ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2089.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2089/2021-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Tomášem Pirkem v právní věci žalobce V. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 19/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 53 Co 383/2020-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 21 C 19/2019-86, zamítl žalobu, aby byla konstatována nepřiměřená délka soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 5/2014 a nepřiměřená délka soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 31/2014, později u Krajského soudu v Praze pod spis. zn. 56 Cm 48/2016, a tím i porušení práva žalobce na rozhodnutí jeho věcí v přiměřené době (výrok I), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost poskytnout žalobci omluvu ve znění „Žalovaná se žalobci omlouvá za nepřiměřenou délku soudních řízení vedených u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 5/2014 a 14 C 31/2014, později před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 56 Cm 48/2016, v jejichž důsledku došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci za nemajetkovou újmu částku 49 500 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci za nemajetkovou újmu částku ve výši 57 750 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 47 190 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 117 533,35 Kč s příslušenstvím (výrok VI), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 401 955 Kč s příslušenstvím (výrok VII), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč (výrok VIII).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV, V, VII a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 5/2014 a řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 31/2014, později u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 48/2016.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvedené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Namítaná vada řízení spočívající v procesním pochybení soudů, když věc byla rozhodována věcně nepříslušným soudem, sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Tomáš Pirk
pověřený člen senátu