nového rozhodnutí o jeho vině na odvolací úrovni z popisu skutku vypuštěny pro jejich absentující právní význam za stavu, že byly zohlednitelné pouze z hlediska jeho jednání v počátečním podvodném úmyslu; on byl však ve smyslu napadeného výroku o jeho vině uznán vinným jednáním spáchaným v úmyslu defraudačním, aniž by mu bylo vytýkáno, v jaké ekonomické situaci jak svého podnikání, tak i míry solventnosti své fyzické osoby, přistupoval k uzavírání obchodních vztahů s poškozenými subjekty.
16. Připomíná, že podstata jednání obviněného je založena na takovém způsobu naložení se svěřenými finančními prostředky, které byly v případě prvém ze strany poškozené společnosti SAZKA, a. s., vyplaceny na podkladě jím vystavené zálohové faktury a měly tak posloužit k realizaci objednaného díla (reklamních bannerů), ke které však ani z části (ve smyslu jejích dílčích kroků) nedošlo, aniž by takto inkasované finanční prostředky ve výši 483.000 Kč byly poškozené společnosti vráceny; to vše za stavu, že výsledky provedeného dokazování nejenže nepotvrdily obhajobu obviněného o tom, že k poškození, resp. ke zničení již hotového díla jeho rozbitím došlo při jeho přepravě, ale že při nedostatku jakékoliv obrazové dokumentace tvrzené škodní události, chybějící informovanosti dopravní policie o překážce plynulosti silničního provozu v konkrétní části pozemní komunikace, která by jinak musela po jistou nezanedbatelnou dobu zákonitě nastat bez ohledu na poukazovanou časnou ranní hodinu tvrzené přepravní akce, jakož i při zcela odmítavém svědectví J. D., který měl být takové situaci přítomen, měly soudy zcela důvodně za to, že uplatněná obhajoba byla bezpochyby vyvrácena.
17. Ke druhému jednání státní zástupkyně uvádí, že pokud obviněný v rámci účelového způsobu použití inkasovaných prostředků nepostupoval, ale přisvojil si je k pokrytí svých dřívějších závazků, pak jednal za podmínek §206 tr. zákoníku, aniž by tak bylo rozhodným, zda v rámci uzavírání předmětného obchodního vztahu s poškozenou společností KING STYLE, s. r. o., jednal při povědomí míry své dosavadní zadluženosti a tím i neschopnosti včas a řádně plnit dohodnutou platební povinnost.
18. Způsob, jakým dovolatel naplnil svoje postavení účastníka posuzovaných obchodních vztahů, tak státní zástupkyni nenechává na pochybách, že jednal ve smyslu přisouzeného způsobu vyvození jeho odpovědnostního vztahu, aniž by tak bylo na místě zvažovat jím avizovanou aplikaci institutu ultima ratio. Platí přitom, že v souvislosti s poukazem na standardní podmínky naplnění obchodního vztahu s poškozenými obchodními společnostmi dovolatel nevychází z těch skutkových okolností, které se staly skutkovým podkladem výroku o jeho vině. Proto, taková námitka není způsobilá ke svému věcnému projednání ve smyslu výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 týkajícího se aplikace principu ultima ratio.
19. K námitkám vůči uloženému trestu státní zástupkyně uvedla, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Námitku nevyužité možnosti aplikace institutu upuštění od uložení souhrnného trestu pak podle judikatury Nejvyššího soudu nelze projednat v rámci řízení o dovolání.
20. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
24. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z dovolání zjistil, že obviněný jeho prostřednictvím brojí jak proti závěru o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, tak i okrajově proti výši uloženého trestu.
30. Již na tomto místě je však nutno upozornit, že dovolání obviněného po obsahové stránce neodpovídá ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Obviněný totiž předmětem své argumentace učinil jednak polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, a jednak jsou jeho námitky s ohledem na soudy zvolenou právní kvalifikaci jeho jednání bezpředmětné, resp. jsou zcela nedostatečně odůvodněné.
31. K prvně uvedenému okruhu, tedy k výhradám vůči skutkovým zjištěním, lze uvést, že v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 24. až 26. tohoto usnesení) jsou otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
32. Z právě uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
33. Skutkovou námitkou, kterou obviněný v dovolání uplatnil, je tvrzení, že výpovědí svědka D. bylo zjištěno, že vyrobené bannery se poškodily při přepravě. Jak ovšem správně uzavřel soud prvního stupně, z obsahu výpovědi tohoto svědka nic takového nevyplývá. Nalézací soud se pak i za pomoci dalších ve věci provedených důkazů s uvedenou obhajobou vypořádal v bodě 31. odůvodnění svého rozsudku a této verzi neuvěřil. Soud prvního stupně se vypořádal i s otázkou subjektivní stránky ve vztahu k přisouzené právní kvalifikaci, stran které obviněný rovněž argumentuje čistě skutkově. Je přitom nutno pamatovat na to, že jakkoliv je závěr o příslušné formě zavinění závěrem právním, musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, přičemž skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219). Jinými slovy, právní závěr o zavinění je založen na skutkových zjištěních, vůči kterým námitky obviněného směřují.
34. Lze tak konstatovat, že závěry soudů netrpí vadou extrémního rozporu, která by jako jediná mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a kterou ostatně obviněný ve svém dovolání ani nenamítal.
35. Další část námitek obviněného je pak z hlediska právní kvalifikace jeho jednání irelevantní. To platí jak pro tvrzení, že není pravdou, že by využil něčí důvěry, tak pro nesouhlas s tím, že zboží objednal a odebral s vědomím, že je neuhradí. Ani jedna z uvedených okolností totiž není znakem trestného činu zpronevěry. Obviněný ani nebyl zavázán k tomu, aby vrátil peníze v nějaké době, neboť jeho závazkem původně bylo zhotovit dílo a zaplatit subdodavateli.
36. Rovněž je z hlediska závěru o vině bez významu, zda obviněný způsobenou škodu splácí či zda ji již zcela splatil. K dokonání trestného činu totiž došlo již samotným jednáním naplňujícím skutkovou podstatu příslušného trestného činu, přičemž trvající existence škody mezi znaky zpronevěry nepatří. Obviněný přitom ze samotné okolnosti, že škodu splácí, nedovozuje žádné jiné důsledky, resp. nenabízí žádnou, z hlediska jeho viny relevantní, argumentaci, kterou by se Nejvyšší soud mohl v této souvislosti zabývat. Již v usnesení ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 3 Tdo 72/2021, kterým Nejvyšší soud odmítl jeho první dovolání týkající se dalšího ze skutků projednávaných v této trestní věci, přitom Nejvyšší soud obviněného, resp. jeho obhájce, upozornil, že není úkolem Nejvyššího soudu za obviněného domýšlet jeho dovolací argumentaci, kterou má primárně zajistit obhájce.
37. Totéž platí i pro další námitku obviněného, že se jedná o civilní spor, k jehož řešení nemá sloužit trestní represe. Ani touto námitkou, stejně jako případnou jinou právní kvalifikací jednání obviněného, se tak Nejvyšší soud vzhledem ke zcela nedostatečnému odůvodnění a absenci kvalifikované právní argumentace zabývat nemohl.
38. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídá ani námitka nepřiměřeného trestu, kterou obviněný rovněž okrajově vznesl. Touto námitkou se pak nebylo možno zabývat ani s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se jinak výměry uloženého trestu, resp. jeho přípustnosti, týká.
39. V souvislosti s uloženým trestem lze o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hovořit pouze výjimečně, a to např. v otázce, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166–3167, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.].
40. Obviněný však v nyní posuzovaném dovolání nevznesl žádnou z uvedených v úvahu přicházejících námitek, které by mohly zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze tento uplatnit tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k tomu, že trest uložený obviněnému napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl uložen ve výměře v rámci trestní sazby předpokládané trestním zákonem, nelze ani o tomto dovolacím důvodu uvažovat. Nejedná se přitom ani o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), jehož uložení by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplňovalo. Obviněný navíc tímto směrem svoji argumentaci ani nezaměřil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
41. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář