ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3009.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3009/2020-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce C. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Menclovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 116 600 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 34 C 210/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 23 Co 74/2020-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále „dovolatelka“) se podanou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 116 600 Kč způsobené nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Městského úřadu Mníšek pod Brdy jako stavebního úřadu. Žalobkyně je vlastnicí pozemků v katastrálním území a obci XY. Uvedený stavební úřad nařídil odstranit opěrnou zeď, terénní úpravy a stavební úpravy stavby pro rodinnou rekreaci na pozemku sousedky žalobkyně. Dle žalobkyně stavební úřad neprovedl výkon těchto rozhodnutí a tím se dopustil nesprávného úředního postupu.
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 34 C 210/2019-35, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 72 500 Kč, ve zbytku žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 965,72 Kč (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku I tak, že žalobu v částce 72 500 Kč zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II a III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, včasným dovoláním, výslovně v celém rozsahu, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že věc má z právního hlediska zásadní význam a nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. V tomto případě mělo dojít postupem odvolacího soudu k hrubému porušení práv dovolatelky a bylo jí tak odňato právo na spravedlivý proces z důvodu nezachování jednotnosti rozhodovací praxe v obdobných věcech porušení práva na předvídatelnost rozhodnutí soudu, kdy stejnou věc rozhodl jiný senát odvolacího soudu jinak. Dále již jen dovolatelka v podstatě zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, argumentaci účastníků a rozhodnutí soudů s tím, že závěr odvolacího soudu nepovažuje za správný.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že souhlasí se závěry odvolacího soudu a nadto má dovolání za vadné a tedy nepřípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Uvedený závěr je podporován též judikaturou Ústavního soudu, jak patrno z usnesení tohoto soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (kde se vyjádřil k ústavní konformitě požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), přičemž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Protože dovolání trpí vadami spočívajícími v nevymezení povinných obsahových náležitostí, konkrétně dovolacího důvodu (otázky hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset), jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitka směřující k tomu, že byla porušena ústavní práva dovolatelky uvedená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť požadavek na předvídatelnost soudních rozhodnutí váže soudy ve skutkově obdobných věcech, nikoliv rozdílných, ačkoliv souvisejících řízeních (viz např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18). Nadto ani zde z obsahu dovolání nevyplývá, jaká právní otázka má být rozhodována odlišně.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu