ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1602.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1602/2020-201
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně C. W. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 128/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 3 Co 45/2018-175, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2019, č. j. 3 Co 45/2018-175, se v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v částce 800 000 Kč, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala žalobou došlou soudu dne 9. 2. 2011 náhrady nemajetkové újmy, která ji měla vzniknout jak v důsledku nezákonného trestního stíhání zahájeného rozhodnutím Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 3. 10. 2001 pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, tak i v důsledku vazebního stíhání trvajícího od 5. 10. 2001 do 8. 2. 2002.
2. Městskému soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) byla věc přidělena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. Ncp 2798/2014-60, k žalobkyní vznesené námitce věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání dvou nároků z původních čtyř (na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč za nezákonnou vazbu v období od 5. 10. 2001 do 8. 2. 2002 a na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 2 500 000 Kč za období od 3. 10. 2001 do 27. 4. 2006), poté, kdy posledně jmenovaný soud vyloučil tyto nároky k samostatnému řízení usnesením ze dne 18. 4. 2014, č. j. 19 C 27/2011-176. Konečně usnesením soudu prvního stupně ze dne 11. 7. 2017, č. j. 37 C 128/2015-122, bylo řízení zastaveno co do celkové částky 2 370 000 Kč z důvodu částečného zpětvzetí u obou nároků. K projednání zůstal nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč za nezákonnou vazbu a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 830 000 Kč za nezákonné trestní stíhání.
3. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 37 C 128/2015-142, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 300 000 Kč (výrok I), že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 800 000 Kč (výrok II), žalobu v části, kde žalobkyně požadovala dalších 30 000 Kč, zamítl (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
4. Soud prvního stupně nejprve zkoumal k námitce žalované, zda je nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání promlčen, a měl za nesporná následující skutková zjištění. Žalobkyně byla vzata do vazby dne 7. 10. 2001 a z vazby byla propuštěna dnem 8. 2. 2002. Nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 16/2002, byla konstatována nezákonnost a protiústavnost vazby žalobkyně, a také z toho důvodu byla Ústavním soudem zrušena dotčená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 10. 2001, sp. zn. 9 Nt 960/01 (o vzetí do vazby), a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 44 To 1345/2001 (zamítnutí stížnosti proti prvně uvedenému usnesení).
5. Soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a konstatoval, že „proběhla skutečně tříletá promlčecí lhůta“, a soud je povinen ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. zkoumat, zda promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl k tomu, že vazební stíhání žalobkyně bylo ukončeno v době, „kdy byl ještě zastáván názor, že náhrada za nemajetkovou újmu se nepromlčuje“, a dále k tomu, kdy byla podána žaloba. Dospěl k závěru, že „námitka promlčení by byla v této situaci, kdy zahrnuje období nejednotné judikatury ve vztahu k vazebnímu stíhání žalobkyně, v rozporu s dobrými mravy“, a také, že v tomto konkrétním případě jsou dány okolnosti, kterými lze rozpor s dobrými mravy odůvodnit. V dalším postupu již soud prvního stupně zkoumal samotný nárok na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání, přičemž věc posoudil podle §11 a §13 obč. zák. a uvedl, že jednáním žalované došlo k zvlášť závažnému zásahu do osobnostní sféry žalobkyně, byla omezena její svoboda, došlo k zásahu do její občanské cti, lidské důstojnosti, do jejího soukromí a došlo i k zásahu do rodinného života. Uzavřel, že náhrada nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu ve výši 300 000 Kč je přiměřená.
6. Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně trpěla posttraumatickým syndromem, který vyžadoval medikaci, byla omezena i v možnostech zaměstnání. V příčinné souvislosti s trestním stíháním, resp. v důsledku zátěže z tohoto trestního stíhání, předčasně porodila dítě, které muselo být umístěno v inkubátoru, a jež po narození trpělo neurologickými problémy, které posléze v důsledku cílené péče odezněly. Měl dále za prokázané, že u žalobkyně nastaly problémy i v manželství, a taktéž s širší rodinou žijící v XY. Soud prvního stupně přihlédl také k jednání vyšetřovatele, i když „mu nebylo prokázáno znásilnění žalobkyně a tento nebyl za znásilnění odsouzen, nicméně bylo doloženo jeho negativní jednání ve vztahu k jiné osobě, soud tedy má za to, že k uvedenému jednání zřejmě došlo, což bylo potvrzeno i lékařskými zprávami“. Uzavřel, že na straně žalobkyně je odůvodněno přiznání satisfakce ve výši 800 000 Kč.
7. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II a ve výroku I v rozsahu zaplacení 190 500 Kč, jinak jej ve výroku I změnil tak, že ohledně zaplacení 109 500 Kč se žaloba zamítá a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
8. Odvolací soud považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně za dostatečná pro právní posouzení věci a vyšel z nich. Správné dle něj bylo i jeho základní právní posouzení věci. Konstatoval dále, že s ohledem na skutečnost, že předmětem sporu je nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu za období od 7. 10. 2001 do 8. 2. 2002 a za nezákonné trestní stíhání od 3. 10. 2001 do 2. 2. 2010, se zabýval zejména otázkou aplikace právních předpisů. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, s tím, že stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. Uzavřel, že nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu je třeba posoudit podle §11 obč. zák. při aplikaci čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) a nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání zčásti, tj. za období od 7. 10. 2001 do 26. 4. 2006, dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), a zčásti, tj. od 27. 4. 2006 do 2. 2. 2010, dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
9. Pokud jde o námitku promlčení uplatněnou žalovanou, tu odvolací soud shledal rozpornou s dobrými mravy, když současně měl za správnou argumentaci uvedenou k této otázce soudem prvního stupně, a kdy současně pro stručnost jen odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 (bez bližšího upřesnění; pozn. dovolacího soudu).
10. Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu odvolací soud, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, dle odvolacího soudu analogicky použitelného při porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, aplikoval §31a odst. 2 OdpŠk. Konstatoval, že při stanovení náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody ze strany státu jsou zpravidla základními okolnostmi povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V dané věci s ohledem na objektivně vyjádřitelné kritérium celkové délky omezení osobní svobody určil za adekvátní rozmezí uvažované částky 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby, v jehož rámci potom promítl další okolnosti. Při svém posouzení zohlednil tedy nejen délku vazby, dopad informace o vzetí žalobkyně do vazby na její profesní i osobní okolí, ale také skutečnost, jakým způsobem jednaly orgány veřejné moci během vazebního řízení, zejména v osobě vyšetřovatele, který byl následně pravomocně odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele (a byl též vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění žalobkyně). Přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 190 500 Kč, tj. při horní hranici uvedeného rozpětí (1 500 Kč za 127 dní výkonu vazby), když pro její překročení důvody zvláštního zřetele neshledal. Změnil tak soudem prvního stupně původně přiznané plnění, a žalobu v části týkající se tohoto nároku co do částky 109 500 Kč zamítl.
11. Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, podle kterého se ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, úvaha o přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy neprosadí, neboť samotným stíháním nedošlo k omezení osobní svobody žalobkyně. Přistoupil v části rozhodné doby, tj. ode dne 3. 10. 2001, kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, až do 26. 4. 2006, tj. do dne předcházejícího nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., ve znění před účinností zákona č. 160/2006 Sb. V části rozhodné doby od 27. 4. 2006 (od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.) do dne 2. 2. 2010 (vydání zprošťujícího rozsudku) aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., již ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Při posouzení výše zadostiučinění měl za správná kritéria již uplatněná soudem prvního stupně, a to povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené v trestním řízení v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho měl za potřebné při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Měl též za správný závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyni mělo dostat finanční satisfakce za závažnou intenzitu zásahu do jejího osobního života, když pouhé konstatování porušení práva by nebylo dostatečné. Zdůraznil způsob, jakým se žalobkyní jednaly orgány veřejné moci během trestního řízení, zejména v osobě vyšetřovatele, který byl následně pravomocně odsouzen za zneužití pravomoci veřejného činitele (a byl též vyšetřován pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění žalobkyně), což je okolnost, která má nepochybně vliv na rozsah újmy a její intenzitu, jak ve vztahu k žalobkyni, tak k osobám žalobkyni blízkým, a to jak osobně, rodinně, tak i profesně. O výrazném dopadu trestního stíhání do sféry žalobkyně svědčí dle odvolacího soudu též okolnost jejích stále přetrvávajících psychických obtíží. Konečně přihlédl při stanovení výše zadostiučinění k závěru vyjádřenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, že hledisko způsobené újmy je „nejintenzivněji naplněno tehdy, jestliže je vydán zprošťující rozsudek pro důvody uvedené v §226 písm. a) a b) trestního řádu, což byl i případ projednávané trestní věci“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a II napadla žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
13. V rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání má dovolatelka za to, že se odvolací soud při řešení otázky týkající se posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010. Dále měla za to, že odvolacím soudem odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 na projednávanou věc nedopadá. Naopak judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Argumentaci uzavřela konstatováním, že o nezákonnosti vazby se žalobkyně dozvěděla nejpozději doručením nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2002, a tak žalobkyni nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnila v zákonné promlčecí lhůtě. Má za to, že nárok žalobkyně by byl promlčen i v případě, že by se počátek běhu promlčecí lhůty počítal od právní moci konečného rozhodnutí (tj. od 2. 2. 2010), když žaloba byla podána dne 9. 2. 2011.
14. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání dovolatelka poukazuje na skutečnost, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku výše finančního zadostiučinění, které má žalobkyni náležet, a odchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud uvedl, že výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tuto rozhodovací praxi nerespektoval, neboť nejen, že neprovedl srovnání s obdobnými případy, ale ani se o toto srovnání nepokusil, a důsledkem jeho vlastního postupu je tak exces, tj. stanovení výše finančního zadostiučinění v extrémně vysoké výši, která neodpovídá přiznávané výši finančního odškodnění v obdobných věcech.
15. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 26. 6. 2020. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání uvedla, že v tomto rozsahu není dovolání žalované přípustné. Má za to, že Nejvyšší soud nemá zasahovat do hodnocení odvolacího soudu ohledně skutečnosti, zda vznesená námitka promlčení byla či nebyla uplatněna v souladu s dobrými mravy. Posuzování aplikace §3 odst. 1 obč. zák. Nejvyšším soudem se dle ní vymyká postavení Nejvyššího soudu v hierarchii justiční soustavy. Nepřísluší mu vstupovat do jednotlivých hodnocení nalézacího soudu o tom, zda výkon určitého práva v tom či onom konkrétním jedinečném případě měl či neměl vyhodnotit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Uzavřela svoji argumentaci s tím, že posouzení námitky promlčení jako souladné s dobrými mravy by bylo pro žalobkyni nepřiměřeně tvrdým postihem. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání uvedla, že i v tomto rozsahu má dovolání žalované za nepřípustné, když i zde má za to, že by Nejvyšší soud neměl („není oprávněn“) nadbytečně zasahovat do činnosti nalézacího a odvolacího soudu. Musel by provádět dokazování vzhledem k množství jedinečných aspektů případu, což není jeho úlohou. Závěrem nesouhlasila, že by přiznaná částka byla nepřiměřeně vysoká či snad excesivní, a navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. aby bylo zamítnuto.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za níž podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná osoba, která má právnické vzdělání, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
21. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání, neboť otázka posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v uvedených souvislostech vyřešena.
22. Dovolání je podle §237 o. s. ř. též přípustné v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, neboť co do postupu při stanovování výše zadostiučinění se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je zčásti důvodné a zčásti nedůvodné.
24. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz , byl přijat závěr, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci trestním stíháním v době od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do vydání zprošťujícího rozsudku, je třeba posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Protože tak odvolací soud (v tam dané věci; pozn. dovolacího soudu) neučinil, resp. posoudil podle daného zákona i nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy vzniklý v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb., měl Nejvyšší soud jeho právní posouzení nároku žalobce v dané části za nesprávné.
26. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud dále uvedl, že jakkoli je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006), cítí se být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, v tom, že daný nárok vzniklý v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz.
27. V nyní projednávané věci odvolací soud posuzoval nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání i za období od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. do dne zproštění žalobkyně, přestože mu (resp. soudu prvního stupně) byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. Ncp 2798/2014-60 (v souvislosti s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 4. 2014, č. j. 19 C 27/2011-176, o vyloučení části věci k samostatnému řízení), založena věcná příslušnost k projednání (mimo jiné) pouze dílčího nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání za období od zahájení trestního stíhání žalobkyně do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Ze spisu přitom nevyplývá, že by o návrhu žalobkyně na spojení věcí (č. l. 51) bylo nějakým způsobem rozhodnuto, natož tak, že by bylo projednání jednotlivých (žalobkyní specifikovaných) nároků spojeno do řízení před Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně. Lze tak spatřovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud rozhodoval i o dílčím nároku, jehož projednání mu věcně nepříslušelo (k němuž ve vazbě na shora označená rozhodnutí nebyla soudu prvního stupně založena věcná příslušnost), a současně jestliže též nenapravil podobně vadný postup soudu prvního stupně. Z odůvodnění soudu prvního stupně (strana 6 druhý odstavec) totiž vyplývá, že do svého posouzení též zahrnul „celkové trestní stíhání“.
28. V této souvislosti dále nelze přehlédnout, že odvolací soud tu část nároku, k jehož projednání mu byla založena věcná příslušnost (tj. nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání za období od zahájení trestního stíhání žalobkyně do účinnosti zákona č. 160/2006 Sb.), posoudil podle nesprávné právní normy, jestliže aplikoval pro dané období zákon č. 82/1998 Sb. ve znění účinném do 26. 4. 2006. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že daný nárok vzniklý v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb. bylo možno odškodnit cestou ochrany osobnosti, podle ustanovení obč. zák. Z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu v tomto rozsahu nesprávné, a to i přesto, že věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti při svém rozhodování přihlíží k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle §31a odst. 2 tohoto zákona.
29. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
30. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
31. Podle §9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
32. Podle §26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
33. Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
34. Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.
35. V obecné rovině platí, že i stát může v případě, je-li proti němu uplatněn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vznést námitku promlčení, a že tato námitka nemusí být považována za odporující dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
36. Přestože je nutné přihlédnout k principům legitimního očekávání a právní jistoty, jež jsou v soudním řízení zásadně uplatňovány ve prospěch všech účastníků (tedy i žalovaného státu), současně je též nutné vnímat specifické okolnosti dané věci a právní prostředí, ve kterém se v danou chvíli dotčené osoby nacházejí. Je to zřejmé zejména v situaci, kdy je to právě stát, byť současně na straně žalované, který je ze své povahy většinovým tvůrcem právního prostředí, které se vůči všem členům právního společenství projevuje například ustáleností výkladu právních norem (judikaturou). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010, byl přijat závěr, že absence jednoznačné zákonné úpravy (tj. do 26. 4. 2006), která by umožňovala naplnit požadavek čl. 5 odst. 5 Úmluvy na poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody, která je přičitatelná státu, jakož i skutečnost, že stát přesto, že pro něj povinnost tuto újmu odškodnit plynula přímo z daného článku Úmluvy, udržoval poškozené v přesvědčení, že uvedený nárok nelze podle českého práva odškodnit, neumožňují státu, aby se (v tam posuzované věci) úspěšně dovolal promlčení žalobcova nároku, neboť jde o výkon práva zjevně odporující dobrým mravům. Nejvyšší soud ale také došel k závěru (tamtéž), že princip právní jistoty převáží nad nemravností námitky promlčení náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody tehdy, je-li žaloba v dané věci podána k soudu s odstupem více než tří roků od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., přičemž tento obecný závěr je však možno a nutno korigovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci.
37. Již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 21/2010, ve kterém se tento soud vyslovil tak, že princip právní jistoty převáží nad nemravností námitky promlčení náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody tehdy, je-li žaloba v dané věci podána k soudu s odstupem více než tří roků od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je ze dne 29. 6. 2011. Jinak řečeno, judikatura dovolacího soudu se ustálila v pohledu na námitku promlčení z hlediska dobrých mravů v souvislosti s plynutím času od změny zákonné úpravy zákonem č. 160/2006 Sb. až koncem června 2011.
38. Ze spisu je zřejmé, že žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 9. 2. 2011. Účinnost zákona č. 160/2006 Sb. nastala dnem 27. 4. 2006. Judikaturou dovozený tříletý odstup od účinnosti posledně zmiňovaného zákona tedy nastal k dubnu 2009. V tomto ohledu by bylo možné obecně přisvědčit legitimitě námitky promlčení ze strany žalované, když žalobkyně podala svůj žalobní návrh u soudu téměř po dvou letech od již uplynulého tříletého odstupu. Nelze však odhlédnout od jedinečných okolností dané věci. Jednak že to byl právě stát, který prostřednictvím judikatury Nejvyššího soudu ustálil odpověď na otázku převahy právní jistoty nad výkonem práva zjevně odporujícím dobrým mravům v okolnostech náhrady nemajetkové újmy za nezákonnou vazbu, a jednak že se tak stalo ne dříve než (teprve) po čtyřech měsících od podání žaloby, a konečně také, že v podstatě to byl stát (žalovaná), kdo takto umístil limitující tříletý odstup zpětně. V posuzovaném případě tedy existují zjevné jedinečné skutečnosti, založené plynutím (počítáním) času, které byly vyvolány činností žalované (judikaturou), jsou současně v její prospěch, a které v době podání žaloby nebyly žalobkyni, nikoliv z její příčiny, známé. V tomto celkovém pohledu je tak neudržitelná námitka promlčení, neboť v daných okolnostech její uplatnění porušuje dobré mravy při výkonu práv žalované.
39. Výše uvedený závěr dovolacího soudu je v souladu i s jeho dosavadní rozhodovací praxí, podle které je třeba dovozovat uplatnění námitky promlčení z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 805/2016).
40. Nad rámec výše uvedeného (neboť samo plynutí promlčecí lhůty nebylo obsahem dovolací námitky) dovolací soud rovněž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017, ze kterého vyplývá, že pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno rozlišit situace, kdy je možno újmu odškodnit v rámci trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), a kdy nikoli. Není totiž možno vázat počátek běhu promlčecí lhůty např. na okamžik prohlášení rozhodnutí o vazbě za nezákonné, pokud je možno tuto újmu zohlednit v rozhodnutí, kterým se trestní řízení skončí. Lze proto uzavřít, že může-li být újma vzniklá nezákonným omezením osobní svobody odškodněna rozhodnutím v trestním řízení, započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud však takové odškodnění není možné, bude se promlčecí lhůta počítat od zrušení (změny) nezákonného rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 136/2018 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3338/2018).
41. Vztaženo do poměrů nyní projednávané věci proto nelze přisvědčit závěrům obou soudů o tom, že u nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonné vazby počala žalobkyni běžet tříletá promlčecí lhůta již ode dne následujícího po dni nabytí právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o nezákonnosti jejího vazebního stíhání. Nelze totiž přehlédnout, že za skutek kladený žalobkyni za vinu bylo možné uložit podle §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (v tehdy platném znění), trest odnětí svobody, u kterého lze zápočet délky vazby provést. Lze tak mít za nesprávný i samotný závěr o uplynutí promlčecí lhůty, neboť od vydání zprošťujícího rozsudku do podání žaloby tříletá promlčecí lhůta neuplynula.
42. Jelikož je ale rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné vazební stíhání žalobkyně co do právního posouzení vznesené námitky promlčení ve svém důsledku správné, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu zamítl.
43. Za nesprávné však lze považovat posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, a proto v uvedeném rozsahu dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení. Přestože se výše uvedené nesprávnosti projevují i v rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud toto rozhodnutí nezrušil a věc vrátil k dalšímu řízení toliko odvolacímu soudu, neboť je namístě přihlédnout k celkové délce kompenzačního řízení, přičemž odvolací soud by měl postupovat v řízení s maximálním urychlením.
44. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými, přičemž se neopomene vypořádat s námitkami žalované uplatněnými v dovolání.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu