ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2460.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2460/2020-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Dukar, s. r. o., identifikační číslo osoby 25047922, se sídlem v Děčíně, U Plovárny 36/6, zastoupené Mgr. Petrou Sikorovou, advokátkou, se sídlem v Jablunkově, Mariánské náměstí 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 39 Co 188, 189/2019-306, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2018, č. j. 27 C 16/2014-271, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 39 Co 188, 189/2019-306, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl platebním rozkazem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 24 Ro 390/2007-21, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2007, o povinnosti žalobkyně zaplatit společnosti DESMONT částku 201 807,50 Kč. Žalobkyně podala proti platebnímu rozkazu dne 12. 11. 2007 odpor spolu s odvoláním proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. 10. 2007, č. j. 7 Nc 5139/2007-3, kterým byla na majetek žalobkyně nařízena exekuce. Usnesení o nařízení exekuce bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2008, č. j. 73 Co 137/2007-20. K podanému dovolání bylo uvedené usnesení zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5243/2008, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení. Soudní exekutor pohledávku spolu s náklady exekuce vymohl, což žalobkyni oznámil přípisem doručeným dne 9. 10. 2008. Krajský soud v Ústí nad Labem mezitím usnesením ze dne 30. 6. 2008, č. j. 24 Ro 390/2007-45, platební rozkaz zrušil, neboť se jej nepodařilo doručit žalobkyni do vlastních rukou. Usnesením téhož soudu ze dne 3. 4. 2009, č. j. 26 Cm 50/2009-69, které nabylo právní moci dne 6. 5. 2009, bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby, jelikož celá pohledávka byla vymožena v exekuci. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 73 Co 137/2007-78, bylo následně znovu rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti usnesení o nařízení exekuce tak, že se návrh na nařízení exekuce zamítá z důvodu neexistence exekučního titulu, neboť vydaný platební rozkaz byl v mezidobí zrušen a nalézací řízení zastaveno. Usnesení nabylo právní moci dne 20. 11. 2011. Na základě uvedeného má žalobkyně za to, že kdyby Krajský soud v Ústí nad Labem konal ve věci dříve (ne až po téměř 6 měsících) a zrušil platební rozkaz poté, co žalobkyně podala odpor, nedošlo by k následným právním problémům. Pochybení se pak měl dopustit i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který ve věci nařízení exekuce rozhodl o více než 4 měsíce dříve než Krajský soud v Ústí nad Labem bez toho, aby si zjistil relevantní skutečnosti týkající se platebního rozkazu, a řídil se pouze tímto platebním rozkazem. Celková délka řízení dle žalobkyně činila 6 let, tj. od 23. 7. 2007 (vydání platebního rozkazu) do 24. 7. 2013 (sepsání podání, kterým byl nárok předběžně uplatněn u žalované).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 27 C 16/2014-271, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 450 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), co do výroku I a souvisejících výroků a rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, na které navazuje rozsudek odvolacího soudu, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/2006).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Otázka nesprávně stanoveného počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil (v neprospěch žalobkyně) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže vyšel z toho, že v posuzovaném řízení počala promlčecí lhůta běžet nejpozději dnem právní moci konečného (posledního) rozhodnutí v řízení (tedy od právní moci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 73 Co 137/2007-78, kterým byl návrh na nařízení exekuce zamítnut z důvodu neexistence exekučního titulu, tj. ode dne 20. 11. 2011).
Podle §32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Promlčecí doba podle tohoto ustanovení je konstruována jako kombinace promlčecí doby subjektivní a objektivní a pro případ nepřiměřené délky řízení je pak běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro niž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení. Tím je zdůrazněn význam pohledu na řízení jako na jeden celek, neboť náhradu nemajetkové újmy lze požadovat do šesti měsíců od skončení řízení i tehdy, nastaly-li průtahy jen v některé z dřívějších fází řízení. Tím se podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek (srov. důvodová zpráva k bodu 27 návrhu zákona č. 160/2006 Sb.), neboť teprve po ukončení řízení je možné určit celkový rozsah a závažnost vzniklé nemajetkové újmy, jakož i komplexně zhodnotit postup orgánů veřejné moci během řízení, jednání poškozeného, a další okolnosti případu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, a obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 354/13).
Pokud jde o skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). V případech, kdy na nalézací řízení navazuje řízení vykonávací (exekuční), spadá vykonávací (exekuční) řízení do celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) pouze tehdy, pokud poškozený ve skutkovém vymezení své újmy nepřiměřenou délku vykonávacího řízení jako její příčinu označí, popřípadě pokud za příčinu své újmy označí nepřiměřenou délku nalézacího řízení ve spojení s řízením vykonávacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010).
Pro úplnost lze dodat, že dovolatelka zjevně zaměňuje svoji vědomost o nemajetkové újmě (zde spočívající v průběhu řízení pociťované nejistotě o výsledku řízení) s vědomostí o tom, že má podle zákona z tohoto důvodu konkrétní nárok vůči žalované. Argument dovolatelky, že ji dosud nebyly vráceny finanční prostředky vymožené v nezákonně vedeném exekučním řízení, se zcela míjí s důvody uplatněného nároku, pakliže náhrady škody ani náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí či jiný nesprávný úřední postup než nepřiměřenou délku řízení se dovolatelka žalobou v tomto řízení nedomáhala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 4754/2016-195, kterým bylo částečně zrušeno usnesení o odmítnutí žaloby pro vady).
Ústavní konformitu aplikované zákonné úpravy opakovaně posuzoval rovněž Ústavní soud, který shledal, že „sice jde ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami o lhůtu krátkou, nikoliv však protiústavní, vzhledem k tomu, že její délka naplnění ústavního práva na odškodnění vůči státu obecně fakticky neznemožňuje“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 2796/12, ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 856/16, ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 2380/11, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese nalus.usoud.cz).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem není ani v tomto případě v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). To však není případ žalobkyně, a to proto, že bez ohledu na postup žalované měla zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas.
Pokud dovolatelka poukázala na nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, je třeba zdůraznit, že Ústavní soud v tomto případě zohlednil zcela mimořádné okolnosti daného případu, zejména skutečnost, že šlo o trestní stíhání. Důvody, proč stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, tak Ústavní soud spatřoval v procesní komplikovanosti řízení, v okolnosti, že v průběhu řízení musel řešit majetkové záležitosti, týkající se jeho do té doby úspěšného podnikání, a také v tom, že se musel vypořádávat s úmrtím nejbližší osoby, manželky a matky jeho nezletilé dcery, která zemřela za tragických okolností (sebevražda), což se nutně projevilo i na jeho zdravotním a duševním stavu. Žádnou z takto mimořádných okolností však v případě žalobkyně shledat nelze. V nyní řešené věci šlo o majetkový spor a následný výkon rozhodnutí, u nějž dovolatelce bylo zřejmé, kdy dané řízení skončilo.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu