ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3439.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3439/2020-177
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Charvátem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 2, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali České pojišťovny a.s., identifikační číslo osoby 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 86 223,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 229 C 16/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 44 Co 35/2020-159, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 44 Co 35/2020-159, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 229 C 16/2017-131, zastavil řízení o žalobcově požadavku na zaplacení částky 3 000 Kč (výrok I) a žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 83 223,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 14. 2. 2017 do zaplacení, zamítl (výrok II). Zároveň s tím soud prvního stupně žalobci uložil nahradit žalovanému a vedlejší účastnici náklady řízení (výroky III a IV).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o nároku na náhradu škody, který žalobce vznesl vůči žalovanému s poukazem na postup strážníka Městské policie Brno, v důsledku něhož žalobce utrpěl dne 12. 8. 2016 újmu na zdraví. Požadovaná částka byla vyčíslena jako součet náhrad bolestného, ztráty na výdělku za dobu žalobcovy pracovní neschopnosti, nákladů vynaložených na léky a na startovné v běžeckém závodě, kterého se žalobce nemohl pro své zranění zúčastnit, a nákladů, jež žalobce vynaložil na obdržené právní služby.
3. Soud prvního stupně, který zmíněným výrokem o částečném zastavení řízení nejprve reagoval na zpětvzetí žaloby o tuto částku, vyšel při rozhodování o zbývající části nároku ze skutkových zjištění, jež učinil ze shodných tvrzení účastníků řízení, z obsahu videozáznamu zachycujícího předmětnou událost a konečně ze tří spisů vztahujících se k přestupkovým řízením, která byla v návaznosti na předmětný incident vedena. Poté uzavřel, že žalobce byl jako řidič motorového vozidla nacházejícího se na účelové komunikaci, na níž byl vjezd vozidel zakázán, uvedeného dne kontrolován hlídkou Městské policie Brno. Výzvě k předložení občanského a řidičského průkazu však nevyhověl, načež se přítomný strážník městské policie R. V. po opakovaných výzvách k uposlechnutí zmíněné výzvy pokusil s využitím teleskopického obušku žalobce donutit k tomu, aby vozidlo opustil. Došlo tak k fyzickému kontaktu mezi žalobcem a jmenovaným strážníkem, kdy se strážník neúspěšně snažil žalobce uchopit oběma rukama spojenýma obuškem a vytáhnout jej z vozu ven, načež žalobce ze svého vozidla sám vystoupil. Poté, co žalobce strážníkovi svůj řidičský a občanský průkaz předložil, uvedl, že má zraněný prsteníček levé ruky a cítí bolest pod žebry. Na místo byla proto přivolána zdravotnická záchranná služba, která po prvotním ošetření žalobce odvezla do nemocnice k dalšímu vyšetření. Dvě řízení o přestupcích, jež byla následně vedena proti dotčenému strážníkovi, a to na podkladě oznámení ředitele Městské policie Brno, stejně jako řízení o přestupku vedené proti žalobci, skončila bez toho, aby dotčený strážník či žalobce byli uznáni vinnými z jejich spáchání. Jak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, z dalších důkazů, které v řízení provedl, již žádné skutečnosti nezjistil.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §12 odst. 2 písm. b), odst. 3, §13 odst. 1 a 3, §18 odst. 1 písm. a), b) a c), odst. 2, 3, 4 a 5 a §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění účinném do 30. 6. 2017, jakož i z §6 odst. 7 písm. a), odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném do 30. 9. 2018, dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žalobcova požadavku. Zasahující strážník městské policie totiž tvrzenou škodu žalobci způsobil v souvislosti s plněním úkolů, které zmíněné zákony stanoví, přičemž odpovědnost žalovaného je dle speciální právní úpravy vtělené do §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. vyloučena tím, že tato škoda byla způsobena osobě, jež svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok strážníka vyvolala. Žalobce, který byl v době kontroly podezřelý ze spáchání přestupku, totiž bezdůvodně neuposlechl výzvy strážníků k předložení řidičského průkazu ke kontrole, přičemž následné přiměřené použití donucovacích prostředků vůči němu, jemuž předcházely nezbytné výzvy k upuštění od protiprávního jednání, směřovalo k dosažení účelu sledovaného zákonem a bylo nezbytné k překonání žalobcova odporu.
5. K odvolání žalobce ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, jakož i v obou nákladových výrocích potvrdil (výrok I) a žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
6. Odvolací soud poté, co v průběhu odvolacího jednání žalobce vyzval k tomu, aby doplnil svá tvrzení i důkazní návrhy ve vztahu k existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a zákrokem dotčeného strážníka, následně doplnil dokazování žalobcovým účastnickým výslechem, jakož i svědeckým výslechem zmíněného strážníka, a dále zopakoval dokazování videozáznamem, který byl při zákroku pořízen. Na podkladě zjištění, která z těchto důkazů učinil, odvolací soud následně uzavřel, že žalobce neprokázal, že by jeho zranění, z něhož je dovozován vznesený nárok, bylo způsobeno právě při inkriminovaném zákroku. Vzhledem ke skutečnosti, že po vystoupení z vozu žalobce zraněnou levou ruku bez zjevných problémů používal k ovládání mobilního telefonu, totiž nelze vyloučit, že k jeho zranění došlo již dříve a jiným způsobem.
7. Dále odvolací soud dodal, že žalobce sice svou totožnost mohl zasahujícímu strážníkovi prokázat i jinak, nežli předložením svého občanského průkazu, který neměl povinnost mít u sebe, a to i sdělením údajů, jež bylo možné ověřit v základním registru obyvatel [§11a odst. 1 písm. e) bod 2 a §12 zákona č. 553/1991 Sb.], v souladu s §3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. a §7 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb. však bylo jeho povinností vyhovět strážníkově výzvě k předložení řidičského průkazu. Žalobce tedy jednal neadekvátně, přičemž utrpěl-li škodu při následném zákroku, stalo se tak v důsledku jeho aktivní obrany proti zásahu, ke kterému nemuselo dojít, pokud by se žalobce výkonu pravomoci veřejného činitele řádně podrobil. V souladu s §6 odst. 2 a §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž aplikaci speciální ustanovení §24 zákona č. 553/1991 Sb. nevylučuje, tak „nároku žalobce nelze přiznat právní ochranu“, a to ani za situace, pokud by použití donucovacích prostředků, k němuž zasahující strážník přistoupil, nebylo v souladu se zákonem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jednak v porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jehož se odvolací soud vůči žalobci dopustil odchýlením se od judikatury Ústavního soudu.
9. Dosud neřešená otázka spočívá v tom, zda je možné liberační důvody upravené v §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, dále rozšiřovat za pomoci aplikace §6 odst. 2 a §2918 o. z., jak to učinil odvolací soud, či nikoliv. Žalobce v této souvislosti poukázal na zásadu „lex specialis derogat legi generali“ , a vyslovil názor, v souladu s nímž upravuje-li §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. speciální liberační důvody, nelze obecnou právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku aplikovat, jak odvolací soud nesprávně učinil. Zmíněné speciální liberační důvody nadto nebyly v posuzovaném případě naplněny, neboť zákrok strážníka vůči žalobci nebyl z důvodů, které žalobce v dovolání dále rozvedl, oprávněný ani přiměřený, což ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž připustil. Nesprávně pak odvolací soud vyhodnotil také podmínky, na něž obě zmíněná ustanovení občanského zákoníku dopadají, přičemž nadto se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s těmito podmínkami ani nevypořádal (viz též dovolací námitky uvedené dále). Žalobce se totiž svým požadavkem na náhradu škody, jež mu byla způsobena nedůvodným užitím teleskopického obušku, nesnaží těžit z protiprávního stavu či protiprávního činu, jak stanoví §6 odst. 2 o. z., a využití §2918 o. z. nemůže vést k úplnému zamítnutí žaloby, nýbrž počítá pouze s poměrným snížením náhrady škody dle míry zavinění poškozeného.
10. Porušení svých ústavně zaručených základních práv žalobce dovodil ze skutečnosti, že odvolací soud se v rozporu s judikaturou Ústavního soudu představovanou např. nálezem ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 405/03, v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti, čímž založil nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí. V rozporu s požadavky vyslovenými v nálezech Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, a ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3902/11, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, a ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, nelze z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zjistit, proč soud v rozsudku nečiní žádná skutková zjištění z některých provedených důkazů, a o které důkazy se jedná, ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu. Závěr odvolacího soudu, podle kterého nebylo prokázáno, že by k žalobcovu zranění došlo při zákroku strážníka, když současně nelze vyloučit, že žalobce toto zranění utrpěl již dříve, nadto provedené důkazy popírá. Žalobce v této souvislosti rovněž poukázal na listinné důkazy, které k prokázání okolností vzniku svého zranění v řízení navrhl a které odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul, byť dokazování jimi bylo provedeno.
11. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. aby toto rozhodnutí změnil tak, že jeho žalobě vyhoví.
12. Žalovaný se ve svém vyjádření k podanému dovolání vyslovil pro jeho zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné. Žalobce předně neprokázal, že by inkriminovaný zákrok strážníka městské policie byl nepřiměřený a neoprávněný. Postup tohoto strážníka žalovaný naopak hodnotí jako zcela v souladu se zákonem, čemuž odpovídá i to, že zde neexistuje žádné rozhodnutí, podle kterého by se strážník tímto postupem dopustil trestného činu nebo přestupku. Oproti tomu žalobce svým jednáním strážníkův zákrok vyvolal, když jako osoba podezřelá ze spáchání dopravního přestupku nespolupracoval, choval se nestandardně a nevyhověl výzvě k předložení požadovaných dokladů.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolatel v podaném dovolání předně formuluje otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí a která současně dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Za situace, kdy žalobce svůj nárok dovozuje mj. ze skutečnosti, že zákrok strážníka městské policie, který měl bezprostředně vést ke vzniku jeho újmy na zdraví, nebyl s ohledem na použitý donucovací prostředek přiměřený, což v odůvodnění napadeného rozsudku připustil (na rozdíl od soudu prvního stupně) též odvolací soud (viz bod 18 odůvodnění tohoto rozhodnutí), žalobce dosud neřešenou otázku vymezil tak, zda speciální ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb. vylučuje možnost aplikace obecných ustanovení §6 odst. 2 a §2918 o. z. (dopadajících na spoluzpůsobení škody poškozeným), jejichž využitelnost odvolací soud nevyloučil. Žalobce se však mýlí, domnívá-li se, že tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.
18. Podle §24 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, obec je povinna nahradit škodu způsobenou strážníkem v souvislosti s plněním úkolů stanovených tímto nebo zvláštním zákonem; to neplatí, jde-li o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.
19. Citované zákonné ustanovení je speciálním ustanovením zakotvujícím širokou odpovědnost obce za škodu způsobenou strážníkem obecní policie, který při plnění úkolů, jež mu ze zákona náležejí, vykonává veřejnou moc. Tato odpovědnost nastává bez ohledu na to, zda strážník při svém postupu pochybil či nikoliv. Pokud nastala situace, kterou výše citované ustanovení upravuje v části věty za středníkem, může se však obec své odpovědnosti zprostit.
20. Byla-li škoda způsobena adresátovi strážníkova úředního úkonu, přičemž tento úkon byl současně nepřiměřený či neoprávněný, jak žalobce v tomto případě prosazuje a jak připouští i odvolací soud, pak z judikatury Nejvyššího soudu, jakož i z judikatury Ústavního soudu plyne, že se v takovém případě subsidiárně uplatní odpovědnost obce vycházející z §22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Odkázat lze v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1134/2011, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1894/14.
21. Ke vztahu zákona č. 82/1998 Sb. a občanského zákoníku se pak nejednou vyjádřila judikatura i odborná literatura a v praxi tato otázka nečiní větší výkladové obtíže. Zákon č. 82/1998 Sb. je vzhledem ke svému §26 vůči občanskému zákoníku předpisem speciálním, takže zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možné použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že stanoví něco jiného. Občanský zákoník se tedy použije například u obecného vymezení pojmu škoda a rozsahu její náhrady, v případě spoluzavinění poškozeného, či subsidiárně v otázkách promlčení (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 135 - 142; obdobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3929/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1987/2009, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4921/2008, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2011, ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3327/2011, nebo ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3370/2014).
22. Z uvedeného tudíž plyne, že dovolatelem zformulovaná otázka hmotného práva již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, a to tak, že ustanovení občanského zákoníku o spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě lze v podmínkách, ze kterých zažalovaný nárok vychází, rovněž využít, přičemž napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu. Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. proto v dotčené části dovodit nelze.
23. Při řešení otázky procesního práva spočívající v tom, zda žalobce v řízení unesl důkazní břemeno stran prokázání svého tvrzení, že k jeho zranění došlo právě při inkriminovaném zásahu strážníka Městské policie Brno, resp. zda byly prokázány skutečnosti odůvodňující závěr, že žalobce těžil ze svého protiprávního činu, přičemž jeho spoluúčast na vzniku škody brání tomu, aby bylo jeho žalobě vyhověno, se však odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu odchýlil. Za současného připomenutí závěru Ústavního soudu, podle kterého je dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné také tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17), je proto namístě uzavřít, že v této části žalobcovo dovolání přípustné je.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci.
26. Není-li dále stanoveno jinak, soud podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
27. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v citovaném §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009).
28. Z konstantní judikatury Ústavního soudu reprezentované např. nálezem ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 729/2000, usnesením ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nálezem ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, nálezem ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, a nálezem ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, plyne, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.
29. Podle ustanovení §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
30. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod č. 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006). Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.
31. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, nemusí se pochopitelně tato činnost soudce soudu prvního stupně shodovat se stejnou činností odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, jak rovněž patrno z již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.
32. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. usnesením ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, nebo opět usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, dále uvádí, že je -li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci (§213 odst. 1 o. s. ř.), může odvolací soud provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu ustanovení §205a a §211a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má -li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže soud prvního stupně provedl důkazy, které následně nehodnotil a neučinil z nich žádná skutková zjištění (např. proto, že z nich plynoucí skutečnosti nepokládal za významné), pak takový důkaz nemůže být způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu jen tak bez dalšího. Zde zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s ustanovením §132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů. Zákon přitom ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy budou provedeny v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu takový postup nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení.
33. V posuzovaném případě žalobce k prokázání existence příčinné souvislosti mezi svým zraněním a zásahem strážníka Městské policie Brno označil v řízení před soudem prvního stupně několik důkazů, konkrétně pak lékařské zprávy ze dne 12. 8. 2016, 17. 8. 2016, 7. 9. 2016 a 27. 9. 2016 (č. l. 11, 55 až 57), oznámení o přestupku strážníka ze dne 14. 9. 2016 sepsané ředitelem Městské policie Brno (č. l. 10), videozáznam ze zásahu a konečně úřední záznam Policie ČR o konzultaci možného mechanismu vzniku žalobcova zranění s lékařem z Ústavu soudního lékařství ze dne 13. 2. 2017 (č. l. 59). Také žalovaný v rámci své procesní obrany, jejíž součástí bylo i zpochybnění zmíněné příčinné souvislosti, k této otázce uplatnil své důkazní návrhy, když navrhl provést dokazování úředním záznamem Městské policie Brno ze dne 18. 8. 2016 o podezření ze spáchání přestupku žalobcem (č. l. 46), úředním záznamem Městské policie Brno ze dne 9. 9. 2016 týkajícím se žalobcova zranění (č. l. 47) a úředním záznamem Policie ČR ze dne 10. 2. 2017 o vysvětlení podaném lékařem R. Z., který žalobce na místě zásahu ošetřil (č. l. 114). Všemi těmito důkazy soud prvního stupně následně dokazování provedl (viz protokol o jednání konaném před tímto soudem dne 19. 8. 2019 na č. l. 119 až 120), přičemž nadto provedl též svědecký výslech jmenovaného lékaře (viz protokol o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 30. 8. 2019 na č. l. 125 až 127). Jak ale ve svém rozsudku poté uvedl, kromě videozáznamu, ze kterého čerpal zjištění o průběhu zásahu, z dalších zmíněných důkazů žádné skutečnosti nezjistil. Tento postup odrážel jeho závěr, podle kterého je odpovědnost žalovaného za tvrzenou škodu vyloučena prokázaným naplněním liberačního důvodu upraveného v §24 odst. 1 části věty za středníkem zákona č. 553/1991 Sb., pročež otázkou vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným zákrokem a žalobcovým zraněním se již tento soud nezabýval.
34. Odvolací soud však tento závěr soudu prvního stupně nepřijal a namísto toho považoval za podstatné otázku vztahu příčinné souvislosti mezi zákrokem strážníka a žalobcovou újmou na zdraví řešit. Za této situace byl však v souladu s §213 odst. 3 o. s. ř. (jakož i s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu) povinen předně přistoupit k zopakování těch důkazů, které sice ve vztahu k této otázce provedl soud prvního stupně, avšak které ve svém rozsudku současně nikterak nezohlednil, ledaže by odvolací soud dospěl k závěru, že se jedná o důkazy, které jsou z pohledu řešené otázky zjevně irelevantní. Takto však odvolací soud (jak patrno z obsahu spisu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí) nepostupoval a namísto tohoto žalobce při odvolacím jednání konaném dne 20. 5. 2020 bez dalšího vyzval podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. k tomu, aby svá tvrzení i důkazní návrhy v příslušném směru doplnil, načež téhož dne, a dále při odvolacím jednání konaném dne 10. 6. 2020, provedl dokazování pouze těmi důkazy, které žalobce v reakci na tuto výzvu navrhl (žalobcův účastnický výslech a již zmíněný videozáznam), jakož i důkazem, jenž v reakci na žalobcův procesní návrh navrhl žalovaný (svědecký výslech dotčeného strážníka). Zhodnocením pouze těchto důkazů, které pak odvolací soud v souvislosti s formulací odpovědi na řešenou otázku příčinné souvislosti pojmul do odůvodnění svého rozhodnutí a z něhož dovodil, že žalobce své důkazní povinnosti v řízení nedostál, a to aniž by tento soud do svých hodnotících úvah zahrnul (mohl zahrnout) též jím opomenuté důkazy, které ve vztahu ke stejné otázce provedl soud prvního stupně, se však odvolací soud dopustil porušení výše citovaných procesních ustanovení, jež v souladu s již uvedenou judikaturou Ústavního soudu ve svém důsledku vedlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
35. Právní závěr odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi postupem strážníka a tvrzenou újmou na žalobcově zdraví, který navazuje na popsané nesprávné řešení procesní otázky o (ne)splnění žalobcovy důkazní povinnosti, z něhož napadené rozhodnutí vychází, tak pro svou zjevnou předčasnost nyní nemůže obstát.
36. Dospěl-li odvolací soud dále k alternativnímu závěru, že i pro případ, že by žalobcovo zranění bylo nepřiměřeným zásahem strážníka způsobeno, nelze jeho žalobě vyhovět, neboť tomu brání míra jeho podílu na vzniklé škodě, resp. jeho snaha těžit z vlastního protiprávního činu, pak za současného poukazu na §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., podle které je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podotýká, že žádná úvaha odvolacího soudu vycházející z konkrétního skutkového zjištění majícího oporu ve zhodnocení provedených důkazů, jež by tomuto závěru předcházela, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, a to v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. i s judikaturou Nejvyššího soudu zmíněnou v bodě 27 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Samotné (nesporné) konstatování odvolacího soudu, že se žalobce odmítl podřídit výzvě strážníka k předložení řidičského průkazu a k vystoupení z vozidla (bod 18 odůvodnění jeho rozhodnutí), učiněné zcela bez jakékoliv konfrontace s mírou závažnosti uvažované nepřiměřenosti strážníkova zásahu, přitom pro přijetí zmíněného právního závěru bez dalšího nepostačuje, když jen na jeho podkladě není z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, v čem má žalobcův prospěch z jeho protiprávního činu spočívat (§6 odst. 2 o. z.), ani to, proč se odvolací soud přiklonil k variantě, podle které má vzniklou škodu nést v celém rozsahu žalobce (viz druhá věta §2918 o. z.), namísto toho, aby soud povinnost žalovaného k její náhradě jen poměrně snížil (viz první věta tohoto ustanovení). Nejvyšší soud přitom např. v rozsudcích ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
37. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ze shora popsaných důvodů nesprávné (viz zejména body 33 až 36 odůvodnění), postupoval Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř., v souladu s nímž rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. k dalšímu řízení.
38. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu