ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1604.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1604/2021-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce M. P. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 117 833 USD a 2 050 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 167/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2020, č. j. 25 Co 64/2020-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 8. 6. 2018, č. j. 14 C 167/2014-225, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částek 117 833 USD a 2 050 000 Kč nárokovaných z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené žalobci údajným nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Náchodě v řízeních vedených pod sp. zn. 1 T 33/2001 a 3 T 79/2002 (výrok I). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Tyto náležitosti však žalobcovo dovolání neobsahuje, neboť v něm žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce totiž v úvodu svého dovolání pouze ocitoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by však pro každý jednotlivý dovolací důvod, jež v dalších částech dovolání uvádí, konkretizoval, který ze zde upravených čtyř předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Namísto toho se omezil pouze na výčet údajných pochybení odvolacího soudu, následovaný obsáhlou rekapitulací případu, z něhož žalobce své nároky dovozuje.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Žalobcovo dovolání tedy za popsané situace nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2021
Mgr. Viktor Sedlák
pověřený člen senátu