ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.861.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 861/2021-514
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 10 To 96/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 T 9/2020 , byl obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
dne 3. 8. 2018 kolem 17:00 hodin při projíždění obcí XY v soudním okrese Mělník osobním vozem tovární značky Škoda Octavia, modré barvy, registrační značky XY, zastavil na konci obce a ptal se nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené XY, na cestu do Mělníka a poté ji požádal, aby si přisedla do jeho vozu, cestou ji začal hladit po noze, poté zastavil u lesního porostu u pozemní komunikace za obcí XY ve směru na obec XY, kde nezletilou začal i přes její verbální nesouhlas a odstrkování a následný křik nejdříve osahávat na prsou a přirození, následně spolu vystoupili z vozidla a šli směrem k lesu, kde se na rozcestí zastavili, zde nezletilou opřel o strom a pokračoval v jejím osahávání na přirození, poté si lehli na zem a přes slovní odpor poškozené vnikl prsty i svým přirozením do jejího přirození, poté jí dal 100 Kč a odvezl ji zpět na kraj obce XY, přičemž obžalovaný si v průběhu komunikace s poškozenou musel být vědom její zjevné mentální retardace a z toho vyplývající snadnější důvěřivosti, manipulovatelnosti a její značně omezené schopnosti vyhodnotit situaci, rozpoznat skutečné záměry obžalovaného a těmto účinným způsobem vzdorovat, v důsledku jednání obžalovaného se u nezletilé poškozené AAAAA nejpozději v listopadu 2018 rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se u ní projevovala pokleslou náladou, vyšší mírou úzkosti, emoční labilitou, vtíravými myšlenkami a zvýšenou ostražitostí v reakci na traumatický zážitek, flashbacky traumatické události, poruchami soustředění, poruchami spánku, sny s tématem traumatického zážitku a tato porucha s popsanými projevy byla u poškozené přítomna i v době dalšího znaleckého zkoumání poškozené v červnu 2020 .
2. Za to byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému bylo dále podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), uloženo zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 1.444.429 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 2 T 9/2020, podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 10 To 96/2020 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody (výrok podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.), a podle §259 odst. 3 tr. ř. částečně znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy ve formě bolestného částku 32.454 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 10 To 96/2020, podal obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť podle něj došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
5. Obviněný má za to, že ke skutku nedošlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích, a že toto jednání takto nespáchal. Nedošlo totiž k použití jakékoliv formy násilí, jelikož poškozená nasedla do auta zcela dobrovolně, stejně tak jako dobrovolně šla s odsouzeným na procházku. Obviněný proto připouští nanejvýše spáchání trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Skutková zjištění soudů podle obviněného neodpovídají realitě. Rozporuje, že by došlo k pohlavnímu styku. Realitě neodpovídá ani výpověď poškozené co se týče pohlavního orgánu obviněného. Poukazuje na to, že situace se změnila až ve chvíli, kdy zasáhla rodina poškozené a tento zásadní vliv a jeho dopad na poškozenou nebyl nikým blíže zjišťován, kdy teprve s odstupem času začali příbuzní poškozené věci řešit. Obviněný a poškozená měli mezi sebou určitý vztah, nicméně v něm absentovalo jak násilí, tak i jakákoliv nedobrovolnost, a tudíž na interpretaci této situace měla vliv hlavně rodina (strach z matky apod.). Právní posouzení skutku proto neodpovídá skutkovým zjištěním. K pohlavnímu styku nedošlo i z důvodu neschopnosti obviněného k takovému jednání.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
8. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
9. Státní zástupkyně poukazuje na to, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je podle ní třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
10. Z provedeného dokazování, zejména z věrohodné výpovědi poškozené AAAAA, podle státní zástupkyně vyplynulo, že pokud poškozená svůj nesouhlas s jednáním obviněného projevovala tak, že říkala, že chce domů a že to nechce, odstrkávala jej nebo se v rámci svých možností o to snažila, křičela a brčela, muselo být obviněnému zřejmé, že s jeho jednáním nesouhlasí a přesto v takovém jednání pokračoval. Proto se tedy v žádném případě ze strany poškozené nejednalo o dobrovolný pohlavní styk. Tato skutečnost ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že u poškozené došlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, z lékařských zpráv psychiatričky Š. B. a ze správ psychologa L. V. i ze znaleckého posudku MUDr. Viktora Hartoše vyplynulo, že tato porucha může vzniknout jen v důsledku akutního významného stresoru traumatického zážitku, nikoliv vlivem déle působících méně významných událostí. Nepřipadá tak ani v úvahu, že by vznik této poruchy vyvolala dobrovolná soulož, ať již s obviněným nebo s někým jiným. Obecná i specifická věrohodnost poškozené AAAAA byla navíc potvrzena i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie, vypracovaným znalkyní PhDr. Pavlou Cimlerovou, ze kterého vyplynulo, že obecná i specifická věrohodnost poškozené je sice zejména v důsledku mentální retardace poškozené snížena, avšak znalkyně vyloučila, že by si poškozená celou událost vymyslela. Takové fabulace by s ohledem na svůj mentální úroveň, která podle znalkyně odpovídá dítěti ve věku šesti let a šesti měsíců, a možnost vyjadřování nebyla schopna. Znalkyně zároveň uvedla, že výpověď poškozené obsahuje detaily, které musely být poškozenou vnímání a které se opírají o reálné prožitky. Sklony k fabulacím u poškozené vyvrátil i svědek A. K., který byl třídním učitelem poškozené. Stejně tak svědek S. Č. uvedl, že nevěří tomu, že by poškozená lhala ve vážných věcech. Stejně tak správně soudy neshledaly u poškozené žádnou motivaci k tomu, aby někoho křivě obvinila ze spáchání nyní projednávaného skutku. Právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákoníku je tak podle státní zástupkyně zcela přiléhavá.
11. S ohledem na to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, státní zástupkyně navrhla dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání státní zástupkyně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
13. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
15. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, když namítá absenci použití násilí vůči poškozené a zdůrazňuje dobrovolnou povahu jejího chování. Je toho názoru, že výpověď obviněné byla učiněna pod tlakem její rodiny a poukazuje rovněž na nesrovnalosti ohledně popisu jeho pohlavního orgánu. Rovněž namítá, že pohlavního styku nebyl schopen.
21. S ohledem na takto stručně shrnutou dovolací argumentaci je Nejvyšší soud již na tomto místě nucen konstatovat, že dovolací námitky obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela míjejí. Obviněný totiž nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy v průběhu dokazování, nýbrž svoji obhajobu zakládá výlučně na vlastní verzi skutkového děje, která je, především v otázce dobrovolnosti jednání poškozené, oproti soudy učiněným skutkovým zjištěním zcela opačná. Jinými slovy, námitky obviněného jsou čistě skutkové povahy a netýkají se deklarovaného právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení.
22. V této souvislosti lze v obecné rovině a ve spojení s výše uvedeným (viz body 15. až 17. tohoto usnesení) uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Pokud se nyní v rámci dovolacího řízení obviněný snaží Nejvyššímu soudu předestřít jinou verzi skutkového děje či jeho některé zásadní (skutkové) okolnosti, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů (přestože tak činí toliko formálním poukazem na nesprávné právní posouzení skutku či na jiné nesprávné hmotněprávní posouzení), pak se nachází zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Skutková zjištění a jejich právní posouzení je totiž vždy třeba důsledně odlišovat, a to i přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy na skutková zjištění navazují.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 Tdo 725/2012, nebo ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1259/2020, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 1196/13, či ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
24. Obviněný přitom ve svém dovolání námitku extrémního rozporu jednak neuplatnil, jednak tento z napadených rozhodnutí a spisového materiálu nevyplývá.
25. Současně lze s ohledem na obsah dovolání konstatovat, že obviněný v podaném dovolání v zásadě pouze opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakoval v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
26. Otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené AAAAA, která je pro zjištění průběhu předmětné události a tedy i závěru o (ne)dobrovolnosti pohlavního styku klíčová, se nalézací soud pečlivě zabýval zejména v bodech 56. až 63. odůvodnění svého rozsudku. Podrobně a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru o tom, že si poškozená celou událost nevymyslela – těmito okolnostmi jsou zejména podrobnost a detailnost výpovědi, absence mentální kapacity si událost vymyslet, absence motivace poškozené, skutečnost, že poškozená událost popsala až tedy, kdy musela, pochybnosti o tom, že by si mohla některé detaily (výroky obviněného) vymyslet. Závěr o tom, že poškozená vypověděla pravdu, je dále významně podporován spolehlivými zjištěními o zásadní změně v jejím chování a nástupu psychických potíží (deprese, úzkosti, poruchy spánku, flashbacky), které v souhrnu představují posttraumatickou stresovou poruchu, a to právě po prožití předmětné události. Specifickou věrohodnost poškozené zvyšuje i závěr znalkyně PhDr. Pavly Cimlerové, která uvedla, že pokud by chování poškozené při vyšetření měla být fabulace, tak u dítěte, které je mentálně retardované, nedojde k popisované výrazné změně psychického nastavení (vysoká hladina vnitřní tenze, potřeba blízkosti, pocity ohrožení, sebeobviňování atd.), byť tato znalkyně jinak označila obecnou věrohodnost poškozené za sníženou v důsledku zjištěného deficitu intelektu a s tím související snadné manipulovatelnosti. Se závěrem nalézacího soudu o věrohodnosti verze poškozené o průběhu skutkového děje se proto ztotožnil i soud druhého stupně a činí tak i soud dovolací.
27. K otázce (ne)dobrovolnosti počínání poškozené lze dále uvést, že bylo skutečně zjištěno, že poškozená dobrovolně nastoupila do auta obviněného a že s ním poté dobrovolně šla na procházku do lesa. Toto jednání poškozené však bylo do značné míry determinováno jejím sníženým intelektem a s tím související naivitou, důvěřivostí a neschopností vyhodnotit situaci a předvídat následky. Pokud jde o samotný pohlavní styk (nejprve osahávání a poté soulož) bylo naopak jednoznačně prokázáno, že poškozená se tomuto bránila a s ním nesouhlasila, přičemž obviněný tento její odpor překonal. Tím došlo k naplnění znaku „násilí“ a jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Obhajoba obviněného založená na tvrzení o dobrovolném pohlavním styku a na tom, že poškozená byla při své výpovědi zmanipulována její rodinou, tak byla bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena.
28. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na to, že poškozená nesprávně popsala jeho pohlavní orgán, blíže již toto tvrzení nerozvedl. S touto námitkou se však pečlivě a správně vypořádal nalézací soud v bodě 65. odůvodnění a odvolací soud v bodech 121. až 127. odůvodnění, na která Nejvyšší soud, s ohledem na absenci jakékoliv bližší dovolací argumentace obviněného k této otázce, bez dalšího odkazuje.
29. Nedůvodnou a soudy nižších stupňů opět řádně vypořádanou je rovněž strohá námitka obviněného o jeho neschopnosti pohlavního styku. Lze tedy pouze ve stručnosti, která odpovídá stručnosti samotné dovolací argumentace obviněného, odkázat na zcela správné vypořádání této otázky v bodě 65. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
30. Jakkoliv tedy námitky obviněného nebylo možno z důvodu jejich čistě skutkové povahy podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebylo jim možno přisvědčit ani po věcné stránce. Skutková zjištění soudů netrpí žádným, natož extrémním rozporem s provedeným dokazováním, a zvolená právní kvalifikace je správná.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
31. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář