ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.595.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 595/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce I. L. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Pavlínou Mazačovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 82 234 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 26/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. 58 Co 278/2019-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 18. 3. 2019, č. j. 43 C 26/2018-175, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 64 209 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované původně zaplacení částky 82 234 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 8/2017, v němž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a ohledně přečinu poškození věřitele byl zproštěn obžaloby (oba trestné činy měly být spáchány ve vícečinném souběhu). Žalobce požadoval 95 % z celkových nákladů vynaložených na obhajobu v trestním řízení v částce 86 562 Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby se domáhal zaplacení částky 64 209 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, v němž navrhoval jeho změnu, případně zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu v trestním stíhání, které skončilo pouze zčásti odsouzením žalobce (byť tato otázka nebyla žalobcem v dovolání výslovně formulována je zcela zjevná z jeho dovolací argumentace), neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud se od uvedeného řešení neodchýlil, pokud uzavřel, že vzhledem k úpravě §12 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náležela obhájci jedna odměna za obhajobu ve výši 2 300 Kč za každý úkon právní služby v celém trestním řízení vedeném proti žalobci podle trestní sazby trestného činu podvodu dle §209 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za který byl žalobce pravomocně odsouzen, i podle trestní sazby přečinu poškození věřitele dle §222 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, pro který byl zproštěn obžaloby, neboť u obou byla stanovena trestní sazba až 8 let, tedy pokud vycházel z toho, že odměna advokáta byla sloučena do jedné částky a žalobci škoda nevznikla, neboť stejné náklady na obhajobu by musel vynaložit i v případě, kdyby byl stíhán pouze pro trestný čin podvodu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5369/2017, ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3779/2019, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom v argumentaci žalobce neshledává důvod, pro který by měl tuto otázku nyní vyřešit jinak.
Žalobce předně namítá, že závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v prvně citovaném rozsudku, podle kterého je ve smyslu §12 odst. 5 advokátního tarifu obhajoba činů s nižší trestní sazbou nákladově konzumována ve stanovení odměny za obhajobu činu s nejvyšší trestní sazbou, „zjevně ignoruje rozdíl mezi sazbou a úkonem jako dvěma ze tří základních pilířů advokátního tarifu“, neboť §12 odst. 5 advokátního tarifu „zcela jednoznačně upravuje pravidlo pro stanovení výše sazby za jeden úkon právní služby“ a že „mnohost trestných činů a náročnost obhajoby … se neprojeví ve výši sazby za jeden úkon, ale v množství úkonů obhajoby, které bude nutné v trestním řízení provést a realizovat“. Přehlíží však, že ve zmíněném ustanovení se nehovoří o stanovení sazby mimosmluvní odměny, ale již o samotné odměně stanovené pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou. Žalobce navíc svou dovolací argumentaci staví na vlastním skutkovém závěru, že projednávání více trestních činů v jednom řízení znamenalo větší množství úkonů obhajoby, než by tomu bylo pouze v případě projednávání jediného trestného činu. Odvolací soud však vycházel ze zjištění, že všechny úkony v trestním řízení učiněné se týkaly obou trestných činů, pro které byl žalobce stíhán, a byly by tedy realizovány i v případě, že by byl stíhán pouze pro trestný čin podvodu, za nějž byl pravomocně odsouzen. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poukazuje-li žalobce na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 5 Tz 8/2017 (uveřejněného pod číslem 40/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), které jsou podle něj „použitelné a výstižné“ i v projednávané věci, lze uvést, že již ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1415/2019 Nejvyšší soud uzavřel, že nepovažuje za přiléhavé úvahy směřující ke komparaci náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a náhrady nákladů řízení podle §152 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1960 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), neboť náhrada nákladů řízení státu, které jsou ukládány k úhradě obžalovanému, je vystavěna na odlišných základech a při stanovení výše náhrady jsou aplikována velmi subjektivní kritéria, např. ohled na majetkové poměry obžalovaného, výši nákladů lze moderovat apod. Oproti tomu odpovědnost státu za škodu je objektivního charakteru, nelze se z ní vyvinit a stát je povinen v limitech daných OdpŠk nahradit škodu způsobenou na základě a v příčinné souvislosti (též) s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání.
Nepřípadná je též námitka žalobce (učiněná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 4/19), že se jedná o odlišné stanovení odměny advokáta „ ex offo“ a odměny advokáta „smluveného“. Ustanovení §152 odst. 1 písm. b) tr. ř. se týká výlučně určení výše povinnosti obžalovaného k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem a nikoliv určení samotné výše odměny advokáta za obhajobu, které se řídí advokátním tarifem.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. i v té části jeho výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu