ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3640.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3640/2020-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce P. S. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 324 660 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 107/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 21 Co 198/2015-520, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 107/2013 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 322 500 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy a částku ve výši 2 160 Kč jako náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu, to vše v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí dle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 243/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 C 107/2013-152, uložil žalované uhradit žalobci částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 314 660 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v pořadí již třetím rozhodnutím, a to dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 21 Co 198/2015-520, tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. potvrzuje, ve výroku III. se mění tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 25 338 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Dne 20. 11. 2011 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání dle záznamu o sdělení podezření pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru ve smyslu §208 odst. 1 a 2 tr. zákoníku (dále jen „druhé trestní stíhání“). Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 95 T 243/2011, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť skutek, pro který byl žalobce stíhán, nebyl trestným činem a nebyl důvod pro postoupení věci. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 7. 2012, trestní stíhání žalobce trvalo 215 dnů. Z popisu skutku vyplývá, že se jednalo o činnost žalobce spočívající v údajném neoprávněném užívání a bránění v užívání družstevního bytu v Brně.
Žalobce byl za shodný skutek, který však měl být spáchán v jiném časovém období (od 9. 4. 2010 do 27. 5. 2010), trestně stíhán již před zahájením druhého trestního stíhání, přičemž předchozí (první) trestní stíhání bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 2 T 84/2010-479, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, č. j. 4 To 169/2012-506 (dále jen „první trestní stíhání“). Odškodnění za první trestní stíhání bylo předmětem samostatného odškodňovacího řízení, které bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2, přičemž rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 21. 3. 2014, č. j. 12 C 34/2013-156, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, č. j. 16 Co 373/2014-186, bylo žalobci přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 10 000 Kč. Další trestní stíhání bylo vůči žalobci zahájeno dne 11. 10. 2012 pro přečin ublížení na zdraví a přečin nebezpečného vyhrožování, směřující proti bratrovi žalobce (dále jen „třetí trestní stíhání“). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2013 byl žalobce obžaloby zproštěn a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, bylo žalobci přiznáno zadostiučinění v peněžní formě za nemajetkovou újmu způsobenou (třetím) nezákonným trestním stíháním ve výši 30 000 Kč.
Žalobce nyní požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyčíslil jako součin počtu dnů trvání (druhého) trestního stíhání a částky 1 500 Kč za každý den. Dále žalobce požadoval částku ve výši 17 280 Kč jako náhradu nákladů obhajoby, kdy co do tohoto požadavku žalovaná žalobci již částečně vyhověla a poskytla žalobci náhradu škody ve výši 15 120 Kč; ve zbytku (žalovaná částka 2 160 Kč) žalovaná odmítla plnit z důvodu nedostatku předpokladů pro vznik odpovědnosti státu.
Po opětovném přezkoumání rozsudku soudu I. stupně dospěl odvolací soud po právní stránce k následujícím závěrům. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu I. stupně co do formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí, a to ve formě peněžní. K určení adekvátní výše přitom srovnal posuzovaný případ s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 34/2013, kde byla projednávána žaloba žalobce o náhradu nemajetkové újmy ze shodného titulu za první trestní stíhání žalobce, jež vznikla v důsledku porušení shodných práv, když první a druhé trestní stíhání žalobce vykazuje výrazné množství totožných prvků a liší se pouze dobou, kdy a jak dlouho probíhala. Odvolací soud přihlédl k individuálním okolnostem prvního trestního stíhání žalobce, odůvodněné v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 16 Co 373/2014, ze kterého vyplývá, že „ne všechny zásahy do osobnostní sféry žalobce byly způsobeny předmětným trestním stíháním. Pokud jde o narušení rodinných vazeb s bratrem, ty zajisté byly narušeny incidentem, který se mezi bratry odehrál dne 2. 9. 2010, při kterém došlo nejen ke slovní potyčce, ale i ke zranění účastníků. I tento incident se zajisté odrazil v poškození dobré pověsti žalobce, který nebyl během trestního stíhání omezen na osobní svobodě, a jeho trestnímu stíhání se nedostalo mediální publicity, když bylo přihlédnuto k ne zcela standardnímu chování žalobce, týkající se družstevního bytu“. Odvolací soud dovodil, že uvedené závěry individuálních okolností prvního trestního stíhání žalobce lze vztáhnout i na druhé trestní stíhání, které se v ničem od prvního trestního stíhání žalobce nelišilo. Zároveň zohlednil zjištění soudu I. stupně, že žalobce vedl souběžně celý komplex civilních, trestních a správních řízení, jež mu rovněž způsobily nemajetkovou újmu. Odvolací soud přiznal, že skutečnost, že v období před vedením druhého trestního stíhání probíhalo první trestní stíhání pro shodný skutek za jiné časové období, mohla mít za následek umocňující vliv na pociťování újmy způsobené druhým trestním stíháním, avšak dle názoru odvolacího soudu nelze v případě žalobce s ohledem na výše popsané individuální okolnosti daného případu objektivně rozlišit, do jaké míry se na újmě žalobce podílelo první a do jaké míry druhé trestní stíhání a případně i další občanskoprávní, trestní nebo správní řízení, v té době žalobcem vedené. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na podstatně kratší délku druhého trestního stíhání nemohlo dojít k zásadnímu zvýšení pocitu újmy žalobce ve srovnání s prvním trestním stíháním; neshledal ani výraznější zatížení žalobce v důsledku druhého trestního stíhání, když v jeho průběhu byl jako podezřelý jednou vyslechnut Policií ČR a dvakrát se radil se svým právním zástupcem o dalším postupu. Odvolací soud zhodnotil též povahu trestního řízení a postup orgánů činných v trestním řízení, jež shledal standardním, když povinností Policie ČR je přešetření každého trestního oznámení, a podání návrhu na potrestání žalobce ze dne 29. 12. 2011 bylo učiněno před vydáním konečného zprošťujícího rozhodnutí v případě prvního trestního stíhání. Při určení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci druhým trestním stíháním odvolací soud vyšel ze srovnání s formou a výší zadostiučinění, jež byla žalobci přiznána za nemajetkovou újmu způsobenou mu prvním trestním stíháním, a uzavřel, že částka 10 000 Kč je pro daný případ zcela přiměřená, a to s ohledem na podstatně kratší délku trvání druhého trestního stíhání. Odvolací soud konečně konstatoval, že odkazy žalobce na jiné odškodňovací případy z důvodu nezákonného trestního stíhání, považuje za nepřiléhavé, neboť nezohledňují specifickou okolnost probíhajících souběžných trestních stíhání téže osoby podezřelé ze spáchání totožného trestného činu a nevykazují společné znaky s projednávanou věcí.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I. napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když neprovedl srovnání posuzovaného případu s případem obdobným a nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu zde uvedený, že na daný případ lze aplikovat základy právních závěrů uvedených v bodě 26 – 28 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, konkrétně pak závěr, že v případě souběžně probíhajících trestních stíhání nelze rozlišit, do jaké míry se na újmě způsobené dovolateli podílelo to které z paralelně probíhajících trestních stíhání, a dále, že „pokud by žalobce uplatnil nárok na odškodnění za všechna nezákonná trestní stíhání, která byla vyvolána spory v rodině, považoval by soud za adekvátní odškodnění mezi 90 000 Kč a 100 000 Kč“, zatímco odvolací soud přiznal nynějšímu dovolateli odškodnění ve výši 10 000 Kč, které spolu s ostatními přiznanými částkami odškodnění za paralelně probíhající trestní stíhání činí celkovou částku 50 000 Kč;
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když provedl srovnání posuzovaného případu s jinými případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti tak, že si sám vybral jeden podobný případ, který mu je znám z úřední činnosti, a podle tohoto případu určil výši odškodnění; dovolatel má za to, že s ohledem na uvedenou judikaturu dovolacího soudu je soud povinen provádět srovnání s obdobnými případy srovnáním se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti, které jsou soudu známy z úřední činnosti za určité období, a vyjít z průměrně přiznávané výše odškodnění;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když neseznámil účastníky řízení s obsahem soudního spisu, se kterým soud provádí srovnání s posuzovaným případem;
d) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když se nevypořádal s tvrzením žalobce ohledně navrhovaných případů k provedení srovnání s posuzovaným případem a toto žalobcem navrhované srovnání neprovedl;
e) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když nezohlednil, že s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají;
f) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, při řešení otázky, zda postup orgánů činných v trestním řízení, které zcela vědomě nerespektovaly stávající judikaturu a v rozporu se stávající judikaturou vědomě zahájily trestní stíhání určité osoby, představuje úskočný úkon veřejné moci (dolus malus), a zda v takovém případě takového výkonu veřejné moci přísluší poškozenému vyšší zadostiučinění;
g) Odvolací soud porušil práva žalobce na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, stejně tak jako porušil Ústavní pořádek ČR.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava České republiky“) dále vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4100/2017).
Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Argumentace dovolatele se zakládá z části na odlišných závěrech, než jaké z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývají, a z části na závěrech, jež jsou zcela vytrženy z kontextu dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, kterým bylo rozhodováno ve věci požadavku shodného dovolatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu třetím trestním stíháním, pod bodem 26 – 28 předně vyplývá právní závěr, že v případě paralelně probíhajících trestních stíhání, jež neskončily pravomocným odsouzením a způsobily nemajetkovou újmu, nelze zpravidla rozlišit, do jaké míry se na způsobené újmě podílelo to které z paralelně probíhajících trestních stíhání, a proto je nutné v zásadě považovat každé z nezákonně vedených trestních stíhání za působící relativně stejnou újmu; k tomuto dovolací soud nad rámec uvedeného konstatoval, že uvedená myšlenka je v jádru srozumitelná z úvahy (v dané věci, týkající se třetího trestního stíhání, rozhodujícího) odvolacího soudu, podle které, pokud by žalobce uplatnil nárok na odškodnění za všechna nezákonná trestní stíhání, která byla vyvolána spory v rodině, považoval by (v dané věci rozhodující) odvolací soud za adekvátní odškodnění mezi 90 000 a 100 000 Kč. Z právě uvedené konstatace správného základu uvedené úvahy (v dané věci rozhodujícího) odvolacího soudu, a zde nutno zdůraznit, že šlo o základ úvahy, kterou Nejvyšší soud vztáhl na určení míry podílu jednotlivého trestního stíhání na vznik nemajetkové újmy, tj. míra stejná, nikoli na určení konkrétní výše adekvátního odškodnění, však nelze dovodit právní závaznost výše odškodnění, vyplývající ve svém důsledku z úvahy (tehdy rozhodujícího) soudu odvolacího, nikoli dovolacího, a dovolatel tak opírá své právní závěry o skutečnosti, které z dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu nikterak nevyplývají.
Odvolací soud respektoval závazné právní stanovisko dovolacího soudu, vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, dle kterého lze na daný případ aplikovat základy právních závěrů uvedených v bodě 26 – 28 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, jak je zřejmé z bodu 14 dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak, taktéž v rozporu s tvrzením dovolatele, vyplývá, že při úvahách o adekvátní výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu druhým trestním stíháním provedl srovnání posuzovaného případu s případem obdobným, nutno dodat, že v podstatných znacích přímo se shodujícím s posuzovaným případem, neboť se jednalo o případ požadavku shodného dovolatele vůči shodné žalované na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu prvním trestním stíháním. Již z tohoto důvodu postrádá i tato zbylá část námitky shora uvedené pod písm. a) své opodstatnění.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. b), neboť dovolatelem předestřené právní úvahy z jím citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí odchýlit, nevyplývají. Ke shodně formulované námitce za shodných skutkových okolností se dovolací soud vyjádřil právě v dovolatelem předestřeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, kde, na rozdíl od tvrzení dovolatele, uzavřel, že „považuje za kontraproduktivní a ústavně nekonformní, aby ve své judikatuře vytvářel nová procesní pravidla a jakákoli kvantitativní omezení (či příkazy), která by zasahovala do nezávislého a individuálního posouzení každého případu, jak ve svých důsledcích žádá žalobce“.
Oporu v dovoláním napadeném rozhodnutí postrádá též argumentace dovolatele ohledně námitky shora uvedené pod písm. d) a již z tohoto důvodu jde o námitku nezpůsobilou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. Odvolací soud se totiž tvrzením dovolatele spočívající v odkazech na jiné odškodňovací případy, se kterými dovolatel požadoval provedení srovnání s posuzovaným případem, zabýval; dospěl přitom k závěru, že jde o případy ke srovnání s posuzovaným případem nepřiléhavé, jež nevykazují společné, ani přiléhavě rozdílné znaky, a proto navrhované srovnání neprovedl, jak vysvětlil v dovoláním napadeném rozhodnutí po bodem 14. Soud nemusí provést veškeré navrhované důkazy, jak se mylně domnívá dovolatel (k tomu srov. §120 odst. 1 a §121 o. s. ř.), a neprovedením srovnání posuzovaného případu s případy navrženými dovolatelem se odvolací soud od dovolatelem předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Judikatura dovolacího soudu je co do provedení srovnání odškodňovacího případu s případy obdobnými ustálena v závěru, že je primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru o přiměřenosti žalobcem požadovaného zadostiučinění; je však i v zájmu žalované, aby předestřela soudu srovnání s případy svědčícími naopak její námitce o nepřiměřenosti žalobcem požadované výše zadostiučinění; konečně není vyloučeno, a naopak bylo shledáno vhodným, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (k tomu rovněž srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Ve svém důsledku není rozhodné, zda relevantní srovnatelný případ navrhl žalobce, žalovaná, nebo zda byl znám soudu z úřední činnosti; rozhodné je, že posuzovaný případ byl srovnán s nejvíce relevantním případem, který se shoduje s posuzovaným případem v podstatných znacích, a v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout, že po zhodnocení individuálních okolností posuzovaného případu za takový případ považoval ten, který se v podstatných znacích s posuzovaným případem shodoval přímo, když se jednalo o případ týkající se shodných účastníků ve vztahu k paralelně probíhajícímu prvnímu trestnímu stíhání dovolatele. Současně platí, že pokud soud vychází při zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáním projednávané věci s jinými obdobnými případy ze skutečností jemu známých z úřední činnosti a současně dostojí procesním podmínkám vymezeným v §121 o. s. ř., není obecně povinen provádět dokazování čtením spisu nebo rozhodnutím vydaným v poměřované věci. Již z tohoto důvodu postrádá jakékoli opodstatnění též námitka shora uvedená pod písm. c), neboť se odvolací soud od dovolatelem uvedené judikatury neodchýlil, když z obsahu spisového materiálu posuzovaného řízení, stejně tak jako ze samotného dovoláním napadeného rozhodnutí, vyplývá, že účastníci řízení byli v jeho průběhu s okolnostmi posuzovaného případu opakovaně obeznámeni; uvedená námitka se jeví zcela bez opodstatnění nadto z toho důvodu, když účastníci posuzovaného řízení byli účastníky srovnávaného řízení, a odvolací soud tak měl důvod vycházet z předpokladu, že není více obeznámenějších osob se srovnávaným případem, než právě účastníků posuzovaného řízení.
Ani námitka shora uvedená pod písm. e) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při řešení předestřené otázky od uvedené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že v případech vyššího počtu paralelně vedených nezákonných trestních stíhání, pokud byl jejich význam srovnatelný, či vyšší oproti dalšímu nezákonnému trestnímu stíhání, se má za to, že se subjektivně prožívané útrapy stíhaného zvyšují; to znamená, že výsledná celková nemajetková újma stíhaného bude v zásadě vyšší, než v případech vedení samostatných, po sobě jdoucích, na sebe nenavazujících a spolu nesouvisejících, trestních stíhání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Právě uvedené však neznamená, že by byl vyloučen vznik nemajetkové újmy za každé z takových řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016). V zásadě však nelze bez dalšího určit konkrétní míru podílu jednotlivých paralelně vedených trestních stíhání na vzniku celkové nemajetkové újmy, a proto se má za to, že se na vzniku nemajetkové újmy podílely stejnou měrou. Soudy by však vždy měly zhodnotit individuální okolnosti daného případu, včetně posouzení, zda nedošlo k vyvrácení výše uvedených judikaturou nastolených domněnek (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Odvolacímu soudu nelze vytknout nerespektování právě uvedených závěrů, když se vznikem nemajetkové újmy způsobené prvním, druhým i třetím trestním stíháním zabýval, a to jednak komplexně, jednak individuálně ve vztahu k posuzovanému druhému trestnímu stíhání, jak vyplývá z bodu 14 dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolací soud zde v souladu s výše uvedeným konstatoval, že souběžně vedená trestní stíhání mohla mít za následek umocňování celkové nemajetkové újmy pociťované dovolatelem, a následně rozebral důsledky v osobnostní sféře dovolatele s ohledem na první, druhé i třetí trestní stíhání, přičemž dospěl k závěru, že ačkoliv v posuzovaném případě nelze objektivně určit konkrétní míru podílu jednotlivých trestních stíhání dovolatele na vzniku celkové nemajetkové újmy, následky způsobené druhým trestním stíháním musely být srovnatelné s následky způsobenými prvním trestním stíháním, lišícím se pouze časovou souvislostí a délkou trestního stíhání; skutečnost, že odvolací soud přitom dospěl k závěru, že v případě druhého trestního stíhání nelze hovořit o zásadním navýšení pocitu újmy dovolatele právě z důvodu podstatně kratší délky druhého trestního stíhání a konkrétních okolnostech daného případu (opětovné vyvolání konfliktu v domě), odchylku od uvedené judikatury dovolacího soudu nezakládá.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka shora uvedená pod písm. f), neboť se odvolací soud od dovolatelem předestřené judikatury Ústavního soudu neodchýlil. Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, přitom není k projednávané věci přiléhavý, neboť se jednalo o skutkově odlišnou situaci (vazební stíhání), jak bylo ostatně konstatováno již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, na něž dovolatel též nepřiléhavě co do shora uvedené námitky pod písm. f) odkazuje.
Konečně namítá-li dovolatel zásah do jeho ústavně zaručených práv (námitka shora uvedená pod písm. g/), aniž by vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), vykazuje dovolání v této části vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že i k tomuto dovolacímu důvodu, spočívajícím v tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, stejně jako ke každému jinému, je třeba uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., z části jako nepřípustné, z části pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu