ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.661.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 661/2021-682
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný J. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 10 To 111/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 24/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 6 T 24/2020, byl obviněný J. T. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Š. R., nar. XY, bytem XY, XY, k rukám opatrovníka Města Rakovník, IČO: 002 44 309, se sídlem Husovo náměstí 27, 269 01 Rakovník, nemajetkovou újmu ve výši 332.454,40 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbývající částí svého nároku na náhradu nemajetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 10 To 111/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené Š. R., nar. XY, bytem XY, XY, k rukám opatrovníka Města Rakovník, IČO: 002 44 309, se sídlem Husovo náměstí 27, 269 01 Rakovník, na náhradě nemajetkové újmy částku celkem 232.454,40 Kč, z čehož částka 32.454,40 Kč představuje náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného a částku 200.000 Kč představuje náhradu nemajetkové újmy ve formě duševních útrap, a podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozenou odkázal se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ve vztahu k výroku o vině obviněný namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Podle obviněného výpověď poškozené nepředstavuje spolehlivý základ pro vyslovení viny. Poukázal přitom na výpověď své setry, která vyznívá ve prospěch jeho neviny. Ve výpovědi poškozené jsou četné rozpory, týkající se výchozí situace, částečně i průběhu údajného znásilnění, a nakonec i událostí po údajném znásilnění. Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy obviněný namítl, že zmocněnec poškozené jednotlivé nároky důsledně nerozlišil. V případě rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu došlo k tomu, že co do své povahy shodné okolnosti byly odškodňovány jak v rámci bolestného, tak částkou, kterou soudy přiznaly jakožto „odškodnění duševních útrap“. Nalézací soud přímo konstatoval, že bolestným se odškodňuje i duševní strádání. Takové duševní strádání nelze podle obviněného vnímat jako kategorii odlišnou od duševních útrap odškodňovanou samostatně vedle bolestného částkou 200.000 Kč. Fakticky tak byl stejný nárok odškodněn dvakrát. Obviněný k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017. Obviněný zdůraznil, že v řízení výslovně nebylo odškodněno ztížení společenského uplatnění. Nebyl proto důvod pro přiznání další nemajetkové újmy mimo rámec bolestného. Při absenci odvolání v neprospěch obviněného nebylo podle obviněného možné přiznat poškozené další částku jdoucí nad rámec bolestného přiznaného částkou 32.454,40 Kč. V případě přiznané částky 200.000 Kč pak nebyly dostatečně zohledněny ani poměry obviněného.
4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, obviněný v dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, jakož i s provedenými důkazy, a popírá vůbec spáchání posuzovaného skutku. Výpověď poškozené sice byla zásadním důkazem, nicméně byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména svědeckou výpovědí svědkyně Z., svědkyně R. a svědka H., jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví. Podle státní zástupkyně ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť bylo bez důvodných pochybností prokázáno uvedené jednání obviněného vůči poškozené. Ve vztahu k námitce obviněného proti adheznímu výroku státní zástupkyně uvedla, že se jednalo o odškodnění duševních útrap podle §2958 občanského zákoníku, tedy duševních útrap, které jsou spojeny se zásahem do života a zdraví poškozené. Odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, který se zabýval problematikou odčiňování duševních útrap (psychického strádání). Ústavní soud zdůrazňuje, že v souladu s principem plné náhrady újmy je třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako například duševní útrapy způsobené psychickou újmou, které současný přístup obecných soudů (založený metodikou Nejvyššího soudu a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 11. 1. 2017) náležitě nezohledňuje. Nálezem Ústavního soudu tak bylo podle principu plné náhrady újmy potvrzeno, že právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) lze podřadit pod tzv. další nemajetkovou újmu vzniklou poškozením zdraví ve smyslu §2958 občanského zákoníku. V daném případě jde podle státní zástupkyně o nárok zcela opodstatněný, neboť činem obviněného byla ponížena lidská důstojnost poškozené výrazným a nezpochybnitelným způsobem, přičemž u poškozené nastala i neodčinitelná újma na duševním zdraví. Státní zástupkyně tak má za to, že výrok odvolacího soudu o náhradě škody poškozené v daném případě obstojí a lze jej v tomto směru pokládat za správný. Pokud jde o druhou námitku obviněného týkající se nepřiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy poškozené, poukázala státní zástupkyně na judikaturu Nejvyššího soudu, která se přiklání k názoru, že majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy. V daném případě odvolací soud všechna tato kritéria vzal v úvahu, a to včetně obviněnému uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a přiznal poškozené náhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy ve výši 200.000 Kč, což rozhodně nelze ve vztahu k obviněnému označit za částku likvidační. Státní zástupkyně se domnívá, že za daného skutkového stavu jde o částku, která dostatečným způsobem naplňuje zásady slušnosti ve smyslu §2958 občanského zákoníku.
6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
7. Obviněný J. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
13. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu proto nemohla odpovídat ta část dovolací argumentace obviněného, v níž rozporoval závěry soudů plynoucí z výpovědi poškozené a naopak kladl důraz na výpověď své sestry. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc se jednalo o námitky, které obviněný uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a se kterými se zevrubně vypořádal ve svém rozhodnutí odvolací soud. Odvolací soud srozumitelně vysvětlil, proč lze považovat výpověď poškozené za věrohodnou. Její výpověď navíc nestojí osamoceně, ale byla podpořena dalšími důkazy, zejm. výpověďmi svědků R., H. a Z. Výpověď obviněného, že poškozenou nezná, v její přítomnosti se nepohyboval a v předmětný den přišel z práce ve 20,30 hodin, byla v řízení jednoznačně vyvrácena, a to i výpovědí jeho sestry, svědkyně T. Mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním rozhodně neexistuje obviněným vytýkaný extrémní nesoulad.
14. Z hlediska deklarovaného důvodu dovolání lze za relevantní považovat pouze výhrady obviněného proti adheznímu výroku, kterými namítal porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady nemajetkové újmy podle občanského zákoníku. Tyto výhrady obviněného však nejsou opodstatněné.
15. Podle §2956 občanského zákoníku vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle §2958 občanského zákoníku při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
16. Obviněnému především nelze přisvědčit, že nesprávnost adhezního výroku pramenila z nedostatečného rozlišení jednotlivých uplatněných nároků ze strany poškozené, v důsledku čehož byly shodné okolnosti odškodňovány jak v rámci bolestného, tak duševních útrap. Poškozená prostřednictvím zmocněnce řádně a včas uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy. Popsala psychickou újmu, která jí jednáním obviněného vznikla, omezení v běžném způsobu života i prožité duševní útrapy způsobené zásahem do její osobní integrity. Svá tvrzení doložila znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (bolestné) a vyjádřením znalce (ztížení společenského uplatnění). Poškozená v podání dostatečně vylíčila všechny potřebné skutkové okolnosti, aby mohl soud o jejím nároku rozhodnout. Nic na tom nemění, že poškozená jednotlivé dílčí nároky do značné míry směšovala a nárok na další nemajetkovou újmu přesně nevyčíslila. Obecně totiž platí, že právní kvalifikace uplatněného nároku poškozeným není pro soud závazná. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu. Je povinností soudu (v duchu zásady „soud zná právo“) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 527/2014). V této věci takto soudy postupovaly.
17. Soud druhého stupně podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku celkem 232.454,40 Kč, z čehož částka 32.454,40 Kč představuje náhradu nemajetkové újmy ve formě bolestného a částka 200.000 Kč představuje náhradu nemajetkové újmy ve formě duševních útrap. Podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal odvolací soud poškozenou se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
18. Soudy s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, zohlednily, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle §2958 občanského zákoníku tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají. Přiznání nároku poškozené na odškodnění bolesti částkou 32.454,40 Kč založily soudy zejména na závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví nemateriální újmy na zdraví, který byl vypracován v souladu s metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy. Pokud jde o nárok za ztížení společenského uplatnění, dospěl již soud prvního stupně k závěru, že nebyl dostatečně důkazně podložen, když poškozená výši nároku opřela pouze o vyjádření znalce, že by se výše nemajetkové újmy mohla případně pohybovat v rozmezí od 700.000 do 800.000 Kč, avšak nepředložila k tomu znalecký posudek, ve kterém by byly podrobně zkoumány aktivity a styl života poškozené před ublížením na zdraví a po proběhnuvší léčbě, která není dosud ukončena. Ve vztahu k tomuto dílčímu nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
19. Z podání poškozené pak vyplynuly další skutečnosti (korespondující se zjištěními soudů vztahujícími se k základům trestní odpovědnosti obviněného) související se způsobenou nemajetkovou újmou, které nebyly zahrnuty ani do přiznaného nároku na odčinění újmy ve formě bolesti, ani nepředstavovaly překážku lepší budoucnosti poškozené, která by mohla být odčiněna v rámci ztížení společenského uplatnění. Jednalo se zejména o zjištění, že poškozená byla primární obětí úmyslného trestného činu, spočívajícího v násilném donucení poškozené k pohlavnímu styku, a to i přes její vytrvalý odpor. Čin obviněného vyvolal u poškozené značné duševní útrapy a velmi výrazně zasáhl do osobnostních práv poškozené, do její osobnostní a tělesné integrity a jejího práva rozhodovat o vlastním těle. Útok obviněného byl pro poškozenou mimořádně traumatizujícím zážitkem, o čemž svědčí fakt, že poškozená je i po téměř dvou letech v souvislosti s útokem psychiatricky léčena. Duševní útrapy poškozené byly také prohloubeny v důsledku tzv. sekundární viktimizace, související s opakovanou účastí poškozené na úkonech trestního řízení vedeného proti obviněnému. Takto zjištěné déletrvající a opakující se duševní strádání poškozené posoudily soudy jako další nemajetkovou újmu ve smyslu §2958 občanského zákoníku. Postupovaly přitom v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20 - 1, podle kterého je s ohledem na princip plné náhrady újmy třeba v rámci kategorie tzv. dalších nemajetkových újem odškodnit vše, co nebylo možné zahrnout pod náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, jako například duševní útrapy způsobené psychickou újmou.
20. Souhlasit nelze ani s výhradami obviněného proti výši přiznané náhrady další nemajetkové újmy, podle kterých soudy dostatečně nezohlednily poměry obviněného. Judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru, že majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Toto hledisko nesmí akcentovat otázku, zda obviněný disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý. Proto jeho majetkové poměry nehrají roli pro nějaké odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle ostatních kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, či ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020). Důležité je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Právo na přirozených právech oběti je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo v některých případech poškozenému vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). V projednávané věci soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost nahradit nemajetkovou újmu ve formě duševních útrap částkou 300.000 Kč. Soud druhého stupně vzal výše uvedená kritéria v úvahu a výši náhrady s odkazem na princip proporcionality snížil na částku 200.000 Kč. Vzal v úvahu jak majetkové poměry obviněného, tak omezené možnosti pracovního uplatnění z důvodu jeho intelektového deficitu. Jedná se o částku, kterou nelze považovat pro obviněného za likvidační.
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu