ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2140.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2140/2021-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce M. J. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou právně jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 60/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 54 Co 217/2020-228, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 60/2017 se žalobce domáhal vůči žalované poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, jež mu měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 131/2016. Po částečném zpětvzetí žaloby ze strany žalobce, na základě kterého bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2020 řízení zastaveno co do částky 1 337 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 337 000 Kč ode dne 8. 9. 2017 do zaplacení, zůstal předmětem řízení požadavek žalobce na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku trestního stíhání ve výši 660 000 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 660 000 Kč od 8. 9. 2017 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2020, č. j. 44 C 60/2017-195, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 47 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 47 000 Kč od 24. 10. 2017 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 613 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 613 000 Kč od 8. 9. 2017 do zaplacení a z částky 47 000 Kč od 8. 9. 2017 do 23. 10. 2017, byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se řízení o odvolání žalované zastavuje (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrzuje (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Usnesením Policie České republiky ze dne 2. 6. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 12. 2016, č. j. 14 T 131/2016-212, byl žalobce uznán vinným spácháním uvedeného zločinu. K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 8 To 48/2017-255, žalobce zproštěn obžaloby dle §226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Žalobci vznikla v důsledku trestního stíhání újma v subjektivních pocitech frustrace, stresu a nejistoty, stáhl se do sebe, nekomunikoval s okolím, trpěl depresemi, nespavostí a ve větší míře konzumoval alkohol. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě zadržením po dobu necelých dvou dnů. Trestní stíhání negativně zasáhlo do vztahu žalobce s jeho nezletilou dcerou, vztah žalobce se synem byl silně narušen již před zahájením trestního stíhání. Negativní dopady trestního stíhání do profesního života žalobce nebyly prokázány, stejně tak jako přímá příčinná souvislost mezi trestním stíháním a diagnostikovaným vysokým krevním tlakem. Žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí již v rámci mimosoudního projednání a žalobci přiznala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva a v peněžité formě ve výši 3 000 Kč.
Po právní stránce odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně, že jsou dány předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci v důsledku nezákonného trestního stíhání a že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a v peněžité formě ve výši 3 000 Kč, jehož se žalobci ze strany žalované dostalo, není dostačující. Odvolací soud rovněž shledal správným postup soudu I. stupně, který za účelem nalezení adekvátní výše peněžitého zadostiučinění provedl pečlivé srovnání posuzovaného případu s případy obdobnými, shodujícími se s posuzovaným případem v podstatných znacích, a dle jeho závěru přiléhavě zohlednil jednotlivá kritéria a okolnosti posuzovaného případu, přičemž zcela odkázal na odůvodnění srovnání posuzovaného případu s případy obdobnými obsažené v písemném odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a uzavřel, že v posuzovaném případě přiznaná výše zadostiučinění soudem I. stupně, a to částka 47 000 Kč (resp. 50 000 Kč s tím, že částka 3 000 Kč již byla žalobci žalovanou vyplacena v rámci mimosoudního projednání), je částkou zcela adekvátní s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu a odpovídá částkám, které byly přiznány v obdobných případech shodujících se s posuzovanou věcí v podstatných znacích. Nad rámec uvedeného, pro podtržení správnosti uvedených závěrů o adekvátnosti přiznané částky, odvolací soud v písemném odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí uvedl srovnání s dalšími případy známými odvolacímu soudu z úřední činnosti a podrobně rozebral jejich shodné a odlišné znaky.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která již v praxi dovolacího soudu vyřešena byla, ale má být dle názoru dovolatele vyřešena jinak, a to, zda je požadavek na žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy dle OdpŠk způsobenou tím, že proti němu bylo vedeno trestní řízení, které neskončilo odsouzením, aby pro určení výše přiměřeného zadostiučinění prováděl srovnání s jinými obdobnými případy, vyplývající např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, oprávněný. Dovolatel namítá, že stát neposkytuje databázi rozhodnutí, která by se problematikou náhrady nemajetkové újmy dle OdpŠk zabývala, neumožňuje tak žalobci bez nadměrných obtíží obdobné případy vyhledávat, a proto má za to, že jediný možný postup soudů pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je přiznat zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).
Dovolatel dále předkládá dovolacímu soudu otázku, která dle jeho názoru doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to, zda je nutné rozsudek vydaný v jiném řízení, známý soudu z úřední činnosti, který je následně použit soudem v řízení o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle OdpŠk pro srovnání s posuzovaným případem pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, provést jako důkaz listinou. Dovolatel namítá, že odvolací soud provedl srovnání posuzovaného případu s případy obdobnými, známými odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti, bez toho, aby předmětné rozsudky vydané v jiném řízení provedl jako listinný důkaz, a žalobci tak nebyl dán prostor pro to, aby se s předmětnými rozsudky mohl seznámit, případně přednést své argumenty.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II. a III. zrušil, stejně tak jako rozhodnutí soudu I. stupně v rozsahu výroku II. a III., a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku dovolatele, aby vyřešil jinak otázku týkající se provedení srovnání odškodňovacího případu s případem obdobným, která již dovolacím soudem vyřešena byla, neboť k tomu neshledal žádného důvodu. Nejvyšší soud nadále trvá na svých závěrech vyplývajících z ustálené judikatury, že je primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru o přiměřenosti žalobcem požadovaného zadostiučinění; je však i v zájmu žalované, aby předestřela soudu srovnání s případy svědčícími naopak její námitce o nepřiměřenosti žalobcem požadované výše zadostiučinění; konečně není vyloučeno, a naopak bylo shledáno vhodným, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (k tomu rovněž srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Ve svém důsledku není rozhodné, která ze stran relevantní srovnatelný případ navrhla, nebo zda byl znám soudu z úřední činnosti (k tomu dále níže); rozhodné je, že posuzovaný případ byl srovnán s případem, který se shoduje s posuzovaným případem v podstatných znacích, a výsledná částka, shledaná jako adekvátní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se bez závažného důvodu značně neodlišuje od částky přiznané ve srovnávaném případě (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Nejvyšší soud na tomto místě pro úplnost uvádí, že databáze rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů je dostupná na webových stránkách rozhodnuti.justice.cz a seznam vybraných rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, vypracovaný Ministerstvem spravedlnosti, je dostupný na webových stránkách justice.cz.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele týkající se nutnosti provedení rozhodnutí známému soudu z úřední činnosti jako důkazu listinou, neboť se nejedná o otázku, která by doposud dovolacím soudem nebyla vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) a skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti není třeba dokazovat, avšak soud musí před vydáním rozhodnutí účastníky řízení na tyto skutečnosti upozornit a účastníkům musí být umožněno, aby se k povaze těchto skutečností vyjádřili, a musí jim být umožněno dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu či skutečnost úředně známou, není správný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1, ročník 2009, pod číslem 9, a shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011). Odvolací soud se v posuzovaném případě zcela ztotožnil se srovnáním posuzovaného případu s případy obdobnými provedeným soudem I. stupně a na přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu I. stupně co do provedeného srovnání zcela odkázal. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud v písemném odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí doplnil, že jsou mu taktéž známy z jeho úřední činnosti další rozhodnutí, která při srovnání s posuzovaným případem rovněž podporují správnost závěrů učiněných soudem I. stupně ohledně adekvátnosti výše přiznaného zadostiučinění, aniž by však na tato rozhodnutí účastníky řízení před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí upozornil. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že ačkoli odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými procesními pravidly pro užití §121 o. s. ř. vyplývajícími z výše uvedené judikatury dovolacího soudu, nelze z právě uvedeného procesního pochybení učinit závěr o založení přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., neboť na uvedených závěrech, učiněných odvolacím soudem zcela nad rámec již jím konstatovaného, vedle základních úvah o správnosti provedeného srovnání posuzovaného případu s případy obdobnými učiněným soudem I. stupně, se kterým se odvolací soud zcela ztotožnil, dovoláním napadené rozhodnutí výlučně nestojí. Jinými slovy, i kdyby odvolací soud ke skutečnostem, jež má za zjištěné „z úřední činnosti“ nebral zřetel, jeho předchozí a v základu odůvodněný závěr by zůstal beze změn. Je proto třeba uzavřít, že rozhodnutí nestojí na tom, co odvolací soud zjistil „z úřední činnosti“, a tedy ani na tom, že dovolateli nebylo umožněno, aby se k „úředně zjištěným skutečnostem“ vyjádřil a aby měl možnost prokázat, že tento poznatek odvolacího soudu není správný (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1485/2018).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu