ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3099.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3099/2020-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 312 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 252/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 62 Co 120/2020-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 312 000 Kč, jež mu měl ujít v souvislosti s jeho trestním stíháním, zahájeným usnesením Policie České republiky ze dne 14. 4. 2008 (ve znění dalších usnesení ze dnů 4. 6. 2008, 12. 11. 2009, 14. 4. 2010, 12. 9. 2010) pro trestný čin pojistného podvodu, když poté byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 2 T 45/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 61 To 233/2014, zproštěn obžaloby.
Jednalo se o jeden z vícero původně společně uplatněných nároků, o nichž již rozhodovaly níže uvedené soudy v předešlých řízeních. Ze žalobních tvrzení vyplývalo, že žalobce před zahájením trestního stíhání spolupracoval se společností Auto Bohemia spol. s r. o. (dále jen „Auto Bohemia“) na základě smlouvy o zprostředkovatelské činnosti. Za svou činnost měl mít v roce 2008 smluvně sjednanou odměnu ve výši 26 000 Kč měsíčně, přičemž odměna měla být společností do té doby pravidelně hrazena. Po zahájení trestního stíhání měl být žalobci zakázán vstup do jednotlivých poboček společnosti s odůvodněním, že se jedná o ochranu společnosti z důvodu medializace celé kauzy a s tím souvisejícího negativního vlivu na společnost a spojování osoby žalobce s činností společnosti. Od května 2008 měla být spolupráce s žalobcem ze strany Auto Bohemia ukončena. Žalobce specifikoval ušlý zisk částkou ve výši 312 000 Kč, tj. 26 000 Kč měsíčně od června 2008 do června 2009.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) o nyní projednávaném nároku rozhodl původně tak, že rozsudkem ze dne 1. 6. 2016, č. j. 28 C 252/2015-185, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 312 000 Kč s ve výroku specifikovaným příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2017, č. j. 62 Co 36/2017-227, co do výroku ohledně částky 312 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V případě nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku učinil soud prvního stupně dle odvolacího soudu nedostatečná skutková zjištění a přijal předčasný (nesprávný) skutkový závěr o vzniku ušlého zisku na straně žalobce, neboť ten dosud neměl oporu v provedeném dokazování. Žalobce poté podal dovolání v rozsahu dalších výroků rozsudku odvolacího soudu, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4741/2017, odmítnuto pro nedostatek základních obsahových náležitostí dovolání.
Soud prvního stupně nyní již ve svém druhém rozsudku ze dne 9. 12. 2019, č. j. 28 C 252/2015-276, žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 312 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 62 Co 120/2020-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před oběma soudy.
K rozhodnutí ve věci samé dovolatel především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku: „zda může dojít uzavřením dohody o ukončení spolupráce, na jejímž základě měl poškozený pravidelné plnění a přírůstek finančních prostředků do své majetkové sféry, k přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, pokud k uzavření dohody o ukončení spolupráce došlo v důsledku nezákonného trestního stíhání“, přičemž označil judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlit.
Dovolací soud předesílá, že vlastní závěr soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3718/2008, pohnutku k určitému jednání nelze zaměňovat s příčinou vzniku škody.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4879/2015, byl po podrobné argumentaci přijat závěr (v tam daných okolnostech), že zahájení trestního stíhání nebylo s to vyvolat škodu na straně žalobce zcela bezprostředně, neboť tato skutečnost žalobce nevylučovala z výkonu funkce člena představenstva ani z pohledu práva, ani fakticky. Samo zahájení a vedení trestního stíhání nelze považovat za adekvátní příčinu odvolání osoby z pozice člena představenstva. Nejvyšší soud se také zaobíral úvahou, zda již ze skutečnosti, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, by pro optimálního pozorovatele nebylo vysoce nepravděpodobné, že společnosti, v nichž žalobce působil v postavení člena představenstva, budou v obchodních vztazích vystaveny situaci, v níž by je další působení žalobce poškozovalo, a proto žalobce z postavení člena představenstva odvolají. Pokud by soudy uzavřely, že optimální pozorovatel by daný způsob vzniku škody považoval za vysoce nepravděpodobný, bylo by nutné uzavřít, že škoda žalobci vznikla z běžného životního rizika. Výše uvedenému zkoumání ovšem předchází posouzení právní otázky, zda zahájení trestního stíhání může být samo příčinou pro odvolání z funkce ve vedení společnosti. Při jejím řešení nelze opomenout, že odvolání člena představenstva dle §194 odst. 1 obchodního zákoníku je závislé na vůli valné hromady (resp. dozorčí rady), která je v zásadě neomezena ve svém rozhodování, a není ani povinna důvody sdělovat. Skutečnost, zda valná hromada (dozorčí rada) bude jakýmkoliv způsobem reagovat na zahájení trestního stíhání vůči členu představenstva, je nejistá a potenciálně závisející na řadě okolností. Samotné zahájení trestního stíhání je z hlediska práva skutečností indiferentní na výkon člena představenstva, a nemělo by tedy ani být důvodem pro odvolání člena představenstva ze strany valné hromady. Rovněž je nutné mít na zřeteli, že člen představenstva dobrovolně vstoupil se společností do vztahu, který (např. na rozdíl od vztahu pracovněprávního) nepožívá silné ochrany ex lege , a musí si tedy být vědom, že jeho působení pro společnost závisí v zásadě pouze na tom, zda valná hromada (resp. dozorčí rada) bude dané působení člena statutárního považovat za prospěšné.
Dovolací soud má za to, že uvedené právní závěry jsou uplatnitelné i v nynější věci, zvláště při srovnání expozice osoby v představenstvu společnosti, vystupující vůči veřejnosti jako její reprezentant, s osobou spolupracující se společností na základě smlouvy o zprostředkování.
Naproti tomu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, soud učinil závěr, že k nemožnosti vykonávat podnikatelskou činnost vedly dvě na sebe navazující skutečnosti, a to pravomocné odsouzení žalobkyně pro spáchání trestného činu a rozhodnutí živnostenského úřadu o odebrání živnostenských oprávnění žalobkyně. Za relevantní příčinu vzniku škody nebylo možno považovat rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenských oprávnění (tedy za skutečnost přerušující příčinnou souvislost mezi odsouzením a způsobenou škodou). Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem skutečnosti, že žalobkyně po pravomocném odsouzení přestala splňovat podmínku bezúhonnosti. Živnostenský úřad proto nemohl postupovat jinak než podle §58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona žalobkyni její živnostenská oprávnění zrušit. Dovolací soud však konstatuje, že v nynější věci tato „nutnost“ ukončit smlouvu o zprostředkování zcela zjevně absentovala.
Dovolací soud ale též nepřehlédl recentní nálezovou judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, shledal porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele, který o své vůli rezignoval na funkci starosty v situaci, kdy byl trestně stíhán, ač se trestní stíhání ukázalo později jako nezákonné, a který si nárokoval náhradu ušlé odměny za uvedené období trestního stíhání. Ústavní soud v nálezu nezpochybnil dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se možného přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a ušlým ziskem volním jednáním poškozené osoby (jak je pojímána ve zde projednávané věci), akcentoval však výjimečnost daných okolností případu. V jím projednávané věci konstatoval, že výkon politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel. S důvěryhodností politika. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl stěžovatele na místě pro něj nanejvýš citlivém, zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. Vztah mezi politikem a občanem/voličem je do značné míry založen na důvěře, která jde ruku v ruce s morálními hodnotami, uplatňovanými v té které společnosti. Pokud dojde k zahájení trestního stíhání, je zpravidla morální apel na politika natolik intenzivní, že mu nezbývá, než se výkonu veřejné funkce vzdát, a to aniž by musel být odvolán. Ve své podstatě se jedná o akt vyvození osobní odpovědnosti, který plyne z obecného požadavku na to, aby veřejné funkce vykonávaly osoby s určitým morálním kreditem a nadanými důvěrou občanů. Dovolací soud však konstatuje, že tyto výjimečné okolnosti v nyní projednávané věci též zjevně absentují.
Pokud tedy bylo volní jednání dovolatele při uzavírání dohody o ukončení smlouvy o zprostředkování okolností rozhodnou pro závěr o přetržení příčinné souvislosti mezi trestním stíháním dovolatele a tvrzeným ušlým ziskem, odvolací soud se tímto závěrem ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani Ústavního soudu. Dovolání proto není v tomto rozsahu přípustné.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1286/2019, tím, že přestože považoval dílčí skutečnost (tíseň žalobce při uzavírání dohody o ukončení spolupráce) jako klíčovou a měl za nezbytné se jí zabývat, neučinil ve vztahu k žalobci řádné a zcela konkrétní poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V námitce formulovaná otázka, zda takové poučení (namítaného obsahu) mělo být ve vztahu k žalobci učiněno, nesplňuje podmínku uvedenou v §237 o. s. ř., tj. aby na jejím vyřešení záviselo (byť z procesního hlediska) rozhodnutí odvolacího soudu. Již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo konstatováno, že na závěru o neexistenci příčinné souvislosti „nic nemění ani tvrzení žalobce, že byl k danému úkonu v podstatě donucen, když mu byly odebrány klíče a zamezen vstup do místa výkonu práce, neboť tato skutečnost je pro právní posouzení bezvýznamná. Žalobce předmětnou smlouvu ukončil dobrovolně, kdy bylo pouze na jeho uvážení, zda tak učiní či nikoli, a rozhodně nemusel dohodu o ukončení spolupráce uzavírat“. Na tomto závěru soudu prvního stupně ničeho nezměnil ani odvolací soud, pokud konstatoval, že „…za situace, kdy žalobce po řádném poučení soudem prvního stupně podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ani netvrdil, že by uzavření dohody o ukončení zprostředkovatelské smlouvy nebylo projevem jeho svobodné vůle, když argumentoval pouze tím, že motivem k jejímu uzavření bylo právě zahájení jeho trestního stíhání (ostatně tímto argumentoval i ve svém odvolání), lze uzavřít, že k ukončení smlouvy o zprostředkovatelské činnosti, z níž žalobce dovozoval vznik svého tvrzeného nároku v podobě ušlého zisku, došlo na základě shodného projevu vůle obou smluvních stran“. V rozsahu této námitky tak není dovolání přípustné.
Konečně ani námitka, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz výše), pokud odvolací soud dovodil, že místopřísežné prohlášení jednatelů společnosti Auto Bohemia ze dne 19. 1. 2016 není věrohodným důkazem pro rozpor se skutečnostmi uvedenými v dohodě o ukončení zprostředkovatelské činnosti ze dne 16. 4. 2008, a současně na základě svědeckých výpovědí těchto jednatelů dochází k závěru, že trestní stíhání žalobce bylo důvodem pro dohodu o ukončení spolupráce, nemůže založit přípustnost dovolání. V rozsudku ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, Nejvyšší soud vyložil, že „na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.“ Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který dokazování provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, uvedl, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Dovolací soud uzavírá, že namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, a tím i nesoulad se shora označenou judikaturou ve smyslu §237 o. s. ř., neshledal.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu