ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2414.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2414/2021-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně M. R. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 172/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, č. j. 68 Co 136/2015-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se v řízení domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena tím, že vedoucí příslušníci Obvodního oddělení Policie České republiky Nymburk nepostoupili trestní oznámení její a jejího syna, které podali na jiné jim podřízené příslušníky Policie České republiky, k šetření Inspekci Policie České republiky. Tímto nesprávným úředním postupem mělo být zamezeno prošetření trestního oznámení, potrestání pachatelů z řad policistů jejich oddělení i ostatních osob zúčastněných na vstupu do žalobkynina bytu, a současně tím měl být opatřen jejich neoprávněný prospěch, neboť jsou za výkon svých podřízených právně odpovědni včetně finančního ohodnocení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 52 C 172/2012-33, zamítl žalobu o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla dovolatelka, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání žalobkyně není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, tj. pro námitku, že o dvolací soud přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení a nadto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení.
Dovolatelka předložila jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, „zda je nesprávným úředním postupem orgánu žalované, že trestní oznámení žalobkyně (minimálně v té části týkající se podezření na trestnou činnost příslušníků Obvodního oddělení PČR Nymburk) nebylo postoupeno k šetření Inspekci Policie ČR nebo státnímu zastupitelství“. Tato otázka (tak jak je) však přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Měla-li snad dovolatelka za nesprávné právní posouzení věci, pokud odvolací soud její podání v původním řízení považoval (shodně s tamními orgány) za stížnost (tj. že se nejednalo o trestní oznámení), pak ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. nevyložila, v čem má spočívat nesprávnost tohoto právního posouzení. Za řádné vymezení dovolacího důvodu nelze považovat pouhý výčet zákonných ustanovení (zcela bez vysvětlení).
Pokud dovolatelka namítá v rozsahu výše uvedené otázky (zda bylo nesprávným úředním postupem nepostoupení trestního oznámení) odchýlení se odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu, ani této námitce nelze přisvědčit. V dovolatelkou předloženém nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, se Ústavní soud věnoval důrazu na náležité účinné vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení, jež (v tam daných okolnostech) skončilo odložením věci s pouhým paušálním odůvodněním. V nynější věci vůbec o trestní řízení nešlo. Dovolací soud v této souvislosti též v odůvodnění odvolacího soudu nepřehlédl odkaz odvolacího soudu na (žalobkyní nerozporovanou) skutečnost, že podání (byť jiná než projednávaná v nynější věci) R. i nynější žalobkyně, týkající se totožného skutku (vstupu policejních orgánů do bytu, v němž je žalobkyně hlášena k trvalému pobytu), byla vždy Generální inspekcí bezpečnostních sborů a Krajským státním zastupitelstvím Středočeského kraje jako nedůvodná stížnostní (nikoliv tedy trestní) podání posouzena a v tomto smyslu postoupena odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Středočeského kraje.
Ani na řešení otázky existence nemajetkové újmy žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, neboť podstata zamítnutí žaloby tkvěla v tom, že nebyl shledán nesprávný úřední postup, nikoliv újma žalobkyně.
Rovněž v rozsahu další dovolatelkou předložené námitky napadající konstatování odvolacího soudu o bezvýznamnosti řízení o trestním oznámení žalobkyně a jejího syna, čímž se měl odvolací soud dostat do rozporu se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 675/2013, není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. na vyřešení uvedené otázky (námitky) nezáviselo, jestliže takový závěr odvolací soud vůbec neučinil, a ani se tím nezabýval. Nejen z právě uvedeného důvodu nelze přihlédnout též k související námitce dovolatelky, že obecné soudy měly ignorovat její právně rozhodná skutková tvrzení, důkazní návrhy a její právní argumentaci, čímž měly porušit v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1167/17 právo žalobkyně na spravedlivý proces, na nestranný soud, na soudní ochranu, na rovné zacházení, a na zákonný soud. Dovolací soud má totiž tutéž námitku i za nesrozumitelnou, neboť z jejího obecného pojetí ani nelze seznat, které konkrétní skutečnosti (právně rozhodná skutková tvrzení, důkazní návrhy a právní argumentace) měly být ignorovány.
Dovolací soud nemohl přihlížet ani k námitce dovolatelky, že obecné soudy při hodnocení důkazů porušily její právo na spravedlivý proces zejména tvrzenou nepřezkoumatelností odůvodnění jejich rozhodnutí, neboť dovolatelka bez sebemenší konkretizace pouze proklamuje porušení svých práv, a ačkoliv soudům vytýká hodnocení důkazů, které mělo být v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů, nikterak nespecifikuje, o které důkazy by mělo jít.
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
K případným vadám řízení se může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 o. s. ř., kdy náklad vzniklý procesně úspěšné žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání nepovažoval za účelný, a to s ohledem na obsah samotného podání, které se k obsahu dovolání nijak konkrétně nevyjadřuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu