ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.559.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 559/2021-562
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. Š. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 To 95/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 15/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 11 T 15/2020 , byl obviněný P. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 1. 2. 2020 v době kolem 4:20 hodin v XY, okres Prostějov, na ulici XY, v rodinném domě č.p. XY, po předchozím užití alkoholu a psychotropní látky metamfetaminu si v kuchyni v 1. patře vzal sekáček na maso zn. Sandrik s délkou čepele 15 cm, poté s ním sešel do přízemí domu, kde rozrazil dveře a vstoupil do pokoje obývaného poškozeným V. P., nar. XY, kterého v úmyslu usmrtit udeřil tupou hranou do zadní části hlavy; poškozený utíkal do vedlejšího pokoje a volal o pomoc, obviněný ho následoval a udeřil opětovně do hlavy, tentokrát ostřím, a poté jej srazil kopem na zem, kde poškozený klečel a volal o pomoc; obviněný v útoku pokračoval údery sekáčkem do hlavy, až poškozený upadl na zem a zůstal ležet na zádech;
celkem obviněný poškozeného udeřil sekáčkem minimálně osmnácti razantními útoky do hlavy a devíti útoky na horní končetiny, kterými se v počátku útoku poškozený bránil, a tímto jednáním obviněný způsobil na hlavě sečnou ránu délky 5,5 cm probíhající z horního víčka pravého oka šikmo shora dolů pod kořen nosu na jeho hřbet, sečnou ránu délky 3 cm probíhající pod kořenem nosu vlevo šikmo shora dolů pod dolní víčko levého oka, sečnou ránu délky 4,5 cm probíhající od dolního okraje levé nosolícní rýhy mírně šikmo dolů na levou tvář, kde pokračovala ve formě škrábancovité povrchní oděrky délky 1,5 cm, sečnou ránu tvaru široce rozevřeného písmene L s podélným ramenem délky 4 cm před levým ušním boltcem a příčným ramenem délky 3 cm probíhajícím pod levou lící, komplex sečných ran lokalizovaný v levé čelně spánkové temenní krajině probíhající šikmo zepředu dozadu, pod kterými byly otevřené, vpáčené, tříštivé zlomeniny kosti temenní a spánkové vlevo, trhlina tvrdé pleny mozkové v oblasti levého spánkového laloku mozku, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v oblasti levého čelního, temenního, spánkového a týlního laloku mozku, krvácení do měkkých plen v oblasti levého čelního, temenního, spánkového a týlního laloku mozku, prokrvácení ložiska zhmoždění levého temenního a spánkového laloku mozku, přítomnost vzduchu v lební dutině a mírný útlak levé postranní komory mozkové, sečnou ránu délky 8,5 cm vybíhající ze zadní části z ran komplexu za zadní plochu levé temeně-týlní krajiny, komplex 4 vzájemně spojených sečných ran ve střední části temeně-týlní krajiny vlevo délek 7,5 cm, 1,8 cm, 2 cm a 5,5 cm, podkožní krevní výron na horním a dolním víčku pravého oka, vnitřní části levého horního víčka a na levém dolním víčku a drobná, povrchní, škrábancovitá kožní oděrka délky 1 cm na bradě vlevo; dále měl poškozený na levé horní končetině příčně probíhající sečnou ránu délky 8 cm na horní hřbetní ploše předloktí zasahující ke kosti a přerušující napřimovače v místě svalově šlachových přechodů, ve vzdálenosti asi 4 cm pod touto ránou sečnou ránu délky 5 cm s poraněním napřimovačů, hluboké sečné rány sbíhající se do tvaru písmene V horní délky 8 cm a spodní délky 6 cm, kterými došlo k téměř úplné amputaci levé horní končetiny v oblasti zápěstí, řeznou ránu délky 3 cm na hřbetní ploše levé ruky, povrchní, podélně probíhající kožní oděrku délky 3 cm a šířky 0,2 cm na přední střední ploše levé paže a povrchní, škrábancovitou, mírně zvlněnou kožní oděrku na zevní střední ploše levé paže, na pravé horní končetině měl podélnou sečnou ránu délky 8 cm na malíkové hraně ruky, řeznou ránu délky 1 cm na malíkové hraně prvního článku malíku, příčně probíhající řeznou ránu délky 1,5 cm na hřbetní ploše středního článku prostředníku a prsteníku s poraněním napřimovačů, povrchní podélně probíhající řeznou ránu na dlaňové ploše ruky délky 1 cm, proužkovitou povrchní kožní oděrku délky 1 cm na hřbetní ploše prvního kloubu ukazováku a povrchní škrábancovitou kožní oděrku délky 1,5 cm na hřbetní ploše prvního článku ukazováku, a na koleni levé dolní končetiny byla nalezena povrchní mapovitá kožní oděrka velikosti 1,2 x 1,4 cm,
a v důsledku shora popsaných zranění poškozený V. P., nar. XY, přes vysoce odbornou lékařskou péči dne 24. 2. 2020 ve 23:20 hodin zemřel, když bezprostřední příčinou smrti byl náhlý ložiskový zánět plicní tkáně, tzv. bronchopneumonie, s počínajícím zánětem srdečního svalu .
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Masarykovo nám. 24/13, Ostrava, způsobenou škodu ve výši 1.007.855 Kč, a poškozenému R. P., nar. XY, bytem XY, XY, nemajetkovou újmu ve výši 250.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený R. P., nar. XY, bytem XY, XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2020, sp. zn. 11 T 15/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 To 95/2020 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 To 95/2020, podal obviněný P. Š. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 947-953), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku s tím, že uvedený skutek měl být posouzen pouze podle §140 odst. 1 tr. ř. Domnívá se, že závěry soudů obou stupňů týkající se právní kvalifikace jeho jednání podle §140 odst. 2 tr. zákoníku nemají oporu v provedeném dokazování. Popírá, že by si skutek předem promýšlel, kdy trvá na tom, že poškozeného zabít nechtěl. O této okolnosti svědčí i to, že na poškozeného nejprve zaútočil tupou stranou sekáčku na maso. Podle všech dostupných důkazů teprve v průběhu útoku samotného obviněný pojal úmysl poškozeného usmrtit. Tato obhajoba obviněného nebyla soudy nijak vyvrácena. Zdůraznil, že byl ve stavu velmi silné intoxikace drogami a alkoholem. Tato okolnost v podstatě vylučovala, aby jednal plánovitě a rozvažoval své budoucí jednání. Ve spise obsažené důkazy tedy nepotvrzují závěr soudu o tom, že by vraždu spáchal na základě rozmyslu, ale naopak přisvědčují tomu, že jednal zcela impulsivně bez rozmyslu ve stavu psychicky zcela zmateném a nestabilním, a to v důsledku intoxikace alkoholu a omamných látek a v důsledku hádky se svědkyní V. Na podporu tohoto tvrzení obviněný cituje vybrané pasáže ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie.
Rovněž se domnívá, že nesprávně byla použita právní kvalifikace jeho jednání podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy, že by spáchal vraždu zvláště surovým způsobem. Uvádí, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplynulo, že úderů vedených proti hlavě poškozeného bylo 18, přičemž některé z nich lze označit za méně závažné, či drobnější poranění. Soudní znalec pouze konstatoval, že počet a charakter poranění poškozeného, stejně jako rozsah útokem způsobené destrukce i tvrdých tkání, se vymyká běžné praxi hostilních jednání a podobné případy se objevují jednou za několik let. Při osobním výslechu v rámci hlavního líčení vypověděl soudní znalec MUDr. Vitovják, a to na přímý dotaz soudu, že poškozený po útoku během dvaceti minut upadl do bezvědomí, kdy již nic necítil. Soudní znalec sice konstatoval, že způsob provedení útoku obviněným se vymyká běžné praxi hostilních jednání, ale nehovořil o extrémní brutalitě provedení útoku ani o tom, že by poškozený extrémně trpěl. Dovolatel na poškozeného útočil velmi krátkou dobu, útoky ani vražedné nástroje nekombinoval, některé z úderů do hlavy poškozeného byly méně závažného charakteru. Svého útoku záhy zanechal, když poškozený ještě žil, usmrcení tedy namístě nedokonal.
Z důvodů výše uvedených proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 To 95/2020, zrušil, a podle §265k odst. 1 tr. ř. buď ve věci sám rozhodl, nebo věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 14. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 335/2021.
Poté, co shrnula dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, takže se s nimi soudy dříve ve věci činné správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje.
Uvedla, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný alespoň krátce zvážil své jednání i jeho důsledky, zejména skutečnost, že se ještě před příchodem k poškozenému ozbrojil, vnikl do jeho bytu za použití násilí a bez souhlasu poškozeného, kterého okamžitě poté začal napadat způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku, přičemž nešlo o nějaké afektivní jednání, které reagovalo na jednání ze strany poškozeného, či na aktuálně vzniklou situaci. Za rozhodnou pak nelze považovat ani tu skutečnost, že obviněný mohl být ovlivňován svědkyní V., když sám je jinak osobou s plnou právní odpovědností. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, pak vyhodnotili i možnost ovlivnění dovolatele alkoholem i dalšími narkotiky, s tím, že v případě kombinovaného ovlivnění alkoholem a amfetaminem došlo u obviněného až k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností při zachovalých schopnostech rozpoznávacích. Právní kvalifikace jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku je tak zcela přiléhavá.
Státní zástupkyně má rovněž za to, že soudy správně posoudily jednání obviněného ve smyslu ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy vraždu spáchanou zvlášť surovým způsobem. V tomto směru lze plně odkázat na zjištění o rozsahu zranění, která poškozený utrpěl v důsledku útoku obviněného, na intenzitu útoků, který byl proti tělu poškozeného veden i na místa, kam jednotlivé útoky ozbrojeného pachatele směřovaly. Zdůraznit je třeba také tu skutečnost, že obviněný v podstatě v devastujícím útoku na poškozeného pokračoval i přes jeho aktivní obranu, což je zřejmé i ze závěrů posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství a jeho doplňku, z čehož je také zřejmá příčina smrti poškozeného, která je v přímé souvislosti s útokem obviněného.
S ohledem na uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 2 To 95/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněbprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný brojí proti užité právní kvalifikaci svého jednání podle §140 odst. 2 tr. zákoníku , kdy namítá, že skutek předem nepromýšlel a poškozeného zabít nechtěl, tedy, že se skutku nedopustil „s rozmyslem“.
Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku].
Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu , avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení , tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení , a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl . Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného , ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s 1466-1468).
Podle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů uvedených výše, se obviněný v kuchyni ozbrojil sekáčkem na maso, s nímž sestoupil do přízemí domu, zaklepal na dveře poškozeného, s nímž neměl žádný předchozí konflikt, když mu tento otevřel, rozrazil dveře a přes odpor poškozeného vstoupil do pokoje, kde poškozeného bez jakéhokoli varování udeřil nejdříve tupou stranou sekáčku do hlavy a poté jej srazil kopem na zem a v rychlém sledu mu ostřím zasadil nejméně osmnáct ran do oblasti hlavy a devět na horní končetiny, přičemž část útoku se odehrála za situace, kdy poškozený již ležel na zádech na zemi.
Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu, který na str. 11 rozsudku vyložil a rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněný jednal s rozmyslem. Nalézací soud uvedl, že obviněný „ úmysl poškozeného zavraždit pojal již určitou dobu před tím, než jej realizoval, což je zcela zřejmé z časového sledu jednání obžalovaného “. Jak uvedeno výše, jednání s rozmyslem představuje méně intenzivní stupeň racionalizace jednání, kdy není nutná žádná vyšší míra plánovitosti, jelikož postačí i jen velmi krátká úvaha. Ta je zde zcela jistě naplněna tím, že obviněný, ačkoli neměl žádný osobní konflikt s poškozeným, resp. jeho jednání nepředcházela žádná situace, v rámci níž by se s poškozeným dostal do jakéhokoli sporu, hádky či fyzické potyčky, vzal si v kuchyni v prvním patře domu, kde obýval byt, sekáček na maso a s tímto sešel do přízemí domu. Není žádný důvod, proč by se měl obviněný ozbrojit sekáčkem na maso, pokud scházel do přízemí za účelem prosté návštěvy poškozeného. Obviněný rovněž předstíral, že je s ním svědkyně V., aby přiměl poškozeného otevřít dveře. Když to poškozený udělal, dveře násilím rozrazil, aby se dostal do bytu poškozeného. Stěžejní je rovněž skutečnost, že obviněný na poškozeného zaútočil ihned poté, co se do bytu dostal, tedy bez jakéhokoli varování. Neměl v úmyslu s ním cokoli řešit, vést s ním jakoukoli debatu. Obhajoba obviněného, že neměl v úmyslu poškozeného zabít, protože jej nejdříve udeřil tupou stranou sekáčku, je zcela nepřípadná. Skutečnost, že snad první rána nebyla ostřím smrtícího nástroje, nevypovídá sama o sobě o úmyslu obviněného vůbec nic, zejména pak za situace, kdy následovala smršť sečným ran mířících na hlavu oběti. V celistvosti dovolatelova jednání není možno spatřovat nic jiného, než úmysl poškozeného usmrtit.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, kdy v bodě 7. napadeného usnesení uvedl, že „ obžalovaný přinejmenším alespoň krátce zvážil své jednání i jeho důsledky “, kdy poukázal stejně jako nalézací soud na to, že se obviněný nejdříve ozbrojil, do bytu poškozeného se dostal lstí a následně v podstatě vyrazil dveře, aby okamžitě na poškozeného zaútočil. „ Rozhodně tak v daném případě nešlo o nějaké afektivní jednání, které reagovalo na jednání ze strany poškozeného či na aktuálně vzniklou situaci “. Poukázal rovněž na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který se vyjádřil mimo jiného i k otázce příčetnosti dovolatele v době spáchání činu. Znalci rovněž věnovali náležitou pozornost i skutečnosti, že obviněný je uživatelem návykových látek, přičemž v době útoku byl pod vlivem drog a současně byl ovlivněn alkoholem. Znalci dospěli k závěru, že „ v případě kombinovaného ovlivnění alkoholem a amfetaminem došlo u obviněného až k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností při zachovalých schopnostech rozpoznávacích “ (bod 9. nalézacího soudu).
Nelze dospět k závěru, že by obviněný jednal impulsivně, bez rozmyslu a ve stavu psychicky zcela zmateném a nestabilním. Znalci se shodli na tom, že jeho schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání byla plně zachována, tedy u obviněného byly zachovány rozpoznávací schopnosti, byť jeho ovládací schopnost byla podstatně snížena (nicméně v určité míře nadále zachována – str. 12 rozsudku). Obviněný zvolil vhodný prostředek k uskutečnění svého činu, kdy se ozbrojil sekáčkem na maso, přičemž mezi tímto okamžikem a sejitím do přízemí domu, zaklepáním na dveře a jejich následným násilným rozražením, uplynula doba, v rámci níž mohl od svého záměru ustoupit. Úmysl poškozeného zbavit života je zřejmý i z provedení činu, kdy obviněný na poškozeného útočil opakovaně a i poté, co poškozený zůstal ležet na zemi. Po činu obviněný z místa činu utekl, nesnažil se poškozenému jakkoli pomoci, případně zavolat pomoc.
Obviněný rozporuje rovněž právní kvalifikaci svého jednání podle §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku , tedy, že se dopustil jednání zvlášť surovým způsobem.
Obhajoba obviněného spočívá v tvrzení, že některé z celkového počtu 27 ran lze označit za méně závažné či drobnější poranění a že poškozený po 20 minutách upadl do bezvědomí, kdy již nic necítil. Podle dovolatele znalec nezmínil, že by poškozený během této doby nějak významně trpěl, ani nemluvil o extrémní brutalitě provedení útoku. Nadto uvádí, že útočil jen krátkou dobu a usmrcení na místě nedokonal, neboť útoku zanechal ještě v době, kdy poškozený žil.
Uvedená tvrzení vypovídají pouze o jednom, a to o úplné absenci jakékoli sebereflexe dovolatele. Nejvyšší soud si není jist, co má dovolatel na mysli, pokud poukazuje na to, že poškozený po 20 minutách od první rány útoku upadl do bezvědomí a „nic necítil“. Skutečnost, že jsou oběti způsobena zranění v takovém rozsahu či v takovém místě, že tento v jejich důsledku upadne do bezvědomí, zcela jistě není žádnou polehčující okolností a zcela jistě to nijak výrazně nesnižuje míru utrpení, kterou oběť prožila. Dovolatel bagatelizuje zcela nepřípadně oněch 20 minut, během nichž poškozený utrpěl mnohačetná poranění způsobená sekáčkem na maso, kdy útok byl veden s extrémně vysokou mírou brutality. O tom vypovídá nejen počet ran, ale i skutečnost, že rány byly vedeny s takovou silou, že poškozenému byla téměř useknuta ruka v zápěstí, když tento se snažil aktivně bránit proti agresivnímu a zcela neočekávanému útoku obviněného. Obviněný v útoku pokračoval i přes velmi aktivní obranu poškozeného, což vypovídá mnohé o způsobu vedení útoku. Brutalita útoku je zřejmá nejen z počtu ran, který se zcela vymyká běžné praxi hostilních jednání mezi dvěma osobami, jak uvedl znalec, ale rovněž i jejich umístěním. V drtivé většině se totiž jednalo o útoky na hlavu poškozeného. Ze skutkové věty rozsudku se podává dlouhý výčet zranění, která poškozený utrpěl, přičemž došlo i k destrukci tvrdých tkání, tedy kostí. Skutečnost, že poškozený nezemřel přímo na místě, ale až po několika týdnech v nemocnici, v žádném případě nijak nesnižuje závažnost dovolatelova jednání. Dovolatel z místa činu utekl, nijak se nesnažil zajistit pomoc člověku, na kterého zaútočil nejméně 27 ranami sečným nástrojem. Bagatelizace utrpení, které poškozený prožil, je zcela nepřípadná a nevhodná. Znalec jasně uvedl, že případ podobné brutality se v jeho praxi objevuje zcela vzácně („ podobné případy se objevují jednou za několik let “). Rozsah útoku a způsobená destrukce na těle poškozeného vypovídají o devastujícím útoku, který se zcela vymyká z rámce běžného jednání u většiny násilných trestných činů podobného charakteru.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo jím vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky v drtivé většině totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu