ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1040.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1040/2020-597
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) E. N. , identifikační číslo osoby XY, notářce, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Luďkem Neumanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Italská 656/9, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované 2) Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, identifikační číslo osoby 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení 14 317 081,08 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 70/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2019, č. j. 28 Co 176/2019-530, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 935,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 15 000 000 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu. Nesprávný úřední postup žalované 1) dovozoval žalobce z pochybení notářského kandidáta R. D., který vypracoval jménem notáře . V. P. notářský zápis, jehož předmětem byla dohoda o svolení k přímé vykonatelnosti nároků žalobce za vydlužitelem O. U., budou-li splněny podmínky uvedené v notářském zápisu. Notářský kandidát při sepisu notářského zápisu a při jeho podpisu ověřil totožnost účastníků na základě předložených občanských průkazů, přičemž totožnost vydlužitele byla ověřena na základě falzifikátu občanského průkazu. Další nesprávný úřední postup spatřoval žalobce v pochybení žalované 2), jejíž notářská tajemnice při úředním ověřování podpisu vydlužitele na smlouvě o zápůjčce a smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem taktéž neodhalila, že jí byl předložen falzifikát občanského průkazu. Vydlužitel O. U. byl následně ztotožněn jako F. S. a trestní řízení proti němu bylo vedeno Městským soudem v Praze pod sp. zn. 2 T 15/2015. Na základě jeho rozsudku ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 T 15/2015-1621, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 To 50/2017-1824, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 7 Tdo 353/2018-49, o odmítnutí dovolání, byl F. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu a padělání a pozměnění veřejné listiny a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, se zařazením do věznice s ostrahou, byl mu uložen trest zákazu činnosti ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu 4 let a byla mu uložena povinnost k náhradě způsobené škody poškozenému M. P. ve výši 15 000 000 Kč.
Na ústním jednání konaném dne 12. 4. 2018 bylo řízení co do částky 682 918,92 Kč zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2018, č. j. 19 C 70/2016-433, zamítl žalobu, aby byly žalované 1) a 2) povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 14 317 081,08 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 6 000 Kč (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 5 400 Kč (výrok III), uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 682 217 Kč (výrok IV) a konečně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu ve výši 1 293 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované 2) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III) a konečně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 126 296 Kč (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Otázka vázanosti civilních soudů závěrem o vzniku škody poškozenému (nyní žalobci) učiněným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 T 15/2015-1621, jímž byla obviněnému F. S. uložena povinnost nahradit škodu poškozenému ve výši 15 000 000 Kč, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolací soud rovněž neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Ustálená judikatura soudů z hlediska aplikace §135 odst. 1 o. s. ř. dovodila, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o narušení chráněných společenských vztahů a o vzniku určité újmy, kterou v případě některých trestných činů představuje škoda na majetku, případně nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí (např. při ublížení na zdraví), jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou. Nelze tedy ztotožňovat rozhodnutí o spáchání trestného činu vždy jen se závěrem o protiprávním jednání (srov. závěry Stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 22/1979). Tato interpretace byla shledána ústavně konformní nálezem ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09 (na nějž odkázal též odvolací soud), v němž Ústavní soud uvedl, že „...bude-li proto kupř. žaloba o náhradu škody směřovat proti žalovanému, který byl již pravomocně shledán vinným v trestním řízení, bude pro civilní řízení závazně určena otázka zaviněného protiprávního jednání žalovaného, případně též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou, pokud byly i tyto okolnosti znakem skutkové podstaty trestného činu. Vůči třetím osobám, které neměly možnost v trestním řízení skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy, se vázanost civilního soudu trestním rozsudkem neuplatní, a není tedy vyloučeno provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci.“
Výrokem trestního rozsudku o náhradě škody není soud sice v občanském soudním řízení vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř., ale pravomocné přisouzení nároku na náhradu škody v adhézním řízení brání projednání stejné věci v občanském soudním řízení v tom rozsahu, v jakém bylo o náhradě škody rozhodnuto (§159 odst. 3, resp. nyní §159 a odst. 5 o. s. ř., srov. např. R 22/ 1979 ). V tomto případě byl proto rozsah vázanosti civilního soudu výše uvedeným trestním rozhodnutím limitován osobou, jež svým jednáním založila svou trestněprávní odpovědnost (a touto osobou byl F. S., který od žalobce podvodem vylákal částku 15 000 000 Kč) a dále spáchaným trestným činem z hlediska znaků příslušné skutkové podstaty [v tomto případě trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, alinea 1, odst. 3 písm. c), d) téhož zákona].
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že soudy tvrzená simulace právního jednání neměla být předmětem řízení vzhledem k trestnímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 2 T 15/2015-1621, a jeho závaznosti ve smyslu §135 o. s. ř. Závěr o simulaci právního jednání nemá dle dovolatele oporu v konstantní judikatuře dovolacího soudu představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2732/2017 (správně 30 Cdo 2737/2017; poznámka dovolacího soudu) a ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003. Ovšem právě v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že soud prvního stupně má na podkladě žalobního tvrzení povinnost posoudit i okolnosti, při jejichž naplnění by bylo nutno konstatovat, že předmětný právní úkon je simulovaný, a tedy ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, absolutně neplatný, přičemž tvrzení o simulovaném právním úkonu, při jejichž prokázání by soud musel dospět k závěru o absolutní neplatnosti příslušného právního úkonu, musí podat účastník, jenž takovou neplatnost dovozuje, ledaže by takové okolnosti vyvstaly v průběhu řízení a soud se jimi z moci úřední musel zabývat. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, na nějž dovolatel rovněž odkázal, dále vyplývá, že i když platné právo neřeší rozpory ve skutečné a projevené vůli mezi více osobami, vytvářejícími vůli právnické osoby, je třeba v zájmu ochrany právní jistoty v občanskoprávním styku a dobré víry třetích osob, jakož i vzhledem k ochraně zájmů právnické osoby, jejíž vůle je vytvářena, dát přednost vůli projevené více osobami oprávněnými tuto vůli vytvářet před navenek neprojeveným nedostatkem vůle (resp. vnitřní výhradou týkající se následné realizace některých práv a povinností ze zamýšleného úkonu) jedné z těchto osob. Proto závěr o tom, že zmíněná společnost neměla vůli úkon uzavřít, by bylo možno přijmout jen v případě, že by tuto vůli neměla žádná z osob ji vytvářejících.
V poměrech nyní řešené věci je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i soud odvolací, podstatné, že R. H., kamarád žalobce, na jehož žádost žalobce smlouvu o úvěru uzavřel, byl v době uzavření smlouvy o úvěru (duben 2014) statutárním zástupcem společnosti XY, a tedy i jediným oprávněným jménem společnosti jednat. Skutečným účelem úvěrové smlouvy uzavřené mezi XY, a žalobcem bylo poskytnout finanční prostředky přímo třetí osobě (vydlužiteli) a vyhnout se tak ustanovením o ochraně spotřebitele, což však neodpovídá účelu použití úvěru sjednanému ve smlouvě. Žalobce pak s poskytnutím úvěru pro své potřeby vůbec nepočítal a očekával pouze provizi. Úvěr ze smlouvy by pak splácel až poté, co by mu peníze vracel vydlužitel. Finanční prostředky navíc na účet žalobce uvedený ve smlouvě vůbec nešly a společnost XY, po žalobci předmětné finanční prostředky dosud nevymáhá. Z uvedeného tak vyplývá, že pohledávce žalobce (za dlužníkem F. S.), v níž žalobce (z důvodu její nevymahatelnosti) spatřuje svoji škodu, odpovídá závazek žalobce (u věřitele XY), přičemž splatnost uvedeného závazku žalobce je podmíněna předchozím plněním dlužníka žalobce. Ani dovolacímu soudu tak není zřejmé, v čem by měla spočívat majetková újma žalobce.
V kontextu výše uvedeného tak není závěr odvolacího soudu, že žalobce v řízení vznik škody (představované podle žaloby částkou 15 000 000 Kč fakticky vyplacenou dlužníkovi) neprokázal, a proto nemůže být jeho žaloba úspěšná, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť vznik škody na straně poškozeného je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle hmotného práva a na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněný pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedený závěr sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, a proto ani žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To v důsledku činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017). Dovolací soud se s ohledem na právě uvedené již nezabýval předpoklady přípustnosti dovolání, týkajícími se právního posouzení pasivní legitimace žalované 1) a povinnostmi notáře při ověřování podpisu. Ani jejich odlišné vyřešení by se totiž nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované 1) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Žalobce je dále povinen k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejší účastnici v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, a to ve výši sazby odměny za jeden úkon právní služby podle §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 50 060 Kč, paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) této žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu