ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.335.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 335/2020-841
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Ing. Karla Kuny, identifikační číslo osoby 40109607, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Velké Hamry 393, insolvenčního správce dlužníka ANIDOR s. r. o., identifikační číslo osoby 27473261, se sídlem v Bystrém, Sulkovská 80, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 300 431,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 427/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-773, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-773, se co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 79 990,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 79 990,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu konkursního soudu při dohledové činnosti podle §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004, v němž bývalý správce konkursní podstaty Dr. Ing. Vítězslav Hálek v září 2005 neoprávněně zařadil do konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s. uvedené hotovostní prostředky společnosti ANIDOR s. r. o.
2. Usnesením ze dne 5. 6. 2017, č. j. 41 C 427/2009-619, připustil Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozšíření žaloby o úrok z prodlení z částky 79 990,50 Kč za dobu od 14. 9. 2005 do 11. 3. 2009 kapitalizovaný na částku 26 900,76 Kč a úrok z prodlení z tohoto kapitalizovaného úroku z prodlení, a dále o částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 23. 9. 2005 do zaplacení (s tím, že žalobce kapitalizoval úrok z prodlení za dobu do 22. 3. 2017 na částku 93 533,70 Kč) a konečně pak i o úrok z prodlení z tohoto kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 22. 3. 2017 do zaplacení. Nárok na částku 100 000 Kč žalobce odůvodnil tím, že správce konkursní podstaty sebral tuto částku dne 22. 9. 2005 společnosti ANIDOR s. r. o. V tomto návrhu na změnu žaloby žalobce uvedl, že škoda byla způsobena kombinací vícero příčin a odškodnění se domáhá za ztrátu těchto pohledávek způsobenou nesprávný úředním postupem konkursního soudu, jenž nedostatečně dohlížel na činnost správce, který postupoval nehospodárně, a z tohoto důvodu nedošlo k uhrazení jeho pohledávek za podstatou.
3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 41 C 427/2009-669, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 79 990,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 193 533,70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 300 Kč (výrok III).
4. Usnesením ze dne 25. 7. 2018, č. j. 41 C 427/2009-741, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 19. 10. 2017, č. j. 41 C 427/2009-669, tak, že chybně uvedené označení žalobkyně ve znění: „ANIDOR s.r.o., IČO 27473261, sídlem Sulkovská 80, 569 92 Bystré“ se nahrazuje takto: „Ing. Karel Kuna, sídlem Velké Hamry 393, 562 01 Ústí nad Orlicí, insolvenční správce dlužníka ANIDOR s.r.o., IČO 27473261, sídlem Sulkovská 80, 569 92 Bystré“ a chybně uvedený předmět řízení ve znění: „o zaplacení částky 79 990,50 Kč s příslušenstvím“ se nahrazuje takto: „o zaplacení částky 300 431,96 Kč s příslušenstvím“. Usnesením ze dne 19. 2. 2019, č. j. 41 C 427/2009-756, opravil soud prvního stupně rozsudek ze dne 19. 10. 2017, č. j. 41 C 427/2009-669, dále tak, že doplnil údaj o zastoupení žalobce „obecným zmocněncem M. S., bytem XY“ a údaj o jednání za žalovanou, „za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2“.
5. Takto soud prvního stupně rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. 10. 2011, č. j. 41 C 427/2009-188, kterým byla žalobci přiznána částka 79 990,50 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, odvolací soud usnesením ze dne 21. 8. 2012, č. j. 25 Co 217, 218/2012-280, zrušil s tím, že je nezbytné učinit zjištění z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 3. 2009, č. j. 7 C 183/2007-558.
6. Z provedených listinných důkazů neměl soud za prokázanou existenci ani vznik pohledávky ve výši 79 990,50 Kč, ani pohledávky ve výši 100 000 Kč, která byla uplatněna v rámci rozšíření žaloby.
7. Podáním ze dne 11. 9. 2008 uplatnil žalobce nárok na náhradu vzniklé škody u žalované, která podáním ze dne 10. 12. 2008 odmítla žalobcem uplatněný nárok uspokojit.
8. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle §13 a §32 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a na základě žalovanou vznesené námitky promlčení rozšířeného nároku žalobce v rozsahu částky 193 553,70 Kč s příslušenstvím uzavřel, že žalobce o škodě věděl již okamžikem zápisu předmětné částky do konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s. v roce 2005. Nynější řízení bylo zahájeno dnem 16. 12. 2008, k rozšíření žaloby došlo dne 23. 3. 2017, tedy po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby. Proto se soud tímto nárokem více nezabýval a přistoupil k jeho zamítnutí. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal v konkursním řízení od roku 2005 nečinnost konkursního soudu, zabýval se možností uspokojení žalobcem tvrzené pohledávky v částce 79 990,50 Kč s příslušenstvím (jedno, zda kapitalizovaného, či nikoliv) a vycházel z toho, že výtěžek majetkové podstaty především z prodeje nemovitostí a strojů činil částku přes 40 000 000 Kč, z toho 20 000 000 Kč bylo rozvrhováno v roce 2007 částečným rozvrhem mezi dva oddělené věřitele. Pohledávka žalobce byla v rámci přezkumného jednání neošetřena, a proto pokud se nejednalo o pohledávku za podstatou a pohledávku podléhající oddělenému uspokojení, náležela do II. třídy k poměrnému uspokojení věřitelů. Soud tak uzavřel, že i za stávající situace mohl správce konkursní podstaty kdykoliv za souhlasu věřitelského výboru a konkursního soudu částku 79 990,70 Kč (správně 79 990,50 Kč; poznámka dovolacího soudu) vyloučit. Skutečností však bylo, že správce konkursní podstaty předmětnou částku nadále evidoval na základě výsledku přezkumného jednání, kdy pohledávka byla vedena jako nevykonatelná, tedy její existence a vznik nebyly prokázány rozhodnutím soudu, pohledávka nebyla popřena a nyní se nadále neřeší, přestože měla být řešena s odkazem na názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, s konkursní podstatou. Dle soudu prvního stupně měl žalobce možnost uspokojit se ve svých nárocích na správci konkursní podstaty. O této skutečnosti již soudy rozhodly a případné vypořádání je dle soudu věcí majetkové podstaty a jejího správce. Soud prvního stupně dále uvedl, že touto žalobou mělo být fakticky suplováno řešení a hodnocení předmětné pohledávky v konkursním řízení, které nebylo dosud ukončeno (dne 10. 11. 2016 bylo vydáno usnesení o nepotvrzení volby věřitelského výboru a dne 7. 3. 2017 byla konkursnímu soudu doručena zpráva o stavu řízení), pohledávka nebyla ošetřena ani na základě právního názoru Nejvyššího soudu, a protože konkursní řízení nebylo dosud ukončeno, jednalo se o žalobu předčasnou ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Podle soudu prvního stupně navíc přetrvávají nedostatky v činnosti konkursního správce a nikoliv konkursního soudu, přičemž žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci a vzniku především pohledávky v částce 79 990,70 Kč (správně 79 990,50 Kč; poznámka dovolacího soudu).
9. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění výše uvedených opravných usnesení) v zamítavém výroku o věci samé (výrok I) co do části úroku z prodlení z částky 79 990,50 Kč za dobu od 15. 12. 2008 do 11. 3. 2009 a co do části kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od 15. 12. 2008 do 11. 3. 2009 ve výši 1 818,42 Kč a v této části řízení zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) potvrdil (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6 300 Kč (výrok III).
10. Odvolací soud zopakoval dokazování rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2515/2012, v němž vedle nynějšího žalobce vystupovala společnost Alibaba a sedem zbojníkov, s. r. o. a na straně žalované konkursní správci Dr. Ing. Vítězslav Hálek, MBA, Mgr. Petr Stejskal, LL. M. (jako fyzická osoba i jako konkursní správce) a členové věřitelského výboru obec Brněnec, Česká republika - Česká správa sociálního zabezpečení, Krajská správa sociálního zabezpečení pro Pardubický kraj a T. J. Z tohoto rozsudku odvolací soud zjistil, že proti Dr. Ing. Vítězslavu Hálkovi, MBA, byla žaloba vedená u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 183/2007 pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že „Závěr, že smlouva, kterou ohledně úpadcova podniku uzavřel první žalovaný (jako prodávající) se společností D (jako kupujícím) (Darren, s. r. o.; poznámka dovolacího soudu) 1. (respektive 2.) června 2005, byla platně uzavřenou smlouvou o prodeji úpadcova podniku, přitom Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 516/2007).“ „Ve vztahu k prvnímu žalovanému je kritika dovolatele a/ (pozn. odvolacího soudu tj. žalobce) založena na přesvědčení, že (první žalovaný) věděl o tom, že zabavené peněžní prostředky náleží společnosti A (ANIDOR s. r. o.; poznámka dovolacího soudu), a na tom, že zde nebyl žádný relevantní důvod, pro který by tyto prostředky měly náležet do konkursní podstaty úpadce. Jak se podává ze shora zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, první žalovaný odstoupil od smlouvy o prodeji podniku poté, co jej společnost D (Darren, s. r. o.; poznámka dovolacího soudu) dále převedla, aniž před tímto dalším převodem zaplatila prvnímu prodávajícímu celou kupní cenu. Za této situace nelze (jak přiléhavě uzavřel odvolací soud) dovozovat protiprávnost jednání prvního žalovaného z toho, že úpadcův podnik obsadil (převzal) po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku jako celek a že teprve později vyšly případně najevo skutečnosti, které dovolovaly uzavřít (s přihlédnutím k ustanovením §349 odst. 1 a §351 odst. 1 obch. zák. a k tomu, že odstoupení od smlouvy o prodeji podniku má účinky ex nunc), že peněžní prostředky nacházející se v době odstoupení od smlouvy o prodeji podniku v areálu úpadcova podniku (provozovaném společností A) (ANIDOR s. r. o.; poznámka dovolacího soudu) nejsou součástí úpadcova podniku ke dni odstoupení“. V uvedeném řízení byla povinnost zaplatit částku 79 990,50 Kč s úrokem z prodlení od 28. 9. 2009 uložena třetímu žalovanému, tj. aktuálnímu správci konkursní podstaty a to právě z konkursní podstaty (nikoliv tedy z titulu náhrady škody, neboť žaloba byla proti druhému žalovanému rovněž zamítnuta, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4364/2016). Podle tohoto rozsudku má žalobce skutečně pohledávku za podstatou ve výši 79 990,50 Kč vzniklou zabráním peněz žalobce správcem konkursní podstaty dne 12. 9. 2005 ve prospěch konkursní podstaty. Odvolací soud proto (oproti skutkovému závěru soudu prvního stupně) zjistil, že uvedená částka 79 990,50 Kč patřila žalobci a dne 12. 9. 2005 byla zabrána do konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s.
11. Podle sdělení správce konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s. Ing. Davida Jánošíka ze dne 20. 5. 2019 výtěžek zpeněžení majetku úpadce nepostačuje ani k úplnému uspokojení odměny správce konkursní podstaty a jeho hotových výdajů, proto nebyla pravomocně přisouzená pohledávka 79 990,50 Kč uspokojena, a to ani částečně. Tato pohledávka je evidována jako pohledávka za podstatou, která s největší pravděpodobností uhrazena nebude, což vyplynulo rovněž ze zprávy správce konkursní podstaty ze dne 13. 11. 2009. Podle odvolacího soudu tak žalobce již dne 15. 3. 2010 věděl, že jeho pohledávky za podstatou nebudou uspokojeny z důvodu nedostatku prostředků v konkursní podstatě.
12. Podle odvolacího soudu byla předmětem řízení odpovědnost státu za nedostatečný dohled soudu nad tvrzenou protiprávní činností správce konkursní podstaty spočívající v zabrání peněžních prostředků, přičemž právě od zabrání peněz žalobce odvozoval vznik škody a požadoval ode dne následujícího úrok z prodlení, tento nárok žalobce neprokázal. Skutečnost, že se pohledávka žalobce stala nevymahatelnou v důsledku špatného hospodaření správce konkursní podstaty, které bylo umožněno nedostatečným dohledem konkursního soudu, považoval odvolací soud za škodu, která byla způsobena nově a zcela samostatně působící příčinou škody vzniklé ztrátou pohledávek. Z tohoto důvodu nemohla skutečnost, že žalobce podal žalobu na náhradu škody způsobené mu nedostatečným dohledem při zabrání peněz správcem konkursní podstaty (navíc nedůvodnou), stavět promlčecí dobu ohledně nároku na náhradu škody vzniklé až následně nedostatečným dohledem konkursního soudu na správu majetku v konkursní podstatě. Odvolací soud dále zdůraznil, že i výše škody vycházející z druhého skutku se určuje jiným způsobem, než výše škody vycházející z prvního (původně žalovaného) skutku. Odvolací soud tedy nesouhlasil s argumentací žalobce, že jde o jedinou škodu, která nastala zabráním peněz a završena byla ztrátou pohledávek, již z tvrzení žalobce je zřejmé, že se ze strany konkursního soudu mělo jednat o samostatné nesprávné úřední postupy.
13. Ve vztahu k nároku na náhradu škody týkající se protiprávního zabrání peněžních prostředků v částce 79 990,50 Kč s příslušenstvím poukázal odvolací soud na skutečnost, že otázka odpovědnosti správce konkursní podstaty, odvíjející se od stejného skutkového základu, již byla vyřešena v jiném řízení. V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 3. 2012, č. j. 22 Co 577/2009-1573, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2515/2012, soud v řízení o zaplacení částky 79 990,50 Kč s příslušenstvím vedeném žalobcem mimo jiné proti oběma správcům konkursní podstaty na základě stejného skutkového stavu uzavřel, že nelze dovozovat protiprávnost jednání prvního a druhého žalovaného z toho, že první žalovaný úpadcův podnik obsadil po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku jako celek a že teprve později vyšly případně najevo skutečnosti, které dovolovaly uzavřít, že peněžní prostředky nacházející se v době odstoupení od smlouvy o prodeji podniku v areálu úpadcova podniku nejsou součástí úpadcova podniku. V předmětném soudním řízení tedy byla otázka protiprávního jednání fyzických osob vyřešena pro odvolací soud závazným způsobem tak, že ani jeden z uvedených správců konkursní podstaty se ve vztahu k předmětu tohoto řízení nedopustil protiprávního jednání v souvislosti se zabráním peněz. Dokazování absence dohledu konkursního soudu je tak zcela nadbytečné, neboť i kdyby byla prokázána, soud by žalobu stejně zamítl, neboť tato vytknutá činnost správce konkursní podstaty nebyla protiprávní. Vzhledem k tomu, že v části úroku z prodlení z částky 79 990,50 Kč za období od 15. 12. 2008 do 11. 3. 2009 již bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 10. 2011, č. j. 41 C 427/2009-188, není možné o tomto nároku znovu rozhodovat, neboť uvedený rozsudek vytvořil překážku věci rozsouzené. Odvolací soud si byl rovněž vědom toho, že v rozhodnutí soudu prvního stupně byly úroky z prodlení z částky 79 990,50 Kč za období od 15. 12. 2008 do 11. 3. 2009 zamítnuty dvakrát – jednou jako kapitalizované (tj. 1 818,42 Kč z 26 907,76 Kč) a jednou jako nekapitalizované (v požadavku na úrok z prodlení z jistiny od 15. 12. 2008 do zaplacení). V každém případě ani žalobci nárok na úrok z prodlení za toto období nevznikl, neboť stát je povinen nahradit škodu nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil postupem podle §14 OdpŠk. Teprve marným uplynutím této lhůty, nikoli uplynutím lhůty stanovené poškozeným při uplatnění nároku, se stát jako dlužník ocitá v prodlení a stíhá jej povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Odvolací soud tak napadený rozsudek v části, o které již bylo v tomto řízení pravomocně rozhodnuto, zrušil a řízení v této části zastavil.
14. V průběhu řízení žalobce sice průběžně uváděl, že mu jeho pohledávky nebudou vyplaceny pro nedostatek prostředků v konkursní podstatě, podle odvolacího soudu šlo ale pouze o relevantní argument k tvrzení, že mu škoda (vzniklá nedostatečným dohledem soudu při zabrání peněz správcem konkursní podstaty) skutečně vznikla. Teprve podáním ze dne 23. 3. 2017 však uplatnil u soudu formou změny žaloby požadavek na odškodnění za ztrátu pohledávek (s odůvodněním, že konkursní soud špatně dohlížel na hospodaření správce konkursní podstaty s konkursní podstatou a žalobcova pohledávka se tak stala nevykonatelnou, protiprávní jednání správce konkursní podstaty je pak popisováno jako prodělečné hospodaření). Podle odvolacího soudu jde o zcela nová tvrzení a o jiné rozhodující skutečnosti, než jak byly popsány v žalobě (tj. škoda vzniklá loupeží versus škoda vzniklá „ztrátou pohledávky“). Ke vzniku škody „ztrátou pohledávek“ došlo nepochybně v době před 13. 11. 2009 a žalobce nejpozději dne 12. 10. 2011 o nevymahatelnosti pohledávek věděl. Z vlastních tvrzení žalobce navíc dle odvolacího soudu vyplynulo, že si věřitelé kontinuálně od roku 2004 stěžovali na nedostatečný dohled konkursního soudu včetně neekonomického hospodaření správce konkursní podstaty. Žalobce také do spisu zanesl řadu informací, že nebyly, a to ani částečně uhrazeny jiné pohledávky za podstatou jiných věřitelů (např. Darren, s. r. o., Randa s. r. o.) vzniklé ještě dříve než posuzované pohledávky. Z uvedených informací, tak měl odvolací soud za prokázané, že nejpozději dne 12. 10. 2011 musel žalobce o ztrátě pohledávek vědět. Nárok žalobce na zaplacení částky 79 990,50 Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení, stejně jako úrok z prodlení z částky 79 990,50 Kč za dobu od 14. 9. 2005 do 14. 12. 2008, byl dle odvolacího soudu promlčen.
15. V případě nároku žalobce na náhradu škody ve výši 100 000 Kč s kapitalizovaným úrokem za dobu od 23. 9. 2005 do 22. 3. 2017 (93 533,70 Kč) a dále úroku z prodlení z částky 193 533,70 Kč od 23. 3. 2017 do zaplacení, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok (i pokud by existoval) se promlčel, a nelze jej tak v soudním řízení přiznat. Ve vztahu k nároku žalobce na úrok z prodlení z úroků z prodlení, tzv. anatocismus pak odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalobce vznikla za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a tento předpis anatocismus neumožňoval.
16. K námitkám žalobce ohledně nenaplnění důvodů pro prohlášení konkursu na Vitka Brněnec a. s. a rozhodování nezákonným soudcem odvolací soud uvedl, že toto bylo možno účinně namítat pouze v konkursním řízení nikoli v řízení odškodňovacím, když navíc ani rozhodnutí o prohlášení konkursu nebylo zrušeno pro nezákonnost, což vylučuje i možnost odškodnění za tvrzený nesprávný úřední postup ústící v toto rozhodnutí. Stejně tak vztah mezi úpadcem a společností Darren, s. r. o. měl podle odvolacího soudu na poměry žalobce vliv pouze zprostředkovaný, když mezi okolnostmi souvisejícími s prodejem podniku úpadce, škodou společnosti Darren, s. r. o. a žalobcovou škodou není vztah přímé příčinné souvislosti, rovněž tak neukončení nájemní smlouvy a požadovaná náhrada škody nejsou v poměru příčiny a následku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu části výroku I tohoto rozsudku, jímž byl potvrzen původní rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a to v jeho části, jíž byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba o přiznání částky 79 990,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení, včasným dovoláním.
18. Podle dovolatele je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dle dovolatele na nesprávném právním posouzení věci a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu představovanou rozsudky ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, a sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, týkajícími se stejného konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004.
20. Odvolací soud se dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesní otázky vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, když v důsledku nesprávného právního hodnocení v žalobě vylíčené skutečnosti pominul a nijak se jimi nezabýval.
21. Odvolací soud ve věci uzavřel, že žalobce žalobou uplatněný nárok na náhradu škody odvíjel pouze od nedostatečného dohledu konkursního soudu nad zabráním peněz žalobce do konkursní podstaty. Škodu za ztrátu pohledávky v důsledku zanedbání dohledu nad hospodařením správce konkursní podstaty požadoval žalobce dle odvolacího soudu nově až ode dne 23. 3. 2017, tento nárok byl ale v té době již promlčen.
22. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, nebo ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2636/2017, není dle dovolatele pochyb, že návrh na zahájení řízení (žaloba) musí obsahovat, mimo jiné, rovněž vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku.
23. Dovolatel přitom v žalobě v rámci vylíčení rozhodujících skutečností výslovně uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové jako konkursní soud přesto, že byl opakovaně upozorňován na skutečnost, že do konkursní podstaty byl sepsán majetek společnosti ANIDOR s. r. o. (majetek třetí osoby, která nebyla v žádném vztahu k úpadci), nevyzval správce konkursní podstaty k podání potřebných vysvětlení, neprovedl žádné šetření a přes zjevnou neoprávněnost převzetí hotovosti společnosti ANIDOR s. r. o. nedal správci pokyn k učinění nápravy. Neučinil též žádné opatření k tomu, aby bylo zabráněno prohospodaření prostředků společnosti ANIDOR s. r. o. v průběhu konkursního řízení na úpadce Vitka Brněnec a. s. (např. deponováním těchto prostředků na zvláštním účtu) a bylo tak zabráněno stavu, kdy nebude možné tyto prostředky vrátit.
24. Žalobce tedy již v žalobě odvíjel nárok na náhradu škody nejen od toho, že mu byla částka 79 990,50 Kč zabrána (čímž se zabýval odvolací soud), ale zejména od toho, že mu tato zabraná částka nemůže být nakonec vydána z důvodu vysoce nehospodárného hospodaření s konkursní podstatou, nad kterým konkursní soud zanedbal dohled. V podané žalobě poukazoval žalobce rovněž na to, že náhradu škody uplatnil žalobou zejména po bývalém správci konkursní podstaty Dr. Ing. Vítězslavu Hálkovi, MBA, a členech věřitelského výboru úpadce, která je vedena u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 183/2007. Žalobce i tuto žalobu k žalobě vůči státu připojil a uvedl, že co do zbytku svých tvrzení a důkazů na tuto žalobu odkazuje. V uvedeném řízení přitom žalobce také výslovně tvrdil, že mu byly zabaveny peněžní prostředky ve výši Kč 79 990,50 Kč z jeho pokladny a tyto byly spotřebovány při provozování podniku úpadce Vitka Brněnec a. s. Nemohlo být tedy pochyb o tom, že součástí tvrzení žalobce obsažených v žalobě je i tvrzení, že se pohledávka žalobce stala nevymahatelnou, a to v důsledku vysoce prodělečného hospodaření správců konkursní podstaty, nad kterým zanedbal konkursní soud dohled. V žádném případě tak nemohlo jít pouze o jakýsi relevantní argument k tvrzení, že žalobci škoda skutečně vznikla.
25. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu je dle dovolatele zřejmý například i z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, a sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, týkajících se stejného konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004. V obou případech se jednalo o textově analogické žaloby a Nejvyšší soud je považoval za projednatelné, nepromlčené, a dokonce uvedl, jakým způsobem se má provádět dokazování.
26. Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je založena rovněž pro řešení otázky promlčení nároku vzniklého ztrátou pohledávky.
27. Ve vztahu k této otázce dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 187/2013, z něhož vyplývá, že §112 obč. zák. upravuje stavení promlčecí doby pro případ, kdy se věřitel rozhodne svůj spor s dlužníkem řešit u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. Uvedené ustanovení přitom stanoví několik podmínek, které musí být splněny kumulativně. Dojde-li proto ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva věřitelem, nastává stavení promlčecí doby, a to ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno. Běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byl návrh doručen soudu. Předpokladem stavení promlčecí doby po dobu trvání řízení je rovněž skutečnost, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí.
28. Přestože žalobce řádně uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nevydáním částky ve výši 79 990,50 Kč (přiznaný žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, který nebyl z konkursní podstaty žalobci vydán a tato pohledávka se stala vůči konkursní podstatě nevymahatelnou), dospěl odvolací soud k závěru o jeho promlčení. Odvolací soud totiž nevzal v potaz, že byl nárok uplatněn žalobou a v rozporu s §112 obč. zák. i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neaplikoval na danou věc fakt, že podáním žaloby došlo ke stavení promlčecí doby.
29. Dle dovolatele má být dovolání podle §237 o. s. ř. dále přípustné pro řešení otázky, zda konkursní soud vedl konkursní řízení řádně a zda účinně vykonával dohled ve smyslu §12 zákona o konkursu a vyrovnání.
30. Konkursnímu soudu bylo od počátku známé, že se o částku Kč 79 990,50 Kč hlásí společnost ANIDOR s. r. o., která tvrdí, že by jí měla být vrácena. Žalobce v žalobě mimo jiné uváděl, že konkursní soud nikdy nevyzval správce konkursní podstaty k podání potřebných vysvětlení, proč nebyla do konkursní podstaty zahrnuta jakákoli pohledávka vůči společnosti ANIDOR s. r. o. (byly pouze zcizeny, ne-li odcizeny její prostředky a tyto vloženy na účet úpadce). Neučinil též žádné opatření k tomu, aby bylo zabráněno prohospodaření prostředků společnosti ANIDOR s. r. o. v průběhu konkursního řízení na úpadce Vitka Brněnec a. s., např. deponováním těchto prostředků na zvláštním účtu, a bylo tak zabráněno stavu, kdy nebude možné tyto prostředky vrátit.
31. V této souvislosti odkázal dovolatel opět na výše uvedené rozsudky ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 924/2013, a sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že ve druhé fázi konkursního řízení (v níž se v rozhodné době nacházelo i konkursní řízení vedené na majetek úpadce v této věci) je pro posouzení, zda konkursní soud vede konkursní řízení řádně (zda neporušuje své povinnosti), určující (rozhodující) právě to, jak účinně vykonává dohled ve smyslu §12 zákona o konkursu a vyrovnání. Úřední postup konkursního soudu lze v této fázi konkursního řízení mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud včas nebo vůbec nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty nebo i třetích osob. Přitom bez zřetele k tomu, jaké opatření přijme konkursní soud při řešení sporné otázky v rámci dohlédací činnosti, tam, kde lze důvodně předpokládat, že konečným způsobem bude předmětná otázka (spor o plnění) zodpovězena až v samostatném soudním sporu (aniž by šlo o excindační řízení), by měl přijmout též opatření, jež by bránilo tomu, aby předmět sporu nebyl spotřebován nebo použit k jiným účelům před pravomocným skončením sporu, nebo opatření, jež by riziko takového postupu alespoň podstatně minimalizovalo.
32. Konkursní soud byl dovolatelem opakovaně upozorňován na to, že společnosti ANIDOR s. r. o. byly neoprávněně zabaveny prostředky. Konkursní soud věděl, že ohledně nich je mezi správcem a společností ANIDOR s. r. o. spor a vzhledem k tomu, že správce nebyl ochoten dobrovolně prostředky vydat, byl o ně veden soudní spor. Konkursní soud si tedy byl vědom, že konečným způsobem bude předmětná otázka (spor o plnění) zodpovězena až v samostatném soudním sporu (nešlo přitom o excindační řízení). Konkursní soud by měl za takové situace přijmout opatření, jež by bránilo tomu, aby předmět sporu nebyl spotřebován nebo použit k jiným účelům před pravomocným skončením sporu, nebo opatření, jež by riziko takového postupu alespoň podstatně minimalizovalo. Konkursní soud však žádné takové opatření ve vztahu k zabraným prostředkům ve výši 79 990,50 Kč nepřijal.
33. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. má být založena taktéž pro řešení otázky vypořádání se se všemi skutečnostmi a příčinami vzniku škody v řízení uvedenými a možnosti se v průběhu řízení vyjádřit v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř. k právnímu názoru odvolacího soudu, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4837/2016.
34. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
35. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
36. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
37. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
38. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
39. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
40. Pro řešení otázky, zda konkursní soud vedl konkursní řízení řádně a zda účinně vykonával dohled ve smyslu §12 zákona o konkursu a vyrovnání, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť na takovém řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Podle odvolacího soudu byl požadavek na odškodnění za ztrátu pohledávky uplatněn formou změny žaloby až podáním ze dne 23. 3. 2017, přičemž nejpozději dne 12. 10. 2011 musel žalobce o ztrátě pohledávky vědět. Nárok žalobce na zaplacení částky 79 990,50 Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení tak odvolací soud považoval za promlčený, aniž se zabýval postupem konkursního soudu.
41. Dovolání je přípustné pro řešení otázky vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě a s tím související otázky promlčení nároku vzniklého ztrátou pohledávky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
42. Dovolání je důvodné.
43. Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v §79 odst. 1 o. s. ř., který mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a dále že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. V případě žaloby na náhradu škody proti státu zahrnuje toto vylíčení skutečnosti rozhodné pro posouzení, zda vylíčený skutek lze posoudit jako nesprávný úřední postup, popř. nezákonné rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000).
44. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že předmětem promlčení je vždy právo, které je charakterizováno jednak svým obsahem, to znamená vymezením konkrétních subjektivních oprávnění a povinností, včetně vymezení skutkových okolností, na nichž je obsah daného práva založen, jednak účastníky, to znamená subjekty, mezi nimiž existuje takto definovaný právní vztah. Podmínky promlčení se sice posuzují vždy v celém souhrnu těchto prvků, ovšem při jejich pluralitě je třeba zpravidla jednotlivé nároky (či jejich části) a účastníky vztahu odlišit. Sestává-li například právní vztah mezi týmiž osobami z více samostatných nároků, běží promlčení u každého nároku zvlášť, a pokud jde o nárok téhož obsahu vůči více osobám (nejde-li o závazek nedílný - §512 odst. 2 obč. zák.), běží promlčecí doba pro uplatnění nároku proti každé z nich samostatně. Obdobné platí i pro podmínky stavení běhu promlčecí doby, které se při pluralitě nároků či účastníků posuzují odděleně, a to tak, že uplatnění práva u soudu ve smyslu §112 obč. zák. přináší důsledek v podobě stavení běhu promlčecí doby pouze ve vztahu k tomu nároku, případně jeho části, pro nějž se řízení vede, a stejně tak jen ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede, nikoliv též ve vztahu k jakémukoliv jinému subjektu, proti němuž sice například může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu, nicméně řízení zahájeno dosud nebylo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99).
45. Uvedené závěry se uplatní i v poměrech odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz §26 OdpŠk). Pro posouzení této věci z hlediska promlčení žalovaného nároku je proto určující, kdy žalobce uplatnil svůj nárok u soudu, neboť od té doby došlo ke stavení běhu subjektivní promlčecí doby zakotvené v §32 odst. 1 větě první OdpŠk.
46. Žalobou podanou v této věci dne 16. 12. 2008 se žalobce domáhal zaplacení částky 79 990,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu konkursního soudu při dohledové činnosti podle §12 zákona o konkursu a vyrovnání v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 K 21/2004, v němž bývalý správce konkursní podstaty Dr. Ing. Vítězslav Hálek v září 2005 neoprávněně zařadil do konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s. uvedené hotovostní prostředky společnosti ANIDOR s. r. o. Žalobce v podané žalobě dále uvedl, že „Krajský soud v Hradci Králové jako konkursní soud přesto, že byl opakovaně upozorňován na skutečnost, že do konkursní podstaty byl sepsán majetek společnosti ANIDOR s. r. o., nevyzval správce konkursní podstaty k podání potřebných vysvětlení, neprovedl žádné šetření a přes zjevnou neoprávněnost převzetí hotovosti společnosti ANIDOR s. r. o. nedal správci pokyn k učinění nápravy. Neučinil též žádné opatření k tomu, aby bylo zabráněno prohospodaření prostředků společnosti ANIDOR s. r. o. v průběhu konkursního řízení na úpadce Vitka Brněnec a. s. (např. deponováním těchto prostředků na zvláštním účtu) a bylo tak zabráněno stavu, kdy nebude možné tyto prostředky vrátit.“ Podáním ze dne 22. 3. 2017 žalobce rozšířil žalobu o částku 193 533,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 3. 2017 a dále o zákonný úrok z prodlení z částky 79 990,50 Kč od 14. 9. 2005 do 11. 3. 2009 ve výši 26 907,76 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 3. 2009. Odvolací soud však v posuzované věci dospěl k závěru, že žalobce žalobou uplatněný nárok na náhradu škody odvíjel pouze od nedostatečného dohledu konkursního soudu nad zabráním peněz žalobce do konkursní podstaty a škodu za ztrátu pohledávky v důsledku zanedbání dohledu nad hospodařením správce konkursní podstaty požadoval nově až ode dne 23. 3. 2017, přičemž tento nárok byl v té době již promlčen.
47. Jakkoli je z uvedeného zřejmé, že žalobce žádá po žalované totožnou částku, nelze přehlédnout, že se jejího zaplacení domáhá na základě odlišných skutečností, byť podléhajících stejné právní kvalifikaci jako nesprávný úřední postup. V posuzovaném řízení stavěl žalobce svůj nárok na náhradu škody na dvou různých skutcích, které oba měly dle jeho tvrzení být příčinou vzniku jeho škody, přičemž mohl být důvodným nárok žalobce založený na obou těchto skutcích v tom smyslu, že by oba skutky byly nesprávným úředním postupem, který by byl příčinou vzniku škody na straně žalobce (tvrzená škoda by měla více rovnocenných příčin), nebo jen jednoho z nich, popř. žádného z nich.
48. Z uvedeného lze dovodit, že považoval-li odvolací soud nárok na náhradu škody spočívající ve ztrátě pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím způsobené nedostatečnou dohlédací činností konkursního soudu při zabrání této částky a náhradu škody způsobené ztrátou téže pohledávky spočívající v nedostatečné dohlédací činnosti téhož soudu při hospodaření správce konkursní podstaty za dva samostatné nároky, je jeho závěr správný, avšak přehlédl, že nárok z titulu nedostatečné dohlédací činnosti soudu při hospodaření správce konkursní podstaty byl skutkově vymezen a tedy i uplatněn v žalobě. Pokud měl žalobce dodatečně (v podání ze dne 23. 3. 2017) uvést nové skutečnosti týkající se pochybení soudu ve vztahu ke ztrátě předmětné pohledávky, bylo možno posuzovat toliko včasnost jejich uplatnění ve smyslu §118b o. s. ř. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení věci již z tohoto důvodu nesprávné.
49. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1) Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
50. Podle §32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
51. V rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Nejvyšší soud uvedl, že pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. V rozsudku ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, Nejvyšší soud dále doplnil, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby se znalost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Podmínkou pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby naopak není to, aby se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný. V opačném případě by takový nárok byl nepromlčitelný, neboť o tom, zda jde o nesprávnost úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může v případě sporu v rovině svého právního posouzení rozhodnout jedině soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1962/2012).
52. V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu.
53. Uvedený závěr, že „za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“, však v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat až ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“. K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na to, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 zákona o konkursu a vyrovnání), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a pracovních nároků (§31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). A konečně Nejvyšší soud též uzavřel, že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla, neboť nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka.
54. Přestože se výše popsané závěry vztahovaly ke škodě způsobené věřiteli tím, že osoby uvedené v §3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání porušily povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka [přímo v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, Nejvyšší soud poznamenal, že otázku odpovědnostních nároků osob uvedených v §3 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání nelze jinak (bez dalšího) směšovat s otázkami vzniku škody při odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci], v pojmenování situací, jež dovolují učinit v konkursním řízení závěr, že pohledávka věřitele vůči dlužníku (úpadci) se stala nedobytnou ještě před právní mocí rozvrhového usnesení, však mezi těmito instituty rozdíl není.
55. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vyšel ze sdělení správce konkursní podstaty úpadce Vitka Brněnec a. s. Ing. Davida Jánošíka ze dne 20. 5. 2019 o tom, že výtěžek zpeněžení majetku úpadce nepostačuje ani k úplnému uspokojení odměny správce konkursní podstaty a jeho hotových výdajů, proto nebyla pravomocně přisouzená pohledávka 79 990,50 Kč uspokojena, a to ani částečně. Pohledávka je evidována jako pohledávka za podstatou, která s největší pravděpodobností uhrazena nebude, což vyplynulo rovněž ze zprávy správce konkursní podstaty ze dne 13. 11. 2009. Podle odvolacího soudu tak žalobce již dne 15. 3. 2010 věděl, že jeho pohledávky za podstatou nebudou uspokojeny z důvodu nedostatku prostředků v konkursní podstatě.
56. Uvedený závěr odvolacího soudu však neodpovídá shora popsané rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ustanovení §13 OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Škoda, spočívající v tom, že nárok žalobce na náhradu škody představované ztrátou pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím způsobené nedostatečnou dohlédací činností konkursního soudu, vzniká okamžikem, kdy je zřejmé, že se právo žalobce na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby vůbec bylo uspokojeno. Vznik škody na straně žalobce tedy předpokládá, že jeho právo není uspokojeno a již je nelze na povinném subjektu vymáhat. V poměrech nyní řešené věci to znamená, že žalobci (věřiteli) může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu (popř. v okamžiku vydání rozvrhového usnesení v intencích shora citované judikatury), neboť teprve nebude-li jeho nárok uspokojen ani v rámci konkursu, vzniká mu škoda. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se totiž nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tj. dříve než je zřejmé, že nárok žalobce na náhradu škody představované ztrátou pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím nebyl a již nemůže být uspokojen (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011). Za této situace tak není namístě přisvědčit námitce promlčení, neboť nevznikla-li dosud škoda, nemohly začít běžet promlčecí doby.
57. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody ve výši 79 990,50 Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení spočívající ve ztrátě pohledávky žalobce uplatnil teprve podáním ze dne 23. 3. 2017, a tedy po uplynutí promlčecí doby, je jeho právní posouzení věci vzhledem k výše uvedenému i z tohoto důvodu nesprávné.
58. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
59. Pokud dovolatel namítal, že se odvolací soud nevypořádal se všemi skutečnostmi a příčinami vzniku škody v řízení uvedenými, nejde o vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud uzavřel, že nárok na náhradu škody vzniklé ztrátou pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím způsobené nedostatečnou dohlédací činností konkursního soudu byl uplatněn teprve podáním ze dne 23. 3. 2017, a je tudíž promlčen. Bylo tak nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi a příčinami vzniku škody.
60. Za vadu řízení nelze považovat ani dovolatelem namítaný nedostatek možnosti se v průběhu řízení vyjádřit v souladu s §118a odst. 2 o. s. ř. k právnímu názoru odvolacího soudu. Podle §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Soud podle §118a odst. 2, 3 o. s. ř. zpřístupňuje účastníkům svůj jiný právní názor v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a to konkrétním poučením. Soudce je povinen vysvětlit účastníku, že jej poučuje pro případ možné jiné právní kvalifikace, uvést právně významnou skutečnost, jejíž tvrzení předpokládá soudcem uvažovaná (zamýšlená) skutková podstata, a vyzvat účastníka, aby sdělil svou skutkovou verzi této právně významné skutečnosti a označil důkaz (jestliže se tak již nestalo) k jejímu prokázání (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830. ISBN 978-80-7400-107-9). Z uvedeného tedy vyplývá, že soud výzvu k doplnění vylíčení rozhodných skutečností učiní pouze v případě, že takové doplnění považuje za potřebné pro svoji zamýšlenou jinou právní kvalifikaci. To znamená, že toto ustanovení není možné interpretovat ve smyslu, že soud je povinen informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru, neboť takový postup by byl v rozporu s §5 o. s. ř, dle něhož soudům není umožněno poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu.
61. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení nároku na náhradu škody vzniklé ztrátou pohledávky za podstatou ve výši 79 990,50 Kč s příslušenstvím způsobené nedostatečnou dohlédací činností konkursního soudu nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
62. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí důvodnost nároku žalobce na náhradu škody ve výši 79 990,50 Kč s úrokem z prodlení od 12. 3. 2009 do zaplacení spočívající ve ztrátě pohledávky v kontextu výše uvedených právních závěrů dovolacího soudu, a to zejména v závislosti na aktuálním stavu konkursního řízení.
63. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
64. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu