ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.81.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 81/2021-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání, které podala obviněná D. H. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 145/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019 , byla obviněná D. H. J. uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 8. 11. 2018 v době od 14:00 hodin do 16:30 hodin v ulici XY, XY, bez řádného svolení a vědomí svého syna – poškozeného F. J., narozeného XY, vnikla do bytu ve 3. nadzemním podlaží za použití shodného klíče, kterým jako bývalá majitelka bytu disponovala, v užívání poškozeného a ve vlastnictví dcery – P. V., narozené XY, z něhož odvezla matraci o rozměru 200 x 180 x 20 cm a kufr s příbory, to vše ke škodě poškozeného F. J.
Za to byla obviněná odsouzena podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podal rovněž poškozený F. J., a to do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné i poškozeného zamítl.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, podala obviněná D. H. J. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 245–253), v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy postupem nižších soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Obviněná v rámci podaného dovolání brojí proti závěru soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže. Uvedla, že vstupovala do svého bytu. Předmětný byt darovala dceři v roce 2014 toliko dočasně, což dcera sama potvrdila s tím, že byt do svého vlastnictví nikdy nechtěla. O byt se proto dcera ani nijak nestarala. Byla to dovolatelka, kdo platil veškeré platby s bytem související a řešil veškeré problémy s ním spojené, včetně úklidu a mimořádných událostí jako například protékající myčku a vytopení sousedů. Jednotlivé osoby jako například správce bytového domu se při řešení různých situací obracely právě na ni a nikoliv na dceru, která byla toliko formálním vlastníkem nemovitosti. Dlužno dodat, že rovněž koupila veškeré zařízení bytu včetně spotřebičů, kdy tyto věci nebyly předmětem daru a nebyly tedy nikdy ve vlastnictví dcery či poškozeného. Podle dovolatelky nebylo prokázáno, že by z bytu odnesla cokoliv, co by nebylo jejím majetkem.
Obviněná dále uvedla, že nemohla naplnit znak objektivní stránky trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně pak spáchání činu vloupáním prostřednictvím nedovoleného překonání uzamčení. O nedovolené překonání uzamčení by se jednalo, pokud by uzamčení bylo překonáno za pomoci odcizených nebo nalezených klíčů či za pomoci klíčů vylákaných od majitele. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, jelikož klíče, kterými do bytu vstoupila, nevylákala, neodcizila, nenašla a ani nenabyla nezákonným způsobem. Klíče k bytu měla od počátku svého vlastnictví k nemovitosti, a to včetně bezpečnostní karty chránící klíče proti kopírování, což ostatně potvrdila i svědkyně M. N., která chodila do bytu uklízet. Poškozenému nevadilo, když chodila do bytu uklízet nebo když vytopil sousedy a ona musela situaci řešit. Rovněž nebyla podle názoru obviněné naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by měla v úmyslu odcizit věci poškozeného.
V podaném dovolání dále obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že čin spáchala minimálně ve formě nepřímého úmyslu.
V návaznosti na dočasný způsob darování předmětného bytu dceři vyjádřila svoje negativní stanovisko k situaci, že byt je nejprve na podkladě nájemní smlouvy a poté pouze fakticky užíván poškozeným, který se o byt nestaral a zároveň jej ničil, a ničil tak i majetek, který se měl dovolatelce podle dohody vrátit. V zájmu řešení této situace si nechala od své dcery v postavení vlastnice bytu vystavit plnou moc, aby v jejím zastoupení zrušila poškozenému trvalý pobyt v předmětném bytu (resp. na jeho adrese), což se také v březnu 2018 stalo. S bytem nakládala jako se svým vlastnictvím za stavu, že dcera byla zapsána jako jeho vlastník pouze formálně, což také tato při své výpovědi před soudem potvrdila s tím, že se po určité době byt přepíše opět do vlastnictví dovolatelky. Ze strany obou dětí byla ubezpečena, že pokud bude řešit svou bytovou otázku, může jít bydlet do předmětného bytu, z čehož nabyla dojmu, že jí nikdo ve vstupu nebrání. Stran vstupu dne 8. 11. 2018 jí poškozený řekl, potom, co jej upozornila, že si přijde pro své věci, že nesouhlasí, aby si vzala předmětné věci, že nejsou její. Výše uvedené si obviněná však vyložila tak, že si poškozený nepřeje, aby si odnesla z bytu své věci a nikoliv, že do bytu nemůže vstupovat. K otázce vstupu do bytu se totiž nikterak nevyjádřil. Ve své výpovědi před soudem navíc poškozený uvedl, že obviněná „ věděla, že tam v případě nouze může odejít, ale nechtěla. Je možné, že matka nakládala s bytem jako ze svým. Je možné, že to vzniklo takhle, že matka považovala ten byt za svůj“. Za těchto okolností tak na své straně nespatřovala srozumění, že svým jednáním, tedy vstupem do bytu, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Navíc sám poškozený potvrdil, že v době jejího vstupu do bytu dne 8. 11. 2018 v bytě aktuálně nebydlel, resp. nepobýval, a to z důvodu výkonu své pracovní činnosti v zahraničí.
Obviněná dále uvádí, že výše uvedené závěry o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu potvrzuje i odstoupení od darovací smlouvy k předmětnému bytu, resp. výzva k vrácení daru, kdy tento úkon považovala za souladný s právními předpisy a vyvolávající příslušné právní účinky. Ode dne 3. 9. 2018 se tedy mohla oprávněně považovat za vlastníka bytu, neboť odstoupením od darovací smlouvy zaniká právní titul, na základě kterého bylo nabyto vlastnické právo a obnovuje se původní stav s účinky „od počátku“. Hledí se tedy na ni jako na osobu, která nikdy nepozbyla své vlastnictví. Zápis do katastru nemovitostí je pak záležitostí toliko deklaratorní, bez jakýchkoliv konstitutivních účinků. V souladu s výše uvedeným pak poukázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005. Mohla tak rozhodovat jako vlastník bytu, kdo v bytě bydlet může a kdo nikoliv. U nalézacího soudu pak bylo jednoznačně prokázáno, že si nepřála, aby v bytě poškozený nadále bydlel. Poškozený nemohl být oprávněným uživatelem bytu za situace, kdy byl pro obviněnou v bytě vzhledem ke své minulosti nežádoucí osobou a zároveň kdy neměl žádné formální oprávnění v bytě zůstat (žil tam pouze s neformálním svolením dcery obviněné).
Ve vztahu k závěru o zavinění minimálně v nepřímém úmyslu obviněná odvolacímu soudu vytýká, že se se subjektivní stránkou trestného činu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, stejně jako trestného činu podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nevypořádal. Právní závěr o jejím úmyslném zavinění nemůže obstát za stavu, že následek předpokládaný trestním zákoníkem ve vztahu k žádné z přisouzených právních kvalifikací nechtěla způsobit. Za výše popsaných okolností s bytem od počátku nakládala jako s vlastním a pravidelně do bytu vstupovala za účelem péče o byt. Z jeho prostor si pouze chtěla vzít své věci, tedy neměla v úmyslu se jakkoliv zmocnit majetku poškozeného. Jeho nesouhlas s odnesením věcí z bytu přitom nelze vykládat jako jeho nesouhlas s jejím vstupem do bytu, když bylo v jeho silách zabránit jí ve vstupu do bytu pouhou výměnou zámkové vložky, která nebyla nikterak výrazně nákladnou záležitostí. Výpověď poškozeného v uvedeném směru tak měla být posuzována v souladu se zásadou in dubio pro reo .
Obviněná v rámci podaného dovolání dále soudům nižších stupňů vyčítá, že se v rámci svého rozhodování neřídily principem trestního práva ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe. V projednávané věci totiž chybí společenská nebezpečnost odůvodňující postup zvolený soudy. V tomto směru poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, kdy v obdobné věci Ústavní soud vyložil zásady subsidiarity trestní represe v návaznosti na trestný čin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy konstatoval, že „ pokud je vyslovení viny protikladné k celkovému morálnímu rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, jedná se o skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe “. Poškozený nebyl oprávněn si činit jakékoliv nároky z titulu vlastnictví bytu, jelikož mu tento byt nikdy nepatřil a po odstoupení od darovací smlouvy, původně uzavřené ve prospěch dcery, se byt opět dostal do vlastnictví dovolatelky. Pokud do bytu dne 8. 11. 2018 vstoupila, pak pouze vykonávala své zákonné právo vlastníka, kdy chtěla odvézt své věci a chránit svůj majetek před zničením či poškozením ze strany poškozeného. Navíc ho na to, že si do bytu přijde pro své věci, dopředu upozornila. Spory v rámci rodiny mají významný mravní akcent, kdy je potřeba přihlédnout k tomu, že darovala své dceři dvě nemovitosti a za poškozeného hradila veškeré výdaje související s užíváním bytu a řešením problémů s ním souvisejících. S odvoláním na výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu obviněná konstatovala, že vyslovení její viny je protikladné ve vztahu k celému morálnímu a spravedlivému rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, kdy se jedná o další skutečnosti svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činů s ohledem na subsidiaritu trestní represe.
S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
K dovolání obviněné se ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 2. 2021, sp. zn. 1 NZO 1122/2020.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, poukázala na závěr nižších soudů, které považovaly předmětný byt za obydlí jiného v kontextu §178 tr. zákoníku, tedy za byt nacházející se ve vlastnictví dcery obviněné – P. V. a s jejím souhlasem pak v užívání jejího bratra – poškozeného F. J. i poté, co obviněná učinila právní krok ve smyslu znovuobnovení svého vlastnického práva s tím právním náhledem, že v uvedeném směru byla neúspěšná, jak na podkladě ústní žádosti ve vztahu k dceři, tak i následného formálního způsobu odstoupení od darovací smlouvy. Takto postupovaly, aniž by takovou okolnost vyhodnotily z hlediska právních účinků s tím spojených a to jak reálných, tak dále v tom směru, zda byly z její strany důvodně očekávány a mohly tak ovlivnit posouzení otázky jejího zavinění. Nelze přehlédnout, že se v obsahu trestního spisu nachází k důkazu konstatovaná listina ze dne 15. 8. 2018, koncipovaná advokátem JUDr. Michalem Vejlupkem, která je nazvaná jako „Odstoupení od darovací smlouvy a žádost o vrácení daru“ s tím, že se vztahuje rovněž na předmětnou bytovou jednotku. V bodě 15. odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nahlížel na tuto listinu toliko tak, že se jedná o pouhý požadavek k vrácení bytu s upozornění, že v případě jeho nesplnění bude vrácení bytu vymáháno soudní cestou. Z toho pak dovodil, že se nemohla ani náznakem domnívat, že byt je jejím vlastnictvím a nemohla tak činit jakékoliv svémocné kroky ve vztahu k němu a to ani tehdy, pokud by byla přesvědčena, že jí svědčí právo byt užívat. O tom však být přesvědčena nemohla, naopak musela vědět, že k bytu již několik let nemá žádná práva, natož pak do něj svémocně vstoupit.
Státní zástupkyně uvedla, že z hlediska využití oprávnění obviněné v §2072 občanského zákoníku nelze v této souvislosti přehlédnout z její strany uváděné konkrétní skutečnosti, vypovídající ve smyslu zákonných podmínek nevděčného chování obdarované vůči ní a nasvědčující tomu, že obdarovaná: 1) ubližuje dárkyni úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, takovým způsobem, že tím 2) zjevně porušuje dobré mravy a za 3) že dárkyně toto chování obdarované nepromíjí. Takto prostřednictvím uvedeného právního úkonu tvrzené skutečnosti bylo nezbytné v potřebném rozsahu objektivizovat, a to tak, aby mohl být za podmínek §9 odst. 1 tr. ř. posouzen jejich právní význam v tom směru, zda se na uvedeném podkladě dostala obdarovaná podle §2073 občanského zákoníku do postavení nepoctivého držitele, který ochrany svého vlastnického práva již nepožívá a tudíž ji nepožívá ani ten, který se nachází v odvozeném právním vztahu (její bratr v rámci nájmu předmětného bytu). Na uvedeném podkladě tedy bylo namístě zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, která pochopitelně spočívá na komplexním hodnocení závadného chování obdarované. Teprve v návaznosti na zjištění reálných právních účinků poukazovaného právního úkonu by soudy disponovaly dostatkem důkazního podkladu k posouzení naplnění znaku „ obydlí jiného “ k právnímu stavu po 15. 8. 2018, resp. k datu 8. 11. 2018, včetně posouzení otázky zaviněného jednání obviněné. Soudy nižších stupňů tak nemohly mít postaveno na jisto, zda obviněná disponující klíči od bytu i bezpečnostní kartou, jednala za přisouzení znaku kvalifikované podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 2 tr. zákoníku překonání překážky, jejíž účelem je zabránit vniknutí . Tentýž důvod absence uvedeného zjištění ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zcela jednoznačně diskvalifikuje závěr o naplnění znaku jeho spáchání vloupáním ve smyslu výkladu tohoto způsobu vniknutí do uzavřeného prostoru tak, jak vyplývá z obviněnou poukázaného výkladového ustanovení §121 tr. zákoníku a tedy ve spojení s tam vyjmenovanými nedovolenými silovými způsoby, jakož i za použití lsti. Bez splnění tohoto kvalifikačního předpokladu se hodnota obviněnou odnesených věcí, nacházejících se v předmětném bytě jako jeho inventář, popř. ve vlastnictví jejího syna, pokud jde o kufr s příbory, evidentně pohybuje mimo zákonnou mez trestnosti takového jednání ve smyslu §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nedosahuje nejnižší hranice škody ve smyslu §138 tr. zákoníku ve znění účinném k době spáchání skutku.
K námitce neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe založené na principu ultima ratio státní zástupkyně uvedla, že ve světle této námitky nelze spatřovat naplnění podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti navrhovatelky, a to ani s připuštěním závěru o tom, že zákonné znaky skutkových podstat obou přisouzených trestných činů byly naplněny skutkovými zjištěními, plynoucími z výroku o vině. Státní zástupkyně poukázala na některé skutkové okolnosti, konkrétně že obviněná nezřídka vstupovala do předmětného bytu v souvislosti s jeho úklidem snažíc si zachovat možnost kontroly majetkovou hodnotou, kterou za pomoci svých investic vybudovala a kterou darovala své dceři, kterou měla přislíbenou vrátit (byť formálně vzato nevymahatelně) a kde dcera proti její vůli ubytovala poškozeného, jehož způsobem života byla obviněná pochopitelně znepokojena. Byt převedla na dceru s cílem zabezpečit si odpovídající status při bydlení s její rodinou v domě, který ji rovněž darovala. Pokud po zjištění, že s bytem naložila dcera v rozporu s jejím přáním a očekáváním, byť v mezích svého vlastnického práva, lze pochopit, že do bytu obviněná vstupovala a zasahovala do domovní svobody svého syna v mezích ospravedlnitelného zájmu na uchování hodnoty bytu, který pořídila a vybavila. Takto postupovala také dne 8. 11. 2018, kdy z bytu kromě staré opotřebované matrace, pocházející opět z jejího majetku, vynesla kufr s příbory, darovaný synovi, pak k takovému jednání byla vedena ve srovnatelném duchu jako shora a tedy s cílem uchovat tuto věc. Platila rovněž veškeré platby související s užíváním předmětného bytu. Státní zástupkyně rovněž přisvědčila aplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/2013, na který bylo poukazováno obviněnou, zvláště pak jeho závěru, že „ jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit “. Je tedy zřejmé, že se míra společenské škodlivosti jednání obviněné podle státní zástupkyně vymyká spodní hranici trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, v daném případě založených na porušení domovní svobody a s ním spojené krádeži vloupáním.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020 sp. zn. 4 To 199/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 62 T 145/2019, a dále i případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupkyně rovněž vyjádřila v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou D. H. J. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněná v rámci podaného odvolání kritizuje dílčí právní závěr nižších soudů o vlastnictví bytu ke dni spáchání činu, a to ve vztahu ke zpochybnění objektivní stránky trestného činu krádeže podle §205 odst. a písm. a) tr. zákoníku, kdy zpochybňuje naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty, konkrétně ve znaku spáchání činu vloupáním .
Tyto námitky, mající přesah jak do hodnocení právní kvalifikace trestných činů kladených obviněné za vinu, tak do případného hodnocení materiální závažnosti jednání obviněné, resp. zvažování užití subsidiarity trestní represe, shledal Nejvyšší soud důvodnými.
Nejvyšší soud připomíná, že předmětem trestního řízení je zjištění a objasnění určitého skutku, rozhodnutí o něm a výkon tohoto rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno, předmětem trestního řízení je konkrétní skutek, pro nějž je sděleno obvinění a později podána obžaloba nebo návrh na potrestání. Předběžnou otázkou se pak rozumí taková otázka, která sama není předmětem prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení. Poněvadž vyřešení takové otázky musí předcházet rozhodnutí o předmětu trestního řízení, nazývají se tyto otázky předběžnými či prejudiciálními. Předběžnými mohou být otázky procesní, otázky hmotněprávní z oboru trestního práva, nebo i jiného odvětví práva (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 169–171). V projednávané věci se jedná o otázku z oboru občanského práva – zda jde v případě předmětného bytu ve vztahu k obviněné o věc cizí s ohledem na jí učiněné právní jednání – odvolání daru, což je otázka týkající se institutu vlastnictví.
V posuzované věci dospěl nalézací soud na podkladě darovací smlouvy ze dne 29. 7. 2014, výpisu z katastru nemovitostí, výpovědi obviněné a její dcery k závěru, že vlastníkem předmětného bytu je dcera obviněné P. V. (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Právním jednání obviněné, kdy požadovala vrácení daru, se nijak ve vztahu k vlastnictví předmětného bytu nezaobíral, toliko v bodě 23. odůvodnění zmínil, že je k vlastnictví předmětného bytu podána žaloba na vrácení daru. Odvolací soud dospěl k totožnému právnímu závěru v bodě 15. napadeného usnesení, kdy toliko uvedl, že „ obsahem odstoupení od darovací smlouvy je žádost o vrácení bytu s tím, že nebude-li tak učiněno dobrovolně, bude se obžalovaná svého nároku domáhat soudní cestou. Je tedy zcela zřejmé a nepochybné, že se obžalovaná ani náznakem nemohla domnívat, že byt je jejím vlastnictvím “. Ani odvolací soud se pak nezaobíral tím, zda má právní jednání obviněné vliv na vlastnictví předmětného bytu, resp. zcela pominul možné následky tohoto právního jednání a jeho dopad na projednávanou věc.
Výše uvedený postup nižších soudů nemůže být v žádném případě aprobován Nejvyšším soudem. Závěr o vlastnictví předmětného bytu P. V., resp. hodnocení právního jednání obviněné jakožto nemajícího na vlastnictví dcery P. V. žádný vliv, totiž nebylo možné na podkladě zjištěných skutečností učinit. Ostatně o jakékoli hodnocení naplnění podmínek vrácení daru se nižší soudy ani nepokoušely.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že obviněná zaslala prostřednictvím svého advokáta JUDr. Vejlupka dne 15. 8. 2018 své dceři, obdarované P. V., listinu nazvanou „Odstoupení od darovací smlouvy a žádost o vrácení bytu“, přičemž se jedná o listinu mající potřebné obsahové i formální náležitosti, aby mohla být považována za odvolání daru pro nevděk v kontextu §2072 občanského zákoníku. Z obsahu spisu vyplývá, že uvedená listina byla obdarované P. V. doručena nejpozději dne 3. 9. 2018, kdy na uvedenou výzvu reagovala právní zástupkyně obdarované, a to emailem (č. l. 212 spisu).
Ustanovení §2072 občanského zákoníku stanoví pro úspěšnou revokaci daru tři základní podmínky, a to sice, že 1) obdarovaný ubližuje dárci (eventuálně osobě dárci blízké – srov. §2072 odst. 2 občanského zákoníku) úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, 2) zjevně tímto jednáním porušuje dobré mravy a 3) dárce toto chování obdarovanému nepromine. Následkem úspěšné revokace daru je znovuobnovení vlastnického práva dárce s účinky odstoupení ex nunc. Obdarovaný se v souladu s ustanovení §2073 občanského zákoníku stává nepoctivým držitelem a dostává se do postavení osoby, která ví (nebo je jí z okolností zjevné), že vykonává právo, které jí nenáleží. S ohledem na určitou specificitu vlastnických práv k nemovitým věcem Nejvyšší soud uvádí, že pro určení vlastnictví nemovitosti v tomto případě nemůže sloužit výpis z katastru nemovitostí. Zápis vkladu vlastnického práva při revokaci darování má totiž pouze deklaratorní povahu, neboť k obnovení vlastnického práva dárce dojde při revokaci pro nevděk ex lege ke dni odvolání daru [srov. ELISCHER, David. §2072 (Revokace daru pro nevděk obdarovaného). In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§1721-2520) [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO89_e2012CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.].
Za situace, kdy soudy vůbec nezkoumaly naplnění podmínek vrácení daru obviněné, nelze přisvědčit jejich závěru o vlastnictví poškozené P. V., a v návaznosti na to závěru, že se obviněná dne 8. 11. 2018 nemohla považovat za vlastníka předmětného bytu a vykonávat práva s vlastnictvím tohoto bytu spojená, tedy kontrolovat jej a za splnění zákonných předpokladů do něj oprávněně vstupovat.
Nejvyšší soud rovněž shledává závěry obecných soudů týkající se naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku i jeho subjektivní stránky za předčasné.
Trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním.
Podle §121 tr. zákoníku se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.
V projednávané věci je obviněné kladeno za vinu, že se do bytu dostala nedovoleným překonáním uzamčení, kdy nalézací a ani soud odvolací nijak podrobněji nespecifikovaly, v čem přesně spatřují nedovolené překonání uzamčení (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
O nedovolené překonání uzamčení jde např. při vniknutí do bytu nebo domu, příp. jiného uzamčeného prostoru (např. zámkem, zástrčkou, bezpečnostní závorou, pomocí elektronického zařízení), za pomoci odcizených nebo nalezených klíčů, pomocí klíčů vylákaných od majitele, vniknutí do tohoto prostoru pomocí planžety, paklíče nebo jiného technického prostředku, a to i bez poškození zámku. Při překonávání uzamčení se totiž nevyžaduje síla. Může také jít o odvrtání, rozlomení, rozbití či vylomení zámku, vyražení dveří, tzv. vyháčkování dvoukřídlých dveří, roztažení zárubní dveří apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1311–1314).
Ze skutkové věty ani z učiněných skutkových zjištění se nepodává žádná skutečnost, která by opravňovala k závěru, že trestný čin krádeže, jejímž předmětem podle obžaloby měly být věci předtím darované obviněnou poškozenému, a to sice stará matrace a kufřík s příbory, byl spáchán vloupáním. Obviněná měla k dispozici z doby před darováním bytu své dceři klíče k předmětnému bytu, a to včetně bezpečnostní karty proti kopírování. O skutečnosti, že byla nadále držitelkou klíčů i bezpečnostní karty k nim, tedy, že byly v její dispozici a jejich prostřednictvím byla sto zajišťovat opravy a další nezbytné provozní činnosti s bytem spojené, svědčí provedené dokazování, kdy lze odkázat jak na výpověď svědkyně P. V., tak na výpověď svědkyně M. N. Nebylo prokázáno, a ostatně k tomu ani nesměřuje argumentace nižších soudů, že by klíče získala jakýmkoliv výše uvedeným způsobem, tedy odcizením, nalezením či vylákáním lstí od majitele. K uvedenému pak ještě přistupuje již výše zmíněné pochybení nižších soudů stran vyhodnocení účinků odvolání daru obviněnou a na to navazující případná změna v osobě vlastníka bytu. Pokud by totiž byla posouzená otázka vlastnictví bytu taková, že by k předmětnému datu byla oprávněným vlastníkem bytu obviněná, lze jen těžko učinit závěr o naplnění znaku vloupáním u trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud rovněž v návaznosti na vznesenou námitku obviněné dospěl k závěru, že závěr stran vlastnictví věcí, konkrétně pak kufříku s příbory, je nutno považovat za předčasný, a to zejména s ohledem na skutečnost, že to byla právě obviněná, která byt plně ze svých prostředků vybavila, a to nejen nábytkem, ale i vybavením kuchyně. Soudy konstatovaly, že obviněná si odnesla příbory, které předtím darovala svému synovi – poškozenému, a to na podkladě jeho tvrzení, kdy však z výpovědí poškozeného vyplývá, že tento vnímal veškeré vybavení bytu jako svůj majetek, a dále na podkladě tvrzení svědkyně P. V., že obviněná poškozenému předmětný kufřík s příbory darovala. Soudy však nebylo s ohledem na námitku obviněné zkoumáno, zda se jednalo o totožné příbory, tedy, zda kufřík s příbory, který obviněná odnesla dne 8. 11. 2018 z bytu, je totožný s kufříkem s příbory darovaný obviněnou poškozenému. Za současného stavu proto není možné bez dalšího konstatovat, že kufřík s příbory odnesený obviněnou je možné považovat za věc cizí.
Ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku je pak třeba se rovněž zaobírat hodnotou odcizených věcí, a to s ohledem na ustanovení §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a na něj navazující ustanovení §138 tr. zákoníku, které bylo novelizováno zákonem č. 330/2020 Sb., účinným od 1. 10. 2020. Nebyl-li naplněn znak spáchání činu vloupáním , je třeba zjištění, zda hodnota věcí, které obviněná z bytu odnesla a které je možno považovat za věci cizí, přesahuje částku 10.000 Kč, aby bylo možno případně uvažovat o kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Další okolnosti, které by mohly naplnit skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) – e) tr. zákoníku, ani náznakem z popisu skutku nevyplývají.
Pod dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rovněž podřadit námitku, že její jednání nedosahuje takové míry společenské škodlivosti, aby bylo třeba užití norem trestního práva. S touto souvisí i námitka zpochybnění naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněná namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Takováto povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 ze dne 31. 7. 2006 (N 144/42 SbNU 161)].
Jestliže obecné soudy tuto zásadu neaplikují, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit . Rovněž pokud je vyslovení viny protikladné k celkovému morálnímu rozměru věci, nadto v prostředí rodinných vztahů, jedná se o skutečnost svědčící ve prospěch závěru o absenci trestnosti činu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13).
V nálezu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, Ústavní soud vyložil, že podle jeho přesvědčení „ v případech rodinných konfliktů musejí být soudy při užití nástrojů trestního práva zvláště citlivé, kdy vzájemné podávání trestních oznámení a následný trestní postih jednotlivých rodinných příslušníků bezpochyby zpravidla nebude pro zlepšení vztahů v rodině optimální, a naopak bezvýjimečné prosazení trestní normy může způsobit takříkajíc více škody než užitku “. Rodina a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou prostředím, kde se dobré mravy, jako poctivost, čestnost, vzájemná úcta a zejména úcta k rodičům, musí nejen předpokládat, ale hlavně formovat a důsledně vyžadovat. Z hlediska obecných principů fungování rodiny je na generaci mladší, aby v rodinných sporech v domě projevila méně agresivity. Dítě má totiž své rodiče ctít a respektovat (§857 občanského zákoníku). Je přirozené, že se rodiče starají o děti, kteří pak odejdou a ve stáří o ně pečují, nikoliv s nimi vedou vleklé spory o jejich majetek, který si neoprávněně nárokují.
V posuzované věci nalézací soud neshledal důvody aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kdy v bodě 26. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „ nelze nepřihlédnout, stran společenské škodlivosti jejího jednání, že se skutek stal mezi rodinnými příslušníky – matkou a synem. Nicméně v daném případě požívá ochrany zejména domovní svoboda, nikoli majetek (byt), jehož byla obžalovaná dříve vlastníkem, a který pořídila ze svých finančních prostředků “. K obdobnému závěru pak dospěl i soud odvolací, když v bodě 16. svého usnesení konstatoval, že „ v daném případě však jednání obžalované žádné výjimečné znaky nemá, jde o běžné porušení domovní svobody oprávněného uživatele bytu a s ní spojenou krádež vloupáním. “ Na toto konstatování pak navazuje názor o motivaci obviněné, tedy, že do bytu užívaného jejím synem – poškozeným, který nemohla oprávněně považovat za svůj, vstoupila s cílem ho donutit k jeho opuštění. Tento závěr však učinil odvolací soud svévolně bez podkladu v provedeném dokazování, kdy jak obviněná, tak její pomocníci se stěhováním (svědek R. M. a svědek R. M. mladší) vypověděli shodně, že chtěli vystěhovat věci v majetku obviněné z obavy, aby je poškozený neničil. Zároveň závěr o tom, že se obviněná nemohla oprávněně považovat za majitelku bytu, odvolací soud učinil bez řádného posouzení vlastnictví bytu, jak bylo konstatováno již výše. Za těchto okolností tak Nejvyšší soud nemůže přisvědčit takovému hodnocení důkazů nižších soudů a považuje jej s ohledem na projednávaný případ za nedostatečné, pomíjející důležitá zjištění determinující hodnocení společenské škodlivosti, zvláště za situace, kdy v rámci hodnocení společenské škodlivosti chování obviněné neprovedly úvahu nad morální legitimitou chování obviněné a s tím spojeného hodnocení materiální závažnosti jejího jednání.
V kontextu projednávaného případu považuje Nejvyšší soud za vhodné rekapitulovat určité skutečnosti, které by měly být zohledněny při úvahách o naplnění podmínek užití subsidiartiy trestní represe. Obviněná obdarovala svoji dceru dvěma nemovitostmi (předmětným bytem a rodinným domem, ve kterém dcera bydlí), trpěla rozhodnutí obdarované (učiněné však plně v mezích výlučného vlastnického práva), kterým se předmětný byt dostal do užívání jejího syna a poškozeného v jedné osobě (nejprve na základě nájemní smlouvy a poté na základě prostého souhlasu s užíváním), ač s tímto s ohledem na jeho problematickou minulost a finanční problémy nesouhlasila, a to ze zcela pochopitelných důvodů. Proto také v evidentním zájmu na dodržení platebních povinností spojených s užíváním bytu nezřídka pomáhala (například zaplatila uklízečce či hradila příspěvky do fondu oprav), řešila nenadálé situace (jako například vytopení sousedů) a vstupováním do předmětného bytu se často v souvislosti s jeho úklidem snažila zachovat si možnost kontroly nad touto majetkovou hodnotou, kterou za pomoci svých investic vybudovala. Byť by tak činila při vědomí, že se jedná o obydlí jiného, ke kterému již nemá žádného oprávnění i přestože učinila příslušný krok ve smyslu §2072 občanského zákoníku (aniž by se tak mohla dopustit ať již dovolené či nedovolené svépomoci), rozhodně svým vstupem do bytu nesledovala nelegitimní cíl. Bylo jí zřejmé, že předmětný byt převedla na dceru za stavu, že tato již měla právě jejím prostřednictvím zajištěn odpovídající právní status pro bydlení v domě s celou svojí rodinou. Dcera se v souladu s ujednáním, že darování je dočasně (byť takový slib samozřejmě právo nezná a jeho vymáhání je tak nemožné), o byt nijak nestarala a veškerou starost o něj přenechávala obviněné. Rovněž nelze opomenout v kontextu posuzování rodinných vztahů i to, že návštěvy obviněné byly v jisté míře trpěny, kdy poškozenému nevadilo, že mu uklízí byt či se postará o vadnou myčku, která způsobila vytopení bytu. Její dvojnásobně obdarovaná dcera však s nově nabytou bytovou jednotkou (byť opět v mezích svého výlučného vlastnického práva) vědomě naložila způsobem, který si z rozumných výše nastíněných důvodů obviněná rozhodně nepřála. Pokud po tomto zjištění obviněná do bytu vstupovala a zasahovala tak do domovní svobody poškozeného, pak se tak stávalo v mezích ospravedlnitelného zájmu na uchování hodnoty a způsobilosti užívání předmětného bytu, který nejen pořídila, ale také kompletně z vlastních prostředků vybavila a rovněž i nadále finančně provozovala. Takto postupovala také dne 8. 11. 2018. Pokud z prostor předmětného bytu kromě staré opotřebované matrace, pocházející opět z jejího majetku, vynesla kufr s příbory darovaný synovi, pak k takovému jednání byla vedena ve srovnatelném duchu jako shora, a tedy s cílem uchovat tuto věc pro rodinné využití (ochránit ji před zničením, jak sama uvádí, kdy však je třeba otázku vlastnictví příborů nejprve podrobit dokazování, jak rozvedeno výše). Nelze také opomenout, že drtivá většina věcí byla, ač si je bez jakéhokoliv právního podkladu nárokoval její syn, v jejím vlastnictví. Nejednala tedy s cílem připravit poškozeného – svého syna o vybavení jeho domácnosti, bez kterého by nebylo možno ji užívat k obvyklému účelu.
S ohledem na pochybení nižších soudů stran posouzení otázky vlastnictví předmětného bytu Nejvyšší soud uvádí, že tato otázka by mohla mít významný přesah i pro posouzení společenské škodlivosti svémocného jednání. Ač český právní řád nedovoluje vlastníkům nemovitostí nahrazovat nutnost podání občanskoprávní žaloby na vyklizení a navazujícího návrhu na výkon rozhodnutí svépomocí, lze mít pochybnosti o tom, jestli lze klást rovnítko mezi takovouto nedovolenou svépomoc a závěr o spáchání trestného činu. Jestliže totiž osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit. V případě kladného závěru o vlastnictví obviněné by tedy byly nižší soudy v souladu s konstantní judikaturou jak Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 5 Tz 300/2000), tak soudu Ústavního (srov. již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13) povinny přihlédnout i ke skutečnosti, že vstupovala do bytu, který vlastnila.
Posuzovaný případ se s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, jež cílí typicky na případy, kdy pronajímatel kupříkladu svévolně přeruší či zastaví dodávku vody nebo energie do bytu, a je dán podklad pro závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu. Společenskou škodlivost je třeba hodnotit i v případě, kdy byly formální znaky stíhaného činu naplněny, avšak je třeba zmírnit zjevnou tvrdost zákona, protože je jedním z hledisek při uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Tyto nastíněné okolnosti oba soudy zcela zásadním způsobem opomněly a nijak se společenskou škodlivostí nezabývaly, kdy jejich postup je s ohledem na okolnosti případu nutno vnímat jako nepřiměřeně tvrdý.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné je důvodné a ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 4 To 199/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 62 T 145/2019.
Okresnímu soudu v Ústí nad Labem Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Na soudu prvního stupně bude, aby svou pozornost zaměřil na skutečnosti zmíněné výše, které mají vliv na závěr o trestní odpovědnosti obviněné, a to jednak stran zjištění, kdo byl v předmětné době vlastníkem bytu, tedy posouzení naplnění podmínek právního jednání obviněné podle §2072 občanského zákoníku, kdy bude v tomto směru nutno doplnit dokazován. Rovněž pak bude muset nalézací soud, i s ohledem na závěr o vlastnictví předmětného bytu, posoudit, zda byla naplněna objektivní stránka přečinu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Konečně při novém projednání věci bude povinností nalézacího soudu pečlivě zvážit naplnění podmínek subsidiarity trestní represe v projednávaném případu.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu