ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.713.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 713/2021-697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. G. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 To 393/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 27/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T 27/2020, byl obviněný R. G. pod bodem I. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 2 T 204/2012, který nabyl právní moci dne 23. 7. 2013, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a čtyř měsíců, přičemž následně byl výrok o trestu zrušen rozsudkem Okresního soudu Frýdek-Místek ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 80 T 54/2013, který nabyl právní moci dne 25. 2. 2014, jímž byl odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a přečin pokusu neoprávněného užívání cizí věci podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §207 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž výrok o trestu byl následně zrušen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 72 T 128/2013, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2015, jímž mu byl uložen mimo jiné souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 11. 4. 2017, a trest propadnutí věci, přesto společně se spoluobviněným J. B., nar. XY, dne 24. 10. 2019 v době od 22:30 hodin do 22:40 hodin v Ostravě-Plesné na ulici XY, v nákupním centru G., po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, se pokusili vloupat do prodejny Mountfield, a to tak, že se nohou snažili protlačit automatické posuvné dveře do prodejny, což se jim nepodařilo, načež se pokusili stejným způsobem protlačit dveře do servisu prodejny, což se jim také nepodařilo, do prodejny nevnikli a z této nic neodcizili, k poškození dveří prodejny nedošlo, čímž měla být poškozenému Mountfield, a. s., IČO 25620991, se sídlem Mirošovická 697, 251 64 Mnichovice, způsobena újma .
Za to byl obviněný R. G. odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Dále byl obviněný R. G. výrokem pod bodem II. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 11 ZT 161/2019, a to pro skutky pod body 2 a 3 obžaloby, v nichž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B., stejně jako o náhradě škody ve vztahu k tomuto spoluobviněnému.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2020, sp. zn. 8 T 27/2020, podal obviněný odvolání, které zaměřil do jeho odsuzující části, a to jak výroku o vině, tak výroku o trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 To 393/2020 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného R. G. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 To 393/2020, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 681–682), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nalézacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz přehráním kamerového záznamu, který zachycoval dění u prodejny Mountfield. Tento byl sice v navazujícím veřejném zasedání o odvolání proveden odvolacím soudem, nicméně obviněný nadále trvá na tom, že i tak nebylo spolehlivě prokázáno, že by měl skutečně v úmyslu se do prodejny vloupat. Přestože byl v podnapilém stavu, pokud by měl v úmyslu se do prodejny vloupat, zcela určitě by tak učinil za pomoci nějakého nástroje či maskování, a rozhodně by na místě nesetrval 5 minut do příjezdu policejní hlídky. Příslušníci městské policie jej kontrolovali, nevšimli si však žádných stop svědčících o úmyslu násilným způsobem vniknout do objektu a po kontrole zůstal spolu se spoluobviněným J. B. na místě a policie z místa odjela, aniž by měla nějaké podezření o páchané trestné činnosti. Uvedl dále, že pokud se vstupními dveřmi do prodejny manipuloval, bylo tomu tak proto, že tyto dveře byly vysunuty z „kolejničky“ a on se je pouze snažil zasunout zpět. Měl v úmyslu upozornit policii a vytočit číslo 158, což však na žádost spoluobviněného nakonec neudělal. Vedle toho obviněný zdůrazňuje, že o chybějícím úmyslu podle něj svědčí i to, že pro zbylé skutky byl obžaloby zproštěn. U jednoho ze skutků přitom z provedeného dokazování vyplynulo, že spoluobviněnému zabránil ve způsobení škody tím, že jej přinutil část odcizených věcí vrátit. Tímto argumentem se však soudy vůbec nezabývaly. Závěrem dovolání pak obviněný pouze krátce zmiňuje, že hodnotící úvahy soudů nemají oporu v provedených důkazech, odsuzující rozsudek je nepřezkoumatelný a rozhodnutí obou soudů pak nesprávná a nezákonná.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil ve výroku o vině a trestu a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 6. 2021, sp. zn. 1 NZO 482/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Nadto se jedná o námitky, které se s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naprosto rozcházejí. V jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Přesně to obviněný činí. Jeho dovolání je totiž postaveno výlučně na nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy prokazující zejména jeho úmysl směřující k dokonání krádeže vloupáním. Je namístě zdůraznit, že Okresní soud v Ostravě realizoval úplné a komplexní dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž – a to je v dané věci stěžejní – v otázce navazujícího hodnocení provedených důkazů. Postupoval přitom striktně ve prospěch dovolatele. Obviněný byl částečně obžaloby zproštěn. Státní zástupce dále uvedl, že obhajoba dovolatele vybudovaná na tvrzení, že vstupní dveře do prodejny byly vysunuty z pojízdné „kolejničky“ a on je chtěl pouze vrátit do původní polohy a dovřít, je lživá. Z kamerových záznamů jasně vyplývá, že jeho jednání bylo motivováno snahou vniknout do prodejny vloupáním ve smyslu §121 tr. zákoníku. Dále uvedl, že v rámci hlavního líčení žádná ze stran – obviněného nevyjímaje – po seznámení se s obsahem přepisu kamerového záznamu na přehrání kamerových záznamů netrvala.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací námitky obviněného se s vytýkaným dovolacím důvodem rozcházejí a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 To 393/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká vadná skutková zjištění , týkající se zejména zjištění stran toho, zda vstupní dveře do prodejny nedovíraly a byly mimo kolejnice, přičemž současně poukazoval i na nesprávné hodnocení důkazů , kdy odkazoval zejména na svou výpověď a kamerový záznam z prodejny Mountfield. Obviněnému uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž neodpovídají námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. z kamerového záznamu je zřejmé, že neměl v úmyslu se do prodejny vloupat) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že sice spolu se spoluobviněným do prodejny nahlíželi a dovolatel i kopal do spodních dveří, avšak toto bylo právě z důvodu, že zjistil, že vstupní dveře do prodejny nedovírají a jsou mimo kolejnice, na což chtěl upozornit policii, a proto manipuloval s mobilním telefonem a chtěl vytočit 158, jak je podle jeho názoru patrno z kamerového záznamu, nicméně toto na naléhání spoluobviněného nakonec neučinil, přičemž na vstupních dveřích nebylo zjištěno žádné poškození).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Jak uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. G. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Namítá totiž, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o jeho úmyslu vloupat se do prodejny. Předkládá vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Obviněný se tedy v tomto směru s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.
Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že soudy postupovaly zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincipu zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud v případech, kdy nebylo nade všechnu pochybnost prokázáno, že by se obviněný dopustil skutků uvedených v obžalobě, rozhodl o zproštění obžaloby. Naopak v případě skutku pod bodem I. 4) dospěl k závěru, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se obviněný jemu za vinu kladeného jednání dopustil, což v rámci odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil (bod 19. rozsudku). Nalézací soud neměl pochyby o úmyslném jednání obviněného, které mělo za cíl překonat vstupní dveře prodejny (vloupání) za účelem zmocnění se v prodejně nacházejícího se zboží, přičemž neuvěřil jeho obhajobě, že se snažil pootevřené vstupní dveře do prodejny toliko dovřít. Nalézací soud vycházel zejména z fotografií z místa činu a pořízeného kamerového záznamu, kdy obviněný opakovaně sledoval zboží v prodejně přes vitríny, a to ještě než došel ke vstupním dveřím, stejně jako sledoval bezpečnostní kameru. „ Především pak bylo rozhodné použití společné síly proti bezpečnostním dveřím, které chrání obchod před vniknutím neoprávněných osob. Ze záznamu i z vyjádření G. je zřejmé, že obžalovaný tlačil silou koncentrovanou do pravé nohy proti dveřím, nikoliv ve směru jejich uzavření. Takový postup zcela zřejmě neodpovídá deklarované snaze uzavřít pootevřené dveře .“ Rovněž bylo z kamerového záznamu zcela zřejmé, že kolem 22:32:42 hodin obviněný po kontrole kamery pravou nohou tlačil proti dalším dveřím prodejny. Rovněž zasahující strážníci či svědci si nevybavovali, že by jim snad obviněný tvrdil, že se snažil dveře dovřít, ačkoli v rámci své obhajoby tvrdil, že měl dokonce v úmyslu zavolat na linku 158.
Pokud pak obviněný namítá, že soudem nalézacím nebyl přehrán kamerový záznam, pak je možno odkázat na bod 6. napadeného usnesení, v rámci něhož odvolací soud uvedl, že soud nalézací provedl důkaz předložením přepisu kamerového záznamu (č. l. 105 spisu) poté, co státní zástupkyně, stejně jako obhajoba výslovně prohlásili, že nadále na přehrání kamerového záznamu (navrženém jako důkaz státní zástupkyní) netrvají. Odvolací soud pak s ohledem na uplatněnou námitku provedl tento důkaz v rámci veřejného zasedání, kdy konstatoval, že „ po jeho zhlédnutí dospěl k týmž závěrům ohledně viny obžalovaného jako soud okresní “.
S ohledem výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata