ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2717.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2717/2021-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 288 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 13/2019-201, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. 17 Co 41/2020-235, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov jako soudu prvního stupně ze dne 7. 11. 2019, č. j. 24 C 13/2019-201, a to v části výroku I, jímž byla vyslovena povinnost žalované zaplatit žalobci částku 11 391,94 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 6 350 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve zbývající části tohoto výroku (kterou bylo žalobě vyhověno také ve vztahu k částce 268 500 Kč s příslušenstvím) a ve výroku III o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež směřovalo proti té části jeho potvrzujícího výroku o věci samé, kterou bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci z titulu náhrady škody též částku 3 750 Kč. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že zatímco se jeho kasační výrok týká částky, kterou žalobce v řízení požaduje z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu jeho trestním stíháním, v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby, částka 6 350 Kč, která je zahrnuta v potvrzujícím výroku tohoto rozhodnutí a jejíž součástí je též žalovanou zpochybňovaná částka 3 750 Kč, připadá na náhradu škody odpovídající nákladům vynaloženým na žalobcovu obhajobu. Zbývající částka 5 041,94 Kč, o níž odvolací soud posledně zmíněným výrokem napadeného rozsudku rovněž rozhodl, pak představuje kapitalizovaný úrok z prodlení vztahující se k částce, kterou žalovaná již žalobci z titulu náhrady škody zaplatila.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Dovolání, které proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná a jež se dotýká pouze části nároku na náhradu škody vyčísleného na celkových 6 350 Kč s příslušenstvím, tj. nároku vycházejícího z odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dalších nároků, o nichž bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto, směřuje proti výroku týkajícímu se peněžitého plnění, které nepřevyšuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztah. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je proto podané dovolání objektivně nepřípustné.
Posuzovaná věc se přitom liší od případu, na který dopadá dovolatelkou zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20. Toto rozhodnutí Ústavního soudu totiž otázku přípustnosti dovolání z pohledu aplikace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řeší za situace, kdy byl předmětem řízení nárok na náhradu škody odpovídající nevyplaceným dávkám důchodového pojištění, které měly být poškozené osobě vypláceny vždy každý kalendářní měsíc ve výši, jež částku 50 000 Kč nepřevyšovala, v souhrnu jednotlivých nevyplacených plnění byl však tento nárok vyšší, než uvedený limit. Ústavní soud přitom dovodil, že přestože se nejednalo o opětující se plnění ve smyslu §238 odst. 2 o. s. ř., je třeba zohlednit, že tyto (dílčí) nároky na peněžité plnění (vzniklé za každý jednotlivý měsíc) měly společný skutkový základ, který se odlišoval pouze v tom, k jakému období měly vzniknout, pročež na ně nelze pro účely posouzení, zda není dán důvod nepřípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nahlížet izolovaně. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše k otázce samostatnosti skutkového základu nároků, jež jsou předmětem řízení v nyní posuzované věci, tedy tento judikatorní závěr nelze na dovolání žalované aplikovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle §3 odst. 2, §4 odst. 1 písm. i) a §11a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zvážil, zda dovolatelce podáním objektivně nepřípustného dovolání nevznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu