ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3194.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3194/2020-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobkyň a) ASTRA GAMES s.r.o. , identifikační číslo 26870771, sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, a b) Dražby.net s.r.o. , identifikační číslo 48396389, sídlem v Olomouci, Sokolská 584/11, zastoupených Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 43/39, proti žalovanému Statutárnímu městu Prostějov , identifikační číslo 00288659, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 130/14, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 278/2016, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2020, č. j. 17 Co 146/2019-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 232,65 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 67,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Rittera, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 6 C 278/2016-313, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala částky 3 101 853 Kč a žalobkyně b) částky 898 147 Kč (výrok I rozsudku). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobkyně a) je povinna zaplatit žalovanému 163 248,51 Kč (výrok II rozsudku) a žalobkyně b) částku 47 258,93 Kč (výrok III rozsudku).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně a) zaplatit žalovanému částku 46 167 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II odvolacího soudu) a povinnosti žalobkyně b) zaplatit žalovanému částku 13 365 Kč na náhradě odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, kterým bylo Opatření obecné povahy č. 1/2014 Územní plán Prostějov, následně částečně zrušené rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2016, č. j. 64 A 2/2016-126.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalobkyně ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázka míry prokazování vzniku nemajetkové újmy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení dovolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když uzavřel, že vznik nemajetkové újmy se v řízení musí tvrdit a prokázat, neboť sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik imateriální újmy u dotčené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelkami označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010 není v projednávané věci přiléhavé, neboť se jednalo o jeden z případů porušení práva na přiměřenou délku řízení, u kterého se naopak vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část V). Ani závěry přijaté v dovoláním označeném nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, nejsou v nyní projednávané věci uplatnitelné, neboť zde se Ústavní soud zabýval rozdílem mezi tržní hodnotou poškozené věci před poškozením a po opravě při odškodňování materiální újmy, nikoliv vznikem újmy nemajetkové.
Ani námitka týkající se nesplnitelnosti důkazní povinnosti ohledně neposkytnutí úvěrů ze strany bankovních institucí nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajícím rozsahu (ve vztahu k otázkám nezohlednění zásahu do vlastnického práva, posouzení možnosti realizace podnikatelského záměru žalobkyň a absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené újmy) posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze částečně citovaly obsah ustanovení §237 o. s. ř., když obecně uvedly, že se „odvolací soud odchýlil při řešení otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. by musely žalobkyně uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Žalobkyně v dovolání v uvedeném rozsahu odkazují pouze na nekonkrétní „rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva“, to však samo o sobě jako vymezení, v čem spatřují splnění podmínky přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely o. s. ř. (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
K uvedenému lze dodat, že rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje, pokud Nejvyšší soud projedná dovolání, aniž by obsahovalo předepsané náležitosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II. bod 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), když Nejvyšší soud, co do výše nákladů řízení přiznávaných orgánům veřejné moci a statutárním městům, pokud jsou zastoupeni advokáty, odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1447/18.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu