ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1291.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1291/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. K. , nar. XY, bytem XY, Chorvatsko, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o náhradu újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 193/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2020, č. j. 11 Co 113/2020-176, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 16 C 193/2018-129, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 15 905 430 Kč s příslušenstvím (výrok I), konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces v řízení vedeném žalovanou na podkladě žádosti žalobce ze dne 17. 8. 2015 o přiznání příspěvku na péči (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu částky 15 837 170 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbylém rozsahu výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 68 260 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se svou žalobou a jejími dodatky domáhal zaplacení částky 171 600 Kč z titulu náhrady majetkové újmy, zaplacení částky 10 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy a dále zaplacení částek 115 470 Kč a 153 960 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu za průtahy ve správním řízení o přiznání příspěvku na péči (řízení vedeno u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě pod č. j. 20204/2016/OPA). Rovněž se žalobce domáhal přiznání odškodnění „sekundární poškozené“ (tj. jeho matky), kdy požadoval, aby jeho matce byla přiznána částka 464 400 Kč představující náklady jí vzniklé za péčí a částka 5 000 000 Kč představující odškodnění za její duševní útrapy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) pro čtyři nároky, tj. zaplacení částky 171 600 Kč z titulu náhrady majetkové újmy, částky 10 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, částky 464 400 Kč představující náklady vzniklé matce žalobce a částky 5 000 000 Kč představující odškodnění za její duševní útrapy. Byť žalobce v dovolání uvádí, že dovolání „má smysl pouze co do částek 115 470 Kč a 153 960 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu“, předmětem dovolacího přezkumu učinil celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, aniž by pro zbylé nároky vymezil jakoukoliv právní otázku. Dovolací soud je přitom vázán tím, pro kterou právní otázku se dovolatel přezkumu napadeného rozhodnutí domáhá (§242 odst. 3 o. s. ř.) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2106/2020). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Žalobce neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro otázku posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení ve vztahu k počtu instancí, jež se na něm podílely. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyšší soud proto k němu v dané otázce nemohl přihlížet.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Při řešení otázky stanovení výše základní částky přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že tato částka činí 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, v prvních dvou letech snížená na polovinu (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Výchozí částka pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15 000 Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení, neodchyluje se jeho posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Námitky proti výši přiznaného zadostiučinění, stanovení výchozí částky, ani rozsahu zvýšení odškodnění ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci nejsou proto způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ani při posuzování otázky kritéria složitosti řízení ve vztahu k existenci mezinárodního prvku se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu [srov. část IV písm. a) Stanoviska] a jím uplatněná námitka proto nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu