ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.377.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 377/2021-1628
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2021 o dovolání, které podala obviněná R. K. , nar. XY, XY, občanka Moldavské republiky, trvale bytem XY, XY, Moldavská republika, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 2 To 108/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 T 5/2020, byli obvinění R. K. a V. M., který dovolání nepodal ani nebylo podáno v jeho prospěch či neprospěch, uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili skutkem popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.
2. Za to byla obviněná R. K. odsouzena podle §173 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl této obviněné podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Rozsudkem bylo rozhodnuto i o trestu pro obviněného V. M.
3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále oběma obviněným uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému G. M. částku ve výši 269.458 Kč, poškozené společnosti M. C. částku ve výši 346.841 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 5.019 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený G. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, sp. zn. 3 T 5/2020, podala odvolání obviněná R. K., obviněný V. M. a v neprospěch obou obviněných státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze.
5. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 2 To 108/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu podaných odvolání obou obviněných zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
společně s odděleně stíhanými A. C., nar. XY, a V. R., nar. XY, za účelem získání majetkového prospěchu, se obž. R. K. seznámila s poškozeným G. M., nar. XY, kterého vylákala dne 9. 6. 2019 do hotelového pokoje v hotelu A. v XY, XY, kde v době od 19:00 do 20:00 hodin mu do nápoje přimíchala nezjištěné množství látky diazepamu, po jehož konzumaci ztratil vědomí, přičemž toho využila a za pomoci ostatních spolupachatelů hotel opustila i přesto, že si ten den prodloužila pobyt o další dva dny, a odcizili mobilní telefon Samsung S4 v hodnotě nejméně 1.175 Kč, který užíval poškozený jako služební telefon z majetku společnosti M., IČO XY, cestovní pas na jméno poškozeného, finanční hotovost ve výši nejméně 180.000 Kč a 1.000 eur (v přepočtu 25,64 Kč/1 Euro), klíče od vozidla Mercedes-Benz C 220, RZ XY, který byl v majetku dcery poškozeného E. P., nar. XY, v hodnotě nejméně 185.200 Kč, a v něm uloženou finanční hotovost ve výši 300.000 Kč, patřící společnosti M. C., IČO XY, a dále věci patřící téže firmě, a to mobilní telefon iPhone 6 v hodnotě 4.600 Kč, vrtačku zn. Hilti v hodnotě 1.970 Kč, bourací kladivo zn. Hilti v hodnotě 9.550 Kč, úhlovou brusku zn. Bosch v hodnotě 1.138 Kč, přímočarou pilu v hodnotě 741 Kč, sbíjecí kladivo zn. Hilti v hodnotě 28.200 Kč, 4 ks vrtáků v hodnotě 584 Kč a 5 ks kotoučů do úhlové brusky v hodnotě 58 Kč, z vozidla poškozeného G. M. odcizili pánské polobotky v hodnotě 480 Kč a pánské džíny v hodnotě 300 Kč, a ke škodě E. P. sportovní boty bez blíže určené hodnoty, poté pak všichni s odcizeným vozidlem Mercedes Benz ve výše uvedené hodnotě, který byl zaparkován poškozeným G. M. na XY, XY, odjeli do místa bydliště poškozeného G. M. na adresu XY, XY, kde pomocí odcizených klíčů vnikli do bytu a z pokoje poškozeného G. M. odcizili hotovost ve výši 2.300 eur (v přepočtu 58.972 Kč) a následně odcestovali s vozidlem Mercedes Benz do Rakouska, kde jej odstavili, přičemž uvedené vozidlo během cesty řídil také obžalovaný V. M., a takto způsobili škodu firmě M., IČO XY, ve výši 1.175 Kč, E. P., nar. XY, škodu ve výši 185.200 Kč, společnosti M. C., IČO XY, škodu ve výši 346.841 Kč, a poškozenému G. M. škodu ve výši 265.392 Kč, na nákladech léčení poškozeného, který musel být následně hospitalizován, pak další škodu ve výši 5.019 Kč a to poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, tedy celkem způsobili škodu ke škodě všech poškozených na odcizených věcech, hotovostech a motorovém vozidle v celkové výši nejméně 798.608 Kč .
6. Za tyto trestné činy odvolací soud obviněnou R. K. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil i trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 roků. Soud druhého stupně rozhodl i o trestu pro obviněného V. M.
7. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak odvolací soud oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému G. M. částku ve výši 265.392 Kč, poškozené společnosti M. C. částku ve výši 346.841 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 5.019 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného G. M. a společnost M. C. se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních poškozenou E. P.
8. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 2 To 108/2020, podala obviněná R. K. prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Obviněná má za to, že v trestním řízení došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Rozsudek odvolacího soudu je podle ní vadný po formální i obsahové stránce, jelikož se odvolací soud vůbec nevypořádal se všemi námitkami obhajoby významnými pro rozhodnutí. Závěr o vině obviněné je stejně jako v případě soudu prvního stupně postaven na předpokladech a domněnkách. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá skutkovým zjištěním a je nepřezkoumatelné, přičemž odvolací soud k této vadě nijak nepřihlížel.
11. K přečinu porušení domovní svobody obviněná uvádí, že v rámci trestního řízení nebyly ze strany soudu prokázány formální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to zejména objektivní a subjektivní stránky. Nepodařilo se prokázat úmyslné jednání (ať ve formě přímého nebo nepřímého úmyslu). Z provedených důkazů nikterak nevyplývá, že obviněná jednala v úmyslu odcizit poškozenému M. klíče od bytu a následně z bytu odcizit věci. Z výpovědi obviněné jednoznačně vyplývá, že neučinila žádné kroky k tomu, aby zjistila, kde poškozený bydlí. Naopak z ní vyplývá, že jí sám pozval domů. Soud prvního stupně vycházel pouze z výpovědi poškozeného G. M., jehož výpověď je podle obviněné nedůvěryhodná. Další důkazy, ze kterých soud vycházel, se týkaly sledování trasy odcizeného vozidla Mercedes, které prokazovaly, že toto vozidlo směřovalo do části XY, kde se nachází byt poškozeného M. Obviněná však nerozporovala, že spolu s obviněným M. a dalšími dvěma osobami (R. a C.) jela do jiné části XY, kde spolu s M. čekala na oba kolegy, a teprve následně vyrazili směr Vídeň. Jednoznačně však uvedla, že nezajistila klíče od bytu, a ani neukázala, kde se byt nachází, neboť to sama nevěděla, protože XY nezná, a také se jednalo o panelák na sídlišti s více vchody. Vzhledem k tvrzení poškozeného, že mu byly odcizeny osobní doklady, se podle obviněné lze důvodně domnívat, že adresa bytu v nich mohla být uvedena.
12. Stran trestného činu loupeže pak obviněná soudu prvního stupně vytýká, že se v odůvodnění napadeného rozsudku nikterak nevypořádal s jejími tvrzeními, a to i za situace, kdy výpověď poškozeného M. je nedůvěryhodná, neboť si protiřečí a je v rozporu s tvrzeními např. svědka M. ml. a svědka D. K tomu poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného G. M., které nalézací soud zcela nesprávně a nedostatečně vyhodnotil.
13. Obviněná připomíná, že poškozený M. ve své výpovědi ze dne 6. 2. 2020 uvedl, že v autě měl koženou taštičku přehozenou mikinou, kde bylo 100 tis. Kč po 1 tis. bankovkách a 200 tis. Kč po 2 tis. bankovkách, tedy celkem 300 tis. Kč, které mu dal M. D. jako výplatu pro zaměstnance. Při hlavním líčení naopak uvedl, že tyto peníze byly v autě v době, kdy byl jeho syn ve vazbě a z těch peněz měl platit advokáta nebo nějaké jeho osobní výdaje, a že to byly jeho peníze. Obviněná je přesvědčena o tom, že tvrzení poškozeného ohledně existence částky 300.000 Kč a dalších věcí, které se údajně nacházely v odcizeném vozidle, není pravdivé, a že neexistují důkazy prokazující opak. Naopak z výpovědi svědka D. vyplývá, že společnost M. C. neuhradila veškeré své závazky svým zaměstnancům a z tohoto důvodu svědek D. vyplácel peníze dělníkům (peníze z faktury č. 12/2019 splatné dne 30. 6. 2019 na částku 466.391 Kč) osobně za účasti poškozeného M. Obviněná také poukazuje na výpověď svědkyně Š., která potvrdila, že ještě předtím, než poškozený M. zkolaboval, uvedl, že mu s autem byly odcizeny i peníze ve výši 40.000 Kč, nikoli 300.000 Kč, jak uvedl až ve své pozdější výpovědi na policii. K existenci částky 300.000 Kč v odcizeném vozidle tak podle obviněné nebyly provedeny relevantní důkazy a soud se jednoznačně nevypořádal s rozpory v tvrzeních svědků. Mělo proto být použito pravidlo in dubio pro reo.
14. Dovolatelka je také toho názoru, že obžaloba se ji snaží vykreslit jako protřelou pachatelku, které úmyslně navazuje kontakty s muži, láká je na hotelový pokoj a následně je uspí a okrade. Poukazuje na to, že poškozený M. seznamku Badoo využíval k seznamování dávno před tím, než se seznámil s poškozenou. Obviněná rozporuje i zdravotní následky poškozeného M. Upozorňuje na to, že tento poškozený se po 30. 6. 2019 účastnil výplaty zaměstnanců společnosti M. C., a že uvedl, že s obviněnou mluvil česky, což se podle obviněné v rámci dokazování nikterak nepotvrdilo a také to snižuje věrohodnost výpovědi poškozeného.
15. Vzhledem k tomu, že výpověď poškozeného považuje za nedůvěryhodnou, měl podle obviněné nalézací soud přihlédnout k její verzi, v rámci které bylo jednoznačně popsáno, jak se vše stalo, jakož i pohnutky činu. Z její výpovědi, listinných důkazů a svědecké výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněná učinila kroky k vrácení vozidla poškozenému. Je tedy zjevné, že ona sama neměla úmysl vozidlo Mercedes odcizit. Přiznává, že poškozeného uspala a následně odcizila peněžní prostředky, které měl u sebe, a tedy je vinna trestným činem loupeže. Nalézací soud však nesprávně vyhodnotil skutková zjištění, kdy měl provést změnu právní kvalifikace a rozhodnout o vině obviněné podle odst. 1, nikoli podle odst. 2 písm. c) §173 tr. zákoníku. Trest pak měl být uložen při dolní hranici trestní sazby, a to s ohledem na čistý trestní rejstřík obviněné, okolnosti, za kterých čin spáchala a snahu o nápravu ve formě informace poškozenému, kde se odstavené vozidlo ve Vídni nachází. Má navíc za to, že nároky poškozených na náhradu škody jsou neurčité a že tito měli proto být v plném rozsahu odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
16. Obviněná závěrem uvádí, že skutkové a právní závěry soudu neodpovídají provedeným důkazům, a tudíž samotný napadený rozsudek je neurčitý a nepřezkoumatelný. Provedenými důkazy podle ní nebyla jednoznačně prokázána její vina v případě přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a tudíž měl soud prvního stupně s odkazem na zásadu in dubio pro reo vynést zprošťující rozsudek. V případě zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pak podle ní nebyla řádně prokázaná výše škody 798.608 Kč, neboť škoda měla být odvolacím soudem ponížena o částku 300.000 Kč na částku 498.608 Kč.
17. Z těchto důvodů obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
18. Dovolání obviněné bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
19. Státní zástupce je toho názoru, že výhrady obviněné nelze přiřadit pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na jejich povahu je totiž zřejmé, že nemíří vůči právnímu posouzení skutku ani vůči jinému hmotněprávnímu posouzení, nýbrž ve skutečnosti míří do oblasti procesní. Vada extrémních vnitřních rozporů, která by výjimečně mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění, pak podle jeho názoru v této věci dána není. Soudy podle něj nijak nepochybily, pokud vzaly za základ učiněných skutkových zjištění výpověď poškozeného. Ta není totiž osamocena. Naopak plně odpovídá dalším provedeným důkazům, a to včetně objektivních obrazových záznamů. Ostatně do jisté míry koresponduje i s výpovědí samotné obviněné. Soudy učiněná skutková zjištění tak podle názoru státního zástupce mají pevnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, přičemž usvědčující důkazy spolu plně korespondují a o vině obviněné svědčí bez důvodných pochybností, aniž by trpěly jakýmikoliv podstatnými, natož extrémními rozpory.
20. Co se týče souvisejících výtek obviněné, jež míří vůči odůvodnění dotčených rozhodnutí, státní zástupce doplňuje, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). Polemika s odůvodněním, nesouhlas s jeho obsahem, jeho tvrzená nedostatečnost apod. nemůže uplatněný dovolací důvod naplnit. Současně z hlediska výtek obviněné vůči odůvodnění uvádí, že pokud obviněná naznačuje, že se ve věci činné soudy dostatečně nevypořádaly se všemi jejími argumenty a nevyvrátily její obhajobu, pak zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, napadená rozhodnutí nepochybně skýtají. Krom toho se státní zástupce domnívá, že tvrzení obviněné o opomenutí argumentů její obhajoby není důvodné ani v obecné rovině, neboť z přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že relevantními námitkami obhajoby se ve věci činné soudy zaobíraly dostatečně. Soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněné, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé.
21. K námitkám proti výroku o trestu státní zástupce uvádí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To však není v řešeném případě splněno. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Je tedy zřejmé, že předmětnou výtku týkající se trestu uplatnila obviněná mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Uložený trest není ani trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, neboť v zásadě odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry – trest, který byl obviněné uložen, je učiněnými skutkovými zjištěními dostatečně odůvodněn a je zcela namístě.
22. K výhradám proti výroku o náhradě škody státní zástupce konstatuje, že jde o argumentaci, která postrádá příslušný relevantní výklad, v němž by obviněná vyložila konkrétně, proč se domnívá, že k pochybení v rámci rozhodování o náhradě škody došlo. Úlohou dovolacího soudu ovšem není domýšlet, čím případně chtěla obviněná argumentovat, a dotvářet tak za ni její podání. Takto obecně formulované dovolací námitky nemohou naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, resp. nejsou uplatněny v souladu se zákonnými dovolacími důvody. Navíc platí, že pokud uplatněné výhrady zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněné, tak ani není možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit. Pro úplnost státní zástupce uvádí, že provedené důkazy jsou dostatečné k tomu, aby bylo o nárocích na náhradu škody rozhodnuto tak, jak učinil vrchní soud v napadeném rozsudku.
23. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
25. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Obviněná v podaném dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
32. Na podkladě obviněnou uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné.
IV.
Důvodnost dovolání
33. Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněná svým mimořádným opravným prostředkem brojí proti výrokům o vině oběma trestnými činy, tedy jak trestným činem loupeže, tak trestným činem porušování domovní svobody, a dále uplatňuje námitky proti trestu a výroku o náhradě škody.
34. Z hlediska výroku o vině (a z něj vyplývajícího výroku o náhradě škody) obviněná namítá jednak porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy se podle ní řádně nevypořádaly s její obhajobou a jejich rozsudky jsou neurčité a nepřezkoumatelné, jednak rozporuje závěry soudů o průběhu skutkového děje (např. v otázce zavinění či výše způsobené škody). S určitou mírou zjednodušení lze konstatovat, že podstata všech těchto dovolacích námitek obviněné je založena na zpochybnění věrohodnosti poškozeného G. M.
35. S ohledem na takto stručně zrekapitulovanou dovolací argumentaci obviněné a z ní vyplývající meze dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud již na tomto místě za nutné upozornit, že ve vztahu k výroku o vině a navazujícímu výroku o náhradě škody dovolání obviněné po obsahové stránce neodpovídá jak uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ani žádnému jinému ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
36. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obviněná v podaném odvolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakovala v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
37. Navíc je z obsahu dovolání obviněné také zřejmé, že tato, jakkoliv pod záštitou porušení jejího práva na spravedlivý proces, uplatňuje toliko námitky skutkové a procesní povahy, které pod uplatněný dovolací důvod spadat nemohou.
38. Mezi takovéto (procesní) námitky patří její výhrady směřující proti kvalitě rozsudků soudů nižších stupňů, včetně zpochybnění rozsahu přezkumné činnosti soudu odvolacího. Z hlediska této námitky musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání jen proti důvodům rozhodnutí. Námitka obviněné přitom není důvodná ani po věcné stránce, neboť z obou rozsudků je zřejmé, jakými úvahami se soudy řídily při hodnocení provedených důkazů (zejména pokud jde o otázku věrohodnosti poškozeného a obviněné), jaké skutečnosti vzaly za prokázané a z jakých důvodů považovaly skutkové podstaty přisouzených trestných činů za naplněné. Tyto své úvahy oba soudy rozvedly, byť v obou případech poměrně stručně, v odůvodněních svých rozsudků, která odpovídají požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se pak v potřebné míře zabýval i odvolací argumentací obviněné.
39. K těmto námitkám tak lze uzavřít, že rozhodnutí soudů nižších stupňů ani řízení jim přecházející namítanými formálními vadami netrpí a právo obviněné na spravedlivý proces z tohoto pohledu porušeno nebylo.
40. Pokud jde o další část dovolací argumentace obviněné týkající se samotného průběhu skutkového děje, lze uvést, že v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 28. až 30. tohoto usnesení) jsou otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněná snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
41. Z právě uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
42. Stran extrémního rozporu je v souvislosti s nyní projednávaným mimořádným opravným prostředkem nutno uvést, že byť obviněná ve svém dovolání nabízí jinou, pro ni příznivější verzi skutkového děje, nejedná se o argumentaci odpovídající shora nastíněným, soudní praxí ustáleným předpokladům přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem. Jinými slovy obviněná nepředkládá žádnou kvalifikovanou argumentaci, která by mohla založit přezkum skutkových zjištění Nejvyšším soudem z hlediska existence extrémního rozporu. Namísto toho se pouze omezuje na zpochybňování věrohodnosti poškozeného a klíčového svědka G. M.
43. Nejvyšší soud zjistil, že otázkou věrohodnosti poškozeného se oba soudy nižších stupňů zabývaly v odůvodněních svých rozhodnutí, kde vyložily (zejména soud prvního stupně v bodě 22. odůvodnění svého rozsudku), z jakých důvodů dospěly k závěru, že mj. s ohledem na konzistentnost, logickou strukturu a shodu výpovědí v podstatných okolnostech, lze výpověď uvedeného svědka považovat za věrohodnou. Rovněž přesvědčivým způsobem vyložily, proč naopak neuvěřily obviněné a její verzi, která byla vyvrácena nejen výpovědí svědka M., ale i celou řadou dalších ve věci provedených důkazů. Sama obviněná přitom ani nepopírala, že obviněného lstí uspala.
44. Nejvyššímu soudu přitom i s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti realizovanou v rámci dokazování před soudy nižších stupňů v žádném případě nepřísluší tyto úvahy soudů nižších stupňů (zejména soudu nalézacího) stran věrohodnosti jednotlivých svědků přehodnocovat. Hodnocení důkazů provedených v trestním řízení (a tím spíše hodnocení jejich věrohodnosti) je totiž výsostným právem toho orgánu činného v trestním řízení, který tyto důkazy prováděl. Úvahy soudů v nyní projednávané věci týkající se otázky věrohodnosti poškozeného a obviněné jsou navíc logické, přesvědčivé a plně korespondují s ostatními ve věci provedenými důkazy (obsáhlé kamerové záznamy, předchozí komunikace obviněné s poškozeným, lokalizace pohybu obviněné atd.). O vadě extrémního rozporu, kterou navíc obviněná ve svém dovolání ani řádně neuplatnila, proto uvažovat nelze.
45. Naopak, všechny provedené důkazy směřují k jednoznačnému závěru, že obviněná nejprve lstí poškozeného uspala (uvedla ho do stavu bezbrannosti) a poté spolu s ostatními osobami využila tohoto stavu, odcizila hotovost a věci nacházející se u poškozeného a v autě, přesunula se do bytu poškozeného, pomocí ukradených klíčů tento otevřela a vykradla a poté odcizeným autem odcestovala do Rakouska, kde auto zanechala. Obhajoba obviněné založená prakticky výlučně na snaze znevěrohodnit poškozeného a prosadit svoji verzi skutkového děje proto obstát nemůže ani po věcné stránce. Nebylo tedy ani na místě uvažovat o aplikaci zásady in dubio pro reo , neboť není pravdou, že vedle sebe stojí dvě rovnocenné verze skutkového děje, a to ani pokud jde o výši odcizené hotovosti či krádež v bytě poškozeného, o kterých s ohledem na shora uvedené nepanují pochybnosti. Soudy jednání obviněné i správně hmotněprávně kvalifikovaly, a to včetně závěru o zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které rovněž z provedených důkazů jednoznačně vyplývá.
46. Pokud jde o námitky obviněné proti výroku o náhradě škody, pak může Nejvyšší soud konstatovat, že soudy správně rozhodly o řádně uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. K těmto námitkám obviněné lze uvést, že i tyto výhrady obviněné jsou čistě skutkové povahy (zpochybňování výše způsobené škody), a to i při odhlédnutí od toho, že výrok o náhradě škody se vždy odvíjí a má svůj podklad ve výroku o vině, o jehož úplnosti a správnosti z výše uvedených důvodů pochybnosti nevznikají.
47. Závěrem lze pouze uvést, že pokud obviněná v bodě 6. dovolání částečně svoji vinu přiznává a dožaduje se posouzení jejího jednání pouze jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, zjevně přehlédla, že vzhledem k novele ustanovení §138 tr. zákoníku týkajícího se hranic výše škody, provedené zákonem č. 333/2020 Sb., účinným od 1. 1. 2020, bylo jednání obviněné odvolacím soudem překvalifikováno z původního zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku právě na zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
48. Pokud jde o výhrady obviněné ve vztahu k výroku o trestu, pak z obsahu jejího dovolání vyplývá pouze tolik, že se obviněná s ohledem na polehčující okolnosti (čistý trestní rejstřík, okolnosti činu, snaha o nápravu) domáhá toho, aby jí byl uložen trest při dolní hranici trestní sazby.
49. V souvislosti s uloženým trestem však lze o uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hovořit pouze výjimečně, a to např. v otázce, zda byly dva trestné činy (skutky) spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest [srov. ŠÁMAL, P. a kol. S. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166–3167, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003, publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.].
50. Obviněná však v nyní posuzovaném dovolání nevznesla žádnou z uvedených v úvahu přicházejících námitek, které by naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Požadavek obviněné, aby jí byl uložen trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby přitom pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
51. Námitky obviněné pak nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se sice týká otázky uloženého trestu, který však obviněná ve svém dovolání výslovně neuplatnila. Tento dovolací důvod navíc lze uplatnit pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace přitom v nyní projednávané věci nenastala.
52. Současně lze konstatovat, že v dané věci se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, zasahující ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.), jehož uložení by jako jediné odůvodňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu do trestů uložených ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
53. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
54. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář