ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1931.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1931/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o. , IČO 24830801, se sídlem v Praze 6, náměstí Borise Němcova 510/3, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 55 839 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 235/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2021, č. j. 62 Co 18/2021-143, takto:
Dovolání se odmítá .
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 404 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalované zaplacení částky 55 839 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě škody, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem bývalého soudního exekutora Mgr. Ivo Nedbálka, Exekutorský úřad Ostrava, v exekuci vedené pod sp. zn. 053 Ex 10627/2004, v níž se jako oprávněná domáhala proti povinnému V. S. vymožení své přisouzené pohledávky ve výši 154 152,20 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv jmenovaný soudní exekutor z uvedené pohledávky vymohl v době od 4. 12. 2006 do 24. 6. 2014 částku 55 839 Kč, žalobkyni ji nikdy nevyplatil, čímž jí způsobil zmíněnou škodu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 18 C 235/2019-107, žalobě zcela vyhověl (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda v posuzovaném případě došlo na straně žalobkyně ke vzniku tvrzené škody jakožto jednoho ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru žalované odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, následkem čehož měl věc nesprávně právně posoudit, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z napadeného rozsudku je totiž patrné nejen to, že odvolací soud nezbytnost kumulativního naplnění všech tří předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou škodu (představovaných nesprávným úředním postupem soudního exekutora, vznikem škody a vztahem příčinné souvislosti mezi zmíněným postupem soudního exekutora a touto škodou) plně respektoval, čímž postupoval v souladu se závěry vyslovenými např. v žalovanou zmiňovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, nebo ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, ale i to, že se při řešení otázky vzniku a existence škody, kterou žalobkyně utrpěla, neodchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jenž byl publikován pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále v rozsudcích ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016. Ve shodě s nimi totiž odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy soudní exekutor v rozporu s §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění účinném po 1. 11. 2009 – pozn. dovolacího soudu), žalobkyni nevyplatit částečné plnění, které na povinném v exekuci vymohl a jež převyšovalo částku 1 000 Kč, a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, způsobil jí tím bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, škodu, za níž žalovaná žalobkyni odpovídá.
Při řešení otázky vzniku škody se odvolací soud neodchýlil ani od závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1635/2013, a v usnesení ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, na něž žalovaná v dovolání poukazuje, neboť tyto závěry na řešený případ nedopadají. Na rozdíl od situace, z níž tato judikatura vychází a při které odpovědnost státu za škodu nevzniká, pokud v souvislosti s výkonem veřejné moci sice došlo k odčerpání peněžních prostředků poškozeného, avšak poškozenému současně jako věřiteli vzniklo právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit (neboť stát zde odpovídá teprve tehdy, nemůže-li poškozený z právního vztahu vůči svému dlužníkovi dosáhnout plnění), v případě, jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po 1. 1. 2013 (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.) již za tuto škodu odpovídá pouze stát (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 825/2014, nebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5870/2017). Ve shodě s naposledy zmíněnou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je tedy i závěr odvolacího soudu, že na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora poškozené vznikla, nic nemění skutečnost, že se žalobkyně náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor v roce 2015 pozbyl svého úřadu a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek (kromě již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, jenž byl publikován pod č. 90/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2712/2019).
Zpochybnila-li žalovaná skutkový závěr odvolacího soudu o vlastní výši vymoženého a poté nevyplaceného plnění na vymáhanou pohledávku (jenž odvolací soud učinil na základě sdělení zastupujícího soudního exekutora), uplatnila tím nepřípustný dovolací důvod, neboť závěr o skutkovém stavu věci, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nelze v dovolacím řízení zpochybnit a korigovat (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.). Kromě toho podané dovolání v této části nevyhovuje ani obsahovým požadavkům, jež jsou na ně kladeny v §241a odst. 2 o. s. ř., není-li jeho součástí též údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., a to právě ve vztahu k předmětné otázce – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a nález téhož soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18. V této části tak dovolání žalované zároveň nelze ani věcně projednat, neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky vzájemného vztahu §46 odst. 4 a §46 odst. 7 exekučního řádu, v nyní účinném znění, kterou žalovaná v dovolání rovněž zformulovala a při jejímž řešení se měl odvolací soud od výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu řešící otázku vzniku škody, za níž stát odpovídá, rovněž odchýlit. Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování totiž zjistil, že si bývalý soudní exekutor Mgr. Ivo Nedbálek předmětnou částku, kterou pro žalobkyni vymohl, ponechal a svému zástupci, jímž byl ustanoven soudní exekutor Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., ji nikdy nepředal, načež veškeré finanční prostředky vedené na jeho bankovním účtu (dotčený soudní exekutor nevedl oddělený účet pro exekučně vymožená peněžitá plnění) jsou od 13. 11. 2015 součástí jeho majetkové podstaty v probíhajícím insolvenčním řízení, s nimiž nakládá příslušná insolvenční správkyně. Zastupující soudní exekutor, který předmětnou exekuci nyní provádí, tedy dle těchto skutkových zjištění žádné plnění vymožené pro žalobkyni, které by v souvislosti s úpadkem povinného V. S., k němuž došlo až v roce 2020, mohl (dle názoru žalované) vydat podle §46 odst. 7 exekučního řádu insolvenčnímu správci tohoto dlužníka, k dispozici nemá. Dovolatelka tedy své odlišné právní posouzení věci vycházející z akcentace povinnosti soudního exekutora vycházející ze zmíněného §46 odst. 7 exekučního zakládá na jiné konstrukci skutkového stavu věci, než jakou učinil odvolací soud. Jak již však bylo uvedeno výše, závěr o skutkovém stavu věci, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, v dovolacím řízení zpochybnit ani korigovat nelze (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů podané dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokátky žalované za zmíněné vyjádření ve výši 3 340 Kč [§7, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 764 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu