ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.638.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 638/2021-762
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 8 To 250/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 1 T 11/2020 , byl obviněný R. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným (bod 1. - 3.), dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3.), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se spolu s dalším obviněným V. V. dopustil tím, že
1. v blíže nezjištěné době, pravděpodobně na přelomu roku 2011/2012, na blíže nezjištěném místě v Praze po předchozí vzájemné dohodě za účelem neoprávněného čerpání dávek pracovní neschopnosti, podpory v nezaměstnanosti a kompenzace za nevyplacené odstupné obviněný K., jednatel společnosti E., IČ: XY, fiktivně uzavřel za společnost pracovní smlouvu s obviněným V. jako s obchodním zástupcem na dobu určitou od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2013, přičemž byla sjednána mzda 75.000 Kč, kterou však obviněný V. nikdy nepobíral, neboť pro společnost žádnou činnost nevykonával, následně si dne 17. 3. 2011 nechal obviněný V. vystavit pracovní neschopnost VFN XY, oddělením psychiatrické kliniky, která trvala maximální možnou dobu do 4. 12. 2012, přičemž ke své žádosti mu byly v období od 7. 4. 2011 do 30. 3. 2012 vyplaceny Českou správou sociálního zabezpečení pod č. B1084173 dávky dočasné pracovní neschopnosti ve výši 294.439 Kč, bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti dne 7. 1. 2013 obviněný K. za společnost rozvázal s obviněným V. pracovní poměr ze smyšlených organizačních důvodů podle §52 písm. a) zákoníku práce ke dni 31. 3. 2013, vystavil mu potřebné dokumenty pro čerpání podpory v nezaměstnanosti a kompenzace za nevyplacené odstupné, a to zápočtový list, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zaměstnání, evidenční listy důchodového pojištění a potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení zákonného odstupného pro účely poskytování podpory v nezaměstnanosti, ve kterých uvedl údaje, o kterých věděl, že neodpovídají skutečnosti, a které obviněný V. dne 4. 4. 2013 na Úřadu práce ČR, krajské pobočce hlavního města Prahy, Praha 4, Novodvorská 803/82, předložil spolu s žádostmi, kterým bylo vyhověno, a to rozhodnutím ze dne 30. 4. 2013, č. j. MPSV-UP/4147649/13/AIS-ZAM, na základě kterého byla obviněnému V. vyplacena kompenzace za nevyplacené odstupné ve výši 72.891 Kč a rozhodnutím z téhož dne, č. j. MPSV-UP/4148180/13/AIS-ZAM, na základě něhož byla obviněnému V. vyplácena podpora v nezaměstnanosti v období od 1. 7. 2013 do 1. 1. 2014 ve výši 14.147 Kč měsíčně, čímž byla způsobena České správě sociálního zabezpečení škoda ve výši 294.439 Kč a Úřadu práce ČR, krajské pobočce hlavního města Prahy, škoda ve výši 158.290 Kč,
2. v blíže nezjištěné době, pravděpodobně koncem roku 2013, na blíže nezjištěném místě v Praze po předchozí vzájemné dohodě za účelem neoprávněného čerpání dávek pracovní neschopnosti, podpory v nezaměstnanosti a kompenzace za nevyplacené odstupné obviněný K., jednatel společnosti M. P. R., IČ: XY, fiktivně uzavřel za společnost dne 16. 12. 2013 pracovní smlouvu s obviněným V. jako s obchodním zástupcem na dobu určitou od 2. 1. 2014 do 22. 1. 2015, přičemž byla sjednána mzda 75.000 Kč, kterou však obviněný V. nikdy nepobíral, neboť pro společnost žádnou činnost nevykonával, následně si dne 6. 1. 2014 nechal obviněný V. vystavit pracovní neschopnost VFN XY, oddělením psychiatrické kliniky, která trvala do 22. 1. 2015, přičemž ke své žádosti mu byly v období od 6. 1. 2014 do 22. 1. 2015 vyplaceny Českou správou sociálního zabezpečení pod č. B8775540 dávky dočasné pracovní neschopnosti ve výši 307.640 Kč, dne 19. 1. 2015 obviněný K. za společnost rozvázal s obviněným V. pracovní poměr ze smyšlených organizačních důvodů podle §52 písm. a) zákoníku práce ke dni 26. 1. 2015, vystavil mu potřebné dokumenty pro čerpání podpory v nezaměstnanosti a kompenzace za nevyplacené odstupné, a to zápočtový list, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zaměstnání, evidenční listy důchodového pojištění a potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení zákonného odstupného pro účely poskytování podpory v nezaměstnanosti, ve kterých uvedl údaje, o kterých věděl, že neodpovídají skutečnosti, a které obviněný V. dne 28. 1. 2015 na Úřadu práce ČR, krajské pobočce hlavního města Prahy, Praha 4, Novodvorská 803/82, předložil spolu s žádostmi, kterým bylo vyhověno rozhodnutím ze dne 3. 3. 2015, č. j. ABE-1836/2015-04/09, na základě kterého bylo obviněnému V. vyplacena kompenzace za nevyplacené odstupné ve výši 61.760 Kč a rozhodnutím z téhož dne, č. j. ABE-1837/2015-04/09, na základě kterého byla obviněnému V. vyplácena podpora v nezaměstnanosti v období od 28. 1. 2015 do 14. 2. 2016 ve výši 14.604 Kč měsíčně, čímž byla způsobena České správě sociálního zabezpečení škoda ve výši 294.439 Kč a Úřadu práce ČR, krajské pobočce hlavního města Prahy, škoda ve výši 224.747 Kč,
3. v blíže nezjištěné době, pravděpodobně na přelomu roku 2015/2016, na blíže nezjištěném místě v Praze po předchozí vzájemné dohodě za účelem neoprávněného čerpání dávek pracovní neschopnosti, podpory v nezaměstnanosti a kompenzace za nevyplacené odstupné obviněný K., jednatel společnosti P., IČ: XY, fiktivně uzavřel za společnost dne 10. 2. 2016 pracovní smlouvu s obviněným V. jako s obchodním zástupcem na dobu určitou od 15. 2. 2016 do 31. 12. 2016, přičemž byla sjednána mzda 75.000 Kč, kterou však obviněný V. nikdy nepobíral, neboť pro společnost žádnou činnost nevykonával, následně si dne 21. 4. 2016 nechal obviněný V. vystavit pracovní neschopnost VFN XY, oddělením psychiatrické kliniky, která trvala maximální možnou dobu do 5. 5. 2017, přičemž ke své žádosti mu byly v období od 21. 4. 2016 do 5. 5. 2017 vyplaceny Českou správou sociálního zabezpečení pod č. B8775970 dávky dočasné pracovní neschopnosti ve výši 314.515 Kč, dne 2. 5. 2017 obviněný K. za společnost rozvázal s obviněným V. pracovní poměr ze smyšlených organizačních důvodů podle §52 písm. a) zákoníku práce ke dni 12. 5. 2017, vystavil mu potřebné dokumenty pro čerpání podpory v nezaměstnanosti a kompenzace za nevyplacené odstupné, a to zápočtový list, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, potvrzení o zaměstnání, evidenční listy důchodového pojištění a potvrzení zaměstnavatele o nevyplacení zákonného odstupného pro účely poskytování podpory v nezaměstnanosti, ve kterých uvedl údaje, o kterých věděl, že neodpovídají skutečnosti, a které obviněný V. dne 17. 5. 2017 na Úřadu práce ČR, krajské pobočce hlavního města Prahy, Praha 4, Novodvorská 803/82, předložil spolu s žádostmi, na základě jichž bylo zahájeno správní řízení v rámci něhož byl obviněný V. vyzván k doložení pracovní smlouvy, kterou však nedodal, proto mu nebylo vyhověno a plnění nebylo vyplaceno, čímž byla způsobena České správě sociálního zabezpečení škoda ve výši 314.515 Kč a Úřadu práce ČR, krajské pobočce hlavního města Prahy mohla být způsobena škoda ve výši 124.557 Kč, přičemž částka ve výši 61.760 Kč by odpovídala nevyplacenému odstupnému a částka ve výši 62.797 Kč podpoře v nezaměstnanosti za období od 17. 5. 2017 do 26. 9. 2017,
shora uvedeným jednáním obvinění způsobili České správě sociálního zabezpečení, IČ: 6963, škodu v celkové výši 916.594 Kč a Úřadu práce České republiky, krajské pobočce pro hlavní město Prahu, IČ: 72496991, škodu v celkové výši 383.037 Kč a o způsobení škody ve výši 124.557 Kč se pokusili .
2. Za to byl obviněný R. K. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále bylo rozhodnuto o trestu pro obviněného V. V.
3. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo dále obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené České správě sociálního zabezpečení škodu ve výši 916.956 Kč, obviněný V. V. byl pak zavázán nahradit poškozenému Úřadu práce České republiky škodu ve výši 248.386 Kč a obviněný R. K. škodu ve výši 72.891 Kč.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 1 T 11/2020, podali oba obvinění odvolání .
5. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 8 To 250/2020 , tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 8 To 250/2020, podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně podle něj spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
7. Obviněný opakovaně podotýká, že se s obviněným V. V. žádného trestného činu nedopustili. Poukazuje na to, že žádná z kontrol jejich pochybení neprokázala a že zvolený postup při odměňování je legální.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout s tím, aby byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, popř. aby Nejvyšší soud sám v tomto smyslu rozhodl.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu přípisem sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání a s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
11. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ten je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
16. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný R. K. jím brojí proti výroku o vině, přičemž jeho námitky se omezují na tvrzení, že se s druhým obviněným V. V. žádného trestného činu nedopustili, když ani žádná z kontrol jejich pochybení neprokázala a zvolený postup při odměňování je legální.
21. S ohledem na takto formulovanou dovolací argumentaci je Nejvyšší soud již na tomto místě nucen konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jakkoliv stručné a zcela nedostatečně odůvodněné, se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjí. Obviněný totiž nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu trestního řízení, nýbrž svoji obhajobu zakládá výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je od soudy učiněných skutkových zjištění zcela opačná. Jinými slovy, námitky obviněného jsou čistě skutkové povahy a netýkají se deklarovaného právního posouzení skutku.
22. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 14. až 16. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
24. Obviněný přitom ve svém dovolání námitku extrémního rozporu jednak neuplatnil, jednak tento ze spisového materiálu nevyplývá.
25. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obviněný v podaném odvolání v zásadě pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů, zejména soud nalézací, dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
26. Nalézací soud v bodech 22. až 26. odůvodnění svého rozsudku podrobně vyložil, z jakých důvodů měl obhajobu obou obviněných za vyvrácenou a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že se v případě zaměstnávání obviněného V. V. jednalo o zcela fiktivní pracovní poměr, jehož jediným účelem bylo podvodné vylákání finančních prostředků od obou úřadů (Úřad práce ČR a Česká správa sociálního zabezpečení). Vycházel přitom zejména z výpovědí svědků P., L. a P. a z listinných důkazů. Poukázal i na významné vzájemné rozpory ve výpovědích obou obviněných. Nalézací soud tak dospěl k jednoznačnému závěru, že i s ohledem na to, že předmětné společnosti, ve kterých obviněný vystupoval jako jednatel, nevykazovaly žádnou činnost, nebylo myslitelné, aby tyto obviněného skutečně za uváděnou mzdu zaměstnávaly. Závěru o podvodném úmyslu a fiktivnosti deklarovaného zaměstnávání pak výrazně nasvědčuje i opakované zaměstnávání obviněného V. V., který byl zpravidla po několika málo dnech trvání pracovního poměru uznán, s poukazem na své psychické potíže, práce neschopným a počal čerpat dávky nemocenské, které čerpal po maximálně dlouhou dobu a po skončení pracovní neschopnosti byl pracovní poměr ze smyšlených organizačních důvodů ukončen. Za takové důkazní situace nemá o vině obviněného R. K. pochybnosti ani Nejvyšší soud.
27. Na závěru o vině obviněného K. spolupachatelstvím ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku přitom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žádná z kontrol (obviněný má zřejmě na mysli kontroly příslušných správních orgánů na úseku jejich působnosti) jejich pochybení neodhalila. Uplatňování trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku je totiž zcela neodvislé od uplatňování odpovědnosti za přestupek na úseku zaměstnanosti či sociálního zabezpečení (či na jiném úseku státní správy).
28. Pro trestní odpovědnost obviněného je rovněž nerozhodné, že z hlediska norem pracovního práva si obvinění byli oprávněni sjednat určitý způsob a výši odměňování. Jednání obviněných je totiž nutno trestně postihnout nikoliv pro rozpor s normami pracovního práva, ale proto, že vykazuje znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť obvinění uvedli příslušné úřady v omyl a zamlčeli před nimi podstatné skutečnosti a tímto jednáním došlo k obohacení obviněného V. V. či takové jednání k jeho obohacení bezprostředně směřovalo.
29. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nejenže byly dovolací námitky obviněného uplatněny zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, ale nejedná se o námitky důvodné ani po věcné stránce.
30. Jelikož námitky obviněného nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný ve spojení s prvním dovolacím důvodem rovněž uplatnil.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
31. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář