ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2804.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2804/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce V. V. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 225 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 202/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 91 Co 38/2019-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 225 000 Kč způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného v posledku u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 65/2014.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 12 C 202/2015-74, žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 225 000 Kč, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování ve věci samé v potřebném rozsahu. Správně aplikoval dotčená ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 65/2014 bylo zahájeno dne 18. 10. 2006 (tehdy bylo vedeno před vyloučením části věci u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006 na celkovou částku 5 000 000 Kč) a skončeno usnesením o zastavení řízení pro zpětvzetí žalobce dne 26. 8. 2014. Řízení trvalo 7 let a 10 měsíců a bylo nepřiměřeně dlouhé. Ke dni 26. 8. 2014 nastal též konec doby rozhodné pro stanovení formy a výše zadostiučinění, neboť již nepochybně skončila jakákoli nejistota žalobce o výsledku řízení.
Odvolací soud souhlasil, s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), se soudem prvního stupně ohledně stanovení základní částky zadostiučinění (celkem za rozhodnou dobu 102 500 Kč) vycházející z dolní hranice rozpětí (tj. z 15 000 Kč za jeden rok řízení). Považoval ji za dostatečnou (přiměřenou) vzhledem „k charakteru posuzovaného řízení a jeho běhu, které již bylo jednou odškodněno“ (viz níže).
Dále se zabýval jednotlivými kritérii dle §31a odst. 3 OdpŠk a z hlediska významu řízení pro poškozeného měl posuzované řízení za standardní.
Z hlediska kritéria složitosti řízení dospěl k závěru, že dokazování bylo v posuzovaném řízení komplikováno postupnými úpravami žaloby, byl zadán znalecký posudek a po úpravě žaloby bylo zadání posudku zrušeno, bylo vícekrát změněno základní posouzení uplatněného nároku, byla prováděna řada důkazů dle postupných návrhů žalobce. Pro tuto skutkovou složitost dokazování odvolací soud souhlasil se snížením základní částky zadostiučinění o 10 %. Měl dále za to, že je na místě snížit základní částku zadostiučinění o dalších 20 % pro procesní složitost, neboť v posuzovaném řízení bylo vydáváno množství procesních rozhodnutí, bylo rozhodováno o ustanovení zástupce žalobce, o jeho osvobození od soudních poplatků (a to zvlášť pro dovolací řízení), zástupci žalobce byla přiznávána záloha a odměna, byl prováděn výslech dožádaným soudem, byla řešena věcná příslušnost soudu, žalobce byl poučen o povinnosti uplatnit nárok u žalované jako nemajetkovou újmu a dne 19. 5. 2009, 21. 6. 2010, 18. 3. 2013 a 23. 10. 2013 byl žalobce opakovaně vyzýván k úpravě žalobních tvrzení. Z dílčího hlediska (projednání věci na více stupních soudní soustavy) měl odvolací soud za přiměřené dále snížit základní částku zadostiučinění o 15 %, neboť věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy a též u Ústavního soudu.
Po posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci odvolací soud zvýšil základní částku zadostiučinění o 10 % pro nekoncentrovaný postup soudu, který ne zcela dodržoval zásadu procesní ekonomie a činil kroky v řízení často nepromyšleně, byť poměrně plynule. Příkladmo dvakrát prodloužil řízení kvůli výslechu žalobce dožádaným soudem, když ho nakonec stejně pro vylíčení skutkových tvrzení eskortoval k dalšímu jednání, také mezi výzvami k úpravám žaloby byly rozestupy. Uzavřel, že řízení bylo možno vést koncentrovaněji a v kratší lhůtě.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba snížit základní částku zadostiučinění kvůli chování žalobce, nikoliv však o 15 %. Žalobce několikrát v průběhu řízení doplňoval skutková žalobní tvrzení (podání ze dne 15. 11. 2007, 8. 6. 2009, 7. 1. 2010, 1. 7. 2010 a 27. 11. 2013), která i podstatným způsobem měnil, a teprve v průběhu posuzovaného řízení předběžně uplatnil nárok u žalované jako nárok na nemajetkovou újmu. Odvolací soud měl oproti soudu prvního stupně za správné (přiměřené) snížení ve výši 20 %.
Po zhodnocení všech kritérií odvolací soud považoval za přiměřenou výslednou částku zadostiučinění 46 125 Kč.
Odvolací soud dále vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná již přiznala žalobci (na základě jeho jiné žádosti ze dne 28. 12. 2014) přiměřené zadostiučinění ve výši 71 759 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 43/2013, jež bylo zahájeno (a vedeno pod touto spisovou značkou) po vyloučení části věci (nároku ve výši 200 000 Kč) z původního řízení o žalobě na zaplacení 5 000 000 Kč u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 313/2006. Nyní projednávaná věc byla též z tohoto původního řízení vyloučena k samostatnému řízení usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 11. 2013. Jinak řečeno, posléze vyloučené části věci byly původně po určitou dobu projednávány v řízení jediném pod posledně zmiňovanou spisovou značkou (sp. zn. 16 C 313/2006). Dle obsahu stanoviska žalované, ta jednoznačně odškodňovala žalobce za nepřiměřenou délku popsaného řízení sp. zn. 23 C 43/2013 (za jeho celkovou délku), aniž by byl do již přiznaného zadostiučinění jakýmkoli způsobem promítnut předmět odškodňovaného řízení. Za společnou délku části původního řízení (6 let a 5 měsíců) z již poskytnutého zadostiučinění poměrně připadá 49 614 Kč. Odvolací soud měl za to, že o tuto již poskytnutou částku je tedy nutné snížit zadostiučinění, které by jinak žalobci přiznal, tedy v důsledku přiznat žalobci pouze rozdíl těchto částek (tj. 46 125 Kč – 49 614 Kč). Jelikož však výše zadostiučinění, kterou žalovaná již žalobci za část řízení v období od 18. 10. 2006 do 22. 3. 2013 zaplatila, je vyšší, než částka, která by mu náležela za délku celého nyní posuzovaného řízení (tj. ode dne 18. 10. 2006 do dne 26. 8. 2014), nezbylo dle odvolacího soudu, než žalobu v uvedeném rozsahu zamítnout.
Rozsudek odvolacího soudu, dle obsahu však pouze v rozsahu věci samé, napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitky dovolatele směřující proti celkové délce řízení (že řízení bylo pravomocně skončeno o měsíc později), posouzení skutkové a procesní složitosti řízení (že podle žalobce složité nebylo) či typového významu posuzovaného řízení, postrádají obligatorní náležitosti dovolání, především vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Přitom může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dále nelze přisvědčit dovolatelově námitce (s jeho odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014), že odůvodnění odvolacího soudu trpí absencí přezkoumatelné aplikační úvahy, pro niž by mělo být dovolání přípustné. Podobně jako v odkazovaném rozhodnutí i v rozsudku ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019, Nejvyšší soud přijal závěr, že pokud nastane situace, kdy odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem rezignuje na právní posouzení tak, že z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí nelze postihnout stěžejní momenty právního posouzení coby právně kvalifikačního zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci, pak nelze než konstatovat, že takovéto rozhodnutí je postiženo nejen (jinou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i (s ohledem na absenci přezkoumatelné aplikační úvahy) nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud konstatuje, že výše uvedený závěr je založen zásadně na naplnění podmínky, že „odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem rezignuje na právní posouzení tak, že z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí nelze postihnout stěžejní momenty právního posouzení“, což by se ostatně blížilo i porušení ústavního práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Tato situace však v nynější věci nenastala, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je bez pochyb zřejmé, že se odvolací soud zabýval právním hodnocením kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk (tj. stěžejními momenty právního posouzení nutnými ke korektnímu stanovení nejen nepřiměřenosti délky řízení, ale i formy a výše zadostiučinění za újmu z ní vzniklou) a na základě toho učinil závěr odrážející se jak v základní částce, tak i v modifikované konečné částce zadostiučinění. Takový postup odvolacího soudu je též souladný s rozhodovací praxí prezentovanou zejména ve stanovisku. V rozsahu této námitky tak není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K dílčí námitce, že odvolací soud vycházel ze základního odškodnění na samé dolní hranici 15 000 Kč, aniž by jakkoliv svou úvahu odůvodnil, dovolací soud odkazuje též na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti [uvedené v §31a odst. 3 písm. b) a c) OdpŠk], které nelze přičítat k tíži státu. Neshledal-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016, i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4037/2011). Ani zde se tak odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, pokud nezahrnul délku předběžného projednání nároku do celkové doby řízení, když o tuto délku muselo být řízení (již v jeho průběhu) přerušeno. Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení této skutečnosti (otázky) ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud vyšel z celkové délky řízení, tj. včetně doby dodatečného projednání nároku u ministerstva, toliko nutnost poučit žalobce o nesplnění této povinnosti zohlednil jako jednu (vedle řady dalších) ze skutečností hodnocených v rámci kritéria složitosti řízení.
V další dovolací námitce (postavené na předpokladu přípustnosti dovolání co do otázky dovolacím soudem dosud neřešené), dovolatel v podstatě brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že poměrná část kompenzace ve výši 49 614 Kč z plné kompenzace ve výši 71 759 Kč placené žalovanou dovolateli za odlišné nepřiměřeně dlouhé řízení (vedené pod sp. zn. 23 C 43/2013) má být zohledněna ve výšce plnění v nynější věci. K tomu dovolací soud uvádí, že pokud odvolací soud zohlednil poměrnou část plnění ze strany žalované, které se žalobci dostalo za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 23 C 43/2013, z důvodu, že zmíněné řízení a řízení v nynější věci byla před vyloučením dotčených částí řízením jedním (společným), a to v podstatné délce 6 let a 5 měsíců, není tento postup ve smyslu §237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nejde tedy o věc dovolacím soudem dosud neřešenou. Již podle stanoviska, byť byl uvedený závěr vysloven ve vztahu k újmě vycházející z přerušeného i vedlejšího řízení, je třeba dbát toho, aby nárok nebyl uplatňován duplicitně. Ze stanoviska přitom jednoznačně vyplývá, že se odškodňuje nepřiměřená délka řízení jako takového, nikoliv samostatně jednotlivé předměty řízení. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2001/2019, je vyjádřen přístup, dle kterého je třeba zásadně zamezit duplicitnímu odškodňování, tj. ve výsledku nemá být nastolen v právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně. Dovolací soud tak uzavírá, že ani tato námitka není s to založit přípustnost dovolání.
Ve zbylém rozsahu dovolání dovolatel předkládá již jen vlastní verzi správné výše kompenzace, avšak bez bližší relevantní argumentace umožňující dovolacímu soudu odpovídající dovolací přezkum. K tomu dovolací soud uvádí, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že adekvátnost konkrétní formy zadostiučinění závisí vždy na jedinečných skutkových okolnostech a její posouzení je úkolem soudu prvního stupně, přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu