ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2147.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2147/2020-307
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 262/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 91 Co 239/2019-223, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 91 Co 239/2019-223, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2018, č. j. 19 C 262/2017-115, se ve výrocích I, o věci samé, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 175/2011, jež bylo přerušeno po určitou dobu řízením probíhajícím u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 19 C 262/2017-115, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, se zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, podle kterého bylo původní řízení (sp. zn. 53 C 175/2011) vedené u Městského soudu v Brně zahájeno dnem 13. 10. 2011 žalobou na vyklizení podanou manžely K. proti nynějšímu žalobci v procesním postavení žalovaného. Původní (hlavní) řízení bylo po značnou dobu svého trvání přerušeno řízením vedlejším, jež probíhalo u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, a to ode dne 8. 5. 2012 do 26. 7. 2016. Po rozhodnutí o pokračování v hlavním řízení došlo dnem 9. 8. 2016 ke zpětvzetí původní žaloby, žalovaný (nynější žalobce) se zpětvzetím souhlasil, a tak usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016 bylo původní (hlavní) řízení zastaveno. Proti posledně uvedenému rozhodnutí bylo podáno odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, který byl následně usnesením Krajského soudu v Brně (s právní mocí 15. 2. 2017) změněn tak, že bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Následná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1189/17, odmítnuta.
4. Soud prvního stupně konstatoval, že v původním (hlavním) řízení nelze shledat nesprávný úřední postup, neboť úkony soudu byly činěny plynule, navazovaly na sebe a nebyla shledána žádná období procesní nečinnosti. Bylo v něm rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, a to usnesením o zastavení řízení a následně usnesením o změně tohoto rozhodnutí, pokud jde o nákladový výrok.
5. Soud prvního stupně posuzoval i řízení vedlejší, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, a to konkrétně v časovém rámci od 8. 5. 2012 do 26. 7. 2016, tj. po dobu přerušení hlavního řízení. Šlo v něm o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností mezi nynějším žalobcem a žalovaným stavebním bytovým družstvem Družba, přičemž podstatu řešené věci soud prvního stupně považoval za skutkově a právně složitou. Dle něj mělo vedlejší řízení rozhodující vliv na řízení hlavní, neboť v něm byla předběžně řešena otázka, která měla pro posuzování věci v hlavním řízení zásadní význam. Avšak ani v průběhu tohoto vedlejšího řízení neshledal jakékoliv průtahy, či jeho nepřiměřenou délku, neboť i v tomto (vedlejším) řízení byly činěny úkony pravidelně, v běžných lhůtách, nedošlo k žádnému období procesní nečinnosti. Bylo v něm rozhodováno o otázkách procesních, záměny účastníků, účastníci byli vyzýváni k odstranění vad žaloby, bylo rozhodováno též o odměně ustanoveného obhájce, o rozšíření účastníků na straně žalované, vyslýcháni svědci. Soud taktéž opakovaně vyzýval k plnění poplatkové povinnosti, pokud jde o změnu žaloby a záměnu účastníků. Celkově bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, dvakrát před soudy nižších instancí a jednou před Nejvyšším soudem. Soud prvního stupně konstatoval, že ani ve vedlejším řízení nelze shledat nesprávný úřední postup.
6. Soud prvního stupně tedy věc uzavřel i s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) tak, že během hlavního ani vedlejšího řízení nebyl zjištěn nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), a proto žalobu v plném rozsahu zamítl. Nezabýval se již úvahami ohledně splnění dalších předpokladů odpovědnosti státu, a to existencí škody a případnou příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Pouze na samotný závěr, jak sám uvedl, konstatoval, že z jedné žalobcem předložené lékařské zprávy ze dne 6. 11. 2015 nelze shledat příčinnou souvislost mezi zdravotními obtížemi žalobce a vedením právě těchto posuzovaných řízení, neboť F. ve své psychiatrické zprávě vycházela pouze z žalobcova tvrzení, ve kterém (žalobce) přikládal svůj zdravotní stav složité bytové situaci vzniklé právě v důsledku vedení řady soudních sporů. Žalobce nepředložil jakékoliv jiné důkazy prokazující jeho zdravotní komplikace vyvolané vedením těchto sporů.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Vyplynulo pro něj z dále hodnocených kritérií (§31a OdpŠk), že věc byla projednána v době odpovídající její složitosti a významu řízení pro žalobce, přičemž důvod její délky (5 let a 6 měsíců, tj. od 28. 11. 2011 do 16. 5. 2017) nespočíval v postupu orgánů státu. Měl za správný postup soudu prvního stupně, který pro určení celkové doby řízení započítal i dobu řízení o dovolání a ústavní stížnosti, a to bez ohledu na jejich výsledek pro poškozeného, jakož i dobu, po níž bylo řízení přerušeno. Odvolací soud měl za nepřiléhající odvolací námitku žalobce, který poukazoval na to, že délka vedlejšího řízení (sp. zn. 19 Cm 61/2012) již přesahuje 8 roků.
9. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně o vysoké skutkové, právní i procesní složitosti věci vedlejšího řízení, pro něž bylo původní řízení od 8. 5. 2012 do 26. 7. 2016, tj. po dobu 4 let a 2 měsíců, přerušeno. Jakkoliv lze složitost původního (hlavního) řízení hodnotit jako běžnou po skutkové, právní i procesní stránce, neboť v něm nebylo prováděno žádné dokazování ani právní hodnocení věci a po rozhodnutí o pokračování v přerušeném řízení byla žaloba vzata zpět a řízení bylo zastaveno, je třeba vzít v úvahu vysokou složitost řízení vedlejšího, která se promítá i do řízení hlavního, neboť v řízení vedlejším byla řešena předběžná otázka, která měla zcela zásadní význam pro řízení hlavní.
10. Soud prvního stupně také správně (byť ne výslovně) posoudil kritérium jednání poškozeného tak, že se žalobce na délce řízení nepodílel ani negativně, ale ani pozitivně.
11. Též měl za správné i jeho posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během dotčených řízení, neboť jak v řízení původním, tak v řízení vedlejším byly úkony soudu činěny plynule, nebyla shledána žádná období nečinnosti. Žalobce ostatně ani sám žádné průtahy jak v řízení hlavním tak v řízení vedlejším neoznačil, a ani odvolací soud je neshledal. Odvolací soud dále konstatoval, že přerušení hlavního řízení (o žalobě na vyklizení bytu) kvůli řízení vedlejšímu (o určení neplatnosti převodu členských práv a povinností) bylo odůvodněné a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení.
12. Ke kritériu významu předmětu řízení pro žalobce soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně uvedl, že mezi vedením posuzovaných řízení a zdravotními obtížemi žalobce nelze shledat příčinnou souvislost, protože jediná žalobcem předložená lékařská zpráva vycházela pouze z tvrzení žalobce, který svůj zdravotní stav přikládal složité bytové situaci. Tento závěr se žalobci nepodařilo zvrátit ani v odvolacím řízení, ve kterém předložil nové důkazy, a to posudek o invaliditě ze dne 23. 2. 2016 a zprávu F. ze dne 20. 10. 2009. Žalobce tak učinil po koncentraci řízení dle §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), a po řádném poučení soudem prvního stupně dle §119a odst. 1 o. s. ř., proto k nim odvolací soud nepřihlédl.
13. Odvolací soud k tomu doplnil, že se nejednalo o případ řízení, jemuž by ustálená judikatura přiznávala typově vyšší význam. Řízení dle odvolacího soudu nevykazovalo zvýšený význam ani s přihlédnutím k jeho individuálním znakům. Odvolací soud nesdílel názor žalobce, že obě řízení pro něho měla zvýšený význam, neboť se týkala jeho existenční jistoty, tedy práva bydlení v bytě, který do té doby užíval. Za řízení se zvýšeným významem pro žalobce lze považovat trestní řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 84/2010, ve kterém byl žalobce trestně stíhán společně s T. B. v souvislosti s převodem členských práv a povinností k předmětnému bytu na manžele K. (žalobci v hlavním řízení), nebo „snad“ řízení vedlejší (sp. zn. 19 Cm 61/2012). Jak vyplývá z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2012, č. j. 2 T 84/2010-479, trestní soud dospěl k závěru, že žalobce vědomě převedl členská práva a povinnosti na již odsouzeného T. B., i když jeho jednání neshledal natolik společensky škodlivým, aby bylo třeba uplatnit prostředky trestního práva. Odvolací soud uzavřel, že v případě, kdy žalobce sám vědomě (ať již platně či neplatně) převádí členská práva a povinnosti, s nimiž je spojeno i právo užívání bytu, na třetí osobu, nemůže se dovolávat zvýšeného významu řízení o určení neplatnosti převodu členských práv a povinností nebo o vyklizení bytu, když se sám existenční jistoty, tedy práva bydlení, dobrovolně vzdal. Žalobci byla navíc délka řízení ku prospěchu, neboť pouze oddalovala pro něj případný neúspěch ve věci, totiž povinnost předmětný byt vyklidit.
14. Pro úplnost odvolací soud poukázal na to, že při posuzování uplatnitelnosti a důvodnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy, je-li poškozený účastníkem dvou (nebo více) souběžně probíhajících soudních řízení, je třeba dbát, aby nebyl nárok uplatňován duplicitně, a to za přerušené i vedlejší řízení. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy se žalobce po žalované domáhá samostatného (odlišného od právě projednávaného) nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 61/2012, která výrazně přesahuje délku nyní posuzovaného řízení, o které nebylo žalovanou dosud rozhodnuto. Je proto vhodné, aby byl případný nesprávný úřední postup státu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk posouzen ve vztahu k vedlejšímu řízení jako celku, a nikoliv pouze ve vztahu k té části řízení, po kterou bylo hlavní řízení přerušeno, jak bylo nutné učinit v tomto řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, podle obsahu dovolání jen co do věci samé, dovoláním.
16. Dovolatel má za to, že při řešení otázky
a) „zda špatný zdravotní stav poškozeného zakládá předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jeho věci a zvyšuje tím pro něho význam předmětu řízení“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to např. od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, ze dne 15. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 1382/2014-247, dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, též části IV. Stanoviska, nebo tam odkazovaného rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003 ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76.
Dovolatel argumentuje, že z důkazů provedených v rámci řízení, stejně tak jako z listin, které předložil, a taktéž i z připojených spisů (provedených v rámci řízení jako důkaz), jednoznačně vyplývá, že jeho zdravotní stav je dlouhodobě velmi špatný, je invalidním důchodcem, který má nejen problémy se sluchem, ale také i psychické problémy, a je dlouhodobě léčen na psychiatrii (s psychickými problémy byl dokonce několikrát hospitalizován). Odvolací soud měl posuzovaným řízením přiložit, ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, zvýšený význam. Podle uvedené judikatury vysoký věk a špatný zdravotní stav poškozených samy o sobě zakládají předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu soudů v jejich věcech a zvyšují tím význam předmětu řízení pro ně (pro poškozené).
17. Další otázku
b) „zda řízení o vyklizení bytu i řízení o určení vlastnictví družstevního podílu v bytovém družstvu patří mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného“
považuje dovolatel za dosud dovolacím soudem neřešenou. Podle jeho názoru lze obě tato řízení označit za řízení se zvýšeným významem pro žalobce, neboť v obou těchto řízeních se projednávala záležitost, která má pro žalobce existenční význam.
18. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud při posouzení kritéria postupu orgánů veřejného moci během řízení
c) „nezohlednil, že vadná meritorní rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně musela být soudy vyšších instancí opakovaně rušena, což soudní řízení zjevně prodloužilo oproti stavu, kdy by soudy postupovaly bezvadně“,
čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ve kterém bylo dovozeno, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit. Odvolací soud však k této významné skutečnosti při svém rozhodování v této věci vůbec nepřihlédl.
19. Dovolatel též namítá, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s §205a písm. b) o. s. ř. nepřihlédl k důkazům, které měly prokázat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám majícím za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má se jednat o otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud při svém rozhodování o meritu věci nepřihlédl s ohledem na koncentraci řízení dle §118b o. s. ř. k důkazům, které byly sice předloženy až v odvolacím řízení, avšak žalobce se o nich v řízení před soudem prvního stupně opakovaně zmiňoval. Jednalo se jednak o posudek o invaliditě ze dne 23. 2. 2016, jednak o lékařskou zprávu F. ze dne 20. 10. 2009. Měly prokázat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Touto vadou v řízení na prvním stupni měla být skutečnost, že soud prvního stupně z jediné lékařské zprávy (v řízení předložené) učinil odlišný závěr než lékařka F., která žalobce jako svého pacienta vyšetřila a která jako odbornice v daném oboru tuto lékařskou zprávu vypracovala.
20. Dovolatel má konečně za to, že soudy prvního i druhého stupně svými rozhodnutími o meritu věci zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, a to do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listiny“), do jeho práva na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nesprávným úředním postupem vyplývajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
21. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
23. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
24. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
25. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
27. V dovolacím řízení nelze pro vady dovolání pokračovat v rozsahu námitky porušení ústavně zaručených práv. Žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe (zde Ústavního soudu) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil. Povinnost řádně vymezit přípustnost dovolání nenahrazuje pouhé tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv dovolatele (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz ).
28. Dovolání není přípustné v rozsahu námitky, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s §205a písm. b) o. s. ř. nepřihlédl k důkazům, které měly prokázat, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám majícím za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže dovolatel s odkazem na §205a písm. b) o. s. ř. uvádí, že odvolací soud měl posoudit nové skutečnosti a důkazy (posudek o invaliditě ze dne 23. 2. 2016, lékařská zpráva F. ze dne 20. 10. 2009), které měly prokazovat, že dovolatelem tvrzené zdravotní problémy byly v příčinné souvislosti s přezkoumávanými řízeními, nelze než uzavřít, že se dovolatel míjí s důvody (nenapadá je), pro které odvolací soud k těmto návrhům na doplnění dokazování nepřihlédl, tedy proto, že tak žalobce učinil po koncentraci řízení dle §118b o. s. ř. a po řádném poučení soudem prvního stupně dle §119a odst. 1 o. s. ř. Není též bez významu, že se dovolatel těmito skutečnostmi a důkazy zjevně domáhal nikoliv toho, aby jimi prokázal, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nýbrž toho, aby pomocí nich byl skutkový stav věci zjištěn jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014 a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1262/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
29. Dovolání není přípustné ani v rozsahu otázky a) ohledně zohlednění zdravotního stavu účastníka řízení, neboť dovolatel zde uplatňuje svůj vlastní závěr (vychází z něj) o tom, které skutečnosti byly v řízení prokázány, resp. že byl v řízení prokázán zdravotní stav významný z pohledu kritéria významu řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že „nesprávná skutková zjištění, či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje, a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení nemůže způsobilý dovolací důvod představovat (k tomu srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jinými slovy řečeno, zjištěný skutkový stav v předchozích řízeních nepodléhá dovolacímu přezkumu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015). Platí tedy, že dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázek, v nichž žalobce konstruuje své od odvolacího soudu odlišné právní posouzení na jiných skutkových závěrech, než jaké učinil odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 290/2020).
30. Dovolání dále není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu otázky b), zda řízení o vyklizení bytu i řízení o určení vlastnictví družstevního podílu v bytovém družstvu patří mezi řízení se zvýšeným významem pro poškozeného. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3802/2016, vyplývá, že jakkoliv v případě tzv. bytových věcí [ať již jde přímo o vyklizení bytu, žalobu na neplatnost (neoprávněnost) výpovědi z nájmu bytu či dříve žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu] bude možno v mnoha případech dovodit ve smyslu kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk citelnější dopad do poměrů účastníků, konkrétně nájemce bytu, nelze současně uzavřít, že by jej bylo možno dovodit obecně, typově. Dovolací soud konstatuje, že není důvod, aby uvedené neplatilo zásadně i pro soudní řízení o určení vlastnictví družstevního podílu v bytovém družstvu. Nepovažoval-li tedy odvolací soud posuzovaná řízení za typově významnější (stran bytových potřeb) a hodnotil-li je z hlediska významu předmětu řízení jako standardní občanskoprávní řízení, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
31. Dovolání je však přípustné v rozsahu otázky posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci během řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady neshledal.
34. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
35. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
36. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „stanovisko“), tento soud konstatoval, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk), která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury ESLP, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella, odst. 66). ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
37. K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že: „Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, jenž je citovaný ve stanovisku)“. Zohlednění skutečnosti, na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává, „vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci)“, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018.
38. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
39. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (respektive soudu prvního stupně jím převzaté) však postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se kupř. toho, z jakých důvodů docházelo k mnoha odročováním jednání Krajského soudu v Brně a z jakého konkrétního důvodu došlo ke zrušení jeho rozhodnutí v rámci odvolacího řízení, případně z jakého důvodu došlo ke zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšším soudem. Již před soudem prvního stupně (v kompenzačním řízení) přitom bylo seznatelné ze skutkového zjištění, že ve vedlejším řízení Vrchní soud v Olomouci zrušil rozhodnutí první instance právě z důvodu uvedeného v §219a odst. 1 o. s. ř., přičemž kompenzační soud tento důvod blíže neidentifikoval. Z obsahu uvedeného zákonného ustanovení ale vyplývá, že by mohlo jít i o případ chybného rozhodnutí soudu (zapříčiňujícího ve svém důsledku prodloužení celkové délky řízení, tedy průtah), jež je v kompenzačním řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) a d) OdpŠk přičitatelné státu. V případě, kdy je ze skutkového zjištění kompenzačního soudu možné dovodit výše uvedený důvod prodloužení projednávání věci, je na soudu, aby věc v tomto směru prozkoumal. Jelikož odvolací soud ve vztahu k posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci během řízení takový postup nezvolil, ačkoliv jinak (ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně) okolnost, že ve vedlejším řízení soudy nižších instancí rozhodovaly opakovaně a že toto řízení bylo prosto průtahů, byla v rámci kritéria složitosti řízení hodnocena, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy i nesprávné.
40. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy co do právního posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci během řízení nesprávné (§31a odst. 3 OdpŠk), a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
41. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí výše uvedená kritéria v intencích dosavadních judikaturních závěrů Nejvyššího soudu. Pokud vyvstane potřeba, zajistí si další skutková zjištění. Dovolací soud nicméně tímto rozhodnutím, a to případně ani ve světle jiného zjištění o průtazích v řízení, nijak nepředjímá výsledné posouzení otázky přiměřenosti celkové délky řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu