ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1575.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1575/2020-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně L. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, IČ: 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 499 648 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 169/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2019, č. j. 14 Co 341/2019-421, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 122/2015 (dále jen „předmětné trestní řízení“). Žalovaná částka sestávala z nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši 72 000 Kč, nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vykázáním z obydlí v období od 30. 1. 2015 do 9. 2. 2015 ve výši 20 000 Kč, nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na náhradní bydlení v období od 30. 1. 2015 do 9. 2. 2015 ve výši 12 556 Kč, nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vykonanou vazbou v období od 26. 5. 2015 do 24. 8. 2015 ve výši 63 700 Kč, nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou předběžným opatřením v podobě zákazu styku s rodiči, zákazu vstupu do obydlí a dohledem probačního úředníka ve výši 140 000 Kč, nároku na náhradu nákladů za náhradní bydlení v období trvání zákazu zdržování se v místě svého bydliště ve výši 173 828 Kč, nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 16 088 Kč a nároku na náhradu nákladů za dosílku pošty ve výši 2 184 Kč.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2019, č. j. 29 C 169/2017-374, bylo připuštěno rozšíření žaloby o 8,05% úrok z prodlení ročně z částky 485 364 Kč od 4. 8. 2017 do zaplacení a 8,5% úrok z prodlení ročně z částky 14 284 Kč od 28. 1. 2018 do zaplacení (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 59 346 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 58 436 Kč od 4. 8. 2017 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 910 Kč od 28. 1. 2018 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), žaloba na zaplacení částky ve výši 440 302 Kč s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 426 928 Kč od 4. 8. 2017 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení ročně z částky 13 274 Kč od 28. 1. 2018 do zaplacení byla zamítnuta (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Dovoláním napadeným rozhodnutím byl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. – IV. potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Policií ČR byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci žalobkyně, která se měla dopustit přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí; Policie ČR přistoupila k vykázání žalobkyně ze společného obydlí na dobu 10 dnů. Proti tomuto podala žalobkyně námitky, které byly přezkoumány Krajským ředitelstvím Policie ČR se závěrem, že zákonné podmínky k vykázání žalobkyně byly splněny a důvody k ukončení vykázání nebyly shledány. Dne 26. 5. 2015 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měla dopustit tím, že v přesně nezjištěné době psychicky a fyzicky týrala své rodiče v jejich společném obydlí. Žalobkyně byla vzata do vazby, kde strávila celkem 91 dnů; po propuštění z vazby jí byl uložen dohled probačního úředníka a předběžná opatření spočívající v zákazu styku s poškozenými a zákazu vstupu do jejich obydlí. Následně byla podána obžaloba pro shora uvedené jednání žalobkyně. Soudem prvního stupně byl vydán odsuzující rozsudek, který byl k odvolání žalobkyně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dne 13. 4. 2016 bylo předběžné opatření spočívající v nemožnosti žalobkyně stýkat se se svými rodiči a v zákazu vstupu do jejich obydlí usnesením zrušeno. Dne 30. 5. 2016 byl soudem prvního stupně vyhlášen rozsudek (právní moc dne 4. 8. 2016), kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, a dále bylo vydáno usnesení o zrušení dohledu probačního úředníka.
Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalobkyni vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání nemajetková újma, která odůvodňuje poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě. Žalovaná žalobkyni z uvedeného titulu vyplatila částku 28 000 Kč, kterou jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shledali jako částku zcela adekvátní. Odvolací soud potvrdil úvahy soudu prvního stupně při stanovení formy a výše zadostiučinění, když zohlednil kritérium povahy trestní věci, hrozbu nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí dvou až osmi let, kritérium délky trvání trestního stíhání, dopadů do osobnostní sféry žalobkyně a problematické vztahy v rodině, o kterých vypovídaly mj. četné výjezdy Policie ČR. Odvolací soud dále při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání zohlednil i vydání usnesení o dohledu probačního úředníka a uložení předběžného opatření o zákazu styku s poškozenými a zákazu vstupu do obydlí poškozených, ačkoliv nebylo pro nezákonnost zrušeno, jedná se však o opatření nahrazující vazbu, které zasahuje do práv a svobod, které je nutno při určení výše zadostiučinění zohlednit, a naopak odmítl důvodnost poskytnutí zadostiučinění z titulu vydání usnesení o dohledu probačního úředníka a uložení předběžného opatření o zákazu styku s poškozenými a zákazu vstupu do obydlí poškozených jako samostatného nároku ve formě odškodnění za každý den trvání, jak požadovala žalobkyně.
Po právní stránce co do poskytnutí zadostiučinění za vykonanou vazbu dospěl odvolací soud ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že částka 1 300 Kč za jeden den trvání vazby, která byla žalobkyni žalovanou již vyplacena, je v daném případě zcela přiměřená a není důvod přiznat žalobkyni částku vyšší. Při stanovení přiměřené výše zadostiučinění za vazbu byla zohledněna povaha trestní věci, délka omezení osobní svobody, následky v osobnostní sféře žalobkyně. Zároveň bylo zohledněno, že nedošlo k zásahu do profesní sféry žalobkyně, žalobkyně netvrdila zásah do společenské pověsti a po propuštění z vazby se psychický stav žalobkyně nezhoršil oproti stavu před vzetím do vazby natolik, aby vyhledala odbornou pomoc bezprostředně po propuštění z vazby.
Odvolací soud dále potvrdil závěr soudu prvního stupně, že náklady vzniklé v době trvání zákazu vstupu do obydlí (nájem od září 2015 do ledna 2016, provizi za zprostředkování nájmu a kauci), které hradili rodiče žalobkyně ze svých prostředků, nejsou škodou vzniklou žalobkyni, neboť v její majetkové sféře nedošlo ke zmenšení existujícího majetku. Stejně tak shledal odvolací soud nedůvodným požadavek žalobkyně na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na bydlení po zrušení zákazu vstupu do obydlí, nákladů spojených se stěhováním do jiného bytu po zrušení zákazu vstupu do obydlí a nákladů na dosílku pošty na adresu, na níž žalobkyně ani před uložením předběžného opatření žalobkyně nebydlela, a to z důvodu absence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a vydáním předběžného opatření jako jednoho z elementárních předpokladů vzniku odpovědnosti žalované.
Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu a na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku vykázání z obydlí, není důvodný. Odvolací soud vyšel z předpokladu, že vykázání dle §44 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“) je faktickým pokynem, nikoli rozhodnutím, a proto z hlediska zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); (dále jen „OdpŠk“), nepřichází v úvahu odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§8 odst. 1 OdpŠk), kterou žalobkyně chybně odvozovala z nezákonného trestního stíhání, ale pouze odpovědnost státu za újmu způsobenou případným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 OdpŠk), který by v poměrech dané věci znamenal jednání policisty v rozporu s pravidly stanovenými §44 zákona o Policii ČR. Odvolací soud tak potvrdil závěr soudu prvního stupně ohledně neexistence odpovědnostního titulu jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti žalované dle OdpŠk a uzavřel, že žalobkyně nemá na náhradu škody a poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu za vykázání z obydlí dle §44 zákona o Policii ČR nárok.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, když jako adekvátní výši odškodnění za nezákonné trestní stíhání shledal částku 28 000 Kč, nikoli částku vyšší;
b) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda z nezákonnosti trestního stíhání lze dovodit bez dalšího i nezákonnost (nesprávnost) vykázání z obydlí dle §44 zákona o Policii ČR, resp. zda náhrada škody a nemajetkové újmy způsobené vykázáním z obydlí dle §44 zákona o Policii ČR může být posouzena jako součást náhrady škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když neprovedl srovnání posuzovaného případu s jinými případy při určení adekvátní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby;
d) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, jakou výši (denních) náhrad lze považovat za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného předběžného opatření;
e) Odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky, která nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena, a to, zda je účastníkem odpovědnostního vztahu také ten, kdo poškozenému poskytl peněžní prostředky.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Námitka dovolatelky shora uvedená pod písmenem a), dle které se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, když jako adekvátní výši odškodnění za nezákonné trestní stíhání shledal částku 28 000 Kč, nikoli částku vyšší, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury neodchýlil.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě dovolatelky není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolatelka v souvislosti s nesouhlasem se závěrem odvolacího soudu ohledně adekvátnosti výše poskytnutého přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím kritizuje postup odvolacího soudu, který však v souladu s dovolatelkou předestřenou judikaturou Ústavního soudu přihlédl ke konkrétním okolnostem daného případu, a to ke vztahům v rodině, které dle skutkových zjištění označil za „problematické“ či „patologické“. Dovolatelka konstruuje své právní posouzení na odlišném skutkovém zjištění než odvolací soud, a její námitka v tomto směru nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Domnívá-li se dovolatelka, že jí předestřená otázka shora uvedená pod písm. b), zda z nezákonnosti trestního stíhání lze dovodit bez dalšího i nezákonnost (nesprávnost) vykázání z obydlí dle §44 zákona o Policii ČR, nebyla doposud v praxi dovolacího soudu řešena, pak je tento názor mylný.
Jádrem předestřené námitky je totiž otázka, zda z nezákonnosti trestního stíhání lze dovodit nezákonnost dalších rozhodnutí vydaných v trestním řízení nebo nesprávnost postupů orgánů činných v trestním řízení, která v praxi dovolacího soudu již řešena byla. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, vyslovil obecný závěr, že „pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny“ (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, a plenární nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10). V souvislosti s právě uvedeným je však nutno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016, ve kterém byl výše uvedený obecný závěr Ústavního soudu podroben detailní analýze se závěrem, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost všech postupů orgánů činných v trestním řízení, ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání, neboť opačný závěr by ve svém důsledku znamenal, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, byly nezákonné např. veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinnosti svědka či znalce by nebylo možno spojovat žádné důsledky apod. Takové důsledky by mohly vést až ke zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, což nepochybně nebyl záměr, který by citovaný nález Ústavního soudu sledoval. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 970/2020, k výše uvedeným závěrům dodal, že nepochybně dopadají i na část trestního řízení před zahájením trestního stíhání.
Nelze pochybovat o tom, že výše uvedené závěry je možné vztáhnout konkrétně i na institut vykázání z obydlí dle §44 zákona o Policii ČR. Nejedná se tedy o otázku, která by doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a proto uvedená námitka dovolatelky přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá.
Ani námitka shora uvedená pod písm. c), dle které se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu, když neprovedl srovnání posuzovaného případu s jinými případy při určení adekvátní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby rozhodl, zda je v dovolání náležitě vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; na straně druhé však Nejvyšší soud nemůže v těchto věcech postupovat příliš formalisticky, což by mohlo nastat, kdyby jako vadné odmítl dovolání vymezující ustálenou rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud v rozhodované věci odchýlit, pouze slovním popisem bez uvedení konkrétních spisových značek, je-li možné ji nesporně identifikovat jiným způsobem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 2109/17).
Dovolatelkou popsaná povinnost srovnání posuzovaného případu s jinými případy, které se shodují s posuzovaným případem v podstatných znacích, za účelem stanovení adekvátní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu se však týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, nikoli vazbou, jak se dovolatelka zjevně mylně domnívá (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).
Již na tomto místě lze konstatovat, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí od dovolatelkou předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, a proto se nejedná o námitku způsobilou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Dovolací soud však pro úplnost uvádí, že se ve své judikatuře stanovením adekvátní výší přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody ze strany státu zabýval zejm. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010. Zde konstatoval, že ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak nechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby. Nejvyšší soud za účelem zajištění rozhodování českých soudů vyhovující principu rovnosti před zákonem garantovanému čl. 1 Listiny základních práv a svobod, vymezil základní kritéria, která jsou při úvaze o formě a výši odškodnění relevantní, a to povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby, a dále, za účelem zabránění poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak vysokých odškodnění, stanovil orientační rozmezí adekvátního odškodnění za jeden den trvání vazby, za kterou považuje částku v rozmezí 500,- Kč až 1 500,- Kč; uvedené rozmezí podléhá toliko úvaze soudu v konkrétní případě, k jaké částce dospěje.
Dovolatelka sama v dovolání konstatuje, že odvolací soud správně posoudil věc z hlediska povahy trestní věci, délky omezení osobní svobody a následků v osobnostní sféře. Nejvyššímu soudu nezbývá než s tímto zcela souhlasit a doplnit, že toto posouzení bylo odvolacím soudem provedeno v souladu s právě uvedenou judikaturou dovolacího soudu týkající se určení adekvátního odškodnění za vazbu, nadto když bylo přihlédnuto i k ostatním okolnostem posuzovaného případu.
Ani námitka dovolatelky shora uvedená pod písm. d), kterou dovolatelka předkládá otázku adekvátní výše (denních) peněžitých náhrad jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného předběžného opatření, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovoláním napadené rozhodnutí na uvedené otázce nestojí.
V obecné rovině přicházejí úvahy o výši náhrady škody a formě a výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle OdpŠk na řadu až tehdy, pokud je prokázán vznik odpovědnosti za škodu (újmu). V zásadě platí, že stát, popř. územní celek, odpovídá za jimi způsobenou újmu pouze tehdy, došlo-li při výkonu veřejné moci k vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo po právní moci pro nezákonnost zrušeno (§8 odst. 1 OdpŠk) nebo k nesprávnému úřednímu postupu (§13 odst. 1 OdpŠk) a daný odpovědnostní titul vedl ke vzniku újmy (je jeho podstatnou příčinou). Jestliže i jen jeden z těchto tří prvků nezbytných pro založení odpovědnosti státu nebo územního celku chybí, není odpovědnost za újmu dána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009).
Odvolací soud však neshledal samostatný odpovědnostní titul v podobě vydání předběžných opatření v podobě zákazu vstupu do obydlí a zákazu styku s poškozenými, neboť uvedená rozhodnutí nebyla zrušena po právní moci pro nezákonnost (k tomu srov. §8 OdpŠk) a uzavřel, že již z tohoto důvodu není odpovědnost žalované za dovolatelkou tvrzenou újmu v důsledku vydání uvedených předběžných opatření dána; odvolací soud se proto nezabýval výší peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výše uvedenými předběžnými opatřeními. Odvolací soud přesto přihlédl k omezení osobní svobody dovolatelky v důsledku uvedených předběžných opatření jako k okolnosti daného případu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním dovolatelky (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
Dovoláním napadené rozhodnutí proto na dovolatelkou předestřené otázce nestojí, a uvedená námitka nemůže přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že otázkou odpovědnosti za škodu (újmu) dle OdpŠk způsobenou předběžným opatřením se ve své judikatuře již zabýval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5181/2016, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3069/08).
Konečně ani námitka shora uvedená pod písm. e), dle které doposud nebyla dovolacím soudem řešena otázka, zda je účastníkem odpovědnostního vztahu také ten, kdo poškozenému poskytl peněžní prostředky, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolatelkou předestřená otázka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Odvolací soud při posouzení nároku na náhradu škody v podobě nákladů vzniklých v době trvání zákazu vstupu do obydlí (nájem od září 2015 do ledna 2016, provize za zprostředkování nájmu a kauce), jež byl uplatněn vůči žalované dovolatelkou, vyšel ze skutkových zjištění spočívajících na tom, že uvedené náklady hradili rodiče dovolatelky ze svých prostředků (tedy že se majetkový stav dovolatelky nezmenšil). Dovolatelka však dovolacímu soudu předkládá otázku konstruovanou jednak na předpokladu, že rodiče dovolatelky poskytli dovolatelce peněžní prostředky, kterými dovolatelka následně uhradila předmětné náklady (tedy že se majetkový stav dovolatelky zmenšil), což ze soudem zjištěného skutkového stavu nevyplývá, a jednak na předpokladu, že nárok na náhradu škody vůči žalované uplatnili rodiče dovolatelky.
Nejvyšší soud opětovně podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Pouze pro úplnost dovolací soud uvádí, že otázkou aktivní legitimace při uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy dle OdpŠk se ve své judikatuře již zabýval (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 804/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4768/2007).
Dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (konkrétně týkající se náhrady nákladů vynaložených na úhradu elektřiny, stěhování, dosílku a úhradu nájemného po zrušení předběžných opatření). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu