ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.371.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 371/2021-1144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný F. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 6 To 91/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 39 T 8/2020, byl obviněný F. S. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k §140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 28. 1. 2020 v době kolem 2:20 hodin, ve XY, na ulici XY, kam jej před tím přivezl jako taxikář F. B., nar. XY, jehož obžalovaný pozval k sobě domů, kde se jej snažil pod různými záminkami přibližně 45 minut zdržovat, vedl hovor na téma možného napadení a usmrcení, či zahlazení stop takového činu, aby následně na chodbě u vstupních dveří do suterénní části rodinného domu, pod vlivem alkoholu a po požití pervitinu, v okamžiku, kdy poškozenému předal klíče od vstupních dveří se slovy, aby odemkl, a tento se k němu otočil zády, F. B. zezadu zasadil loveckým tesákem o délce čepele 16 cm jednu ránu do levé strany krku, kdy tímto mu způsobil bodně řeznou ránu na zadní straně krku délky 6 cm, orientovanou šikmo zprava shora doleva dolů s bodným kanálem hloubky 12 cm a zasažením kůže, podkoží, svalstva a menších cév a nervů s výrazným krevním výronem v měkkých tkáních levé strany krku, načež se F. B. k němu otočil a obžalovaný se mu nožem snažil zasadit druhou ránu, ale F. B. proti noži nastavil ruku, kdy tímto mu způsobil povrchní řeznou ránu třetího prstu levé ruky délky 1,5 cm a povrchní řeznou ranku pátého prstu levé ruky délky 0,5 cm, přičemž si musel být vědom toho, že úderem shora uvedeným nožem do oblasti krku, v místě, kde se ve vzdálenosti do 3 cm od bodného kanálu nachází důležité struktury jako velké cévy, větší nervy, krční orgány, páteř, prodloužená a krční mícha, reálně hrozilo jejich vážné poranění mající charakter bezprostředního ohrožení života, kdy jen shodou okolností, k žádnému takovému následku nedošlo.
Za to byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to loveckého nože s odlomenou špičkou.
Podle §81b odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o zničení zajištěné sušené rostlinné hmoty s obsahem THC o hmotnosti 0,9 gramů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, majetkovou škodu ve výši 40.802 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 39 T 8/2020, podali obviněný a jeho matka B. S. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 6 To 91/2020 , a to tak, že z podnětu podaných odvolání obviněného F. S. a jeho matky B. S. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínek daných ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 28. 1. 2020 v době kolem 2:20 hodin, ve XY, na ulici XY, kam jej před tím přivezl jako taxikář F. B., nar. XY, jehož obžalovaný pozval k sobě domů, kde se jej snažil pod různými záminkami přibližně 45 minut zdržovat, vedl hovor na téma možného napadení a usmrcení, či zahlazení stop takového činu, aby následně na chodbě u vstupních dveří do suterénní části rodinného domu, pod vlivem alkoholu a po požití pervitinu, v okamžiku, kdy poškozenému předal klíče od vstupních dveří se slovy, aby odemkl, a tento se k němu otočil zády, F. B. zezadu zasadil loveckým tesákem o délce čepele 16 cm jednu ránu do levé strany krku, kdy tímto mu způsobil bodně řeznou ránu na zadní straně krku délky 6 cm, orientovanou šikmo zprava shora doleva dolů s bodným kanálem hloubky 12 cm a zasažením kůže, podkoží, svalstva a menších cév a nervů s výrazným krevním výronem v měkkých tkáních levé strany krku, načež se F. B. k němu otočil a obžalovaný se mu nožem snažil zasadit druhou ránu, ale F. B. proti noži nastavil ruku, kdy tímto mu způsobil povrchní řeznou ránu třetího prstu levé ruky délky 1,5 cm a povrchní řeznou ranku pátého prstu levé ruky délky 0,5 cm, přičemž si musel být vědom toho, že úderem shora uvedeným nožem do oblasti krku, v místě, kde se ve vzdálenosti do 3 cm od bodného kanálu nachází důležité struktury jako velké cévy, větší nervy, krční orgány, páteř, prodloužená a krční mícha, reálně hrozilo jejich vážné poranění mající charakter bezprostředního ohrožení života, kdy jen shodou okolností, k žádnému takovému následku nedošlo.
Za to byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to loveckého nože s odlomenou špičkou.
Podle §81b odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o zničení zajištěné sušené rostlinné hmoty s obsahem THC o hmotnosti 0,9 gramů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, majetkovou škodu ve výši 40.802 Kč.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 6 To 91/2020, podal obviněný F. S. dovolání (č. l. 1126–1131) v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy, přičemž konkrétně zpochybnil naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Uvedl, že si nic nepamatuje a poškozený F. B. ve své výpovědi neuvádí žádné zásadní skutečnosti. Z toho, že poškozeného zdržoval ve svém bytě, vedl „divné řeči“ a přiložil mu nůž na krk nelze podle něj usuzovat na naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy, k čemuž poukázal na rozhodnutí R 20/1969, které uvádí, že demonstrativní či teatrální chování zpravidla nesvědčí o úmyslu vraždu provést. Z takového druhu chování lze podle obviněného spíše dovodit, že u něj nebyl dán úmysl poškozeného usmrtit. Pokud by takový úmysl měl, je otázkou, proč by tak například neučinil za vhodnějších okolností ve sklepní místnosti, která je oddělena od ostatních částí domu a nejsou z ní slyšet žádné zvuky.
Ve vztahu k zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestného činu uvedl, že z provedených důkazů nevyplynulo, jakým motivem byl při svém útoku veden, přičemž pro závěr o jeho motivu nelze použít závěry znalkyně PhDr. Mohammadi, jak činí nalézací soud v odst. 64 svého rozsudku, neboť její závěry nejsou natolik kategorické, aby na jejich podkladě mohl být činěn jeden z klíčových závěrů o jeho vině. Nelze ani přisvědčit úvaze o možném majetkovém motivu, kterou soud založil na tom, že obviněný neměl finanční prostředky a mohl se tak snažit odvrátit zaplacení částky 100 Kč. Tento závěr je pouhou spekulací nalézacího soudu, kdy sám poškozený vypověděl, že zaplacení částky ho až tak nezajímalo, a stejně tak z dokazování neplyne, že by u sebe měl finanční prostředky, o které by obviněný mohl usilovat. Nelze tedy uvažovat ani o případném majetkovém motivu jeho jednání.
Dále dovolatel kritizoval závěry nižších soudů stran způsobu provedeného útoku, kdy zdůraznil, že ze zasažení útočné rány do krku automaticky nevyplývá úmysl poškozeného usmrtit. Poukázal na to, že se nacházel ve stavu tzv. kombinované opilosti návykovými látkami, a umístění rány mohlo být ovlivněno daleko spíše tímto stavem. Závěr o úmyslném útoku proti poškozenému do oblasti krku proto nemůže obstát. Rovněž zpochybnil závěr odvolacího soudu, že intenzita působícího násilí svědčí o tom, že se z jeho strany jednalo o cílené a razantní bodnutí. Samotná intenzivní síla podle obviněného totiž nevylučuje, že se mohlo jednat o máchání či ohánění nožem, zvláště za situace zhoršené koordinace obviněného silně ovlivněného požitými návykovými látkami. Dovolatel rovněž brojil proti závěru nalézacího i odvolacího soudu, že jen díky shodě šťastných náhod nedošlo k zasažení důležitých struktur, k čemuž stačilo, aby byl bodný kanál posunut o několik centimetrů. Ze znaleckého posudku MUDr. Krajsy podle dovolatele vyplývá, že pokud by šla rána ještě více doleva, tak by žádné vážnější následky než ty, které poškozený utrpěl, nenastaly. Nelze tak přijmout názor odvolacího soud vyslovený na str. 43 jeho rozsudku, že je nepodstatné, že se místo vbodu nachází na levé polovině těla. Lokalizace místa vbodu je podstatná, neboť ze skutkové věty plyne, že útočná rána byla směřována shora doleva dolů. Pokud by rána dopadla ještě více doleva, tak by došlo ke vzniku méně závažného zranění, než bylo nakonec poškozenému způsobeno.
Obviněný dále stejně jako v řízení před nalézacím a odvolacím soudem argumentoval, že měly být použity závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, z obdobné trestní věci, kdy obsáhle shrnul jak skutkové tak právní východiska citovaného rozhodnutí. S touto argumentací se podle něj odvolací soud nevypořádal, ač bylo na místě závěry poukazovaného rozhodnutí aplikovat i na projednávaný případ.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně jemu předcházející, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 266/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, jsou polemikou s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Hodnocením výpovědi poškozeného se velmi podrobně zaobíraly soudy obou stupňů, přičemž se státní zástupkyně plně ztotožňuje s jejich názorem, že jednání obviněného spočívající v opakovaných útocích nožem vůči časti těla, je způsobilé způsobit následek v podobě usmrcení poškozeného a naplnit tak zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy. Tento závěr plně koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to zejména se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 6 To 91/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného F. B., znaleckého posudku a výslechu PhDr. Beaty Nour Mohammadi, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znaleckého posudku a výslechu MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k rozhodováni o úmyslu obviněného způsobit poškozenému smrtelné zranění, pravděpodobnosti ohrožení života poškozeného útokem nožem do oblasti levé části krku a vlivu požitých omamných látek na chování a koordinaci pohybu poškozeného), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že nechtěl poškozeného usmrtit, že i kdyby umístil ránu o několik centimetrů vedle, nezpůsobil by poškozenému horší zranění, než bylo způsobeno v projednávané věci, že na umístění rány mělo vliv postavení poškozeného a zhoršená koordinace pohybů obviněného způsobená jeho tzv. kombinovanou opilostí).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitku, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, tedy naplnění subjektivní stránky. Přestože uvedenou námitku založil částečně na zpochybňování soudy učiněných skutkových zjištění, lze ji s jistou dávkou benevolence podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Jedná se však o námitku neopodstatněnou.
Nejvyšší soud podotýká, že uvedenou námitkou se podrobně zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací, kdy se jedná o námitku, kterou obviněný totožně uplatnil v předchozích fázích trestního řízení.
Zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí .
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 2 je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby na dokonaný čin.
Podle skutkových zjištění učiněných ve věci obviněný, který byl pod vlivem alkoholu a po požití pervitinu, poté, co poškozeného pozval do svého bytu a tam jej asi 45 minut zdržoval hovorem na téma možného napadení a usmrcení, na chodbě u vstupních dveří do suterénní části rodinného domu v okamžiku, kdy poškozenému předal klíče od vstupních dveří a tento se k němu otočil zády, aby odemkl, mu zezadu zasadil loveckým tesákem jednu ránu do levé strany krku, tedy do míst, kde se ve vzdálenosti do 3 cm od bodného kanálu nachází důležité struktury jako velké cévy, větší nervy, krční orgány, páteř, prodloužená a krční mícha. U struktur přitom reálně hrozilo jejich vážné poranění mající charakter bezprostředního ohrožení života, kdy jen shodou okolností nedošlo ke smrtelnému následku. Poškozený se dalšímu útoku obviněného ubránil nastavenou rukou, kdy obviněný poté, co se mu poškozený postavil, utekl. Poškozený se následně dostal ven a do svého auta, odkud zavolal policii a rychlou záchrannou službu.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 170–171). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud poznamenává, že na formu zavinění pachatele, při absenci jeho doznání (nikoli absenci obecné lítosti nad protiprávním činem), je nezbytné usuzovat z toho, jak se tato vnitřní složka projevila v jeho jednání navenek. Z toho pohledu jsou pro náležité posouzení věci rozhodná zejména zjištění o intenzitě útoku a způsobu jeho vedení (tj. jeho směřování proti určitým částem lidského těla, jeho intenzita, opakovanost, použití nástrojů atd.), o předvídatelnosti možných následků takového jednání pro osobní zkušenosti pachatele, případně zjištění o jeho zvláštní vybavenosti v daném směru (znalosti bojových umění či obdobných aktivit), ale také vnímaní daného stavu ze strany poškozeného.
Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém poškozeného usmrtit, kdy uvedl, že „ vzhledem k předchozímu uvážení věděl, že bude útočit za užití fyzického násilí, respektive za pomocí zbraně (nože) na poškozeného, kterého velkou intenzitou bodl do krku, kde se nachází pro život důležité struktury, a následně chtěl v jednání pokračovat druhým útokem, kterému pro aktivní jednání poškozeného nedošlo “ (bod 68. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se pak s názorem nalézacího soudu stran předchozího uvážení a přímého úmyslu neztotožnil, kdy neshledal, že by obviněný jednal po předchozím uvážení. Závěry znalkyně PhDr. Mohammadi nebyly natolik kategorické, aby na jejich základě mohl být konstruován závěr o předchozím uvážení obviněného (srov. bod 44. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Naopak ale přisvědčil závěru nalézacího soudu vysloveném v bodě 60. jeho rozsudku, kde se nalézací soud zaobíral naplněním volní složky a konstatoval, že „ jakýkoliv pachatel, který vysokou intenzitou za užití loveckého tesáku s masivní a dlouhou čepelí útočí do oblasti krku jiného jedince, nemůže než být minimálně srozuměn s tím, že takovýmto jednáním dojde k život ohrožujícím poraněním “. Dále zdůraznil, že díky šťastné shodě okolností, zcela nezávislých na vůli obviněného, nedošlo k zasažení některých rizikových oblastí krku a ke smrti poškozeného, přičemž ze znaleckého posudku a výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., se podává, že stačila odchylka několika desítek milimetrů, aby došlo ke způsobení vážnějšího poranění. Stejně tak svou roli sehrálo i náhodné zasažení kovového řetízku poškozeného a jeho aktivní obrana proti dalšímu útoku. Naznačuje-li obviněný, že byl ve svém jednání významně ovlivněn tzv. kombinovanou opilostí, tak je důležité připomenout, že toto tvrzení bylo vyvráceno jednak výslechem svědka M. B., který s obviněným komunikoval nedlouho po činu a nepozoroval na něm žádné znaky ovlivnění návykovými látkami, jednak bezprostředně navazující komunikací obviněného na platformě Messenger, která vypovídala o jeho stavu v době krátce po činu, a zejména pak znaleckými posudky MUDr. Petra Nedomy, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. MUDr. Petr Nedoma sice připustil teoretickou možnost, že v případě obviněného mohlo dojít k tzv. kombinované opilosti, ale zdůraznil, že se jedná o stav, do kterého se obviněný přivedl sám, přičemž s užíváním návykových látek a jejich kombinací má mnohé zkušenosti.
Podle Nejvyššího soudu je stěžejní nejen druh zbraně, způsob vedení útoku a místo, kam byl útok veden, ale i další okolnosti, neboť je třeba na jednání obviněného pohlížet v jeho celistvosti. Obviněný nejdříve poškozeného nalákal do bytu, kde jej vědomě zdržoval, aby poškozený setrval. První ránu poškozenému zasadil ve chvíli, kdy tento již byl na odchodu a byl k němu otočený zády, tedy se nemohl bránit a ani útok zaznamenat. V ataku na poškozeného dále pokračoval dalším úderem nožem, nicméně druhou ránu se mu zasadit nepodařilo, neboť poškozenému se za cenu zranění na ruce podařilo tuto odvrátit. Odvolací soud proto na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „ podle přesvědčení soudu odvolacího nelze v úvahách krajského soudu stran intelektuální a volní složky zavinění shledávat žádné pochybení a v jednání obviněného je nutno shledávat minimálně prvky nepřímého úmyslu “ (bod 47. odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu, že čin byl obviněným spáchán minimálně ve formě nepřímého úmyslu, plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje zejména na body 44. a 47. odůvodnění rozsudku.
Poukazuje-li obviněný v podaném dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 779/2014, s tím, že se jedná o obdobnou trestní věc a jeho závěry by měly být užity i v projednávané trestní věci, resp. že jeho jednání by mělo být posouzeno maximálně jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví, pak Nejvyšší soud uvádí, že případ, jemuž se věnuje citované rozhodnutí, je skutkově odlišný od nyní projednávané věci. Jak ostatně podotkly jak nalézací (v bodě 62. odůvodnění svého rozsudku), tak odvolací soud (v bodě 47. odůvodnění svého rozsudku), na projednávanou věc lze užít toliko obecná východiska pro posuzování subjektivní stránky jednání obviněného, ale nikoliv zcela převzít konkrétní závěry citovaného usnesení. Ve věci sp. zn. 6 Tdo 779/2014 se sice rovněž jednalo o útok zbraní, ale na rozdíl od projednávané věci k útoku došlo ve vyhrocené situaci během vzájemného konfliktu, kdy proti sobě slovně i fyzicky útočily poškozený a obviněný. V projednávané věci však obviněný na poškozeného zaútočil zcela nečekaně bez předchozího varování, když tento byl k němu otočen zády, a aniž by ataku předcházel jakýkoli vzájemný konflikt, přičemž útok vedl velkou razancí a intenzitou. Poškozený útok vnímal jako akutní ohrožení svého života a po dobu následujícího útoku se mu v obavě o svůj život aktivně bránil. Nelze tak dospět k závěru, že by se jednalo o skutkově obdobné činy.
Námitku obviněného tedy Nejvyšší soud vyhodnotil jako zcela neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného F. S. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu