ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2398.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2398/2020-203
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně E. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 125 000 Kč a 15 367 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 245/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 14 Co 363/2019-175, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2020, č. j. 14 Co 363/2019-175, se v rozsahu jeho výroku II co do potvrzení zamítnutí žaloby v částce 100 000 Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích III a IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 125 000 Kč za nezákonně vedené trestní stíhání pro trestný čin týrání svěřené osoby a náhrady nákladů na obhajobu v téže věci v původní výši 20 267,50 Kč, přičemž žalovaná zaplatila žalobkyni na náklady obhajoby v průběhu řízení částku 4 900,50 Kč a řízení bylo v tomto rozsahu ke zpětvzetí žaloby zastaveno. Trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha 8, ze dne 24. 11. 2016, č. j. KRPA-74521-95/TČ-2016-001373-TDUR, a usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 17. 1. 2017 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ke stížnosti žalobkyně zrušeno.
2. Dovolání bylo podáno jen co do nároku na náhradu nemajetkové újmy.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 14 C 245/2017-135, na náhradu majetkové újmy uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 15 296 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 71 Kč s příslušenstvím (výrok I), na náhradu nemajetkové újmy uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do částky 113 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla obviněna z trestného činu týrání svěřené osoby (vlastní dcery), což je trestný čin společensky velmi negativně vnímaný. Trestní stíhání trvalo jen 4 měsíce (správně necelé dva měsíce; pozn. dovolacího soudu), zásah tedy nebyl nijak nepřiměřeně dlouhý. Shledal dopady do osobnostní (psychické) sféry žalobkyně a též výrazné či trvalé narušení vztahu v rodině žalobkyně tím, že byl narušen její vzájemný vztah dcera – matka, a že byla vnímána negativně ze strany svého okolí a známých.
5. Soud prvního stupně provedl srovnání s jiným obdobným případem, a to s věcí vedenou u tamějšího soudu pod sp. zn. 12 C 117/2016, kdy poškozenému hrozil trest odnětí svobody v délce 2 až 8 let, trestní stíhání trvalo po dobu cca 2 let a 5 měsíců do zásahu dovolacího soudu (šlo o týrání družky a jejího syna), přičemž bylo poskytnuto zadostiučinění v částce 500 Kč x 29 měsíců trvajícího trestního stíhání. V projednávané věci žalobkyně však šlo o výraznější dopad oproti srovnávanému případu, neboť se jednalo o vztah matky a dcery, proto soud prvního stupně přiznal měsíční odškodnění ve výši 2 000 Kč za měsíc za necelé 4 měsíce nezákonného trestního stíhání, celkem tedy částku 8 000 Kč. Z důvodu dopadu na psychickou pohodu žalobkyně, pak tuto částku ještě navýšil o 50 % na částku 12 000 Kč. Ve zbývající části nároku na náhradu nemajetkové újmy (113 000 Kč) žalobu zamítl.
6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 15 296 Kč s částí příslušenství zamítl, ohledně zbývající části příslušenství jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku II ohledně částky 12 000 Kč s částí příslušenství, ohledně zbývající části příslušenství jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, v zamítavé části tohoto výroku ohledně částky 113 000 Kč s částí příslušenství jej potvrdil, ve zbývající části příslušenství jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výroky III a IV).
7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo a doplnil dokazování. Ze zprávy L. T. ze dne 29. 11. 2014 vzal odvolací soud za prokázané, že žalobkyně se již v té době podrobovala dlouhodobě individuální psychoterapii, od září 2014 byla v péči ambulantního psychiatra, byla jí diagnostikována smíšená úzkostná a depresivní porucha, ve zprávě byla akcentována dlouhodobá zátěž pacientky, složitý vztah dcery s matkou. Z protokolu sepsaného pracovníkem Úřadu městské části Praha 3 dne 22. 2. 2016 vzal odvolací soud za prokázané, že matka žalobkyně sdělila, že ví o tom, že její vnučka je v péči matky (žalobkyně) nešťastná, vnučka jí sdělila svůj úmysl utéct z domova, že situaci doma nemůže snést a volala i na linku bezpečí.
8. Odvolací soud měl za správný postup soudu prvního stupně při stanovení formy a výše zadostiučinění, pokud vycházel ze tří základních kritérií: z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. V projednávané věci byla žalobkyně stíhána pro zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. b), d) trestního zákoníku a hrozil jí nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí dvou až osmi let. Odvolací soud souhlasil s odvolací námitkou žalované, že zásah do osobnostní sféry žalobkyně trval od 24. 11. 2016 do 17. 1. 2017, kdy bylo na základě stížnosti usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno, tj. necelé dva měsíce (nikoli 4 měsíce, jak uzavřel soud prvního stupně). Konstatoval, že „byť zásah trval poměrně krátce, je nutno vzít v úvahu, že nejintenzivnějším okamžikem zásahu do osobnostní sféry žalobkyně je právě okamžik zahájení trestního stíhání pro tak závažný trestný čin, jakým je týrání vlastního dítěte. Zásah do sféry její osobnosti (práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí) žalobkyně pociťovala tím významněji, že dítě mělo od narození poměrně závažné zdravotní problémy, které vyžadovaly značné nasazení matky v péči o dítě, a matka byla na jeho výchovu sama. O trestním stíhání vědělo i její okolí, a to i od matky žalobkyně… V osobnostní sféře žalobkyně se tedy trestní stíhání projevilo zvýšeným stresem a pocity strachu a nejistoty. Na druhou stranu péči psychiatra vyhledala žalobkyně již mnohem dříve v souvislosti se složitou rodinnou situací (již v roce 2014), není tedy důvodná její odvolací námitka, že soud prvního stupně nezohlednil zásah do jejího práva na zdraví.“
9. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo k výraznému a trvalému narušení vztahů v rodině. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ze zjištění odvolacího soudu na základě doplněného dokazování plyne, že k hlubokému rozvrácení vztahů v rodině došlo mnohem dříve. Již předběžným opatřením vydaným v únoru 2016 byla nezletilá dcera žalobkyně předána do péče své babičky a následným rozsudkem vydaným v květnu 2016 byla schválena dohoda rodičů, že nezletilá dcera žalobkyně se svěřuje do péče babičky. Sama žalobkyně ve svých podáních i ve výpovědi směřovala zásah do její psychické sféry na počátek roku 2016, kdy jí bylo „odebráno dítě“. K rozvratu a vyhrocení situace v rodině žalobkyně tudíž nedošlo v příčinné souvislosti se zahájením trestního stíhání.
10. Přes tento dílčí nesprávný závěr odvolací soud považoval hodnocení ostatních kritérií soudem prvního stupně za správné a souhlasil s jeho závěrem, že žalobkyni nemajetková újma spočívající v zásahu do jejích osobnostních práv zahájením trestního stíhání vznikla, a to v intenzitě odůvodňující poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě, souhlasil i s výší zadostiučinění. Na rozdíl od něj měl však odvolací soud za to (s odkazy na rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „R 122/2012“), a rozsudek ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015), že není důvod stanovovat finanční částku za každý měsíc nezákonného trestního stíhání a je namístě stanovit celkovou částku v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti tak, aby odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných rysech shodují. Uzavřel, že soud prvního stupně věc z uvedeného hlediska posuzoval, při určení výše zadostiučinění vycházel z pravomocného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 117/2016 a vyložil, v čem spatřuje obdobu nyní posuzované věci se srovnávaným případem a v čem se odlišují. Namítala-li žalobkyně, že ve srovnávaném případě šlo „jen o týrání družky a jejího syna“, odvolací soud považuje tuto námitku za neopodstatněnou, soud prvního stupně zohlednil závažnost trestného činu, z nějž byla žalobkyně obviněna, zohlednil, že se jedná o vztah matky a dcery, na druhou stranu srovnávané trestní stíhání trvalo mnohem déle, skončilo až po zásahu dovolacího soudu, takže přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 12 000 Kč odpovídá přiznanému zadostiučinění ve srovnávané věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku II co do části, kterou odvolací soud potvrdil zamítavou část výroku II soudu prvního stupně, a to jen do výše 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, dovoláním.
12. Dle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu postrádá v odůvodnění úvahy, na nichž je založen závěr o výši přiznaného zadostiučinění, a rozsudek je proto v této části nepřezkoumatelný. Je toho názoru, „že odvolací soud zcela rezignoval na naplnění požadavků na rozhodnutí soudů stanovené rozsáhlou judikaturou Nejvyššího soudu (kterou v dovolání též rozsáhle citovala; pozn. dovolacího soudu) a odůvodnění v podstatě zúžil do srovnání s (jedním!) podle něj obdobným případem, když však z tohoto srovnání není zřejmé, jakým způsobem dospěl odvolací soud k přiznané částce zadostiučinění. Ostatní kritéria právního posouzení v podstatě zmíněna vůbec nejsou, případně jsou oproti rozhodnutí soudu prvního stupně popřena, ale bez následného logického odůvodnění tohoto posouzení na výši přiznaného zadostiučinění“. Měla za to, že se odvolací soud od jí uvedené judikatury dovolacího soudu odchýlil.
13. Pokračovala, že přiměřenost zadostiučinění prokazovala v rámci svých omezených možností při opatřování rozhodnutí soudů nižší instance odkazem na řízení vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 68/2010 a na řízení, které bylo předmětem rozhodování Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.
14. V obou případech dle dovolatelky došlo k porušení přirozených práv, zejména ve smyslu duševní integrity, dobrého jména, pověsti a cti, avšak odvolací soud se v projednávané věci těmito případy vůbec nezabýval a pouze konstatoval vhodnost srovnávacího případu vybraného soudem prvního stupně, avšak bez zkoumání shody v podstatných znacích. Soudy obou stupňů přezkoumatelným způsobem nezvážily, zda v projednávaném případě byla zvolená výše zadostiučinění v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným trestním stíháním určil odvolací soud libovolně bez bližšího odůvodnění a bez odkazu na konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Dovoláním napadené rozhodnutí neobsahuje zdůvodnění, jak odvolací soud k výši peněžitého zadostiučinění dospěl, podle jakých kritérií při stanovení této částky postupoval a jakými úvahami se řídil.
15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
17. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
21. V rozhodnutí R 122/2012 Nejvyšší soud konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
22. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů.
23. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby (tedy nikoli paušalizovaně). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, výslovně zmiňuje jako možný důvod pro poskytnutí „jen“ toliko morálního zadostiučinění délku trestního stíhání v řádu měsíců (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
24. Z dovolání vyplývá srozumitelný nesouhlas s postupem soudů při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a se způsobem, kterým soudy zhodnotily následky způsobené v osobní (konkrétně psychické) sféře dovolatelky. Dovolací soud však nemůže přisvědčit jejím námitkám, dle nichž soudy ve věci rozhodovaly bez odůvodnění a bez vážení konkrétních okolností případu. Odůvodnění rozsudků (zvláště soudu prvního stupně odvolacím soudem z větší části přejatého) obsahuje naopak poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které toto řízení mělo v osobnostní sféře žalobkyně jakožto poškozené. Dovolací soud shledává rovněž srozumitelnými základní úvahy, jež soudy činily při stanovení zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přihlédl ke všem relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání žalobkyně, přičemž na základě komplexního vzájemného zhodnocení veškerých zjištěných okolností dospěl k závěru o přiměřené formě, tj. relutární satisfakci.
25. Dovolací soud tak uzavírá, že pokud jde o namítané nesprávné posouzení právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), tj. o dovolatelčinu výtku, že kritéria právního posouzení v rozsudku odvolacího soudu v podstatě vůbec nejsou zmíněna, případně jsou oproti rozhodnutí soudu prvního stupně popřena, ale bez následného logického odůvodnění tohoto posouzení na výši přiznaného zadostiučinění, nelze této námitce přisvědčit. Potud, a právě v rozsahu této námitky není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud v základu svých úvah neodchýlil od výše zmíněné ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
26. Dovolání též není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu námitky, že odvolací soud ohledně výše zadostiučinění „odůvodnění v podstatě zúžil do srovnání s (jedním!) podle něj obdobným případem“. Z již zmiňovaného rozhodnutí R 122/2012 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 67/2016) neplyne, že by se srovnání muselo vztahovat vždy k většímu počtu případů nebo být ukotveno v relaci k určitému časovému úseku, stejně tak R 67/2017 hovoří o „nalezení (srovnatelného) případu“ v jednotném čísle. V tomto rozsahu se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedený závěr samozřejmě nezbavuje soudy provést srovnání s dalšími případy, pokud je strany na podporu svého stanoviska označily, jak bude uvedeno níže.
27. Dovolání je přípustné pro otázku, zda je třeba se zabývat žalobkyní předloženými případy za účelem srovnání výše přiměřeného zadostiučinění, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové však dovolací soud neshledal.
30. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
31. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
32. V již komentovaném R 122/2012 bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
33. Na uvedené závěry (krom jiného) pak Nejvyšší soud navázal v již zmíněném rozhodnutí R 67/2016 tak, že v každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
34. V usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2584/2018, pak Nejvyšší soud doplnil, že soud není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (k tomu též viz R 122/2012). To vyplývá mimo jiné z požadavku, aby soud své rozhodnutí (resp. zvolenou formu a případně i výši satisfakce) přesvědčivě zdůvodnil primárně komparací s charakterem podobnými případy, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti věci může soud pro porovnání použít i judikaturu týkající se nemajetkové újmy vzniklé z jiného odpovědnostního titulu, byť za předpokladu, že oba případy vykazují pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění významné množství jednotících prvků.
35. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, bylo vyloženo, že „soud v roli nestranného arbitra by měl argumentaci účastníků řízení posoudit, avšak v souladu s výše uvedeným, je i neopomenutelnou rolí soudu, aby své úvahy, zejména v případech, kdy právní vypořádání vztahů vyplývá ze zákona a soud tak není vázán žalobním petitem (§153 odst. 2 o. s. ř.), což je právě projednávaná problematika, své úvahy pečlivě osvětlil a zdůvodnil své závěry (§157 odst. 2 o. s. ř.) tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. Jen tak totiž může dojít k naplnění postulátu právní jistoty a legitimního očekávání určitého rozhodnutí, a to zejména ve vztahu k typově podobným případům ve smyslu §13 občanského zákoníku.
36. Aniž by dovolací soud nyní komentoval správnost výše přiznaného zadostiučinění, je třeba přijmout závěr, že neučinil-li odvolací soud v dané věci, tj. v konkurenci dovolatelkou předložených případů a případu vybraného soudy, žádné srovnání, přičemž dovolací soud nepřehlédl, že jak v žalobním návrhu, tak i v odvolacím řízení dovolatelka odůvodnila jí předložené případy za účelem stanovení formy a výše zadostiučinění, je toto jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.
37. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítnuté části nároku na náhradu nemajetkové újmy, avšak jen co do dovoláním uplatněné výše 100 000 Kč, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Odvolací soud opětovně posoudí výši nárokovaného zadostiučinění ve vztahu k dovolatelkou předloženým případům a svůj závěr náležitě odůvodní.
38. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými, přičemž neopomene zohlednit také ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu