ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.446.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 446/2021-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 7 To 379/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 325/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 14 T 325/2015 , byl obviněný P. S. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
dne 12. 7. 2015 v 12:15 hodin prostřednictvím své družky H. S., narozené XY, oznámil na tísňovou linku 158 vědomě nepravdivé informace o možném protiprávním jednání zasahujících policistů R. P. a D. J., vůči P. S., ke kterému mělo dojít dne 12. 7. 2015 v časných ranních hodinách při služebním zákroku – silniční kontrole v obci XY, okr. Blansko, přičemž se následně dne 13. 7. 2015 H. S. osobně dostavila na Policii ČR, Územní odbor Blansko, na ul. Bezručova č. 31, a zde podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. podala vysvětlení, ve kterém nepravdivě popsala průběh silniční kontroly, kdy uvedla mimo jiné, že:
„dne 12. 7. 2015 v 07:45 hodin přišel ke mně domů na adresu XY, kde v současné době oba společně bydlíme, můj přítel P. S., trvale bytem XY. Řekl mi, že šel chvíli před tím pěšky z XY do XY a v XY u kostela byl zastaven hlídkou policie, která vyběhla z auta a chtěla po něm průkaz totožnosti. Když vytahoval peněženku z kapsy, tak jeden z policistů mu peněženku vytrhl z ruky a z peněženky si vybral občanský a řidičský průkaz. Poté ho prošacovali a posadili do policejního vozidla a odvezli ho o několik set metrů dál k mému vozidlu Škoda Fabia, bílé barvy, které stálo zaparkované v postranní ulici na levé straně vedle hlavní silnice ve směru na XY …. Policista si při šacování mého přítele vzal od něho klíče od vozidla Škoda Fabia, vozidlo s nimi odemknul, otevřel dveře a zase je zavřel. Vozidlo však již nezamknul. Policista měl u sebe také druhé klíče od mého druhého vozidla Škoda Felicia, tyto klíče však nezkoumal, kam patří. Policisté příteli tvrdili, že řídil vozidlo Škoda Fabia opilý a chtěli po něm dechovou zkoušku. Přítel se ptal, proč by měl jako chodec provádět dechovou zkoušku. Policisté poté vyplnili nějaké papíry, které mu předložili k nahlédnutí takovým způsobem, že je položili na kapotu vozidla. Přítel je odmítl podepsat, že s tím nesouhlasí. Předložené protokoly si však nepřečetl. Policisté příteli zadrželi řidičský průkaz a vystavili mu potvrzení o zadržení. Potvrzení mu předali. Když se přítel ptal, proč mu jako chodci zadrželi řidičský průkaz, tak mu na to policista řekl, že je nadřízený orgán a mluvit bude jen on. Poté, co policisté nastoupili do svého vozidla, tak příteli příslušník řekl, aby si zamknul svoje vozidlo. Poté z místa odjeli“,
přičemž z provedeného šetření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje Brno, odboru vnitřní kontroly a dalších důkazů, bylo zjištěno, že popisované jednání ze strany zasahujících policistů hlídky Policie České republiky, Územní odbor Blansko, se nestalo, když předmětné vozidlo Škoda Fabia, r. z. XY, bezprostředně před silniční kontrolou řídil obžalovaný P. S., který byl následně jako řidič tohoto motorového vozidla kontrolován, kdy tedy oznámil lživé údaje, které, pokud by byly pravdivé, by zakládaly trestní odpovědnost zasahujících policistů R. P. a D. J., oba byli služebně zařazeni u Policie ČR, Územní odbor XY, minimálně pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 trestního zákoníku a mohl tak způsobit R. P. a D. J. vážnou újmu na právech spočívající v možnosti trestního postihu, ukončení služebního poměru příslušníka Policie ČR, společenské dehonestace apod .
2. Za to byl obviněný P. S. odsouzen podle §345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
3. Citovaným rozsudkem byla dále obviněná H. S., která dovolání nepodala ani nebylo podáno v její prospěch či neprospěch, podle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zproštěna návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku, kterým jí bylo kladeno za vinu spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 14 T 325/2015, podali odvolání obviněný P. S. a v neprospěch obviněné H. S. proti výroku o vině státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 7 To 379/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněné H. S. a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. tuto obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Blansku, kterým jí bylo kladeno za vinu spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podle §256 tr. ř. pak odvolání obviněného P. S. zamítl.
6. Jednalo se již o páté rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, když tento v minulosti opakovaně rušil předchozí rozsudky soudu prvního stupně a věc mu z důvodu nutnosti provedení dalšího dokazování vracel k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 7 To 379/2020, podal obviněný P. S. prostřednictvím své obhájkyně dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný je přesvědčen, že soudy nižších stupňů dospěly na základě provedeného dokazování k nesprávným závěrům o jeho vině. Odvolává se přitom na zásadu in dubio pro reo , neboť má za to, že z dokazování nade vší pochybnost nevyplývá, že skutek, který je mu kladen za vinu, skutečně spáchal. Poukazuje přitom na odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně, který několika jeho námitkám přisvědčil, následně ho však i přesto shledal vinným, resp. jeho odvolání zamítl. K tomu obviněný nabízí podrobnou argumentaci, v níž rozporuje soudy zjištěný skutkový děj.
9. Nalézací soud se podle obviněného neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu, který mu ve dřívějším zrušujícím rozhodnutí uložil více se zabývat zamítavým postojem svědka P. (zasahujícího policisty) při provedené rekonstrukci. Dospívá k závěru, že v důsledku toho lze rekonstrukci považovat za nejméně částečně zmařenou a nelze tedy hovořit o tom, že rekonstrukce podporuje závěry znalce. Odmítavý postoj svědka P. také potvrzuje nereálnost jím popsaného průběhu pronásledování. Nesouhlasí s výpovědí tohoto svědka a s tím, že by jako osoba prchající v autě měl udělat před policisty manévr otáčení, což by jej výrazně zpomalilo. Považuje za pravděpodobnější verzi tu, že předmětný automobil se na místo svého odstavení dostal nejprve díky svědkyni S., která tam vozidlo dříve té noci odstavila, a následně díky panu S., který zde odstavil vozidlo již zprovozněné. Obviněný také poukazuje na to, že nemohl policistům vydat doklady od automobilu, neboť si je z automobilu vzala paní S., která je následně předala panu S., a obviněný je tedy nemohl mít u sebe.
10. Obviněný také napadá postup policistů, kteří při zásahu proti němu nezapnuli po celou dobu kameru, ač na to měli čas. K následnému pronásledování uvádí, že by jej policista P. v důsledku svého výcviku a alkoholového opojení obviněného dostihl dříve. Poukazuje také na to, že by při pronásledování došlo k poškození plotu, přičemž podle svědků žádné poškození nevzniklo. Rozebírá, proč mohly či nemohly být otevřené branky do zahrad. Upozorňuje na jednotlivé rozpory ve výpovědích policistů a rozpory mezi těmito výpověďmi a dalšími skutkovými zjištěními (např. záznamy GPS) a naznačuje, že soudy nechtějí svým rozhodnutím policistům ublížit a věří jejich tvrzení navzdory dokazování jen proto, že jsou policisté. Tomuto pak podle obviněného soudy přizpůsobily soudní řízení a dokazování.
11. Další okruh námitek se týká znaleckého posudku znalce Ing. Bradáče, Ph.D. Obviněný namítá, že tento znalec se specializací v oboru doprava, odvětví městská doprava a silniční, je jednak ekonomicky závislý na zakázkách od Policie v Blansku, a proto lze mít pochybnosti o jeho nestrannosti, jednak že se neměl s ohledem na svoji specializaci vyjadřovat k honičce mezi ním a mezi svědkem P. Znaleckému posudku však především vytýká, že je plný nejasných formulací a verzi policistů označuje toliko za technicky přijatelnější, přičemž následně výslovně uvedl, že technicky přijatelné byly všechny verze a že z pohybu vozidla nelze ani jednu vyloučit. Pouhá technická přijatelnost však podle obviněného neznamená, že skutkový děj byl prokázán nade vší pochybnost ve smyslu zásady in dubio pro reo . V doplňkovém znaleckém posudku je pak uvedeno, že žádnou z uvedených výpovědí jako celek nelze pouze na základě záznamu GPS policejního vozidla jednoznačně vyloučit jako technicky nepřijatelnou. Obviněný poukazuje také na to, že znalec s sebou při rekonstrukci neměl seznam bodů, počítač ani vytištěnou mapu.
12. Obviněný se následně podrobně zabývá podle něj opomenutými důkazy, kterými jsou výpověď svědka M. a svědkyně T. Výpověď M., policisty, který provedl analýzu získaných GPS záznamů, je podle něj velmi důležitá a přináší mnohé potřebné poznatky pro objasnění skutkového děje. Upozorňuje na to, že podle těchto záznamů se policejní vozidlo během pronásledování pohybovalo průměrnou rychlostí 15 km/h, přičemž zasahující policisté uváděli rychlost 50 až 70 km/h. Rozporuje i tvrzení, že policejní auto zastavilo v blízkosti jeho vozu. V této souvislosti obviněný podrobně rozebírá pohyb policejního vozidla a roli svědka M. při jeho zjišťování.
13. Dovolatel nesouhlasí ani s tím, že svědky N., N., S., P. a K., kteří jeho verzi skutkového děje potvrdily, shledaly soudy nevěrohodnými. Za nevěrohodnou naopak obviněný považuje verzi svědka P., která je v řadě momentů v rozporu s provedeným dokazováním.
14. Vzhledem k tomu, že nebylo postaveno na jisto, který z popisů událostí odpovídá realitě, a nelze tedy jednoznačně vyvrátit jím popisovaný průběh událostí, obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
16. Státní zástupkyně má za to, že obviněný své námitky skutkové a procesní povahy založil na své vlastní, od soudů odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Neuplatnil přitom námitku extrémního rozporu. Účelem řízení o dovolání přitom není, aby Nejvyšší soud znovu dopodrobna hodnotil důkazy, případně z nich vyvozoval své vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a že se nedopustily žádné deformace důkazů, a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
17. K námitkám skutkové povahy pak státní zástupkyně konkrétně uvádí, že nalézací soud se pečlivě a velmi podrobně již pětkrát zabýval skutkovým dějem, který obviněný velmi obsáhle a podrobně rozporuje, a dospěl na základě výpovědí všech svědků, listinných důkazů, rekonstrukce, znaleckého posudku i doplňku ke znaleckému posudku k podloženým závěrům.
18. S ohledem na tu skutečnost, že skutkové námitky obviněného nejsou podle státní zástupkyně podřaditelné pod jím užitý dovolací důvod, uvádí, že obviněný ve svém dovolání, tak jako v celém trestním řízení, rozporuje takřka všechna skutková zjištění, která byla soudem prvního stupně učiněna. S opakovanou argumentací obviněného stran rekonstrukce a z ní vyplývající pohybu policejního vozidla se však státní zástupkyně neztotožňuje. Zasahujícími policisty bylo uvedeno, že na počátku pronásledování zastavili vedle vozidla Škoda Fabia s tím, že poté začal svědek P. pronásledovat obviněného. Ze znaleckého posudku s ohledem na zpracování údajů GPS policejního vozidla však vyplynulo, že vozidlo policistů předjelo vozidlo Škoda Fabia a otočilo se v protisměru k zastavenému vozidlu Škoda Fabia. Odvolací soud k těmto zjištěním podle státní zástupkyně správně konstatoval, že daná nepřesnost ve výpovědi zasahujících policistů nezakládá jejich nevěrohodnost, neboť je podstatné, že ze zjištěných skutečností dohromady s výpovědi policistů korespondují ta zjištění, že policejní vozidlo pronásledovalo ujíždějící vůz Škoda Fabia, a to do prostoru před domem č. XY v XY. K opakovaným námitkám, že nedošlo k poškození plotu při honičce obviněného se zasahujícím policistou P., provedl soud doplnění dokazování a vyslechl zejména svědkyni K. (majitelku) a nepřímo se k této věci vyjádřil i svědek J. Taktéž se odvolací soud vypořádal zcela přesvědčivě s argumentací obviněného, že se soud nezabýval výpověďmi svědků M. a T. Údaje GPS pak byly, jak správně podotknul soud odvolací, komplexně zkoumány ve znaleckém posudku znalce z oboru dopravy, odvětví doprava městská a silniční. Ze závěrů posudku, včetně jeho doplňku, pak vyplývá, že technicky přijatelnější je varianta průběhu předmětné události zasahujících policistů. Učiněný závěr pak vyplývá ze souslednosti a počtu přejezdů policejního vozidla a jednotlivých bodů, které byly zaznamenány. Vyhodnocenými záznamy pak podle znalce není možné podpořit variantu spočívající v zastavení chodce a následném přemístění chodce k jeho vozidlu, kde by pohyb policejního vozidla skončil. Ač odvolací soud konstatoval, že se nalézací soud nevypořádal s postojem svědka P. – nepředvedl u rekonstrukce stejně své pronásledování obviněného, má tento soud za to, že vzhledem k ostatním důkazům nemůže vést daný postoj k závěru o nevěrohodnosti celé výpovědi svědka P. Navíc z protokolu o rekonstrukci vyplývá, že svědek P. při rekonstrukci uvedl, že nemůže běžet ani přeskakovat plot, neboť má poraněnou šlachu, nejednalo se tedy o nějakou svévoli či snahu o maření rekonstrukce, jak nyní naznačuje obviněný.
19. Státní zástupkyně dále poukazuje na to, že odvolací soud se taktéž opakovaně, tak jako před ním soud nalézací, zabýval výpověďmi svědků S., S. a manželů N. Zcela se ztotožnil s hodnocením těchto výpovědí nalézacím soudem a poukázal přitom na následující rozporné skutečnosti. Obviněný se měl v ranních hodinách vrátit do bydliště ke svědkyni S., kde jí sděloval okolnosti provedené kontroly, nicméně v tento okamžik ještě oba nevěděli, jakým způsobem měl manipulovat svědek S. s vozidlem Škoda Fabia, ani to, že jej měl opětovně zanechat v XY. Svědkyně S. pak uvedla, že obviněný měl žádat svou sestru svědkyni N. o převoz vozidla Škoda Fabia a že sestře sděloval závadu na vozidle. Soud podle státní zástupkyně správně poukázal na to, že svědkyně N. nepotvrdila, že by došlo k předání dokladů k vozidlu (které podle výpovědi svědkyně S. měl mít u sebe svědek S.), ani u sebe neměli s manželem např. tažné lano, které by mohlo sloužit k převozu vozidla s poruchou, z čehož soud správně odvodil, že nebyli o tvrzené poruše ani informováni. Avšak svědkyně S. i obviněný tvrdili, že vozidlo odstavili, neboť se podle manuálu domnívali, že má závadu na motoru. Výpovědi těchto svědků jsou tedy navzájem rozporné. Soudy rovněž zcela logicky, s ohledem na ostatní zjištění, shledaly výpověď svědka S. jako nevěrohodnou, neboť tento např. tvrdil, že když spatřil policejní vůz s obviněným, v době kdy se nacházel u domu č. XY(dům svědka J.), tak nechtěl mít s obviněným a jeho možnou trestnou činností nic společného, a proto daný prostor opustil přes zahrady opačným směrem, než bydlí. Nelogické se pak na dané výpovědi jeví mj. to, že svědek, ač mohl uvést věci na pravou míru (tvrdil, že měl u sebe doklady a klíče od vozidla), šel raději nepozorován pryč. Zároveň pak ani o tvrzených skutečnostech neinformoval svou dceru, svědkyni S. Taktéž ve světle jeho tvrzení působí nelogicky skutečnost, že poté, co se dozvěděl, že byl obviněnému odebrán řidičský průkaz, tak se aktivně zapojil do řešení situace i v následujícím období, což je v přímém rozporu s jeho tvrzením, proč nechtěl přijít do kontaktu s obviněným ráno dne 12. 7. 2015 v XY. Navíc svědectví svědka S. navrhla obhajoba až po pravomocném skončení přestupkového řízení obviněného S., které dopadlo v jeho neprospěch.
20. Soudy se taktéž pečlivě zabývaly i výpovědí svědků P. a K., kdy svědci ani nezaznamenali, že policejní vozidlo jedoucí před nimi mělo odbočit ihned za prostorem kostela na místní komunikaci, zatímco svědek P. uváděl, že společně se svědkem K. jeli za policejním autem směrem na XY, a to odbočilo v XY. Svědek K. – řidič motorového vozidla, si však na policejní vozidlo odbočující na XY ani nevzpomněl, ač, jak logicky uvádí soud, se měl jako řidič plně věnovat řízení a situaci na komunikaci před ním. Je tak zcela přesvědčivě vysvětleno, proč soudy neuvěřily výpovědi daných svědků v tom směru, že měli sledovat policejní zákrok vůči obviněnému v prostoru kostela a tento závěr není ani v rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze uzavřít, že ani tito svědci nepotvrdili obhajobu obviněného k okamžiku zákroku, jeho rozsahu a způsobu, jak uváděl ve své výpovědi.
21. Taktéž soudy opakovaně poukázaly na nesmyslnost tvrzení, že obviněného policisté zastavili pouze jako chodce, který šel z XY do XY, a po zadržení s ním policisté jeli několik set metrů zrovna k vozidlu Škoda Fabia, které bylo jeho přítelkyně, a tam mu bezdůvodně kladli za vinu, že řídil pod vlivem alkoholu. Postrádá zcela logiku, jak by mohli policisté, kteří obviněného neznali, do obce XY dojeli až v čase 5.40 (tedy minimálně hodinu a půl poté, co svědkyně S. tvrdila, že odstavila auto před domem č. XY), naložit jej a dojet několik set metrů dále zrovna k autu Škoda Fabia, které patřilo jeho přítelkyni a od kterého měl obviněný klíče. Zjištěný skutkový děj je také dokreslován výpovědí svědka A. V. (bývalého dopravního policisty), který potvrdil, že k hlášení situace operačnímu důstojníkovi nemusí dojít bezprostředně a nejedná se o porušení interních předpisů. Sám obviněný pak těsně po činu, jak bylo soudy zjištěno, volal svědkovi V. s tím, že byl na nějaké akci, měl si jet pro cigarety, a když uviděl policisty, ujel jim a tito jej dojeli a následně si tedy obviněný vymyslel situaci, že mu jako chodci zadrželi policisté řidičský průkaz. Zároveň jsou podle státní zástupkyně zcela nepodložené spekulace obviněného stran znaleckého posudku znalce Ing. Bradáče, Ph.D., kdy obviněný, aniž by předložil jakýkoliv důkaz, uvádí, že znalec svůj posudek vypracoval tak, aby byl ve prospěch zasahujících policistů, neboť od nich přijímá objednávky na znaleckou činnost. Na jiném místě dovolání pak sám dospívá k závěru, že z posudku naopak zjištěný skutkový děj ani nevyplývá.
22. Na základě výše uvedeného nelze podle státní zástupkyně vyslyšet námitky obviněného, se kterými se již soudy během trestního řízení vypořádaly. Naopak lze podle ní uzavřít, že došlo ke skutkovému ději právě tak, jak je v rozsudku soudu prvního stupně popsáno. Obviněný se tak dopustil trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku. Za dané situace nepřicházela v úvahu aplikace procesní zásady in dubio pro reo , neboť o spáchání daného jednání obviněným nebylo pochyb a rozhodnutí soudu tak nelze označit jako překvapivé.
23. Vzhledem k tomu, že nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
25. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
27. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný P. S. jím brojí proti výroku o vině, přičemž v rámci svých dovolacích námitek podrobně rozporuje jednotlivá skutková zjištění soudů nižších stupňů, nesouhlasí ze způsobem, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy, a se závěry o věrohodnosti či nevěrohodnosti jednotlivých vyslechnutých svědků. Zjednodušeně řečeno, obviněný nesouhlasí s verzí prezentovanou vyslechnutými policisty a namísto toho upřednostňuje vlastní verzi událostí. Má za to, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo měl být zproštěn obžaloby, neboť jeho verze skutkového děje nebyla vyvrácena.
35. S ohledem na takto stručně shrnutou dovolací argumentaci je Nejvyšší soud již na tomto místě nucen konstatovat, že dovolací námitky obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí. Obviněný totiž nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž svoji obhajobu zakládá výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění zcela opačná. Jinými slovy, námitky obviněného jsou čistě skutkové povahy a netýkají se deklarovaného právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení.
36. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 28. až 30. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
37. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
38. Obviněný přitom ve svém dovolání námitku extrémního rozporu jednak neuplatnil, jednak tento z napadených rozhodnutí a spisového materiálu nevyplývá.
39. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obviněný v podaném odvolání v zásadě pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
40. Nalézací soud v bodě 15. a násl. odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů měl obhajobu obviněného za vyvrácenou. Své závěry přitom založil zejména na výpovědích zasahujících policistů, svědků P. a J. Jejich výpovědi přitom nezůstaly osamoceny, neboť byly podpořeny analýzou GPS záznamů o pohybu jejich služebního vozidla, kterou zpracoval znalec Ing. Bradáč, Ph.D., a která v zásadě potvrdila verzi uváděnou policisty. Tento znalec nejenže označil verzi policistů za technicky přijatelnější, ale do jisté míry vyloučil verzi obviněného, který tvrdil, že policejní auto přijíždělo ve směru od obce XY. Podle znalce se přitom v tomto směru policejní vozidlo v žádné fázi nenacházelo (viz bod 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
41. Nalézací soud rovněž poměrně přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů měl, i přes drobné rozpory v jejich výpovědích, odmítavý postoj svědka P. při rekonstrukci či nezapnuté kamery ve vozidle, výpovědi zasahujících policistů za věrohodné (srov. bod 5., 15. a 41. odůvodnění jeho rozsudku) a z jakých důvodů naopak za věrohodné nepovažoval svědky obhajoby – svědka V. (bod 16.), S. (bod 49. a 50.), manželů N. (bod 47. a 48.). Do těchto řádně odůvodněných a přesvědčivých úvah nalézacího soudu přitom Nejvyššímu soudu, i s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti, v souladu s níž je hodnocení důkazů (a zejména hodnocení věrohodnosti svědků) výsadou toho orgánu činného v trestním řízení, který tyto důkazy prováděl, nepřísluší jakkoliv zasahovat.
42. To stejné platí i o průběhu rekonstrukce, v rámci níž to byl právě soud prvního stupně, který měl možnost seznámit se se situací na místě činu a prověřit výpověď jak obviněného, tak zasahujících policistů, a jejich pravdivost (srov. PÚRY, František. §104d. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1561).
43. Pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nezakládají ani námitky obviněného týkající se rychlosti policejního vozidla, které vycházejí z GPS záznamů. Znalec Ing. Bradáč, Ph.D., totiž upozornil na to, že tyto údaje o rychlosti lze vztahovat pouze k okamžikům, kdy vozidlo vysílalo záznam, a že tak nelze tvrdit, že maximální rychlost vozidla skutečně byla pouze 19 km/h, neboť právě po dobu rychlé rovné jízdy vozidlo záznamy nevysílá. Znalec přitom uvedl, že rozjezd policejního vozidla musel být poměrně intenzivní a že rychlost vozidla musela být vyšší než 34 km/h (viz bod 37. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ve vztahu k GPS záznamům je pak dále nutno mít na paměti i určitou nepřesnost uváděných poloh, podle znalce až 20 m.
44. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že závěr o jeho vině je postaven pouze na znalcem konstatované větší pravděpodobnosti verze policistů, neboť hlavními usvědčujícími důkazy jsou přímá a věrohodná svědectví těchto policistů, která jsou záznamy GPS o pohybu jejich vozidla pouze podporována.
45. Je tak nutno konstatovat, že obhajoba obviněného je založeno na vyzdvihování určitých konkrétních skutečností či okolností, pomocí kterých se snaží vyvrátit verzi zasahujících policistů, ke které se přiklonily soudy nižších stupňů. Činí tak ovšem pouze selektivním způsobem a tyto skutečnosti zpravidla vytrhává z jejich kontextu. Část jeho námitek je přitom ryze spekulativní povahy – např. stran smysluplnosti otáčení automobilu obviněného před kontrolujícími policisty, možného poškození plotu při policejním pronásledování, možného rychlejšího dopadení obviněného pronásledujícím policistou, možné podjatosti znalce Ing. Bradáče, Ph.D., apod. Obhajoba obviněného se tak, a to i s přihlédnutím ke zjevným nepravdám uváděným některými svědky, kteří se patrně snažili obviněnému pomoci (popř. pomoci sami sobě – viz bod 8. odůvodnění týkající se svědka S.), jeví jako celek značně nevěrohodnou. V této souvislosti nelze pominout ani část výpovědi svědka P. týkající se jeho kolegy V., kterému měl obviněný po telefonu doznat verzi uváděnou policisty, či skutečnost, že zasahující policisté nemohli vědět, které auto patří přítelkyni obviněného.
46. Důkazní řízení pak není zatíženo ani vadou opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal s tím, z jakého důvodu nebylo nutné vyslechnout svědky M. a T.
47. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů po provedení poměrně rozsáhlého a vyčerpávajícího dokazování dospěly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. k takovým závěrům o průběhu skutkového děje, o kterých nelze mít důvodných pochybností, aplikace zásady in dubio pro reo nepřicházela v úvahu. Obhajovací verzi obviněného se totiž podařilo přesvědčivě vyvrátit.
48. Nejvyšší soud proto uzavírá, že důkazní řízení a skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou stižena žádným, natož extrémním rozporem s provedenými důkazy. K výjimečnému zásahu Nejvyšší soudu do oblasti skutkových zjištění nižších soudů tedy prostor dán není. Námitky obviněného proto nejenže nelze z důvodu jejich čistě skutkové a procesní povahy podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze jim přiznat ani věcnou důvodnost.
49. Jelikož námitky obviněného nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být konečně naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný ve spojení s prvním dovolacím důvodem rovněž uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
50. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
51. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář