ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.61.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 61/2021-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. I. D., nar. XY, naposledy bytem SRN, XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 4 To 306/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 109/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 3 T 109/2019, byl obviněný A. I. D. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 3, 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
2. O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 4 To 306/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného podle §185 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) a l ) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu obviněný uvedl, že dlouhodobě trpí duševní poruchou schizofrenií. Touto chorobou trpěl již před spácháním projednávané trestné činnosti, nebyla do současné doby nikdy u něho léčena a mezi její projevy patří i výpadky paměti. Tato porucha vylučovala jeho postavení před soud ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. O závažnosti choroby svědčí i závěr znaleckého ústavu, že obviněný by před jakýmkoli případným uloženým trestem musel být nejdříve léčen, jinak by došlo k dalšímu poškození jeho zdraví a k ohrožování jeho okolí s tím, že výkon trestu bez provedení léčení by nebyl účelný. Ústav k tomu dodal, že v České republice není možné v žádné věznici vykonávat ústavní ochranné léčení psychiatrické. Přestože znalci znaleckého ústavu na těchto svých závěrech trvali a potvrdil je při výslechu i znalec ústavu MUDr. Švarc, odvolací soud zcela nepochopitelně obviněnému nejenže zvýšil trest odnětí svobody ze dvou na čtyři roky, ale zejména ihned po vyhlášení svého rozhodnutí převedl odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, aniž by před tím jakkoli zajistil potřebnou léčbu jeho duševní poruchy doporučenou znalci znaleckého ústavu. Fakt, že věznice, kde v současné době obviněný vykonává trest odnětí svobody, není schopna zajistit ochranné léčení psychiatrické, potvrzuje zpráva Vězeňské služby ČR, Generální ředitelství Praha, Odbor zdravotnické služby, ze dne 8. 9. 2020, která je založena v trestním spise. Postup odvolacího soudu poškozuje zdraví obviněného a nemá nic společného se zásadami trestání podle našeho právního řádu, konkrétně s §37 odst. 2 trestního zákoníku. V této souvislosti obviněný poukázal i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. S. proti Spojenému království (stížnost č. 24527/08), ze které mimo jiné vyplývá, že při omezení osobní svobody duševně choré osoby a při neposkytnutí náležitého léčení došlo u této osoby k ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého nikdo nesmí být podrobován nelidskému, či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
4. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu uplatnil obviněný ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1, 3 písm. a) o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nemohl od počátku trestního stíhání komunikovat v jazyce, jemuž rozumí a nemohl tak uplatňovat svá práva v rámci obhajoby. Za situace, kdy obviněný trpěl duševní poruchou, se všemi jejími projevy, včetně výpadků paměti, a neměl k dispozici ani tlumočníka do jazyka, který ovládá, nemohl náležitě uplatňovat práva na svou obhajobu, což se mohlo projevit i v rozhodování soudů o vině. Obviněný dále namítl, že byl v době spáchání skutku nepříčetný ve smyslu §26 trestního zákoníku, a měl proto být zproštěn obžaloby podle §226 písm. d) trestního řádu.
5. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný uvedl, že uložený trest odnětí svobody v délce čtyř roků je s ohledem na vše výše uvedené v příkrém rozporu se všemi relevantními hledisky při trestání pachatele a je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva stíhaného na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nesplňuje požadavky na předvídatelnost, přiměřenost a zákonnost trestu podle článku 39 Listiny základních práv a svobod. Nápravu obviněného a ochranu společnosti by lépe zajistilo uložené ochranné léčení než trest odnětí svobody.
6. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2020, č. j. 4 To 306/2020-599, v celém jeho rozsahu i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 6. 2020, č. j. 3 T 109/2019-362, v celém jeho rozsahu a podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tyto rozsudky a věc vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu uvedla, že oba znalecké posudky vypracované v řízení dospěly k závěru, že obviněný již v době činu trpěl a i v současné době trpí schizofrenií. Podle znalců to však nebrání obviněnému v účasti a chápání trestního řízení. Soudy se této otázce věnovaly a nelze jim vytýkat, pokud nedospěly k závěru o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z toho důvodu, že trpí těžkou chorobou, která trvale vylučuje jeho postavení před soud, neboť bylo prokázáno, že schizofrenie, kterou trpí, uvedenému postupu nebrání. Ve vztahu k námitce porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces z toho důvodu, že od počátku trestního stíhání nemohl obviněný komunikovat v jazyce, jemuž rozumí, a nemohl tak uplatňovat svá práva v rámci obhajoby, státní zástupkyně uvedla, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nedošlo k porušení procesních ustanovení trestního řádu, avšak ani k porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť úkonům trestního řízení s obviněným byl vždy přítomen tlumočník, se kterým obviněný komunikoval. Navíc tlumočník do arabského jazyka se pokoušel s obviněným dne 21. 8. 2019 komunikovat i ve francouzštině a anglicky, ale obviněný nebyl schopen nebo ochoten jasně formulovat v jakém jazyce chce komunikovat a který nejlépe ovládá. Obžaloba byla z důvodu jeho nejednoznačného vyjádření přeložena jak do jazyka arabského, tak francouzského, a k vazebnímu zasedání konanému dne 19. 9. 2019 soud volal tlumočníky jak do jazyka arabského, tak do francouzského. Teprve tehdy obviněný jednoznačně formuloval svůj požadavek, že chce nadále v trestním řízení komunikovat francouzsky, že arabsky umí jen málo. Od této doby bylo s obviněným soudem komunikováno za účasti tlumočníka do francouzského jazyka. Obviněný ale potvrdil, že je schopen komunikovat i v arabštině. Obviněný tedy sám na počátku přípravného řízení neuvedl, který jazyk ovládá. Poté, co bylo zjištěno, že s největší pravděpodobností je občanem Mali, v němž je úředním jazykem francouzština, tento jazyk mu byl k tlumočení nabídnut v rámci jeho výslechu, přičemž toho z počátku nevyužil. Pokud byla používána arabština, pak i tomuto jazyku rozuměl. Je možné proto uzavřít, že v uvedeném ohledu nedošlo k dotčení žádných jeho práv garantovaných v rámci spravedlivého procesu. K námitce obviněného ohledně nedostatku trestní odpovědnosti obviněného pro jeho nepříčetnost ve smyslu §26 trestního zákoníku státní zástupkyně poukázala na závěr znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, že motiv znásilnění byl v případě obviněného sexuální a schizofrenie nebyla primární, tedy chorobnou motivací, ale okolností, která pouze podstatně snížila ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného. Závěr soudů o tom, že obviněný nejednal ve stavu nepříčetnosti, ale pouze ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 trestního zákoníku, považuje státní zástupkyně za plně podložený. Státní zástupkyně také s ohledem na veškeré okolnosti případu považuje vyměřený trest za přiměřený. Obviněný nezpochybňuje ani správnost uloženého ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě, ale vymezuje se proti tomu, že s jeho léčbou nebylo vůbec započato a že byl přímo převeden do výkonu trestu odnětí svobody. Uvedená námitka však nemůže zpochybnit správnost výroku o uloženém ochranném opatření. K pořadí výkonu trestu odnětí svobody a ochranné léčení v případě jejich souběžného uložení státní zástupkyně odkázala na §99 odst. 4 trestního zákoníku. Rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal ve výroku o ochranném léčení nezměněn, nelze vytýkat žádnou nesprávnost, neboť soud se ve svém rozhodnutí zabýval jak podmínkami pro uložení ochranného léčení, tak i pořadím výkonu ochranného léčení v ústavní formě a výkonem trestu odnětí svobody. Jestliže výkon ochranného léčení neprobíhá v relacích soudního rozhodnutí, nelze to přičítat k tíži uvedeného rozhodnutí, neboť soud rozhodl správně.
8. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
9. Obviněný A. I. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
12. Podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je možno dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V tomto případě musí být ve věci dán některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2 trestního řádu nebo v §11a trestního řádu, pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Obviněný v této souvislosti sice relevantně odkazuje na důvod nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, jeho výhradám však nelze přisvědčit. Podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, jehož těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud. Těžkou chorobou se zde rozumí těžká choroba tělesná nebo těžká choroba duševní. Obecně však duševní porucha sama o sobě nemůže být důvodem nepřípustnosti trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1453/2013). Zda jde o chorobu, která trvale vylučuje postavení před soud, se zjišťuje znaleckým posudkem nebo v jednoduchých případech odborným vyjádřením. Ze závěrů znaleckého posudku (odborného vyjádření) tedy musí vyplývat, že zdravotní stav obviněného vylučuje, že bude někdy schopen účastnit se hlavního líčení. Jde o případy, kdy podle zdravotních prognóz nejsou vyhlídky na to, že by se stav obviněného změnil tak, aby umožnil jeho postavení před soud. V projednávané věci však jak podle závěrů znalce MUDr. Jana Flídra, tak také posudku znaleckého ústavu – Psychiatrické nemocnice Bohnice – je obviněný schopen účasti na hlavním líčení a bude v zásadě chápat i smysl uloženého trestu. Onemocnění schizofrenií podle znalců nebrání obviněnému v účasti a chápání trestního řízení. Za takového stavu nebylo trestní stíhání obviněného nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, a nemohl být ani naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu uplatnil obviněný ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
14. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
15. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Litoměřicích netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
16. S odkazem na uvedený dovolací důvod obviněný namítl, že nemohl od počátku trestního stíhání komunikovat v jazyce, jemuž rozumí, a nemohl tak uplatňovat svá práva v rámci obhajoby. Jedná se o námitku procesního charakteru, nikoliv hmotněprávního, a proto ji pod uplatněný dovolací důvod, jakož ani jiný zákonem stanovený důvod, nelze podřadit. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Tuto námitku by tak bylo možné vnímat jako námitku relevantní pouze v případě, vedla-li by k závěru o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Takový poznatek však v případě obviněného učinit nelze.
17. Podle §2 odst. 14 trestního řádu, jež je provedením článku 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [a také článku 6 odst. 3 písm. a), e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Podle §28 odst. 1 trestního řádu je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v §2 odst. 14 trestního řádu, přibere se tlumočník. Prohlášení takové osoby, že neovládá český jazyk, je třeba vykládat v souvislosti s oprávněním užívat svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém taková osoba uvede, že ho ovládá, a proto samotné prohlášení nepostačuje, ale osoba neznalá českého jazyka by měla zároveň uvést, zda bude nadále využívat mateřského jazyka nebo jiného jazyka, který ovládá. Výběr těchto alternativ je na osobě neznalé českého jazyka. Neuvede-li obviněný jazyk, který ovládá, nebo uvede-li jazyk či dialekt, který není jazykem jeho národnosti nebo úředním jazykem státu, jehož je občanem, a pro takový jazyk nebo dialekt není zapsána žádná osoba v seznamu tlumočníků, ustanoví orgán činný v trestním řízení tlumočníka pro jazyk jeho národnosti nebo úřední jazyk státu, jehož je občanem. Jde-li o osobu bez státního občanství, rozumí se jím stát, kde má trvalý pobyt, nebo stát jeho původu (§28 odst. 1 trestního řádu).
18. Stejnou námitku uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku a odvolací soud se jí zevrubně zabýval. Je třeba zdůraznit, že všem úkonům provedeným v průběhu trestního řízení s obviněným byl přítomen tlumočník, ať již jazyka arabského nebo francouzského. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému ještě před započetím jeho výslechu před policejní komisařkou dne 19. 6. 2019 ústně přetlumočeno tlumočníkem jazyka arabského. Následně bylo i s písemným překladem do arabského jazyka obviněnému doručeno dne 29. 7. 2019, proti čemuž tehdy nic nenamítl. Komunikace s obviněným již při prvotním výslechu dne 19. 6. 2019 byla problematická i v přítomnosti tlumočníka jazyka arabského, když nebylo možné zjistit, jakému jazyku obviněný rozumí a v jakém chce komunikovat, nicméně již následující den u vazebního zasedání, u kterého bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, obviněný za přítomnosti téhož tlumočníka již všemu rozuměl, jak výslovně uvedl. Tentýž tlumočník byl přítomen i výslechu obviněného dne 21. 8. 2019, kdy se s ním snažil mluvit v arabském jazyce, ve francouzském jazyce a v anglickém jazyce, avšak obviněný se nesnažil komunikovat a nevyjádřil se ani v jakém jazyce chce komunikovat. Teprve poté, kdy bylo v průběhu pobytu obviněného ve výkonu vazby zjištěno, že lépe ovládá francouzský jazyk, byla přibrána i tlumočnice pro francouzský jazyk. Ve věci podaná obžaloba byla obviněnému přeložena jak do jazyka arabského, tak francouzského, přičemž až u vazebního zasedání konaného dne 19. 9. 2019 za přítomnosti tlumočníků obou těchto jazyků obviněný jednoznačně formuloval svůj požadavek, že chce nadále v trestním řízení mluvit francouzsky, že arabsky umí jen málo. Od této doby bylo s obviněným soudem komunikováno za účasti tlumočníka do francouzského jazyka.
19. Obviněný tedy sám na počátku přípravného řízení neuvedl, který jazyk ovládá. Poté, co bylo zjištěno, že s největší pravděpodobností je občanem Mali, v němž je úředním jazykem francouzština, tento jazyk mu byl k tlumočení nabídnut v rámci jeho výslechu, přičemž toho z počátku nevyužil. Proto byl používán arabský jazyk, kterému obviněný také rozumí, jak potvrdil, byť ne v takovém rozsahu jako francouzštině, v níž se v minulosti měl údajně vzdělávat. Nelze proto sdílet pochybnosti obviněného o porušení práva na jeho obhajobu z hlediska použití arabského jazyka při provedených úkonech.
20. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný relevantně namítl, že byl v době spáchání skutku nepříčetný ve smyslu §26 trestního zákoníku. Ani v tomto ohledu nelze obviněnému přisvědčit. Otázce příčetnosti obviněného věnovaly soudy náležitou pozornost, přičemž ke zkoumání duševního stavu obviněného byl přibrán jednak znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jan Flídr, obviněný byl za účelem vyšetření duševního stavu pozorován ve zvláštním oddělení nápravného zařízení podle §116 odst. 2 trestního řádu, a konečně byl podle §110 odst. 1 trestního řádu přibrán znalecký ústav, a to Psychiatrická nemocnice Bohnice. Ve vztahu k otázce příčetnosti obviněného byly pro soudy rozhodující závěry posudku znaleckého ústavu. Přestože byla u obviněného diagnostikována schizofrenie, motiv znásilnění byl sexuální. Schizofrenie nebyla primární, tedy chorobnou motivací, ale pouze podstatně snížila ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného. Ty úplně vymizelé nebyly právě proto, že se jedná o znásilnění, které není typické pro schizofrenii, předpokládaná motivace byla sexuální. Znalecký ústav také vysvětlil, proč dospěl k odlišnému závěru než znalec MUDr. Jan Flídr. Tento znalec totiž vycházel z obecné charakteristiky, že u schizofrenika jsou vždy rozpoznávací a ovládací schopnosti vymizelé. Podle ústavu to však má svoje výjimky, o které se jedná i v tomto případě. Podstatné snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností způsobilo, že schizofrenie limituje myšlení, vnímání a emotivitu. Snižuje tedy schopnost rozpoznat protiprávnost a schopnost ovládat se. Závěr soudů, že obviněný nejednal ve stavu nepříčetnosti, ale pouze ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 trestního zákoníku, je podložený a přiléhavý.
21. Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu . Ten je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Přestože obviněný odkazoval na porušení obecných zásady při ukládání trestních sankcí podle §36 a násl. trestního zákoníku, fakticky vyjadřoval pouze svou nespokojenost s druhem a výší uloženého trestu. Ve smyslu obecných zásad ukládání sankcí jsou nepřiměřenými jen takové trestní sankce, které jsou nehumánními v důsledku hrubého porušení spravedlivé rovnováhy mezi požadavkem na ochranu obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Přiměřenost trestní sankce je podmíněna tím, že při jejím ukládání musí být přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Právě takto odvolací soud postupoval. Uvážil nejen způsob útoku a jeho průběh, kdy obviněný výrazným způsobem porušil zákonem chráněné právo ženy na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě a (kromě spáchání dvou trestných činů) naplnil dva kvalifikované znaky zločinu znásilnění (pohlavní styk spáchaný souloží a na dítěti), ale také nejistou možnost resocializace obviněného, která je závislá také na úspěchu ochranné léčby. Zohlednil rovněž stav zmenšené příčetnosti (§40 odst. 1 trestního zákoníku), který v posuzované věci zvyšoval závažnost jednání obviněného s přihlédnutím k prokazatelným sklonům obviněného nedodržovat nejzákladnější normy, o čemž svědčí i trestná činnost spáchaná na území SRN. Obviněný byl ohrožen trestní sazbou v rozmezí od dvou do deseti let trestu odnětí svobody (§185 odst. 2 trestního zákoníku). Trest uložený ve výměře čtyř let, tedy v jedné třetině zákonné trestní sazby, v žádnému případě nelze považovat za odporující obecným zásadám ukládání trestních sankcí.
22. Vzhledem k uvedenému pak nelze souhlasit s obviněným ani v tom, že jeho nápravu a ochranu společnosti by zajistilo samostatné uložení ochranného léčení za současného upuštění od potrestání. Možnost odchylné volby prostředků nápravy pachatele a ochrany společnosti podle §47 odst. 1 věty první trestního zákoníku má smysl pouze tehdy, je-li tuto nápravu a ochranu schopno zajistit uložené ochranné léčení lépe než trest, který by přicházel v úvahu. Při hodnocení takové prognózy nutno vycházet především ze základních pravidel pro ukládání trestu podle §38 a §39 trestního zákoníku a srovnat možnosti působení trestu i ochranného léčení, protože v tomto případě vlastně ochranné léčení nastupuje zcela na místo trestu a plně nahrazuje jeho účinky. Navíc uložené ochranné léčení v daném případě musí být z hlediska nápravy konkrétního pachatele a ochrany společnosti účinnější než případný trest. Bude tomu tak zejména za situace, kdy není možno očekávat od výkonu trestu (zejména od trestu odnětí svobody) pozitivní výsledky, nebo výkonem trestu hrozí naopak zhoršení duševního stavu pachatele. Takový postup přichází v úvahu u těžších psychických poruch (půjde zejména o osoby slabomyslné, psychopaty, kteří mají oslabenou odolnost vůči evokujícím činitelům, jsou obtížně výchovně i kázeňsky ovlivnitelní, apod.) a vždy na základě zevrubného psychiatrického znaleckého vyšetření pachatele. Ze závěrů znaleckých posudků MUDr. Jana Flídra i Psychiatrické nemocnice Bohnice rozhodně nevyplývá, že by na obviněného nebylo možné působit výkonem trestu odnětí svobody. Podmínkou ovšem je, aby ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě předcházelo výkonu trestu odnětí svobody, neboť v tomto případě Vězeňská služba ČR sama nediagnostikuje a nezaléčí schizofrenii a výkon trestu bez jejího adekvátního léčení by poškozoval obviněného i ohrožoval jeho okolí. V průběhu ochranné léčby by byla eliminována nebezpečnost chování obviněného a při následném výkonu trestu odnětí svobody by Vězeňská služba ČR byla schopna aplikovat nastavenou medikamentózní léčbu. Pokud tedy odvolací soud nepostupoval podle §47 odst. 1 trestního zákoníku, uložil obviněnému trest odnětí svobody a ponechal v platnosti nalézacím soudem uložené ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. a) odst. 3, odst. 4 trestního zákoníku, nepochybil a jeho postup nezaložil deklarovaný dovolací důvod.
23. Nehledě na uvedené se dovolací soud ztotožňuje s námitkou obviněného, že v dané věci uložené ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě by mělo nezbytně předcházet výkonu trestu odnětí svobody. Jiný postup koliduje se závěry znaleckých posudků k duševnímu stavu obviněného a v konečném důsledku i s účelem uloženého trestu. Jedná se však o otázku výkonu rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí jako takového, a proto není řešitelná v dovolacím řízení. Odvolací soud při nařízení výkonu trestu odnětí svobody bezprostředně po vyhlášení svého rozhodnutí postupoval podle §321 trestního řádu. Ve vztahu k uloženému ochrannému léčení proto musí následovat postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §99 odst. 4 věta třetí trestního zákoníku, §351 odst. 1 trestního řádu, §315 odst. 3 trestního řádu, včetně aktuálního finálního ověření, zda jsou ve věznici k výkonu takového léčení podmínky.
24. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu