ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.901.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 901/2021-641
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání, které podal obviněný M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 6 To 356/2019-579, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 140/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 18 T 140/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) skutkové věty tohoto rozsudku spočívajícím v tom, že
dne 12. 3. 2016 v době od 22,00 hod. do 22,30 hod. v XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na ulici XY čp. XY v Restauraci U K. během setkání bývalých a současných policistů služebně zařazených u Obvodního oddělení Policie ČR v XY po požití přesně nezjištěného množství alkoholu slovně napadl příslušníka Policie ČR P. N., nar. XY, výroky uvedenými ve spise, poté přistoupil k sedícímu poškozenému a otevřenou dlaní jej udeřil přes čelo a pravé ucho do hlavy, na což poškozený reagoval tak, že vyskočil ze židle, otočil se k obžalovanému a jednou jej udeřil levou rukou do obličeje, načež obžalovaný narazil levou částí těla na zeď a sesunul se k zemi, kde zůstal ležet na zádech, přičemž v dalším napadání jim zabránili ostatní přítomní hosté.
2. Soud prvního stupně obviněného dále shledal vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaný pod bodem 2) skutkové věty rozsudku tohoto soudu.
3. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. 6. 2019, sp. zn. 18 T 140/2017, podal obviněný odvolání.
5. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb. (znění účinné od 1. 2. 2019), kterého se podle skutkových zjištění soudu druhého stupně dopustil tím, že
vědom si toho, že konflikt mezi ním a poškozeným P. N., nar. XY, se dne 12. 3. 2016 v době od 22.00 hod. do 22.30 hod. v XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, na ulici XY čp. XY v Restauraci U K. odehrál tak, že během setkání bývalých a současných policistů služebně zařazených u Obvodního oddělení Policie ČR v XY po požití přesně nezjištěného množství alkoholu slovně napadl příslušníka Policie ČR P. N. a poté přistoupil k sedícímu poškozenému a otevřenou dlaní jej udeřil přes čelo a pravé ucho do hlavy, na což poškozený reagoval tak, že vyskočil ze židle, otočil se k obžalovanému a jednou jej udeřil levou rukou do obličeje, načež obžalovaný narazil levou částí těla na zeď a sesunul se k zemi, kde zůstal ležet na zádech, přičemž v dalším napadání jim zabránili ostatní přítomní hosté, podal dne 15. 3. 2016 a poté dne 17. 3. 2016 trestní oznámení na poškozeného a dále dne 18. 3. 2016 a dne 11. 8. 2016 podal vysvětlení doplněné o jeho písemné vyjádření ze dne 11. 8. 2016, v rámci nichž jednak opakovaně zamlčel skutečnost, že sám inicioval shora uvedený konflikt prvotním fyzickým napadením poškozeného, jednak popisoval, že byl předmětného dne po předchozí drobné slovní rozepři bezdůvodně fyzicky napaden policistou P. N., který vyskočil z lavice, na které oba společně seděli, kdy jmenovaný obžalovaného začal střídavě oběma rukama sevřenýma v pěst bít zezadu do hlavy, zátylku, krku a ramene, a když útokem otřesený obžalovaný padal přes lavici na zem na záda, zaklínila se mu pravá noha pod lavici, v důsledku palčivé bolesti v holeni pravé nohy se nijak nebránil, avšak P. N. se nad něj nahnul a pokračoval v bití obžalovaného pěstmi do obličeje a hlavy, poté obžalovaného kopnul do levé strany hrudníku, čímž měl obžalovanému způsobit zhmoždění hlavy, krční páteře, levé poloviny hrudníku, pravého oka, drobnou tržnou ranku na čele a Maissoneuovu zlomeninu pravého bérce s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 3 měsíců. Následně byla v době od 18. 3. 2016 do 12. 9. 2016 Generální inspekcí bezpečnostních sborů, 17. oddělení Brno, pracoviště Zlín pod sp. zn. GI-TC-134/2016 prověřována věc proti P. N. pro skutek, v němž byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, přičemž obžalovaný jako bývalý policista věděl, že pokud by věcně a místně příslušný orgán dospěl k závěru, že ponechání poškozeného P. N. ve výkonu služby ohrožuje důležitý zájem služby nebo průběh prošetřování jeho jednání, musel by být poškozený podle §40 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zproštěn výkonu služby na dobu, po kterou byl důvodně podezřelý ze spáchání skutku, jímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu nebo kázeňského přestupku, a dále obžalovaný jako bývalý policista věděl, že poškozenému podle §41 písm. b), §42 odst. 1 písm. a), c), d) téhož zákona hrozilo, že jeho služební poměr u Policie ČR bude ukončen propuštěním, pokud by byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo pokud by řízení proti poškozenému pro podezření ze spáchání úmyslného trestného činu pravomocně skončilo jedním z odklonů od trestního řízení a současně by jednání, kterým trestný čin spáchal, bylo v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, nebo pokud by bylo věcně a místně příslušným orgánem shledáno, že poškozený porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst Policie ČR coby bezpečnostního sboru.
6. Za spáchání tohoto přečinu a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) nezměněn, soud druhého stupně obviněného odsoudil podle §345 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 287/2018 Sb. (znění účinné od 1. 2. 2019), za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
7. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 Tdo 1017/2020-528, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 6 To 356/2019, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně následně pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, věc usnesením ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 To 356/2019, podle §257 odst. 1 písm. a) tr. ř. postoupil k projednání Městskému úřadu v XY, neboť skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
9. Po novém projednání věci Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně znovu rozhodl o odvolání obviněného rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 356/2019-579, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti zrušil a obviněného M. K. znovu uznal vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění zákona č. 287/2018 Sb., kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 5 tohoto usnesení, s tím, že do skutkové věty namísto odkazu na skutek pod bodem 1) doplnil výslovné vyjádření toho, jak se skutek původně označený bodem 1) odehrál. Za uvedený přečin byl obviněný podle §345 odst. 3 tr. ř. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. ř. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti novému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 6 To 356/2019-579, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadá výrok o vině.
11. Obviněný má za to, že rozhodnutí soudů jsou zatížena pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, která dosahují intenzity porušení jeho práva na spravedlivý proces. Svým jednáním se nedopustil trestného činu, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění. I kdyby byl Nejvyšší soud opačného názoru, není možné obviněného sankcionovat prostředky trestního práva s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
12. Obviněný cituje vybrané pasáže ze znaleckých posudků, které vyznívají v jeho prospěch. Soudy se podle něj se závěry znaleckých posudků dostatečně nevypořádaly. Znalecký posudek MUDr. Schnellera považuje obviněný za nepřesvědčivý, zavádějící a nepřípustný, a zpochybňuje okolnosti jeho vzniku. Ze znaleckých posudků podle obviněného vyplývají rozpory, které nelze odstranit pouhým vyhodnocením výpovědí svědků. Znalec MUDr. Freiwald dne 7. 6. 2018 u hlavního líčení vypověděl (viz strana 5 protokolu), že zranění obviněného nemohla vzniknout způsobem, jak je popisuje poškozený, ale jsou výsledkem několika inzultů.
13. Obviněný se domnívá, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu křivého obvinění dle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, jelikož skutek popsaný ve výrokové části, zejména část týkající se „obrany“ poškozeného, resp. skutkový stav zjištěný odvolacím soudem je v rozporu s provedenými důkazy. Kromě toho odvolací soud předjímá rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího o přestupku obviněného. V této souvislosti je nutné odkázat na argumentaci dovolacího soudu z rozhodnutí ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 Tdo 1017/2020, kdy tento konstatoval, že pokud nebyl ze strany obviněného spáchán přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže obstát ani právní kvalifikace zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku.
14. Jednání poškozeného v žádném případě nemohlo naplňovat zákonné podmínky nutné obrany, a to i vzhledem k časové prodlevě jeho útoku směřujícímu k úmyslnému následnému způsobení závažného zranění obviněnému, když nepoměr mezi intenzitou a následkem prvotního útoku a nepřiměřenou mírou zpětné reakce poškozeného P. N. byl naprosto nepřiměřený. Této skutečnosti si byl poškozený dobře vědomý, přičemž jako služebně činný policista Policie ČR s dlouholetou praxí, vyškolený a obeznámený s praktickými služebními zákroky, musel vědět, že jeho jednání neskončí bez následku.
15. K subjektivní stránce přečinu křivého obvinění obviněný uvádí, že je velmi důležité oddělit povědomí pachatele o nepravdivosti jím vzneseného obvinění a úmysl přivodit někomu trestní stíhání. Obviněný objektivně utrpěl mnohočetná zranění, která dle závěrů znaleckého posudku byla způsobena opakovanými inzulty, kdy svědci uvedli, že museli poškozeného od obviněného otrhávat. Obyčejným pádem tato zranění způsobena nemohla být a jiný mechanismus vzniku zranění popsán nebyl. Nikdo jiný než poškozený přitom obviněného neinzultoval. Pokud tedy obviněný označil poškozeného za osobu, která mu tato zranění způsobila, nemohl lživě tvrdit skutečnosti o vzniku zranění.
16. Obviněný poukazuje na to, že poškozený se bezdůvodně (jelikož již na něm nebyl služebně zařazen) a zřejmě účelově s cílem zjištění dalších neveřejných informací dostavil dne 14. 3. 2016 na Obvodní oddělení Policie ČR do XY, a že obviněný až na základě tohoto zjištění se rozhodl podat trestní oznámení, jelikož se obával, že poškozený proti němu podniká kroky, které jsou v rozporu se zákonem v úmyslu vyvinit se z případných následků za způsobené zranění. Touto skutečností se přitom podle obviněného soudy vůbec nezabývaly. Nenaplnění subjektivní stránky podle něj potvrdil i svědek K., který vypověděl, že první úder vedl poškozený vůči obviněnému a ne naopak. Obviněný poukazuje i na dlouhodobou averzi poškozeného vůči jeho osobě.
17. Obviněný následně ve svém dovolání polemizuje s dalšími skutkovými okolnostmi, k nimž na základě provedeného dokazování soudy došly, a cituje vybrané pasáže svědeckých výpovědí svědčících v jeho prospěch. Uvádí, že trval na provedení rekonstrukce podle §104d tr. ř. a provedení prověrky podle §104e tr. ř.
18. Obviněný poukazuje na podle něj extrémní rozpory ve výpovědích svědků a neprovedené důkazy. Namítá nevěrohodnost některých svědků a rozpory v jednotlivých výpovědích. Z osmi svědků, pouze dva popisují děj, jak jej převzal odvolací soud, kdy výpověď jednoho svědka je vyvrácena výpovědí dalšího svědka. Obviněný kritizuje, že nalézací soud umožnil na návrh státní zástupkyně opětovný výslech svědka K., přičemž k tomuto nebyl žádný zákonný důvod. I tato pochybení vedou podle obviněného k výslednému nesprávnému posouzení naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzených přečinů.
19. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a rozsudek mu předcházející a aby obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k dalšímu řízení.
20. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám.
21. Státní zástupce uvádí, že dovolatel sice formálně zpochybňuje existenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a ve vztahu k subjektivní stránce uvádí některé v obecné rovině správné výklady, fakticky však nevznáší žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad zákonných znaků uvedeného trestného činu a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní verzi skutkového děje, podle které se konflikt mezi dovolatelem a poškozeným N. odehrál jinak, než jak je popsán v tzv. skutkové větě. Námitky dovolatele tedy primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
22. Nejvyšší soud v reakci na námitky obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 22. 10. 2020 sp. zn. 3 Tdo 1017/2020 existenci tzv. extrémního rozporu neshledal. Konstatoval, že obviněný se domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, a uvedl, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jak ve věci provedené důkazy hodnotily, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (bod 39. odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu). Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by důkazní řízení trpělo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech (bod 40 a násl. odůvodnění rozhodnutí).
23. Protože skutková zjištění v předmětné trestní věci nedoznala v řízení následujícím po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žádných změn, lze na výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu v celém rozsahu odkázat. Skutkové námitky obviněného K. svým obsahem fakticky nepřípustně směřují proti dřívějšímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265n tr. ř.) a v žádném případě nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu ve vztahu ke skutkovým zjištěním.
24. Pokud se týká právní kvalifikace skutků, dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že skutek původně kvalifikovaný jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku skutkovou podstatu tohoto přečinu nenaplňuje. Výrok o vině přečinem křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku však zrušil pouze proto, že vzhledem k závěru výše uvedenému nebylo možno jednání obviněného posoudit též podle §345 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, tj. tak, že spáchal takový čin v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, jinak k použité právní kvalifikaci Nejvyšší soud nevznesl žádné námitky. Protože ani v nově podaném dovolání podatel žádné relevantní hmotněprávní námitky nevznáší, konstatuje státní zástupce, že skutek v podobě vymezené v odsuzujících soudních rozhodnutích vykazuje všechny formální znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
25. Pod deklarovaný dovolací důvod lze formálně podřadit námitku, podle které
i v případě správnosti skutkových zjištění by dovolatele nebylo možno trestně postihnout s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však dovolatel uplatňuje nekonkrétně, a navíc poněkud rozporně. O aplikaci zásady subsidiarity trestní represe totiž lze uvažovat až poté, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Dovolatel při tom naplnění objektivních i subjektivních znaků přečinu podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku setrvale odmítá. Státní zástupce konstatuje, že v předmětné trestní věci nejsou dány žádné okolnosti, pro které by skutek neměl dosahovat společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů přečinu křivého obvinění spáchaného v kvalifikované skutkové podstatě podle §354 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí (zejména bod 63. – 64. odůvodnění rozhodnutí).
26. Státní zástupce uzavírá, že dovolací námitky obviněného z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Navrhuje, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasí i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
28. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
30. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu (k problematice extrémního rozporu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05) – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
34. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
35. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí proti výroku o vině. Velká část argumentace obviněného představuje opakování obhajoby, kterou již obviněný uplatnil v řízení před nalézacím soudem, resp. ve svém odvolání, případně také ve svém předchozím dovolání. Jak zdejší soud opakovaně judikoval, pokud je dovolání obviněného založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nelze přehlédnout také to, že se jedná již o druhé dovolání obviněného v této věci, kdy předchozímu dovolání bylo sice vyhověno, ale v části týkající se skutku ad 2) jej Nejvyšší soud zrušil jen proto, že právní hodnocení úzce navazovalo na právní hodnocení skutku ad 1), které neobstálo. Ostatním (nyní opět uplatněným) dovolacím námitkám Nejvyšší soud nepřisvědčil.
36. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska práva procesního. Na základě tohoto dovolacího důvodu proto může Nejvyšší soud přezkoumávat toliko otázky hmotněprávní, ne však již otázky procesněprávní. Zejména tak v jeho rámci proto nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jak již bylo konstatováno výše, dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou dovolatel.
37. Ačkoliv formálně argumentace obviněného směřuje proti nenaplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. c) tr. ř., podstatou jeho argumentace je předkládání alternativní skutkové verze, a polemika s hodnocením důkazů, které provedl nalézací, resp. odvolací soud.
38. Pokud Nejvyšší soud konfrontuje dovolací argumentaci obviněného a její podobu se shora uvedenými východisky, pak je výsledkem závěr, že obsahem dovolání obviněného jsou právě takové námitky, které pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Je tomu tak proto, že obviněný ve své podstatě (a bez jakéhokoliv zastírání) zpochybňuje jednak rozsah dokazování z pohledu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., jednak způsob hodnocení provedených důkazů soudy a jejich soulad s výslednými skutkovými zjištěními, tedy rozporuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že takto pojatou dovolací argumentací se obviněný snaží, aby Nejvyšší soud znovu hodnotil provedené důkazy a skutkové závěry tak, aby vyznívaly ve prospěch obviněného, což by podle jeho názoru mělo vést k tomu, aby byl zproštěn obžaloby a vyhnul se tak uložení trestu odnětí svobody. Tímto přístupem se však dostává do rozporu se základními a stěžejních pravidly trestního řízení, tedy že důkazy hodnotí a skutková zjištění činí zásadně nalézací soud, potažmo při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. ř. odvolací soud, nikoli však obviněný (či státní zástupce).
39. Do skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
40. Je skutečností opakovaně připuštěnou v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vycházející z náhledu Ústavního soudu na rozsah dovolacího přezkumu, že v rámci tohoto přezkumu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zásah do skutkových zjištění možný v případě některých vad důkazního řízení, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jedná se jednak o tzv. opomenuté důkazy , kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tedy pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování a dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení (případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry učiněnými soudy). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
41. Zásahu do skutkových zjištění se obviněný dovolává jednak z titulu extrémního nesouladu, jednak z titulu opomenutých důkazů. Nejvyšší soud došel k závěru, že žádná z dovolacích námitek obviněného zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění neodůvodňuje.
42. V obecné rovině Nejvyšší soud konstatuje, že dokazování před nalézacím soudem bylo provedeno zcela v souladu s citovanými ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Rozsudek nalézacího soudu je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací tento rozsudek řádně přezkoumal a vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného.
43. K námitce obviněného, že soud odmítl provést rekonstrukci podle §104d tr. ř. a prověrku podle §104e tr. ř a jejich neprovedení nijak neodůvodnil, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil už ve svém odvolání a s níž se odvolací soud již vypořádal, konkrétně v bodě 13. odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedl, že nalézací soud sice skutečně opomněl v odůvodnění svého rozhodnutí zmínit zamítnuté návrhy obhajoby na doplnění dokazování, není však pravdou, že by se jimi nezabýval vůbec, když u hlavního líčení se vyjádřil, proč nebude provádět další dokazování. O opomenutý důkaz ve smyslu shora citované judikatury se tedy nejedná.
44. Kromě toho je Nejvyšší soud stejně jako nalézací a odvolací soud přesvědčen, že rekonstrukce či prověrka by byly nadbytečné, když dosud provedené dokazování poskytovalo dostatečný podklad k tomu, aby bylo možno rozhodnout o naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění. Nejvyšší soud na tomto místě znovu připomíná, že vedení řízení a rozsah dokazování je plně v dispozici předsedy senátu, resp. samosoudce nalézacího soudu. Jakkoliv tedy v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu výslovné odůvodnění neprovedení dalších důkazů chybí, odvolací soud toto drobné pochybení nalézacího soudu napravil a v kontextu shora uvedeného se nejednalo o porušení práva na spravedlivý proces, které by svou intenzitou vyžadovalo zásah dovolacího soudu.
45. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01).
46. Pokud jde o namítaný extrémní rozpor, pak mimo uplatněný dovolací důvod stojí námitka extrémních rozporů ve výpovědích svědků a nevěrohodnost některých z nich. Situace, kdy od různých svědků zaznívají různé skutkové verze, je v trestním řízení zcela běžná, a je úkolem nalézacího, resp. odvolacího soudu, aby v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů provedené důkazy řádně zhodnotily. Rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, byť by byly extrémní, nelze zaměňovat s extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, a žádat z tohoto důvodu zásah Nejvyššího soudu, o což se pokouší obviněný.
47. Většina výpovědí svědků se v otázkách, které jsou relevantní pro naplnění skutkové podstaty přečinu křivého obvinění, shodují – tedy zejména v otázkách kdo potyčku vyprovokoval, jak potyčka probíhala, jak dlouho trvala a zejména, že v žádném případě neproběhla tak, jak v trestním oznámení a následném podání vysvětlení popsal obviněný. Hodnocení důkazů, které nalézací soud provedl v bodech 23. – 24. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, je přesvědčivé. Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která nalézací a odvolací soud učinily, natož aby se jednalo o rozpor extrémní.
48. Obviněný správně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která požaduje zvýšený standard odůvodnění v případech „tvrzení proti tvrzení“. Nejvyšší soud jednak neshledává tuto trestní věc jako věc, která by se nacházela v uvedené rovině, jednak v tomto ohledu shledává odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů jako dostatečné, přesvědčivé a vyčerpávající. Krom toho Nejvyšší soud poukazuje na bod 10. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud správně konstatuje to nejpodstatnější – že žádný ze svědků nepotvrdil verzi obviněného.
49. Ryze skutkovou námitkou je námitka, že svědek K. (Nejvyšší soud podotýká, že jako jediný) vypověděl, že první úder vedl poškozený vůči obviněnému a ne naopak. Krom toho, i tento svědek následně svou výpověď upravil v neprospěch obviněného.
50. Mimo uplatněný dovolací důvod stojí také námitka, že nalézací soud umožnil na návrh státní zástupkyně opětovný výslech svědka K., přičemž k tomuto nebyl žádný zákonný důvod, která je i věcně neopodstatněná. Obviněný se dovolává neexistence zákonných důvodů pro opakování svědecké výpovědi. Nejvyšší soud konstatuje, že vedení trestního řízení včetně dokazování před nalézacím, resp. odvolacím soudem přísluší předsedovi senátu, příp. samosoudci, přičemž zákon opakovaný výslech svědka (až na specifické výjimky) nezakazuje. Nejvyšší soud tedy neshledal v postupu nalézacího soudu žádné pochybení.
51. Naráží-li obviněný na skutečnost, že svědek K. oproti svému výslechu v přípravném řízení změnil výpověď, pak Nejvyšší soud uvádí, že této skutečnosti si nepochybně byl vědom již nalézací soud, který svědka K. vyslechl opakovaně a zabýval se (opakovaným výslechem), proč tento svědek svou výpověď změnil, tak i důvodům této změny. Jak následně konstatoval odvolací soud v bodě 10. odůvodnění napadeného rozsudku, svědek K. důvody pro změnu své výpovědi vysvětlil a vyloučil jakýkoliv nátlak ze strany poškozeného či obviněného. Pokud současně výpověď uvedeného svědka není jediným usvědčujícím důkazem, pak mohl Nejvyšší soud konstatovat, že tímto způsobem (rozporem ve výpovědi svědka) nedošlo k žádnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces, natož porušení natolik závažného (extrémního), aby vyžadovalo zásah Nejvyššího soudu.
52. Obviněný namítá, že odvolací soud předjímá rozhodnutí správního orgánu rozhodujícího o přestupku obviněného, kdy o vině obviněného nebylo doposud rozhodnuto, když zároveň i jednání poškozeného může být shledáno jako jednání porušující právní normy přestupkového práva. Tato argumentace však svědčí o naprostém nepochopení toho, co je obviněnému kladeno za vinu. Předmětem probíhajícího trestního řízení již není přečin výtržnictví (v této části již byl skutek postoupen do přestupkového řízení), nýbrž přečin křivého obvinění. Ten spočívá v jednání vymezeném ve skutkové větě ad 2) odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu a právně kvalifikovaném ve smyslu §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. ř. tak, že obviněný lživě obvinil poškozeného z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, přičemž čin spáchal v úmyslu poškozeného vážně poškodit v zaměstnání. Pro naplnění této skutkové podstaty je výsledek obou přestupkových řízení zcela irelevantní. Ze stejných důvodů jsou irelevantní i námitky obviněného, že jednání poškozeného nemohlo naplňovat zákonné podmínky nutné obrany, že se soudy dostatečně nevypořádaly se závěry znaleckých posudků, kritika okolností vzniku jednoho z posudků, a konečně námitka, že se soudy nevypořádaly s argumentem, že se poškozený bezdůvodně dostavil na Obvodní oddělení Policie ČR do XY, kde chtěl – podle názoru obviněného – ovlivňovat svědky.
53. Nepřiléhavý je také odkaz obviněného na argumentaci dovolacího soudu z rozhodnutí ze dne 22. 10. 2020, č. j. 3 Tdo 1017/2020, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že pokud nebyl ze strany obviněného spáchán přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nemůže obstát ani právní kvalifikace zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud takto ve svém kasačním rozhodnutí upozornil, že nebude-li možno skutek ad 1) kvalifikovat jako přečin výtržnictví, nemůže obstát ani právní kvalifikace nyní projednávaného skutku ad 2) v jeho kvalifikované skutkové podstatě zahrnující §345 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť již nebude možno říci, že obviněný se dopustil křivého obvinění v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin. Odvolací soud však na tuto skutečnost ve svém novém – nyní napadeném rozhodnutí zareagoval a skutek ad 2) nově kvalifikuje jen jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. S touto právní kvalifikací skutku ad 2) se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
54. Opakovaná a zároveň nedůvodná je i námitka obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění. Obviněný totiž tuto námitku pojal tak, že se v jejím rámci snaží soud znovu přesvědčit, že se skutkový děj odehrál jinak – jde tedy o nepřípustnou námitku skutkové povahy. Kromě toho se s námitkou obviněného týkající se nenaplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění vypořádal již odvolací soud (bod 16. odůvodnění).
55. Jedinou námitkou, která je v obecné rovině podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, je otázka aplikace zásady subsidiarity trestní represe. S touto námitkou obviněného se však Nejvyšší soud obsáhle vypořádal již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, konkrétně v bodech 58. až 64. Vzhledem k tomu, že obviněný ve vztahu k této námitce nepřináší žádnou novou argumentaci, nadále na zásadu subsidiarity trestní represe odkazuje jen v obecné rovině a navíc tak v kontextu ostatních argumentů činí vnitřně rozporně, Nejvyšší soud setrvává na svém stanovisku a plně odkazuje na své předchozí kasační rozhodnutí. Námitku obviněného dovolávající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe je tak třeba i napodruhé označit jako zjevně neopodstatněnou.
56. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že většina argumentace obviněného stojí mimo uplatněný dovolací důvod. Jedinou formálně projednatelnou námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
57. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
58. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracoval:
JUDr. Aleš Kolář