ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.358.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 358/2021-1524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovoláních, která podali obvinění J. P., nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, K. M. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a B. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, adresa pro doručování XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 To 456/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 80/2018, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P., J. P., K. M. a J. K. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 4 T 80/2018, byli obvinění J. P., J. P., K. M. a J. K. uznáni vinnými zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se spolu s obviněnými T. H. V. a H. T. P., kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch, dopustili skutkem pod bodem 1. skutkové věty odsuzujícího rozsudku spočívajícím v tom, že
v souvislosti s prováděnou kontrolou prokázání zdanění vybraných výrobků a kontrolou značení tabáku a tabákových výrobků dne 16. 7. 2015 v XY, v provozovně prodejny Potraviny večerka, v domě na adrese XY, XY u T. H. V., podnikatelky podnikající pod IČ XY, kterou prováděli pod č. j.: 87846/2015-620000-62 jako příslušníci Celní správy České republiky obžalovaní P., P., M. a K. zjistili v prodejně 3 kusy krabiček cigaret neznámé značky, které nebyly označeny tabákovou nálepkou v souladu s vyhláškou č. 467/2003 Sb.;
následně po získání informace, že obžalovaná T. H. V. v domě užívá byt byla obžalovanými P., P., M. a K. vyrozuměna o provedení prohlídky bytu, ale po zjištění, že by se v něm mělo nacházet nezdaněné zboží v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, poskytli obžalované V. T. H. radu, aby před kontrolou sepsala nepravdivou nájemní smlouvu, podle které část bytu, v němž se nacházelo nezdaněné zboží, pronajala jiné osobě s tím, že tak se vyhne projednání jejího jednání v řízení před soudem;
následně při vědomí zásahu do nedotknutelnosti obydlí obžalované T. H. V., provedli v rozporu s čl. 12 odst. 2 Listiny základních práva a svobod, a bez příkazu soudce k provedení domovní prohlídky podle §83 tr. ř. ke škodě nemajetkových práv obžalované T. H. V. kontrolu těchto prostor pouze na základě souhlasu majitele domu obžalovaného B. S., nar. XY, a obžalované T. H. V., při které nalezli nejméně 200 kartonů cigaret a 200 kusů balení tabákové směsi, každého o hmotnosti 150 gramů, které nebyly označeny tabákovou nálepkou v souladu s vyhláškou č. 467/2003 Sb.;
poté si obžalovaní P., P., M. a K. část nalezeného zboží ponechali pro svoji potřebu a do protokolu o místním šetření uvedli údaje neodpovídající fakticky zjištěným skutečnostem o rozsahu a majiteli zjištěného nezdaněného zboží, čímž jednak nedošlo k zajištění a zapsání krabiček cigaret nalezených v prodejně, jednak v rámci prohlídky bytu obžalovaní P., P., M. a K. uvedli, že došlo k zajištění pouze 21 860 kusů cigaret (cca 114 kartonů) a 184 kusů balení tabákové směsi, každé o hmotnosti 150 gramů, ač v bytě bylo nalezeno větší množství nezdaněných tabákových výrobků a za vlastníka zajištěného zboží nepravdivě uvedli osobu jménem V. M. V., která měla mít část bytu pronajatou od obžalované T. H. V.,
přičemž takto obžalovaní P., P., M. a K. společně jednali jednak v úmyslu, aby se obžalovaná T. H. V. mohla v jimi vedeném správním řízení vyhnout uložení sankce a současně trestnímu stíhání pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku,
a dále popsaným způsobem jednali za finanční úplatu ve výši 30.000 Kč, kterou jim dala obžalovaná T. H. V. poté, co jí to poradil spoluobžalovaný H. T. P., který při telefonickém hovoru během kontroly nabídl nejprve majiteli domu obžalovanému S., že by obžalovaná T. H. V. prostřednictvím S. dala příslušníkům Celní správy České republiky úplatek až ve výši 150.000 Kč za to, že neprovedou kontrolu v jí užívaném bytě, v němž měla nejméně 200 kartonů nezdaněných cigaret a 200 kusů balení nezdaněné tabákové směsi, každého o hmotnosti 150 gramů a následně za totéž nabídl úplatek v nespecifikované výši obžalovanému P. a poté téhož dne telefonicky žádal obžalovaného S., aby vyhotovil antidatovaný dodatek k nájemní smlouvě mezi obžalovaným S. a obžalovanou T. H. V., to vše proto, aby obžalované umožnil uniknout trestnímu stíhání pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku .
2. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl současně obviněný B. S. uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem pod bodem 2. skutkové věty odsuzujícího rozsudku spočívajícím v tom, že
poté, co byla dne 16. 7. 2015 v provozovně prodejny Potraviny večerka, v domě na adrese XY, XY, kterou provozovala obžalovaná T. H. V. provedena obžalovanými P., P., M. a K. - příslušníky Celní správy České republiky zařazenými u Celního úřadu pro Ústecký kraj pod č. j.: 87846/2015-6200000-62 kontrola prokázání zdanění vybraných výrobků a kontrola značení tabáku a tabákových výrobků, při níž byly v provozovně zajištěny 3 kusy krabiček cigaret neznámé značky, které nebyly označeny tabákovou nálepkou v souladu s vyhláškou č. 467/2003 Sb., o čemž byl obžalovanými P., P., M. a K. informován, když se tito dožadovali zpřístupnění bytu, užívaného obžalovanou T. H. V. na téže adrese na základě nájemní smlouvy s obžalovaným S., potvrdil, že dal obžalované souhlas s pronájmem bytu další osobě, a to při vědomí, že v bytě se nachází cigarety a tabák, které nejsou zdaněny ani označeny v souladu s vyhláškou č. 467/2003 Sb.,
přičemž při prohlídce bytu bylo zjištěno nejméně 200 kartonů cigaret a 200 kusů balení tabákové směsi, každé o hmotnosti 150g, které nebyly zdaněny ani označeny v souladu s vyhláškou č. 467/2003 Sb., čímž byla obžalovaná T. H. V. podezřelá ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku,
a dále v nezjištěné době, v rozmezí od 19:40 hodin 16. 7. 2015 do 30. 9. 2015, v XY, v úmyslu umožnit obžalované T. H. V. uniknout trestnímu stíhání pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku, vyhotovil s obžalovanou T. H. V. k nájemní smlouvě na byt ze dne 24. 10. 2014, dle níž tato nebyla oprávněna přenechat byt nebo jeho část do užívání třetí osobě (podnájem) bez předchozího souhlasu pronajímatele, dodatek datovaný dnem 30. 12. 2013, dle něhož byla obžalovaná T. H. V. oprávněna od 1. 1. 2014 pronajmout byt nebo jeho část třetí osobě, k čemuž T. H. V. již při kontrole dne 16. 7. 2015 na základě rady příslušníků Celní správy ČR vyhotovila a těmto příslušníkům předložila rukou psanou smlouvu, kterou se zřizuje pronájem části bytové jednotky na adrese XY, XY, s dobou nájmu od 1. 1. 2014 na dobu neurčitou, fiktivně uzavřenou mezi obžalovanou a osobou V. M. V., s tvrzeným pobytem na adrese XY, kterého obžalovaná pro účely uvedené kontroly Celní správy České republiky označila za vlastníka nezdaněných a neoznačených tabákových výrobků nalezených v bytě, čímž se chtěla vyhnout trestnímu stíhání za spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku, o čemž obžalovaný S. věděl .
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný J. P. odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti na 5 let spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v celní správě a ostatních bezpečnostních sborech a činnosti strážníka městské policie. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
4. Obviněný J. P. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti na 5 let spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v celní správě a ostatních bezpečnostních sborech a činnosti strážníka městské policie. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
5. Obviněný K. M. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti na 5 let spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v celní správě a ostatních bezpečnostních sborech a činnosti strážníka městské policie. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
6. Obviněný J. K. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti na 5 let spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání a funkce v celní správě a ostatních bezpečnostních sborech a činnosti strážníka městské policie. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 20.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce.
7. Obviněný B. S. pak byl za uvedený přečin odsouzen podle §366 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 80 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 80.000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 8 měsíců.
8. Citovaným rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto i o vině a trestech pro obviněné T. H. V. a H. T. P., kteří dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch.
9. Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 4 T 80/2018, podali odvolání všichni obvinění s výjimkou obviněné T. H. V. a v neprospěch obviněných J. P., J. P., K. M. a J. K. proti výroku o trestu i státní zástupce.
10. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 To 456/2019 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněného J. P. ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř., ohledně obviněného B. S. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody u obviněného J. P. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 roků a obviněného B. S. při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 30 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy celkem 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku tomuto obviněnému pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře 2 měsíců. Podle §256 tr. ř. pak odvolací soud odvolání obviněných J. P., K. M., J. K., H. T. P. a státního zástupce zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 4 To 456/2019, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění J. P., J. P., K. M., J. K. a B. S.
12. Obviněný J. P. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Poukazuje na to, že z ustanovení §2255 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), vyplývá, že pokud to nezpůsobí zvýšené zatížení pro byt nebo dům, může nájemce v bytě i pracovat nebo podnikat. Z tohoto ustanovení sice vyplývá, že primárním účelem užívání bytu musí vždy zůstat bydlení, tedy že nájemce bytu není oprávněn byt užívat výlučně k podnikatelským aktivitám, aniž by současně neužíval byt za účelem uspokojování bytové potřeby. V nyní projednávané věci podle obviněného nájemkyně bytu, spoluobviněná T. H. V., dala stejně jako majitel domu, B. S., souhlas s provedením prohlídky bytu, který sloužil nejenom pro potřeby bydlení spoluobviněné T. H. V., ale i pro účely podnikání, zejména skladování zboží (cigaret a tabákové směsi). Z §81 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), vyplývá, že úřední osoba provádějící místní šetření má v době přiměřené předmětu místního šetření, zejména v době provozu, právo na přístup na pozemky, do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním záznamům nebo jiným informacím, a to i na technických nosičích dat v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení cíle správy daní, a toto právo má též, jde-li o obydlí, které daňový subjekt užívá současně pro podnikání, je-li to nezbytné a nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem.
13. Obviněný poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, ze kterého vyplývá, že pokud mobilní celní hlídka provede zákonným způsobem úkony v rámci své pravomoci, jsou výsledky těchto úkonů, které vedou k podezření ze spáchání trestného činu, využitelné i pro následující trestní řízení. Těmito skutečnostmi se podle obviněného odvolací soud ale ani soud prvního stupně buď nezabývaly vůbec, nebo je nesprávně aplikovaly v jejich vzájemných souvislostech. Obvinění jako mobilní celní hlídka informovali nadřízené o zjištěných skutečnostech a požádali o pomoc pověřený policejní orgán. V řízení vyslechnutý svědek A. T. mimo jiné uvedl, že obviněnému P. řekl, ať pokračují v kontrole poté, co byly nalezeny pouze čtyři krabičky neznačených cigaret s tím, že v případě, že by našli větší množství neoznačených cigaret, byl by důvod k tomu, aby se na místo dostavil pověřený policejní orgán. Obviněný současně vyrozuměl nadřízeného J. M., který svědku T. sdělil, že na místo pojede pověřený policejní orgán, který má pohotovost, tedy kolegové z Ústí nad Labem J. a A. I přestože se pověřený policejní orgán na místo vůbec nedostavil, bylo postupováno podle pokynů svědka T., aby bylo pokračováno v kontrole. Dále svědek T. uvedl, že od kolegy H. z Karlových Varů se dozvěděl, že jsou povoleny odposlechy vůči spoluobviněné T. H. V. v jiné věci, avšak tuto informaci sdělil pouze kolegům A. a J., nikoliv obviněnému či M. nebo dalším členům mobilní celní hlídky. Takovým postupem bylo ohroženo provádění a použitelnost odposlechů vůči obviněné T. H. V. v jiné věci a obviněným celníkům rozhodně měla být tato skutečnost sdělena, neboť bez této informace logicky dochází k ohrožení využití odposlechů vůči spoluobviněné T. H. V. v jiné věci.
14. Soudy obou stupňů se podle obviněného ve svých rozhodnutích vůbec nezabývaly výpovědí dalšího svědka, celníka B. M., kdy sice soud prvního stupně jeho výpověď zmiňuje pod bodem 21. odůvodnění svého rozsudku, avšak nedovozuje z této výpovědi vůbec žádné závěry ani tuto výpověď nijak nehodnotí, a odvolací soud se jeho výpovědí nezabýval vůbec. Jedná se proto o zcela zjevně opomenuté důkazy, které navíc svědčí ve prospěch obviněného i ve prospěch ostatních celníků. Svědek M. totiž uvedl, že je možné, že obvinění si jako členové celní mobilní hlídky následně stěžovali, že výjezd, tedy pověřený policejní orgán, odmítl přijet, a především tento svědek potvrdil, že byl v době ještě před projednávanou kontrolou, k níž došlo 16. 7. 2015, s obviněným u státní zástupkyně K., kde mu tato sdělila, že se souhlasem kontrolované osoby mohou vstoupit celníci i do bytu. Za této situace, kdy svědek M. potvrdil, že státní zástupkyně K. v přítomnosti obviněného vyjádřila uvedený právní názor, a s přihlédnutím k ustanovení §2255 odst. 2 občanského zákoníku a §81 odst. 1 daňového řádu a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, bylo ze strany obviněných postupováno v souladu se zákonem a přichází tak v úvahu i jejich právní omyl, neboť nikdo z obviněných nemohl bez zřejmých obtíží protiprávnost činu rozpoznat. Ze strany soudů tedy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný poukazuje i na to, že obvinění jako příslušníci celní mobilní hlídky obdrželi opakovaně, a to i za zásah, který je předmětem skutku ze dne 16. 7. 2015, odměny za správně vykonávanou činnost celního orgánu.
15. Dále se podle obviněného odvolací soud vadně vypořádal s problematikou tlumočení různými tlumočníky v průběhu řízení, kdy zcela evidentně byly nesprávně překládány z vietnamského jazyka termíny „pokuta“ a „úplatek“, kdy se odvolací soud v tomto směru pouze v obecné rovině odkázal na to, že se tlumočníci mohou vystavit nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin křivého tlumočení podle §347 tr. zákoníku. Pokud jde o dalšího tlumočníka přibraného v řízení před soudem prvního stupně, kdy byly pouštěny i odposlechy, pak tento tlumočník neprováděl sám přímo tlumočení toho, co slyšel v odposleších, ale pouze kontroloval, zda to, co již bylo přeloženo a písemně zaneseno, odpovídá tomu, co slyší. Tento druhý tlumočník tedy netlumočil to, co slyšel z odposlechů, ale měl k dispozici předchozí záznam o tlumočení předchozím tlumočníkem v písemné formě a vyjadřoval se k tlumočení a tomuto písemnému záznamu učiněnému ze strany předchozího tlumočníka, nikoliv k tomu, co skutečně zaznělo v odposleších.
16. Rovněž bylo nesprávně posouzeno, že zápis z místního šetření je vůči spoluobviněné T. H. V. použitelný toliko pro účely správního řízení a nikoliv pro řízení trestní, a to z toho důvodu, že nebylo postupováno pro účely trestního řízení v souladu s trestním řádem. Takový závěr však obviněný odmítá, neboť podle jeho názoru buď byly provedeny důkazy a místní šetření v souladu se zákonem, a pak jsou použitelné i pro trestní řízení, anebo nebyly provedeny v souladu se zákonem, a pak je nelze využít nejenom v trestním řízení, ale ani ve správním řízení.
17. Obviněný má za to, že je zde dán extrémní nesoulad provedených důkazů a jejich hodnocení, neboť ani provedené odposlechy ani další důkazy neodpovídají jejich obsahu, když je zcela v rozporu se skutečností, že by obvinění celníci nadržovali spoluobviněné T. H. V. tím, že by jí radili, aby vytvořila podnájemní smlouvu na část bytu, to vše za situace, kdy zboží vynášela z bytu tato spoluobviněná, a kdy kontrolu provedli a učinili o tom zápis z místního šetření. Takový postup by podle obviněného byl zcela nelogický a přicházel by v úvahu jenom za jiného skutkového stavu, například tehdy, pokud by obvinění celníci kontrolu neprovedli a zboží nezabavili. Z důvodu provedení kontroly a zabavení zboží je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů i to, že by současně provedli kontrolu a zabavení zboží a přijali úplatek ve formě peněžní nebo naturální, neboť by ani spoluobviněná T. H. V. neměla k poskytnutí úplatku a vytvoření podnájemní smlouvy k bytu ve prospěch třetí osoby žádného důvodu, neboť byla postižena kontrolou a odebráním zboží. Soudy podle obviněného vycházely z kolektivní viny, tedy že všichni čtyři příslušníci celní hlídky se dopustili jednání tak, jak je vymezeno ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1., aniž by v tomto směru blíže popsaly činnost každého celníka samostatně. Odvolací soud se v tomto směru nesprávně ztotožnil ze závěry soudu prvního stupně. Z výše uvedených důvodů byly naplněny oba shora zmíněné dovolací důvody za současného porušení práva na spravedlivý proces.
18. Z těchto důvodů obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
19. Obviněný J. P. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
20. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně byl obhajován spolu s ostatními obviněnými jedním obhájcem, ačkoli pro to nebyly splněny důvody. Poukazuje na to, že nyní nelze zpětně zjišťovat, co bylo obsahem porad, doporučení atd., mezi obhájcem a čtyřmi obviněnými v jedné věci, jejichž individuální odpovědnost se měla posuzovat. Jakákoli informace poskytnutá obhájci jedním z obviněných přitom mohla teoreticky přivodit rozpor v zájmech mezi obviněnými. Žádnému se tak nemohlo dostat účinné obhajoby. K tomu, aby nastal tento rozpor, stačilo, aby někdo z obviněných obhájci sdělil popěrnou verzi a verzi usvědčující jiného. Poukazuje v této souvislosti na obsah odposlechů osob vietnamské národnosti i na tvrzení obviněného P. o tom, že zboží nepřepočítával a věří, že kolegové mu předali přesná data, čímž se distancuje od toho, že by měl co do činění s přepočítáváním zboží. Obhajoba tak nemohla a ani nebyla účinná. Byla navíc pojata kolektivně, když se konkrétně nezabývala osobou obviněného a tím, co konkrétně dělal či nedělal, opomněl či neopomněl. Obviněný nejenže neměl zajištěnou obhajobu v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně, ale původně společný obhájce měl být vyloučen z obhajoby v odvolacím řízení, kde obhajoval již jen jednoho z obviněných.
21. Obviněný dále namítá, že ani z jednoho rozsudku neplyne, jakým konkrétním jednáním, kde, vůči komu, kdy, čím motivován, v jakém subjektivním vztahu se měl dopustit jednání, za které byl odsouzen. Na tyto okolnosti měl poukázat obhájce, který však byl společný pro všechny obviněné celníky. V této souvislosti obviněný poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 382/02, I. ÚS 1283/13, III. ÚS 1231/18 a I. ÚS 1437/18), jakož i na to, že ve spise se nachází i plná moc od obhájkyně obviněného S. pro téhož společného obhájce, kterého měli celníci. Je tedy možné, že v jeden moment společný obhájce celníků obhajoval i pátého obviněného. Byl tedy dán střet zájmů, neboť obviněný S. je majitelem objektu, ve kterém se nacházel byt, do něhož podle obžaloby měli obvinění neoprávněně vstoupit, přičemž on a obviněná H. V. dali písemný souhlas, ke kterému se provádělo dokazování. K citovanému dovolacímu důvodu tak obviněný uzavírá, že nebyl řádně hájen v situaci, kdy jsou dány důvody nutné obhajoby, a že došlo i ke znehodnocení procesní použitelnosti obstaraných důkazních prostředků.
22. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá podle obviněného v tom, že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, když odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně. V této souvislosti obviněný poukazuje na celou řadu okolností, které namítal ve svém odvolání a které měly být odvolacím soudem přezkoumány. Dospívá k závěru, že tu nebyl podklad pro zamítnutí jeho odvolání.
23. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že soudy obou stupňů nesprávně svá rozhodnutí založily na posouzení, že mobilní hlídka celního dohledu nesmí vstoupit do provozovny podle §81 odst. 1 daňového řádu. Hlídka mobilního dohledu, tedy obvinění celníci, nesměli podle soudů vstoupit do bytu obviněné H. V. a potřebovali k tomu povolení k prohlídce podle §81 tr. ř. Nejenže je však podle obviněného tato úvaha nesprávná a již opačně vyřešena judikaturou, ale je i v praxi nerealizovatelná. Poukazuje i na to, že podle §81 odst. 1 daňového řádu má úřední osoba provádějící místní šetření v době přiměřené předmětu místního šetření, zejména v době provozu, právo na přístup na pozemky, do každé provozní budovy, místnosti a místa, včetně dopravních prostředků a přepravních obalů, k účetním záznamům nebo jiným informacím, a to i na technických nosičích dat, v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení cíle správy daní, a že toto právo má též, jde-li o obydlí, které daňový subjekt užívá současně pro podnikání, je-li to nezbytné a nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem. Připomíná rovněž, že služební pes označil prostory bytu a v bytě obviněné H. V. neokolkované cigarety. Jestliže v bytě měla cigarety, nikoli pro svoji potřebu, ale zjevně k prodeji, včetně alkoholu, pak je zjevné, že se nemohlo jednat jen o prostor určený k bydlení, ale i k podnikání, a bylo možné aplikovat ustanovení §81 odst. 1 daňového řádu i na tento byt. Obviněná H. V. měla na stejné adrese jak provozovnu, tak byt. Celní hlídka proto nemusela prokazovat, že je zde výslovné povolení v bytě podnikat, protože to vyplývá přímo ze zákona; navíc v situaci, kdy pes označil dveře, za kterými se našlo zboží pro nelegální podnikání.
24. Souhlas s prohlídkou jak majitele bytu, tak obviněné H. V., jejíž právo na nedotknutelnost obydlí měli obvinění celníci porušit, se nachází ve spise. I kdyby se mělo postupovat podle trestního řádu, k prohlídce byl dán souhlas. K problematice prohlídek obviněný obsáhle cituje judikaturu – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 Tz 29/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, usnesení Nejvyššího soud ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1010/2013, a poukazuje na to, že obvinění nevěděli, že obviněná H. V. je tzv. rozpracována v jiné trestní věci. Připomíná rovněž, že za předmětný zákrok obdržel nadstandardní odměnu 7 tisíc Kč.
25. V souvislosti s naplněním znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle 329 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku oba soudy podle obviněného nesprávně vyložily již judikované právní posouzení možnosti provést prohlídku celníky podle daňového řádu a shledaly jejich postup nezákonným. Nebyla rovněž respektována zásada individuální trestní odpovědnosti, když bylo o všech obviněných celnících uvažováno, jako by během několikahodinové prohlídky byli všichni na jednom místě, jednali současně a činili v jeden okamžik totéž. Ani odvolací soud tuto vadu nezhojil, ale naopak na ni navázal. Z hlediska osoby obviněného chybí přesvědčivé odůvodnění, na základě jakých skutečností byl obviněný konkrétně spojován s trestným jednáním, a jako psovod odpovídá za celé jednání. Krom toho v rozsudcích není vyjádřeno, že by se jednání dopustil jako spolupachatel.
26. V souvislosti s otázkou kvalifikace jednání jako přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku musí právní hodnocení odpovídat zjištěnému skutku, který je však v hrubém nepoměru s obsahem důkazů, kdy došlo k výkladu, který nejvíce zatěžuje obviněné, a kdy nebyl důsledně naplněn požadavek kritického hodnocení hodnověrnosti důkazů při existenci jediného usvědčujícího důkazu. Takový skutek tak nemůže být řádně právně posouzen. Obsah odposlechů podle obviněného neumožňuje, zejména z hlediska časových souvislostí, uzavřít, že celníci obdrželi 30.000 Kč a že si měli nechat část zjištěného zboží. Svědčí naopak o tom, že obviněná H. V. různým osobám tvrdí různé skutečnosti, podstatné je ovšem odmítnutí peněz obviněným P. během telefonického rozhovoru v 14:26 hod. Odvozená zjištění z hovorů obviněné H. V. s dalšími osobami nejsou hodnověrná, když tato jednoznačně ani neuvedla, zda a koho uplatila. Dále si odporuje v množství sepsaného zboží, takže vlastně ani není prostor pro závěr, že by si obvinění nějaké vůbec mohli ponechat. Také není zřejmé, jak osoba, která česky nehovoří, se může domluvit se čtyřmi celníky na úplatku. Osoba, která úplatek nabízí, je obviněným P. odmítnuta. V hovorech uvádí, že peníze obvinění nechtějí. Nelze tak bez pochybností uzavřít, že obviněný obdržel úplatek ve výši 30.000 Kč a nějaké nesepsané zboží. Naopak je zde reálná možnost, že situace popsaná v odsuzujícím rozsudku se vůbec nestala. Časový sled událostí, jak je rozsudky pojat, neodpovídá tomu, co je zachyceno v odposleších. Pokud by odposlechy byly natolik průkazné, těžko by se ve výrokové větě objevilo mimo jiné, že obviněný P. dostal nabídku „nespecifikovaného“ úplatku.
27. Pokud jde o naplnění znaků nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kdy soudy shledaly, že obviněný se měl podílet na udělení rady v podobě nájemní smlouvy, zde je podle obviněného situace ještě méně zřejmá. Nejenže obviněný v žádném kontaktu s nikým po telefonu nebyl, ale také nebyl schopen se s obviněnou H. V. domluvit pro její neznalost jazyka. Krom toho nikdo nezkoumal, jak smlouva vznikla, ani to, zda ji obviněný psal či přispěl k jejímu sepsání. Že má říkat, že v bytě nebydlí, obviněné H. V. poprvé vietnamsky hovořící osoba poradila už někdy ve 13:11 hod., kdy kontrola teprve začínala. Krom toho v době této rady, kterou H. V. udělila jiná osoba, ještě probíhala kontrola provozovny, nikoliv bytu umístěného nad provozovnou. Navíc pes předem neví, kolik tabáku je za dveřmi, které označil, o to méně to mohli vědět obvinění.
28. Obviněný uzavírá, že odsuzující rozsudek nelze vystavět na uvedených odposleších. Vedle toho byly pořízeny odposlechy prostorové, na kterých však není zachycena ve vztahu k obviněnému žádná usvědčující informace.
29. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby buď sám rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby, nebo aby Okresnímu soudu v Lounech přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
30. Obviněný K. M. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž jeho dovolací argumentace je shodná s obsahem dovolání obviněného J. P.
31. Obviněný J. K. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že projednávaný skutek byl zcela vytržen z kontextu celkového děje událostí dne 16. 7. 2015 v provozovně prodejny v XY. Uvádí, že v této prodejně byla prováděna kontrola a že v provozovně byly opravdu nalezeny neokolkované tabákové výrobky. Dalším šetřením při použití služebního psa vyšlo najevo, že se další zboží nachází v předmětné bytové jednotce. Celníci tedy měli indicie i správné podezření, že v inkriminovaném prostoru může být uskladněno větší množství neokolkovaných tabákových výrobků. Pokud vyšlo během dalšího šetření najevo, že se jedná o byt, a nikoliv o nebytový prostor, obviněný zmiňuje, že tento byt přináležel k obchodním prostorám tak blízce a tak logicky, že obviněným příslušníkům celní správy nelze vytýkat, že v rámci prohlídky chtěli provést i domovní prohlídku tohoto bytu. Samotné prohlídce předcházela komunikace obviněného P. s nadřízenými. V této komunikaci požadoval výjezd celní složky – pověřeného policejního orgánu, nicméně bez jakéhokoliv vysvětlení se tohoto příjezdu nedočkal, a tak se rozhodl postupovat při kontrole těchto prostor na základě souhlasu majitele domu a kontrolované T. H. V. Takto provedená domovní prohlídka objevila neokolkované zboží. Pokud je však obviněným kladeno za vinu, že jednali v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, jde o zcela extenzivní výklad jednání obviněných a o porušení zásady ultima ratio v trestním řízení. Aby se mohlo jednat o trestný čin, musel by skutkový děj probíhat například tak, že by se obvinění přímo domáhali vstupu do obytných částí domu za účelem vlastního prospěchu, popřípadě s cílem způsobit jinému škodu, a museli by si být svého protizákonného jednání vědomi, neboť trestný čin podle §329 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným. O takové jednání se však nejedná, pokud je prováděna kontrola, je nalezeno nelegální zboží a celníci dále chtějí pokračovat ve svých povinnostech, ačkoliv si mylně vyloží ustanovení právní normy.
32. Obviněný dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, ze kterého vyplývá, že k naplnění zákonných znaků trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele (dnes úřední osoby) nestačí objektivně závadný výkon pravomoci veřejného činitele a zavinění ve formě úmyslu. Jednání veřejného činitele musí být zároveň vedeno pohnutkou způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jestliže z hlediska subjektivní stránky je zákonným znakem trestného činu také pohnutka, pak z toho vyplývá, že skutková část výroku o vině musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem. Musí jít o konkrétní skutkovou okolnost vyjadřující to, co veřejný činitel závadným výkonem pravomoci sledoval, a tato okolnost musí být podřaditelná pod zákonný znak vymezující pohnutku činu.
33. Z rozhodnutí soudů podle obviněného neplyne, z čeho byl dovozován úmysl obviněného provést nezákonnou domovní prohlídku a jakým způsobem se měl obviněný obohatit. Nelze podle něj předpokládat, že orgány státní moci (byť nadané pravomocemi) budou vždy postupovat v souladu s právními předpisy. Nezákonné domovní prohlídky jsou poměrně častý jev a nejsou řešeny trestní odpovědností, ale vedou spíše k nepoužitelnosti takového důkazu v následném řízení ku prospěchu kontrolované osoby. Postup obviněných tak mohl být napraven v rámci dalšího řízení a kontrolovaná osoba měla řadu možností k ochraně svých zájmů. Trestní postih obviněných je pak zcela mimo rámec postupů v takovýchto případech. Stále navíc absentuje konkrétní poukaz právě na obviněného K. ve smyslu subjektivní stránky trestného činu, neboť obviněný K. byl toliko pasivním účastníkem děje, navíc v rámci subordinace. Závěr soudů o porušení §82 a §83 tr. ř. je podle obviněného neodůvodněný a nekonkrétní a nerespektuje konkrétní činnosti všech zúčastněných ani objektivní důvody, které domovní prohlídku ospravedlňovaly, a jde i o porušení zásady ultima ratio . Porušení pravidel domovní prohlídky mělo být sankcionováno maximálně v rovině disciplinární. Za provedení předmětné kontroly navíc všichni obvinění obdrželi pochvalu.
34. Druhým skutkovým okruhem, který nebyl soudy správně posouzen, bylo podle obviněného přijetí úplatku a závěr o nadržování. Podle obviněného došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Neexistují totiž žádné důkazy o tom, že úplatek byl přijat, kdo jej vzal, zdali o tom ostatní věděli, zdali byl rozdělen, kdo tento úplatek osobně podával. V podstatě veškerá kauza vznikla na základě odposlechů spoluobviněné T. H. V. v jiném trestním řízení. Tyto odposlechy svým rozsahem a obsahem byly však pro věc zcela irelevantní a svou slabostí tento důkazní prostředek nemohl obstát. Pokud se spoluobviněná zmiňuje o úplatku, je to v souvislostech, které ani nedávají smysl, a nelze nevyloučit možnost, že záměrně uváděla nepravdivou informaci, aby například udělala dojem. Skutečnost, že sama spoluobviněná byla objektem zájmu orgánů činných v trestním řízení, se podle obviněného musí projevovat i na věrohodnosti takovéto osoby. Světlo do kauzy nevnesl ani fakt, že spoluobviněná T. H. V. odmítla učinit výpověď a ke škodě všech spoluobviněných se nevyjádřila ke svým tvrzením. Již tato skutečnost měla vést soudy k opatrnějším závěrům a zabývat se i pochybnostmi ve prospěch obviněného.
35. Ze skutkového děje bylo podle obviněného možno dovodit, že pokud by obviněný (obvinění) úplatek vzít chtěli, reagovali by na první zaznamenanou nabídku a od dalších kroků by logicky upustili. Soudy se však odmítly zabývat širším kontextem věci, vzaly za nesporné zmínky v telefonních hovorech a sestavily skutkový děj, který neodpovídal subjektivní stránce zmiňovaných trestných činů. U trestného činu přijetí úplatku zcela jednoznačně kauza postrádá průkaz o subjektivní stránce ve vztahu k obviněným. Závěry obou soudů pak nastolily situaci, podle které obvinění museli vzít úplatek, protože to zaznívá v telefonických odposleších, a i když není známo, kdo úplatek vzal, jakým způsobem a zdali je jeho přijetí logickým, není o vině pochyb. Takovýto závěr však neodpovídá povinnosti soudů zabývat se i okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného, tak aby o vině a konkrétním průběhu děje nevznikaly žádné pochybnosti. Jelikož došlo k mylnému výkladu důkazů ve vztahu k přijatému úplatku, dochází logicky k nesouladu i ve vztahu k ostatním subjektivním i objektivním stránkám trestné činnosti, která je obviněnému kladena za vinu. Z žádného důkazu nevyplývá, že by obviněný K. nabízel kontrolované osobě pomoc, že by jí radil anebo že by s ní konzultoval možnost vyhýbání se správnímu či trestnímu řízení. Žádný soud nevzal v potaz možnost, že s kontrolovanou osobou fakticky ani hovořit nešlo, když ta mluvila pouze vietnamsky.
36. Z těchto důvodů obviněný J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
37. Obviněný B. S. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž má za to, že v případě jeho odsouzení byla porušena zásada in dubio pro reo a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
38. Domnívá se, že nepřímé důkazy, které soudy provedly, netvoří souvislý řetězec, ze kterého by se dalo usuzovat na to, že událost se skutečně stala tak, jak je popsána ve skutkové větě. Je přesvědčen o tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a také právo na obhajobu, neboť soudy nepřihlédly k jeho námitkám uplatněným už ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a zopakovaným v řízení před oběma soudy.
39. Namítá, že je stíhán za přečin nadržování, ačkoliv V. T. H. není a nebyla za trestný čin podle §240 a §244 tr. zákoníku nikdy stíhána a orgány činné v trestním řízení nečinily žádné kroky k tomu, aby pro takové trestné činy stíhána byla. Uvádí, že když byl do telefonátů V. T. H. zatažen, jednoznačně odmítl podílet se na jakékoli protiprávní činnosti. Důrazně řekl, že nebude nikoho k ničemu přemlouvat, natož nabízet jakýkoli úplatek či cokoli podobného. Vybízel ji k tomu, aby s celníky spolupracovala a do uzamčených prostor je pustila. Když mu byl hovor, ve kterém byl tlačen k nabízení úplatku, nepříjemný, tento ukončil s tím, že by rád pomohl, ale ne takto. Byla to jen zdvořilostní fráze, žádný příslib pomoci vyhnout se trestnímu stíhání. Netušil, a nic takového nenaznačili ani příslušníci celní správy při provádění kontroly, že by jí hrozilo jakékoli trestní stíhání. Nikdy v minulosti nebyl ničemu podobnému přítomen, netušil, v jakém režimu je kontrola prováděna, nedostal o tom žádný písemný dokument.
40. Soudy neučinily vše, co mohlo vést k řádnému objasnění věci, když se při provádění jednotlivých důkazů spokojily s neúplným důkazním řízením a o něj opřely své závěry. Nebyl proveden jediný důkaz týkající se toho, proč V. T. H. nebyla stíhána pro přečiny, ke kterým se měl obviněný dopustit přečinu nadržování. Je tedy stíhán pro přečin nadržování, ačkoli nebylo prokázáno, že se staly skutky, které by mohly být kvalifikovány jako přečiny, k nimž měl spáchat přečin nadržování, ani to, kdo se měl takovýchto skutků dopustit. Nebyl proveden jediný důkaz prokazující úmysl obviněného napomáhat pachateli vyhnout se trestnímu stíhání. Podmínkou trestní odpovědnosti za nadržování přitom je, aby bylo pachateli určitého trestného činu pomáháno – ve speciálním tzv. druhém úmyslu, a to v úmyslu umožnit takovému pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření anebo jejich výkonu.
41. Ani jednomu ze soudů se podle obviněného nepodařilo spolehlivě zjistit a prokázat, co se skutečně událo, natož zda vypracování dodatku k nájemní smlouvě bylo skutečně vedeno jeho úmyslem umožnit V. T. H. uniknout trestnímu stíhání pro výše uvedené přečiny. Nelze tedy ani přezkoumat, zda případný skutek byl správně právně posouzen. Obviněný zejména postrádá jakékoli důkazy prokazující jeho úmysl. Oba soudy vycházejí v podstatě z ničím neprokázaného a navíc ani nijak neprověřovaného tvrzení, že V. T. H. se dopustila přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku a že obviněný S. měl v úmyslu jí pomoci uniknout trestnímu stíhání pro tyto přečiny a zejména, že věděl, že se V. T. H. dopustila trestného činu.
42. Zkrácení na svých právech obviněný spatřuje zejména v tom, že úkony trestního řízení byly ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) zahájeny již dne 9. 9. 2015 a posléze byly proti obviněnému použity skutečnosti, které uvedl jako svědek. Považuje za hrubý zásah do svých práv, že byl opakovaně vyslýchán jako svědek ke skutečnostem, které byly GIBS známy od okamžiku, kdy v této věci zahájila první úkony, a že nebyl ihned při prvním výslechu poučen v tom směru, že je považován za podezřelého a že může být ve věci následně obviněn. Domnívá se proto, že k takto opatřeným důkazům nelze přihlížet. V tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 692/2013, zejména na závěr, že osoba, která spáchala prověřovaný trestný čin nebo jiný trestný čin s prověřovaným činem související, nemá být nucena na sebe prozradit skutečnosti, které by mohly vést k jejímu trestnímu stíhání.
43. Sporná je podle obviněného i procesní použitelnost zaznamenaných telefonických hovorů, které jsou stěžejním důkazem o jeho údajné trestné činnosti. Tyto odposlechy byly povoleny příkazem soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5 2015, resp. jak vyplynulo z provedených listinných důkazů, na které soud prvního stupně odkazuje pod bodem 23. odůvodnění rozsudku, toto povolení nemělo jakoukoli procesní souvislost s kontrolou provedenou v nemovitosti spoluvlastněné obviněným. Z povolení odposlechů je zřejmé, že telefonní číslo užívané V. T. H. bylo odposloucháváno již od 23. 1. 2015 a povolení odposlechu bylo prodlouženo až do 23. 9. 2015. Ani tak však nepřineslo žádné důkazy, které by umožnily V. T. H. stíhat pro přečin podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podle §244 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že ani odvolacímu soudu se nepodařilo prokázat použitelnost takových odposlechů vůči jeho osobě, ačkoli tyto získané odposlechy paradoxně prokazují, že se odmítl podílet na jakémkoli protiprávním jednání – nabízení úplatku či vynášení jakýchkoli věcí. Odvolací soud pouze konstatuje, že soud prvního stupně správně shledal odposlechy použitelnými i v této věci.
44. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby jej podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
45. Dovolání obviněných byla ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněných a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám, přičemž uvedl, že námitky obviněných lze rozdělit v podstatě do dvou skupin.
46. První skupinu tvoří ty námitky, které nelze přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, eventuálně pouze za určitých, výjimečných okolností, které však v řešeném případě nenastaly (např. výtka extrémních rozporů či opomenutých důkazů). Platí totiž, že zákonné dovolací důvody jsou taxativně vymezeny v §265b tr. ř., přičemž z dikce zákonem stanovených dovolacích důvodů vyplývá, že jejich výchozím předpokladem jsou určitá vymezená pochybení procesněprávní či hmotněprávní povahy. Pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů nemohou být přiřazeny výtky obviněných, jež směřují proti hodnocení důkazů soudy a proti skutkovým závěrům soudů (zejména tvrzení, že se nedopustili předmětné trestné činnosti, k úplatku vůbec nedošlo, že důkazy jsou nedostatečné a jejich vina z nich nevyplývá, usvědčující důkazy jsou nevěrohodné, neprůkazné, trpí vadami a deformacemi, důkazy byly hodnoceny jednostranně a účelově apod.), vůči údajnému porušení procesních principů presumpce neviny, in dubio pro reo apod., proti údajné nedostatečnosti odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí včetně tvrzeného nedostatku vypořádání se s argumenty či skutkovými verzemi obviněných, proti údajnému ignorování důkazů a skutečností svědčících ve prospěch obviněných atd. Bezpředmětné jsou rovněž ty výtky, na jejichž podkladě obvinění konstruují svá vlastní skutková zjištění, podle nichž nebylo jejich jednání právně závadné, či alespoň neměli o jeho závadnosti žádné vědomí, postupovali v dobré víře a s nejlepšími úmysly, význam vlastního jednání zlehčují či svádějí vše na jiné osoby, když teprve na podkladě své vlastní konstrukce skutkového děje, tedy až sekundárně, dospívají k odlišným právním závěrům, než ke kterým došly soudy. Platí totiž, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, jež učinily soudy dříve ve věci činné, resp. že podkladem pro dovolací přezkum je zásadně ten skutkový stav, jenž byl zjištěn nalézacím či odvolacím soudem. K námitkám, jež vycházejí z jiného skutkového stavu, se v dovolacím řízení zásadně nepřihlíží, jsou bezpředmětné, byť by se jednalo o námitky, které čistě formálně pod zákonné dovolací důvody podřadit lze. Takovéto námitky totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění či hodnocení důkazů.
47. Uvedené námitky podle státního zástupce nejen že nemohou být přiřazeny pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nýbrž je nepovažuje za důvodné ani v obecné rovině. Soudy ve věci činné postupovaly podle jeho názoru v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Porušen nebyl ani princip presumpce neviny a s ním související zásada in dubio pro reo , protože obvinění jsou spolehlivě usvědčováni odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, se kterým následně korespondují i další soudy zmíněné důkazy vyvracející obhajobu, soudy se zároveň dostatečně vypořádaly s podstatnými námitkami obhajoby a obhajobě byl dán dostatečný prostor. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Onen ucelený argumentační systém je přitom podle státního zástupce v dotčených rozhodnutích obsažen – je dobře patrné, jaké jednání je kladeno obviněným za vinu, jaké delikty jsou v něm spatřovány i na základě jakých důkazů se tak stalo. To je podstatné a přezkoumatelné. Že soudy nereagují na každou dílčí výhradu vyčerpávajícím způsobem, není porušením práva na spravedlivý proces. Řízení též netrpí žádnými procesními vadami, které by z materiálního hlediska mohly mít vliv na správnost přezkoumávaných soudních rozhodnutí, princip jeho zákonnosti porušen nebyl, postup soudů trestnímu řádu plně odpovídá, a to včetně postupu při provádění důkazů, který žádnou nezákonností netrpí. Vzhledem k tomu, že část dovolacích námitek fakticky míří vůči odůvodnění přezkoumávaných soudních rozhodnutí, odkazuje státní zástupce též na §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Pochybením není ani to, pokud odvolací soud odkáže na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Platí dokonce, že odvolací soud se může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59–60).
48. Některé ze zmíněných námitek by však podle státního zástupce v případě, že by byly důvodné, bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit. To platí zejména pro výtky týkající se práva na spravedlivý proces, typicky pro výhradu extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí a opomenutých důkazů. Avšak v této trestní věci tomu tak není, jedná se o námitky nedůvodné, tudíž nepřiřaditelné pod citovaný dovolací důvod.
49. Co se týče extrémních rozporů, které by výjimečně mohly odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění či dokazování, takováto situace podle státního zástupce v řešeném případu nenastala, protože klíčová skutková zjištění soudů lze na podkladě provedených důkazů v konečném důsledku učinit. Vazba skutkových zjištění na provedené důkazy existuje a dotčená rozhodnutí vnitřními rozpory netrpí, a už vůbec ne rozpory extrémními – viz zejména obsah odposlechů, podpořený listinami vyhotovenými samotnými obviněnými či výpověďmi svědků, kolegů obviněných. Soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění dotčených rozhodnutí v podstatě odpovídají §125 odst. 1 tr. ř. Navíc, co se týče vyhodnocení všech relevantních důkazů, není pravda, že by soudy nehodnotily opatřené důkazy komplexně a dostatečně, přehlížely ospravedlňující důkazy a kladly důraz jen na důkazy usvědčující. Naopak, soudy se otázce hodnocení důkazů plně věnovaly, důkazy nedeformovaly a postupovaly při jejich hodnocení nestranně, nezaujatě. Obviněným jde tedy na podkladě jejich argumentace mířící do oblasti dokazování a skutkových zjištění jen o to, aby prosadili svou, pro ně příznivější verzi skutkového děje, resp. aby prosadili svůj vlastní způsob hodnocení důkazů. To je však v dovolacím řízení vyloučeno.
50. Pokud jde o naznačenou námitku týkající se opomenutých důkazů, soudy podle státního zástupce ve svých úvahách nepřehlédly či nevynechaly žádný relevantní důkaz. Současně ani neopomenuly rozhodnout o důkazních návrzích. Pokud strany žádné důkazní návrhy neměly, nemohlo být ani opomenuto o nich rozhodnout.
51. Mezi výhrady nepodřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle státního zástupce dále patří argumentace obviněného P., který zpochybňuje důkazy v podobě odposlechů a správnost překladů, resp. tlumočení, podobně obviněný S. namítá spornou „procesní použitelnost zaznamenaných telefonických hovorů“ a tvrdí, že proti němu byly použity skutečnosti, které původně uváděl jako svědek. Vady v tlumočení namítají též obvinění P. a M. K otázce zákonnosti, resp. použitelnosti důkazů získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, jakož i k problematice tlumočení a překladu, odkazuje státní zástupce zejména na str. 29 rozsudku krajského soudu, kde je v návaznosti na rozsudek okresního soudu vysvětleno, že žádné zásadní vady, které by zakládaly nepoužitelnost relevantních důkazů, zjištěny nebyly. K výhradě obviněného S. pak doplňuje, že soudy vycházely z výpovědí, jež učinil jako obviněný/obžalovaný, nikoliv z výpovědí, jež činil jako svědek před zahájením trestního stíhání.
52. Druhou skupinu představují podle státního zástupce ty námitky, které s ohledem na svou povahu mohou být bez dalšího přiřazeny pod zákonné dovolací důvody, nicméně v této kauze nejde o námitky důvodné. Jedná se především o námitky, na jejichž základě obvinění tvrdí nedostatek protiprávnosti či nedostatek znaků skutkových podstat trestných činů, které jim jsou kladeny za vinu.
53. Pokud jde o namítaný nedostatek protiprávnosti, kdy obvinění odkazují na §81 daňového řádu a §2255 odst. 2 občanského zákoníku a tvrdí, že byli oprávněni do předmětných prostor vstoupit, pak lze podle státního zástupce odkázat na str. 29 a násl. rozsudku okresního soudu, kde je tato argumentace okresním soudem důvodně označena za neopodstatněnou. Obviněným žádné relevantní oprávnění nepříslušelo a neuplatní se ani judikatura, na kterou odkazují, neboť ta dopadá na odlišné situace.
54. Pakliže obviněný P. tvrdí, že v přezkoumávaných rozhodnutích není vyjádřeno, že by jednal jako spolupachatel, a tak soudy porušily zásadu individuální trestní odpovědnosti, státní zástupce uvádí, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem trestného činu nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §23 tr. zákoníku. V řešeném případě je navíc okresním soudem v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku dostatečně vysvětleno, proč považuje jednání obviněných za spolupachatelství. Za této situace je nepodstatné, že obvinění nevykonali zcela shodnou činnost, protože spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu.
55. K výhradám obviněných, jež se týkají subjektivní stránky, včetně námitky existence právního omylu, a k porušení principu ultima ratio , státní zástupce uvádí, že pro tyto námitky, formálně přiřaditelné pod zákonné dovolací důvody, je příznačné, že do značné míry vycházejí z vlastních představ obviněných o skutkovém ději, z jejich vlastní verze, nikoliv z toho, co bylo zjištěno ve věci činnými soudy. K takovým výhradám však zásadně nelze přihlížet. Při hodnocení správnosti zaujaté právní kvalifikace je naopak třeba vyjít z toho, jaká skutková zjištění učinily ve věci činné soudy, a nikoliv z představ obviněných. Rozhodná skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou ve spojení s odůvodněním přezkoumávaných rozhodnutí v tomto směru jednoznačná a poskytují pro zaujatou právní kvalifikaci spolehlivý podklad – vyplývá z nich jak nezbytná forma zavinění, tak i společenská škodlivost. K namítanému porušení principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio pak státní zástupce doplňuje, že jednání obviněných nevykazuje žádné výjimečné rysy, na základě kterých by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v řešeném případě plně opodstatněné.
56. Konečně pokud jde o výhrady obviněného P., na základě kterých dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce konstatuje, že předmětný dovolací důvod naplněn zjevně nebyl. Nelze totiž dovodit, že by obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Ostatně ani sám obviněný ve skutečnosti naplnění předmětného dovolacího důvodu netvrdí. Ze spisového materiálu podle názoru státního zástupce naopak vyplývá, že obviněný obhájce k dispozici měl. Výtky ovšem nejsou důvodné ani v obecné rovině, protože obhajoba obviněného netrpěla jím zmíněnými vadami. Zmiňované vady z dostupného spisového materiálu dovodit nelze.
57. Státní zástupce tedy shrnuje, že námitky obviněných buď nelze pod zákonné dovolací důvody vůbec přiřadit, nebo to sice formálně možné je, nicméně námitky postrádají důvodnost. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. naplněny nebyly, a to ani ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
58. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněných J. P., J. P., K. M. a J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Dovolání obviněného B. S. pak státní zástupce navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Státní zástupce současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
59. K vyjádření státního zástupce se vyjádřil obviněný J. P. v replice , ve které uvedl, že státní zástupce argumentuje poměrně obecnými formulacemi, které ovšem in concreto nemohou obstát ve světle uplatněných dovolacích důvodů. Státní zástupce se nevyjádřil ke všem jednotlivým odvolacím námitkám. Obviněný se v replice vyjadřuje k jednotlivým částem vyjádření státního zástupce a tyto rozporuje a částečně opakuje svoji dovolací argumentaci, např. pokud jde o pominutí časových souvislostí ze strany odvolacího soudu, se kterými se podle jeho názoru odvolací soud nevypořádal a které trpí extrémním nesouladem s provedenými důkazy. Opakuje námitku týkající se odkazu odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/202. Není podle něj možné, aby soud, který je nadán přezkumnou pravomocí, provedl přezkum tak, že odkáže na pasáže rozhodnutí, které konkrétními odvolacími námitkami odvolatel navrhuje přezkoumat, aniž by z jeho rozhodnutí bylo patrné, jak se s těmito námitkami vypořádal. Obviněný opakuje svoji obhajobu týkající se otázky spolupachatelství, toho, že nebylo zjištěno, čeho konkrétně se měl on dopustit, a problematiky nutné obhajoby. Stranou vyjádření státního zástupce podle něj zůstaly další argumenty, které byly v dovolání uplatněny, a to především k otázce průběhu daňové kontroly a oprávnění vstoupit do obydlí podle §81 daňového řádu. Jelikož byl odsouzen mimo jiné za to, že nebylo sepsáno kompletní množství neoznačeného tabákového zboží nalezeného v bytě obviněné H. V., považuje obviněný za zvláštní, že se státní zástupce zdržel komentáře k tomu, zda zboží, které bylo určeno k nelegálnímu prodeji a bylo nalezeno v bytě obviněné H. V., není naopak dostatečným odůvodněním správnosti toho, že kontrola v tomto bytě byla provedena. Oba soudy totiž postavily svůj právní názor na tom, že obvinění měli disponovat povolením k prohlídce podle trestního řádu. I kdyby takový názor (který je podle obviněného v rozporu s judikaturou) byl správný, tak nebylo reagováno na to, že obvinění disponovali souhlasem ke vstupu do tohoto bytu. Obviněný rovněž zmiňuje jazykovou bariéru u obviněné T. H. V., jakož i její následný telefonát o tom, že obvinění již nechtějí peníze. Opakuje, že odvolací soud se s jeho obhajobou nevypořádal, a uzavírá, že setrvává na svém stanovisku.
III.
Přípustnost dovolání
60. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci dovolání přípustná, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
61. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
62. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
63. Obvinění v podaných dovoláních uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř.
64. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , ten je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
65. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
66. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
67. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
68. Konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
69. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
70. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.
IV.
Důvodnost dovolání
71. Z předložených dovolání se podává, že obvinění příslušníci celní správy, J. P., J. P., K. M., J. K., B. S., jimi brojí [v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ] proti závěru o vině zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Nebylo podle nich prokázáno, že by od obviněné T. H. V. přijali úplatek a pomáhali jí vyhnout se trestní odpovědnosti. Ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku pak tito obvinění namítají, že prohlídka bytu obviněné T. H. V. nebyla protiprávní. Obviněný J. K. namítl i porušení zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný J. P. nadto v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně byl obhajován spolu s ostatními obviněnými jedním obhájcem, ačkoli pro to nebyly splněny důvody, a že se mu tak nemohlo dostat účinné obhajoby. Obviněný B. S. pak uvádí, že neměl s celní prohlídkou ani s poskytnutím úplatku nic společného a že nebylo postaveno na jisto, že se obviněná T. H. V. vůbec dopustila trestných činů podle §240 a §244 tr. zákoníku, ve vztahu k nimž jí měl pomáhat v úmyslu umožnit jí, aby unikla trestnímu stíhání. Dále tento obviněný namítá porušení svých procesních práv, a to jednak v souvislosti s jeho podáním vysvětlení před zahájením trestního stíhání a jednak stran použitelnosti pořízených odposlechů vůči jeho osobě.
72. Již po takto stručně zrekapitulovaném obsahu dovolání obviněných je třeba konstatovat, že ačkoliv obviněný J. K. ve svém dovolání uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozhodnutí soudu nalézacího, který ho uznal vinným žalovaným skutkem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud však k této vadě nepřihlížel a napadené rozhodnutí přezkoumal, stejně jako u ostatních obviněných, i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv to obviněný J. K. výslovně nenamítl.
73. Současně je nutno upozornit, že podstatná část dovolací argumentace všech obviněných neodpovídá jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů a týká se pouze oblasti dokazování, tedy otázek procesních. Takové námitky se však s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí, neboť se netýkají deklarovaného právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je přitom vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
74. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 65. až 67. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu.
75. Z toho vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
76. Po prostudování spisového materiálu však Nejvyšší soud konstatuje, že důkazní řízení stran namítaných otázek ani skutková zjištění na jeho podkladě učiněná vadou extrémního rozporu zatížena nejsou.
77. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obvinění v tomto mimořádném opravném prostředku v zásadě pouze opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakovali v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
78. Stěžejní část dovolací argumentace všech obviněných příslušníků celní správy spočívá v tom, že nebylo zjištěno, kdo konkrétně úplatek od obviněné T. H. V. přijal a kdo se v průběhu předmětné kontroly dopustil jakého jednání. Touto otázkou se však podrobně zabýval již soud prvního stupně v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku, když zejména v bodě 82., ale i ve zbývající části odůvodnění pečlivě a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu bylo možno učinit závěr o tom, že na korupci a nadržování participovali všichni čtyři zasahující celníci a že není možné, aby se jednalo o individuální „akci“ pouze jednoho nebo některých z nich. Tento závěr je podložen provedenými důkazy, zejména pak telefonními odposlechy obviněné T. H. V. a odpovídá i ostatním okolnostem celní prohlídky konané dne 16. 7. 2015 v Žatci.
79. S tímto podrobným a důkazně podloženým odůvodněním se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, a jelikož by bylo nadbytečné na tomto místě znovu rekapitulovat důkazní situaci této trestní věci, na něj plně odkazuje. V žádném případě pak nesdílí názor obviněných, že by skutková zjištění o spolupachatelství všech obviněných neměla oporu v provedených důkazech, či že by s nimi dokonce byla v extrémním rozporu. Z toho důvodu pak nelze přisvědčit námitkám obviněných o tom, že by vůči nim byla uplatňována kolektivní odpovědnost (vina), tedy že by některým z nich bylo kladeno za vinu jednání ostatních, neboť bylo provedeným dokazováním zjištěno, že na přijetí úplatku a na dalším protiprávním jednání (nadržování a zneužití pravomoci úřední osoby) se podíleli všichni, nikoliv pouze někteří z nich. S ohledem na důkazní situaci, jakož i na to, že obvinění se přisouzených trestných činů dopustili jako spolupachatelé, pak nelze soudům vyčítat, že se nepodařilo přesně identifikovat, jakého konkrétního jednání se dopustili jednotliví obvinění.
80. O společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku totiž nemusí jít pouze tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, popř. jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. ŠÁMAL, P. §23. Spolupachatel. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329). V této souvislosti lze poukázat i na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu uvedené ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015, podle něhož „ spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání “.
81. Není tedy na závadu, že se nepodařilo přesně zjistit rozdělení rolí mezi jednotlivými obviněnými příslušníky celní služby, neboť jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem směřujícím ke spáchání přisouzených trestných činů a ve svém souhrnu naplňovalo znaky jejich skutkových podstat.
82. Pokud někteří obvinění uváděli, že je nelogické, aby přijmuli úplatek a následně i přesto v kontrole pokračovali, tito obvinění pomíjí, že jejich korupční jednání úzce souviselo se spácháním přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že obviněné T. H. V. poradili, jakým způsobem by si měla počínat, aby odpovědnost za přechovávání neoznačených cigaret nesla jiná, těžko dosažitelná osoba vietnamské národnosti. Za takové situace pak pokračování v provádění zásahu nepůsobí vůbec nelogicky a je naopak přirozeným pokračováním scénáře, na kterém se obvinění příslušníci celní správy s obviněnou T. H. V. dohodli. Důvodem odmítnutí vyššího úplatku, který obviněná T. H. V. původně nabízela výměnou za úplné upuštění od celní kontroly, pak bylo pouze to, že obviněný P. coby vedoucí hlídky již dříve informoval nadřízené o tom, že nějaké zájmové zboží bylo zajištěno (jak správně konstatoval i soud prvního stupně v bodě 78. odůvodnění svého rozsudku).
83. Čistě procesní povahy jsou pak výhrady obviněných proti tlumočení z vietnamského jazyka. I s touto otázkou se však soudy nižších stupňů zabývaly, konkrétně soud druhého stupně v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud se s uvedeným odůvodněním ztotožňuje a odkazuje na něj. Ani při tlumočení tak do práva obviněných na spravedlivý proces zasaženo nebylo.
84. Pokud obvinění P. a M. dále argumentovali stran použitelnosti zápisu z místního šetření vůči spoluobviněné T. H. V. pro účely správního a trestního řízení, lze konstatovat, že tato otázka je v řízení o dovolání bezpředmětná, neboť obviněná T. H. V. dovolání nepodala. Použitelnost zápisu z místního šetření vůči obviněným příslušníkům celní správy je pak ve vztahu k jim vytýkaným trestným činům nepochybná.
85. Obvinění P. a M. dále namítli, že se soudy vůbec nezabývaly výpovědí svědka M. Tento důkaz proto považují za opomenutý. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je však zřejmé, že tento soud s výpovědí svědka M. pracoval a vycházel z ní zejména v souvislosti se zjišťováním komunikace obviněného P. s nadřízenými ohledně vstupu do bytu obviněné T. H. V. Svědek M. potvrdil telefonát obviněného P. svědku T., s tím, že tento se uskutečnil kolem oběda, kdy obviněný P. sděloval něco o nálezu cigaret v objektu v XY, přičemž nekonkretizoval množství, a svědek T. mu řekl, ať si zavolají výjezd, že oni už nejsou v práci. Svědek M. dále uvedl, že ví, že výjezd tam potom nejel, ale že neví, zda proto, že odmítl nebo proto, že je nikdo neinformoval. Je pravdou, že soudy nevycházely z tvrzení svědka M. o tom, že ještě před předmětným zásahem byli s obviněným P. u státní zástupkyně K., kde mu tato sdělila, že se souhlasem kontrolované osoby mohou vstoupit i do bytu. Tento svědek zároveň potvrdil, že hlídky věděly, že v případě jakéhokoliv problému mají kontaktovat pověřený celní orgán. O opomenutý důkaz se však podle Nejvyššího soudu nejedná, neboť nalézací soud z jiných důkazů dovodil, že příslušníci celní správy dobře věděli, že do obydlí může vstoupit pouze pověřený celní orgán. O právní omyl na straně obviněných se tedy rovněž jednat nemohlo. K otázce oprávněnosti obviněných příslušníků celní správy ke vstupu do obydlí obviněné T. H. V. viz odůvodnění níže v bodě 102.
86. Pokud dále obviněný J. P. soudu druhého stupně vytkl, že se tento nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, když odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, čímž podle obviněného došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , Nejvyšší soud konstatuje, že tato argumentace pod citovaný dovolací důvod, jehož konkrétní alternativu obviněný ani neoznačil, nespadá. Podstata tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, z formálních důvodů odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Tuto alternativu citovaného dovolacího důvodu nelze využít v případě, kdy odvolací soud již přistoupí k věcnému přezkumu odvolání obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 7 Tdo 720/2006), jako k tomu došlo v nyní projednávané věci. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak spočívá v tom, že řádný opravný prostředek byl zamítnut, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto případě tedy výhrady namítané prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě musí odpovídat některému z ostatních zákonem stanovených dovolacích důvodů, což namítané nedostatečné vypořádání všech odvolacích námitek nesplňuje. Postupem odvolacího soudu, který do určité míry odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, však nedošlo ani k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Evropský soud pro lidská práva (v rozsudku ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, odst. 26) totiž sice konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, ve svých dalších rozhodnutích však také uvedl (např. ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42), že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závazek odůvodňovat rozhodnutí přitom nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59. – 60.) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně, a to s podmínkou, že nadřízený soud skutečně napadené rozhodnutí na základě argumentů uvedených v opravném prostředku přezkoumal.
87. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani pod žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů) nelze z důvodu jejich čistě skutkové, resp. procesní povahy podřadit ani námitky obviněného B. S . Ten svoji vinu přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku zcela popřel s poukazem na to, že nebylo zjištěno, že by obviněná T. H. V. byla vůbec stíhána za trestné činy, ve vztahu k nimž měl této obviněné pomoci uniknout trestnímu stíhání, a že nebylo zjištěno, jak měl této obviněné pomoci. Namítl rovněž porušení svých procesních práv v přípravném řízení a v důsledku použití telefonních odposlechů vůči němu.
88. Nejvyšší soud však uvedené námitky vyhodnotil tak, že k zásahu do ústavně zaručených práv obviněného B. S., který by jako jediný mohl odůvodnit zásah Nejvyššího soudu do důkazního řízení, nedošlo.
89. Provedeným dokazováním totiž bylo zcela jednoznačně zjištěno, že obviněný S. věděl o tom, že v bytě, který pronajímal obviněné T. H. V., je uskladněno velké množství nelegálních cigaret a o jejím možné trestněprávním odpovědnosti.
90. Za situace, kdy obviněný S. věděl, že obviněné T. H. V. hrozí trestní postih, a jak vyplývá z telefonních odposlechů, i přesto s ní uzavřel fiktivní a antedatovaný dodatek k nájemní smlouvě, podle kterého byla jmenovaná obviněná oprávněna přenechat byt do podnájmu třetí osobě bez jeho souhlasu, pak nelze než dospět k závěru, že obviněný S. obviněné T. H. V. pomáhal uniknout její trestní odpovědnosti za daňové trestné činy, kterými byla ohrožena. K tomu lze uvést, že pro spáchání přečinu nadržování podle §366 tr. zákoníku není třeba, aby ten, kdo pachateli trestného činu ve smyslu tohoto ustanovení pomáhá, měl přesnou vědomost o jeho trestném činu, a naopak plně postačí, když si ho představuje v hlavních rysech, resp. ví, že osoba, které pomáhá, se dopustila určitého trestně postižitelného jednání (srov. RIZMAN, S. §366. Nadržování. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3358).
91. S ohledem na absenci akcesority u trestného činu nadržování podle §366 tr. zákoníku pak trestní odpovědnost a trestnost pachatelů nadržování nezávisí na trestnosti pachatelů trestných činů, jimž pomáhají. Není tedy rozhodné, zda byla obviněná T. H. V. nakonec pro daňové trestné činy trestně stíhána či odsouzena.
92. Pokud obviněný S. zpochybňuje použitelnost telefonních odposlechů, pak lze poukázat na to, že podle §88 odst. 6 tr. ř. lze záznam telekomunikačního provozu použít (vedle případu, kdy s tím souhlasí uživatel odposlouchávané stanice, což není tento případ) tehdy, jestliže je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §88 odst. 1 tr. ř. Posledně citované ustanovení pak vymezuje tři kategorie trestných činů, ve kterých může být, za splnění dalších podmínek tam uvedených, vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o všechny zločiny, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, o trestné činy jednotlivě vyjmenované v §88 odst. 1 tr. ř. a konečně o jiné úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání Českou republiku zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Nyní projednávané trestný čin nadržování podle §366 tr. zákoníku pak spadá do poslední, třetí kategorie, tedy mezi trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Jde konkrétně o Úmluvu o praní, vyhledávání a konfiskaci výnosů ze zločinu (vyhlášenou pod č. 33/1997 Sb.) a Úmluvu o potlačování teroristických bombových útoků (vyhlášenou pod č. 80/2001 Sb.m.s.) – k tomu viz ŠÁMAL, P.; RÚŽIČKA, M. §88. Důvody nařízení a postup. In: ŠÁMAL, P. a kol. S. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1204. Lze tak konstatovat, že použití odposlechů vůči obviněnému B. S. bylo v souladu se zákonem a že důkaz takto získaný se mohl stát podkladem pro závěr o vině tohoto obviněného přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový stav takto získaný proto obstojí a není zatížený žádným, natož extrémním rozporem s provedenými důkazy.
93. Důvodná není ani námitka porušení procesních práv, konkrétně zákazu nucení k sebeobviňování. Soudy totiž z vysvětlení, které obvinění S. podal před zahájením jeho trestního stíhání, vůbec nevycházely, a svá zjištění založily pouze na výpovědích učiněných po zahájení jeho trestního stíhání (jak ostatně konstatoval i odvolací soud v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku). Klíčovým důkazem pro závěr o vině obviněného navíc není jeho výpověď, ve které obviněný vinu nikdy nepřiznal, ale jsou jimi především záznamy z telefonních odposlechů, které, jak již bylo výše uvedeno, byly pořízeny v souladu se zákonem.
94. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , který uplatnil obviněný J. P., lze naopak podřadit procesní námitku tohoto obviněného týkající se absence účinné obhajoby. Jestliže totiž soud nepostupoval podle §37a odst. 2 tr. ř. a nerozhodl o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce, který vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly, jde o vadu zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl (tj. v případě nutné obhajoby) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 29/2006 – T 926.
95. K vyloučení obhájce z vykonávání obhajoby podle §37a odst. 2 tr. ř. lze nejprve v obecné rovině uvést, že takový postup je na místě tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Musí však jít o případ, kdy si zájmy dvou nebo více spoluobviněných skutečně odporují, nikoli o případ, kdy taková kolize může případně nastat, ale dosud nenastala (srov. ŠÁMAL, P. §37a. Vyloučení zvoleného obhájce. In: ŠÁMAL, P. a kol. S. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 478). O rozpory takového charakteru (o kolizi) nepůjde v případě, kdy se nepodstatně liší výpovědi dvou nebo více obviněných; musí se jednat o rozpor na úrovni vzájemného obviňování. O rozpor zájmů mezi spoluobviněnými jde tehdy, pokud např. při hlavním líčení změnil jeden z obžalovaných svou výpověď, kterou ostatní spoluobžalované usvědčoval z trestné činnosti v přípravném řízení (usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. 1. 1995, sp. zn. 2 To 577/94). Obdobně si budou zájmy obviněných v trestním řízení odporovat např. tehdy, když spoluobvinění svalují vinu jeden na druhého nebo když jeden ze spoluobviněných usvědčuje druhého, který vinu popírá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 1990, sp. zn. 5 To 46/90, publikované pod č. 15/1991-II. Sb. rozh. tr.).
96. Poté, co Nejvyšší soud konfrontoval dovolací argumentaci obviněného a poměry nyní projednávané trestní věci s právě nastíněnými východisky, vyhodnotil příslušnou námitku jako neopodstatněnou, neboť takový rozpor v zájmech obviněných (kteří byli v přípravném řízení obhajování jedním společným zvoleným obhájcem), který by odůvodňoval vyloučení tohoto obhájce, v nyní projednávané věci zjišťován není.
97. Námitky obviněného, v rámci kterých poukazoval na možné rozpory v zájmech jednotlivých obviněných, je navíc nutno označit za převážně spekulativní a hypotetické. Postup podle §37a odst. 2 tr. ř. však je, jak výše uvedeno, na místě pouze tehdy, jestliže bylo postaveno na jisto, že rozpor v zájmech obviněných existuje. Pouhá hypotetická možnost této kolize k vyloučení společného obhájce nepostačuje.
98. Stejně tak není s ohledem na shora uvedenou judikaturu podstatné, že se výpovědi obviněných příslušníků celní správy navzájem mírně odlišovaly, neboť každý z nich vykonával v průběhu celní kontroly různé činnosti. V žádném případě pak nelze hovořit o tom, že by někteří obvinění příslušníci celní správy svalovaly vinu na jiné. Pouhá skutečnost, že se někteří z nich snažili svoji vinu zmírnit, takový rozpor nezakládá.
99. Pokud obviněný poukazuje na to, že kolize mezi zájmy jednotlivých obviněných mohla nastat v důsledku toho, že se nepodařilo prokázat, kdo z nich úplatek přijal, je nutno upozornit, že závěr o vině všech obviněných jako spolupachatelů zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byl spolehlivě důkazně podložen – k tomu viz výše. V tomto směru proto není podstatné, zda se podařilo zjistit, který konkrétní obviněný příslušník celní správy úplatek inkasoval. Věděli o něm totiž všichni a všichni se podle toho zachovali. Nelze tak uvažovat o tom, že některý z obviněných celníků mohl být na úkor jiných viny zcela zbaven. Ani zde proto kolize zájmů jednotlivých obviněných nastat nemohla. K námitce „kolektivní viny“ rovněž viz výše v bodě 78. a násl. odůvodnění tohoto usnesení.
100. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tak lze uzavřít, že obviněnému J. P. se v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně dostalo účinné obhajoby, resp. že námitky, kterými je toto ze strany jmenovaného obviněného zpochybňováno, jsou toliko hypotetické. K vyloučení obhájce podle §37a odst. 2 tr. ř. proto v nyní projednávané věci důvod dán nebyl.
101. Za hmotněprávní a tedy pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné pak lze označit námitky obviněných příslušníků celní správy, kterými poukazují na nedostatek protiprávnosti jejich jednání, a s určitou mírou benevolence (viz níže) i námitka nenaplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů. Relevantní je z hlediska tohoto dovolacího důvodu i námitka obviněného P. o absenci vyjádření spolupachatelství v odsuzujícím rozsudku a námitka obviněného J. K. týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Ani jednu z uvedených námitek však nebylo možno vyhodnotit jako opodstatněnou.
102. Argumentaci obviněných příslušníků celní správy o tom, že jejich vstup do obydlí obviněné T. H. V. byl oprávněný, nelze dát za pravdu. Důležitým je v tomto směru zjištění, že tito obvinění dobře věděli, že pokud získají v průběhu celní kontroly podezření, že byl spáchán trestný čin (např. nahlédnutím do kontrolovaného objektu), jsou povinni uvědomit o tom pověřený celní orgán, tedy orgán celní správy, který má ve věcech vymezených trestním řádem postavení policejního orgánu [§4 odst. 1 písm. d) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky], a do doby jeho příjezdu místo zabezpečit. Prohlídka bytu obviněné T. H. V. totiž vzhledem k množství neoznačených cigaret, které se v něm nacházelo a o kterém obvinění příslušníci celní správy dobře věděli, že naplňuje hned několik skutkových podstat daňových trestných činů, nemohla proběhnout v režimu §81 odst. 1 daňového řádu, na který se obvinění odvolávají, nýbrž pouze jako domovní prohlídka podle §83 tr. ř. K té je zapotřebí písemný a odůvodněný příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení soudce. Takový příkaz však obvinění příslušníci celní správy k dispozici neměli, resp. ani nemohli mít, neboť o nálezu většího množství cigaret v bytě obviněné T. H. V. nikoho, tedy ani pověřený celní úřad, který by si příkaz k domovní prohlídce mohl následně vyžádat, neinformovali a bez dalšího do předmětného bytu vstoupili (a jako součást úplatku si pro sebe ponechali část nalezených cigaret). Tím jednoznačně překročili své pravomoci celní hlídky. Oprávněnost jejich postupu tak nelze opřít o ustanovení §81 odst. 1 daňového řádu, které na předmětnou situaci vůbec nedopadalo.
103. Neopodstatněné jsou i námitky některých obviněných příslušníků celní správy týkající se naplnění subjektivní stánky skutkových podstat jím přisouzených trestných činů. Tuto argumentaci týkající se zavinění lze navíc po obsahové stránce pod označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit pouze s notnou dávkou benevolence. Závěr o zavinění, který, ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, se totiž musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel. §15. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).
104. Ze soudy učiněných skutkových zjištění založených zejména na telefonních odposleších však lze učinit spolehlivý závěr o tom, že obvinění příslušníci celní správy se jim přisouzených trestných činů dopustili v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. To platí jak o zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a o přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, u kterých úmyslné zavinění vyplývá přímo z pořízených odposlechů, ze kterých se podává, že obvinění chtěli za úplatek pomoci obviněné T. H. V. vyhnout se její trestní odpovědnosti za v úvahu přicházející daňové trestné činy, tak o přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, u něhož nelze uvažovat o obviněnými zmiňovaném právním omylu. Jak totiž bylo již shora uvedeno, obvinění si byli vzhledem k tomu, že se jednalo o zkušené příslušníky celní správy, vědomi příslušných postupů při provádění celních kontrol, tedy toho, že nejsou oprávněni do obydlí obviněné T. H. V. vstoupit, ale ihned poté, co zjistí, že množství nelegálně držených cigaret by mohlo naplňovat některý z trestných činů, mají místo toliko zajistit a vyčkat na příjezd pověřeného celního orgánu. Jednání obviněných, kteří bez dalšího do obytného prostoru vstoupili a počali přepočítávat kartony cigaret (z nichž mnohé si pro sebe v rámci úplatku ponechali), pak nelze hodnotit jinak než jako zcela zjevné, vědomé a úmyslné překročení jejich pravomocí.
105. Konečně, pokud je o vyjádření spolupachatelství v odsuzujícím rozsudku, jehož absenci namítl obviněný J. P., lze dát zcela za pravdu státnímu zástupci, když uvedl, že spolupachatelství není zvláštní formou trestného činu (jako např. příprava, pokus trestného činu či účastenství), protože nijak nerozšiřuje trestní odpovědnost mimo rámec skutkových podstat vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku. Vzhledem k tomu není na rozdíl od zvláštních forem trestného činu nutné ve výroku o vině spolupachatelů citovat ustanovení §23 tr. zákoníku a postačí vyjádřit spolupachatelství v popisu skutku, tj. ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 250/04). Ani této námitce proto není možno přiznat opodstatněnost.
106. Pokud jde o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe ( ultima ratio ), kterou součástí svého dovolání učinil obviněný J. K., je nutno konstatovat, že tato je zcela nedostatečně odůvodněná, neboť obviněný neuvádí ničeho o tom, z jakých důvodů se podle něj nyní projednávaná trestní věc odlišuje od běžných případů, při kterých dojde k naplnění skutkových podstat jemu přisouzených trestných činů.
107. Trestným činem je přitom takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace – srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Ani této námitce tedy Nejvyšší soud nemohl vyhovět.
108. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena obviněnými vytýkaným extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a stejně tak nebylo v namítaném rozsahu zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Pokud obvinění příslušníci celní správy uplatnili, na rozdíl od obviněného B. S., ve svých dovoláních i hmotněprávní námitky podřaditelné pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud tyto jako neopodstatněné. Stejně tak nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který uplatnil obviněný J. P., ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovoláním proto nebylo možno vyhovět.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
109. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněných J. P., J. P., K. M. a J. K. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání obviněného B. S. pak Nejvyšší soud rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
110. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
111. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář