ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.515.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 515/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2020, sp. zn. 61 To 760/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 32/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 1 T 32/2020 , byl obviněný P. G. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 5. 2020 kolem 01:30 hodin, v Praze 5, po ulici XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Volkswagen Passat Variant, registrační značky XY, černé barvy, přestože před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů a byl si tak vědom toho, že není v důsledku opilosti schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, když s vozidlem nejdříve přijel před své trvalé bydliště, kde zastavil, a následně s tímto začal couvat ulicí XY k domu č. XY, kde levou částí vozidla nacouval do odtokového kanálu u krajnice vozovky, poté z vozidla spolu s blíže nezjištěnou spolujedoucí ženou vystoupil a odešel do místa svého bydliště, kde byl poté zastižen na místo přivolanou hlídkou Policie České republiky, které se odmítl na opakované výzvy podrobit orientačním dechovým zkouškám na alkohol, stejně jako odběru krve či moči, přičemž jak dle na místě zasahujících policistů, tak dle oznamovatele P. Č. a svědkyně D. H., podezřelý jevil výrazné známky požití alkoholu a poruchy psychosenzomotorických funkcí, viditelné i na kamerovém záznamu pořízeném policisty během jejich jednání s obžalovaným .
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 25.000 Kč (dvacet pět tisíc korun českých), vyměřenému jako 50 (padesát) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 500 Kč (pět set korun českých).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 1 T 32/2020, podal obviněný odvolání.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 12. 2020, sp. zn. 61 To 760/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o uložení peněžitého trestu a znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití ustanovení podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 45 denních sazeb, přičemž 1 denní sazba činí 550 Kč, to je celkem ve výměře 24.750 Kč.
Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2020, sp. zn. 61 To 760/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 163, 165-166), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že skutek, tak jak jej popsal soud prvního stupně, není trestným činem. Mohl by snad zakládat odpovědnost za přestupek podle §125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon š. 361/2000 Sb.“). Uvedl, že nalézací soud vůbec nezjistil míru jeho ovlivnění alkoholem v době, kdy měl údajně řídit automobil. Skutková zjištění byla v tomto směru zcela nedostatečná. Z výpovědi dvou svědků, kteří jej kolem 1:30 hodin v noci údajně na vzdálenost více než 50 metrů z okna svého domu viděli zaparkovat auto tak, že při tomto manévru sjelo kolem z krajnice a dovolatel údajně při výstupu z automobilu jevil známky opilosti, se na míru ovlivnění alkoholem nedá vůbec usuzovat. V domě probíhala párty a dovolatel po celou dobu do příchodu policistů konzumoval alkohol. Z výpovědi a kamerových záznamů policistů, kteří jej po cca 40 minutách kontaktovali, se podává pouze to, že se odmítl podrobit dechové zkoušce a jevil známky opilosti, což odpovídá tomu, že v domě probíhala párty. Ze skutkového zjištění, že nějaká osoba jevící známky opilosti volala po 22 hodině na linku 158 a představila se dovolatelovým jménem, pak nevyplývá vůbec nic. Nalézací soud nijak nezjistil a ani nezjišťoval, zda volající osoba byla skutečně totožná s dovolatelem. I kdyby tomu tak bylo, z telefonického rozhovoru nelze nijak poznat míra ovlivnění alkoholem. Jde pouze o velice subjektivní dojmy. Jediným relevantním skutkovým zjištěním je tak zcela subjektivní dojem dvou svědků. Přitom obviněný popírá, že by v danou hodinu autem přijel, navíc na kamerovém záznamu nelze rozeznat obličej.
Na podkladě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 27. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 263/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Námitky obviněného kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Ohledně míry ovlivnění obviněného alkoholem je třeba poukázat na nesmyslné ohlášení obviněného na linku 158 dne 16. 5. 2020 ve 22.50 hodin, ale především jeho podnapilost je evidentní z kamerových záznamů, na nichž sám obviněný uvádí, že je „ožralý“, čemuž odpovídá setřelá artikulace a reakce obviněného na dotazy policistů. S těmito důkazy poté zcela korespondují další ve věci provedené důkazy.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2020, sp. zn. 61 To 760/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o peněžitém trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. G. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Námitky obviněného svým obsahem směřují do oblasti skutkových zjištění, kdy má obviněný za to, že tato skutková zjištění nejsou dostačující pro závěr o jeho vině. Současně tak rozporuje i samotný proces dokazování, kdy poukazuje na výpovědi svědků P. Č. a D. H., policistů L. N. a J. B., kamerové záznamy těchto policistů a záznam o volání na linku 158, na jejichž podkladě pak shledává soudy učiněná skutková zjištění za nedostatečná. Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Namítá totiž, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o míře ovlivnění jeho osoby alkoholem. Předkládá vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Obviněný se v tomto směru s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek, resp. že se nejedná o trestný čin. Nejvyšší soud však tak činí jen s jistou mírou benevolence, neboť námitky obviněného jsou v tomto směru v drtivé většině založeny na polemice výše uvedené, tedy, na hodnocení důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, s nimiž se obviněný neztotožňuje.
Námitkou míry ovlivnění alkoholem se již zabýval odvolací soud, který poukázal zejména na kamerové záznamy pořízené policisty při jejich konfrontaci s obviněným, kdy jej vyzvali k tomu, aby se podrobil dechové zkoušce a lékařskému vyšetření. „ Jak vyplývá z kamerového záznamu, obžalovaný sám uvádí, že je ,,ožralý“ a na dotaz jakou mírou odpovídá ,,hodně ožralý“. Tomu odpovídá i chování obžalovaného vyplývající z kamerového záznamu i jeho reakce na opakovaný dotaz, zda se podrobí dechové zkoušce a lékařskému vyšetření na alkohol v krvi, na což opakovaně odpovídá ,,proč“, na což mu policista opakovaně vysvětluje, z jakého důvodu je povinen se oběma vyšetřením podrobit a uzavírá, že zřejmě obžalovaný nerozumí česky a že se k žádnému z vyšetření podrobit nechce “. Skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu, potvrdili samozřejmě i přímo policisté, kteří s ním mluvili, ve svých výpovědích (body 5. a 6. rozsudku nalézacího soudu), stejně jako svědkové P. Č. a D. H. (body 3. a 4. rozsudku nalézacího soudu), kteří současně osobu obviněného ztotožnili, neboť se jedná o jejich souseda. Soudy vyhodnotily výpověď svědka P. Č. jako zcela věrohodnou. Tento svědek nejdříve ohlásil dne 16. 5. 2020 ve 22:46 hodin na linku 158, že v ulici došlo k incidentu, při němž mohl být někdo sražen autem a na místě se nachází opilé osoby. Následně volal na linku 158 dne 17. 5. 2020 v 1:32 hodin, kdy ohlásil projednávaný incident. Na linku 158 volal i obviněný, a to ve 22.50 hodin dne 16. 5. 2020, přičemž uváděl zcela nesouvislé a nesrozumitelné informace, kdy „ nejen z intonace hlasu obžalovaného, ale zejména z nesmyslného obsahu tohoto záznamu vyplývá, že obžalovaný musel být značně pod vlivem alkoholu. Krátce poté, konkrétně 17. 5. 2020 v 01:32 hodin, potvrdil značné ovlivnění obžalovaného alkoholem i svědek Č., který znovu na linku 158 volal s tím, že přijelo auto, které řídil muž ,,ožralý jako prase, který spadl do škarpy“. Svědek se domníval, že se jedná o osobu, která předtím vyvolala rvačku, kterou svědek Č. na linku 158 v prvním případě oznamoval “. Svědek P. Č. byl schopen rovněž popsat i oblečení dovolatele ve shodě se záznamem kamerového záznamu, a to i stran faktu, že obviněný se pohyboval bos. V bodě 9. napadeného rozsudku pak odvolací soud uzavřel, že na základě objektivních důkazů lze dovodit, že míra ovlivnění alkoholem byla u obviněného taková, že tento nebyl schopen bezpečně řídit automobil, kdy tomuto stavu odpovídá i způsob, jakým zaparkoval auto na ulici, kdy byly zjevně ovlivněny jeho psychosenzomotorické funkce. Obviněný se pak odmítl podrobit dechové zkoušce a odběru krve či moči.
Odvolací soud rovněž vyvrátil tvrzení obviněného, že hlídka policie se na místo dostavila až po 40 minutách. V bodě 7. napadeného rozsudku uvedl, že „ mezi oznámením skutečnosti, že opilý obžalovaný prakticky vypadl z auta, kterým přijel v 01:32 hodin, a vysláním policejní hlídky v 01:37 hodin uplynulo pouhých 5 minut, z čehož lze dovozovat, že motorizovaná hlídka na místo musela dojet vzápětí, nikoliv až za 40 minut “. Skutečnost, že obviněný byl pod vlivem alkoholu ještě předtím, než s ním mluvila hlídka policie, byl pak prokázán výpovědí svědka P. Č. a svědkyně D. H., kteří jej ztotožnili s osobou, která s vozidlem nacouvala do odtokového kanálu. Stejně tak bylo dokazováním postaveno najisto, že místo bylo navzdory pozdní hodině dostatečně osvětleno a svědek P. Č. tedy mohl vidět i některé detaily (srovnej bod 11. napadeného rozsudku).
Z uvedených skutečností se pak podává, že obviněný byl osobou, která pod vlivem alkoholu v míře vylučující bezpečné řízení motorového vozidla dne 17. 5. 2020 kolem 1:30 hodin nacouvala do odtokového kanálu u krajnice vozovky, čímž se dopustila jednání, které je možno kvalifikovat jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce, zda jednání obviněného je jednáním podléhajícím trestněprávní represi, možno uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Nelze souhlasit s obviněným, že jeho jednání není natolik společensky škodlivé, aby bylo namístě upustit od uplatnění trestního postihu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle stanoviska Nejvyššího soudu totiž zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rovněž stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Uvedenou otázkou se zabýval již nalézací soud, který v bodě 22. rozhodnutí shledal, jednání obviněného je natolik společensky škodlivé, že jej není možné považovat pouze za přestupek, a že uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému bylo zcela namístě. Jelikož Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích ani namítaný extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, nebylo možné dovolání vyhovět.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. G. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu