ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.204.2021.2
sp. zn. 30 Cdo 204/2021-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně J. Z., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 207 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 213/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 70 Co 178/2020-92, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 70 Co 178/2020-92, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2020, č. j. 37 C 213/2019-71, v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do zaplacení částky ve výši 100 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 100 000 Kč od 30. 10. 2019 do zaplacení, a v závislém výroku II zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 37 C 213/2019-71, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 207 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se výše uvedené částky domáhá z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 17/2011 (dále jen „posuzované řízení“). Předmětem posuzovaného řízení bylo odčinění nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla v důsledku nesprávného postupu zdravotnického zařízení při péči o jejího bratra, což vedlo k jeho úmrtí. Posuzované řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 25. 1. 2011 a bylo skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2019, trvalo tedy 8 let a 1 měsíc. Žalobkyně požadovala částku 250 000 Kč. V rámci předběžného projednání nároku jí žalovaná uhradila částku 42 500 Kč. Žalobkyně se tudíž žalobou domáhala uhrazení neuspokojené části svého nároku ve výši 207 500 Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí popsal průběh posuzovaného řízení.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým. Rovněž se ztotožnil se základní částkou zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení, kterážto částka odpovídá stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněnému pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). K námitce žalobkyně, že od vydání stanoviska uplynula již delší doba, v jejímž průběhu průměrná měsíční mzda vzrostla o 43 %, což dle názoru žalobkyně znamená, že základní částka zadostiučinění je nepřiměřeně nízká, odvolací soud uvedl, že nesdílí přesvědčení žalobkyně, že by výše přiměřeného zadostiučinění měla být ovlivněna ekonomickými faktory, jako je růst mezd, či inflace. Výše finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení má být přiměřená konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, nikoli vývoji ekonomiky. Jak již opakovaně uvedl Nejvyšší soud, na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017), stejně tak jako změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně korekce základní částky na základě kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Mimo jiné se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že v žalobě i v odvolání argumentovala, že Nejvyšší soud se pro základní částku v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč vyslovil již v roce 2010. Poukazovala na to, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se ve své judikatuře kloní k tomu, aby vnitrostátní soud při stanovení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odkázal na náhrady přiznávané na vnitrostátní úrovni za jiné typy újem – za zranění, za úmrtí příbuzného nebo za újmu v případě difamace. Dále argumentovala s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nutností respektování principu proporcionality, a to v souvislostí s tím, jakým způsobem Nejvyšší soud určuje výši přiměřeného zadostiučinění za jiné imateriální újmy, konkrétně za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění, u kterýchžto újem Nejvyšší soud odčinění váže na vývoj hrubé měsíční nominální mzdy. Odvolací soud se touto argumentací žalobkyně v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval. Pouze uvedl, že přiznávaná výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nemá odrážet vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změny směnného kursu, čímž však žalobkyně nikterak neargumentovala. Jelikož se odvolací soud nevypořádal s argumentačními tvrzeními žalobkyně, považuje dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dovoláním napadené rozhodnutí za protiústavní, přičemž vymezuje tyto dovolací otázky: 1) Představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)? 2) Zakládá zásadně již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, protiústavnost dotčeného rozhodnutí? 3) Plyne z požadavků řádného procesu mimo jiné právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat, čemuž koresponduje povinnost obecných soudů se s jejich argumentací a návrhy náležitě, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vypořádat?
Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud nevycházel z presumpce zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatelku. Dovolatelka odkazuje na Stanovisko, dle nějž mezi řízení, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka předpokládá, spadají řízení týkající se zdraví nebo života. Nadto odvolací soud neseznámil účastníky řízení s tímto odlišným právním názorem na danou otázku. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16. Ve vztahu k těmto námitkám dovolatelka formuluje následující otázky: 4) Presumuje se ve věcech týkajících se zdraví nebo života zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka? 5) Je postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny?
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve výše vymezeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že otázkou změn výše přiměřeného zadostiučinění se Nejvyšší soud zabýval opakovaně, přičemž odkázala na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na kterážto rozhodnutí odkázal též odvolací soud, což žalovaná považuje za dostatečné vypořádání odvolací argumentace žalobkyně. Ohledně významu posuzovaného řízení pro poškozenou se žalovaná ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu. Posuzované řízení se netýkalo zdraví či života žalobkyně, ale otázky osobnostní ochrany v důsledku smrti třetí osoby a s tím spojené finanční zadostiučinění. Stanovisko, na něž dovolatelka odkazuje, se touto otázkou nezabývalo. Jelikož se posuzované řízení netýkalo zdraví či života žalobkyně, není odpověď na dovolatelkou předestřenou otázku pro řízení relevantní. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, v němž Ústavní soud hodnotil změnu právního názoru soudu v otázce samotného vzniku škody, se na nyní posuzovanou věc nevztahuje. Odvolací soud pouze jinak hodnotil otázku standardního či zvýšeného zájmu žalobkyně jakožto kritéria pro určení výše přiměřeného zadostiučinění. Výši zadostiučinění vždy určuje soud na základě své odůvodněné úvahy. Žalobkyně tak mohla očekávat, že odvolací soud k posouzení relevantních kritérií může přistupovat oproti soudu prvního stupně odlišně. Před odvolacím soudem proběhlo ústní jednání, přičemž žalobkyně měla příležitost se vyjádřit ke skutečnostem, které považovala za relevantní. Žalovaná tak nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 137/2018), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
K námitkám žalobkyně ohledně valorizace rozpětí základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč, odvolací soud pouze stručně odkázal na pět rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se Nejvyšší soud zabýval totožnou námitkou. Jde-li o otázku, která je v judikatuře Nejvyššího soudu řešena opakovaně, pak není v rozporu s dovolatelkou namítaným právem na spravedlivý proces, pokud se odvolací soud s odvolací námitkou vypořádal pouze tím způsobem, že na tuto ustálenou judikaturu odkázal. Ostatně totožnou námitkou se v nedávné době zabýval též Ústavní soud, a to i ve vztahu k dovolatelkou namítanému vývoji průměrné hrubé mzdy, od níž se odvíjí výpočet finančního zadostiučinění za jiné nemajetkové újmy, přičemž danou námitku důvodnou neshledal (srov. body 43 až 45 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Otázky výše uvedené pod č. 1 až 3 tudíž přípustnost dovolání nezakládají.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že o tzv. překvapivé rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu soudu rozhodujícího o opravném prostředku je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 909/17). Zákaz překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2804/10). Znamená, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15). V situaci, kdy soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, jíž účastníci před tím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a s jakým odůvodněním vznesenou otázku vyřeší (nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3076/20).
V případě odčinění újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení plynou kritéria, jimiž se soud při stanovení přiměřené výše zadostiučinění zabývá z ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. Dovolatelce tak bylo známo, že při této úvaze soud zohlední rovněž kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž již při uplatnění nároku u žalované argumentovala zvýšeným významem předmětu posuzovaného řízení. Naopak žalovaná již ve svém stanovisku k uplatněnému nároku uváděla, že význam předmětu posuzovaného řízení považuje za standardní. V nyní posuzované věci tak nejde o situaci, v níž by v důsledku změny právního náhledu soudu rozhodujícího o opravném prostředku byla účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, což by ve svém důsledku představovalo porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy. Nešlo totiž o hodnocení odvolacího soudu k otázkám, u nichž by byla dovolatelka zbavena možnosti právně argumentovat. Otázka výše uvedená pod č. 5 tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené otázky, zda řízení o odčinění nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách souvisejících s odpovědností škůdce za úmrtí osoby blízké je řízením týkajícím se zdraví nebo života, u nějž při posouzení přiměřenosti jeho délky a výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení lze vycházet z předpokladu zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného.
IV. Důvodnost dovolání
Dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
Nejvyšší soud ve Stanovisku potvrdil závěr vyjádřený již v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, dle nějž „zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje.“
Nejvyšší soud tudíž mezi řízení, u nichž se předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka, zařadil též řízení týkající se života nebo zdraví. Dovolatelka je toho názoru, že nyní posuzované řízení mezi tato řízení náleží, neboť předmětem posuzovaného řízení bylo odčinění nemajetkové újmy související s úmrtím jejího bratra. Šlo tak o řízení týkající se života nebo zdraví. Naopak dle argumentace žalované by se posuzované řízení muselo týkat života či zdraví přímo žalobkyně.
Uvedenou otázkou se ve své judikatuře již zabýval ESLP, přičemž dospěl k závěru, dle nějž „ve věcech týkajících se odpovědnosti za protiprávní čin, jenž vyústil ve ztrátu života či vážné ublížení na zdraví, jsou orgány veřejné moci povinny postupovat zvláště pečlivě a vést řízení se zvláštním urychlením.“ Tento závěr ESLP dovodil např. ve vztahu k řízení, jehož předmětem bylo odčinění nemajetkové újmy, jež stěžovateli vznikla v souvislostí s tím, že v důsledku pochybení pečovatelského domu došlo ke zmizení matky stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2008 ve věci Dodov proti Bulharsku, stížnost č. 59548/00, odst. 109), nebo ve vztahu k řízení, jehož předmětem bylo odčinění nemajetkové újmy, jež stěžovatelce vznikla v souvislosti s tím, že v důsledku pochybení provozovatele kina došlo k vážnému ublížení na zdraví dcery stěžovatelky (srov. rozsudek ESLP ze dne 9. 11. 2010 ve věci Krivova proti Ukrajině, stížnost č. 25732/05, odst. 66).
Nelze se tudíž ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, dle nějž v posuzovaném řízení již šlo „toliko“ o nárok na finanční odškodnění v souvislosti s úmrtím bratra dovolatelky, tudíž z hlediska toho, co bylo pro žalobkyni v posuzovaném řízení v sázce, šlo pouze o finanční plnění. Nelze totiž odhlédnout od toho, v čem spočívá újma, jež má být tímto finančním zadostiučiněním odčiněna, tedy duševní útrapy související se ztrátou osoby blízké. Oproti jiným řízením, jejichž předmětem je peněžité plnění, může nepřiměřená délka řízení o tomto nároku působit na poškozeného daleko více negativně s ohledem na skutečnost, že trvající řízení poškozenému stále připomíná újmu, jež mu vznikla, čímž tuto újmu ještě dále prohlubuje. Právě z toho důvodu je nutné ve smyslu výše uvedeného závěru ESLP trvat na tom, aby právě tato řízení byla vedena se zvláštním urychlením. Z výše uvedeného tak vyplývá, že rovněž řízení, jehož předmětem je odčinění nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách souvisejících s odpovědností škůdce za úmrtí osoby blízké, je řízením, u nějž se zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného předpokládá. Odvolací soud tudíž pochybil, pokud při určení výše přiměřeného zadostiučinění z tohoto předpokladu nevycházel.
Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dalším řízení bude odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházet ze zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozenou, pokud žalovaná v řízení neprokáže opak.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu