ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1629.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1629/2021-134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 244/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 2. 2021, č. j. 11 Co 279/2020-103, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 270/2010.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 54 C 244/2019-69, konstatoval porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 270/2010 v přiměřené lhůtě, přičemž co do požadavku za zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), a dále žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že se porušení práva žalobkyně na rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 270/2010 v přiměřené lhůtě nekonstatuje a žaloba na zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné, zčásti pak jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka týkající se „rozhodování o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění“, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala, a při jejímž posouzení se měl odvolací soud dle jejího názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010 (správně ze dne 30. 9. 2010 – pozn. dovolacího soudu), sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 (podle kterého je žádoucí, aby kompenzace na vzniklou újmu dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. byla poskytována rychle, v zásadě v penězích a v dostatečné výši), dále od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (v souladu s nímž poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu vůbec tvrdit, natož prokazovat), a konečně od nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17 (v němž byl vysloven závěr, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu plní nejen kompenzační funkci, ale i funkci preventivní), přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Dospěl-li odvolací soud v napadeném rozsudku k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v posuzovaném řízení nedošlo, neboť toto řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, napadené rozhodnutí na řešení uvedené otázky nezávisí (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil). Přípustnost dovolání ve smyslu zmíněného ustanovení tudíž nelze z tohoto důvodu dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V části, v níž žalobkyně polemizuje se závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení vzhledem k jeho složitosti, k jednání žalobkyně v jeho průběhu i k významu věci pro žalobkyni, a to aniž by uvedla, z čeho dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k této konkrétní otázce, pak podané dovolání nevyhovuje náležitostem, jež pro tento procesní úkon stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.
V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena jako nová nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13).
Obdobně vyznívá i judikatura Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání žalobkyně tak v dotčené části nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny.
Nepřípustné je podané dovolání i v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Poukazuje-li dovolatelka na údajné procesní pochybení odvolacího soudu, jehož se měl tento soud dopustit tím, že v odvolacím řízení překročil rozsah jejího odvolacího návrhu, pak podle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze za podmínky, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu