ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.724.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 724/2020-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 436 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 442/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2019, č. j. 30 Co 306/2019-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 11. 3. 2019, č. j. 18 C 442/2014-202, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení 1 436 400 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení (výrok I), současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1 436 400 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 4. 1999 a následného rozhodnutí o vzetí do vazby (trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2011, č. j. 11 To 10/2011-4297, jelikož skutek nebyl trestným činem) s tvrzením, že v době zahájení trestního stíhání byl jediným akcionářem, ředitelem a členem představenstva společnosti XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY (dále jen „společnost“), jejíž zásadní ekonomická činnost se týkala armády, vojenské letecké techniky. Škodu spatřoval ve zmaření obchodů společnosti (v důsledku ztráty bezpečnostní prověrky pro styk s utajovanými skutečnostmi po zahájení trestního stíhání, znevěrohodnění u obchodních partnerů a paralyzování společnosti po jeho vzetí do vazby) a znemožnění dosáhnout podílu na zisku společnosti.
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v obou jeho výrocích, napadl žalobce včasným dovoláním a navrhl jeho zrušení (včetně zrušení rozsudku soudu prvního stupně) a vrácení soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně navrhla jeho zamítnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Přípustnost dovolání pro řešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by podle dovolatele mělo vyplývat odlišné (vzájemně rozporné) právní posouzení dané právní otázky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3837/2013, či ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5092/2017).
Těmto požadavkům žalobce v projednávané věci nedostál, pokud v dovolání ve vztahu k přípustnosti dovolání uvedl mimo jiné, že „… v některých případech jde o právní otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, … v některých případech je třeba, aby byla dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž by v dalším obsahu dovolání současně označil rozhodnutí dovolacího soudu, která podle něj řeší konkrétní právní otázku (vzájemně) rozdílně, či aniž by se vymezil vůči existujícímu rozhodnutí dovolacího soudu a žádal, aby konkrétní otázku, v něm již řešenou, dovolací soud nyní posoudil opětovně a jinak. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit námitka, že se odvolací soud zabýval příčinnou souvislostí, aniž by nejprve postavil na jisto, zda škoda vznikla a v jaké výši. Pokud odvolací soud posuzoval příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (příp. pozdějším rozhodnutím o vzetí do vazby) a žalobcem tvrzenou škodou (ušlým ziskem tvořeným nerealizovaným podílem na zisku společnosti), nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která nevylučuje posouzení příčinné souvislosti (pouze) na základě tvrzení o existenci nezákonného rozhodnutí a vzniku škody, neboť není-li dána příčinná souvislost, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv. Případné prokázání tvrzených skutečností o vzniku škody a její výši by nemohlo znamenat jiný závěr o nedostatku příčinné souvislosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011). Ze žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, odlišné závěry nevyplývají.
Ani při řešení otázky, kdy jde o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (zde nezákonným rozhodnutím) a majetkovou újmou, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který posuzoval, co bylo podstatnou příčinou hospodářských problémů společnosti vedoucích k následnému prohlášení konkurzu na majetek společnosti, pro něž nebylo možno ani hypoteticky předjímat vyplacení jakékoliv dividendy žalobci, tj. zda tvrzená škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností byla adekvátním důsledkem zahájeného trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, či žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, a ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2494/201, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08).
Odvolací soud přitom, shodně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že trestní stíhání žalobce nebylo podstatnou příčinnou vzniku tvrzené škody, neboť hlavními příčinami ekonomických problémů společnosti byly nákup leteckého materiálu ze skladu bývalé NDR na úvěr, jehož splácení včetně úroků podstatně zatěžovalo fungování podniku, dále skutečnost, že tento materiál se nepodařilo prodat a též skutečnost, že společnost XY nezaplatila cenu za náhradní díly, jak bylo smluveno. Vyšel přitom ze zjištění, že společnost nebyla schopna platit své závazky již více než tři roky před datem prohlášení konkurzu na její majetek (27. 2. 2001) a již v době, kdy bylo žalobci sděleno první obvinění pro trestný čin, byla v úpadku. Namítá-li v této souvislosti žalobce, že společnost nebyla schopna hradit splátky a dostala se do finančních problémů v důsledku nezákonného trestního stíhání, zakládá své námitky vůči právnímu posouzení odvolacího soudu na jiném skutkovém závěru, než z jakého vyšel odvolací soud, a takové námitky proto přípustnost dovolání nemohou založit, neboť jde fakticky o námitky skutkové a tudíž o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.).
Otázka, zda bylo řádně a odborně posouzeno snížení zisku společnosti a jeho příčin, jejíž posouzení příslušní znalci, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud výši zisku společnosti (z nějž žalobce dovozoval svůj ušlý zisk) a příčiny jeho snížení neposuzoval v situaci, kdy měl za prokázáno (nejen z účetních závěrek a výročních zpráv společnosti, jak nesprávně tvrdil v dovolání žalobce, ale zejména též z obsahu usnesení o prohlášení konkurzu na majetek společnosti a z dopisů insolvenčního správce Ing. Petra Mikety), že společnost již v době před zahájením trestního stíhání (v době před vydáním nezákonného rozhodnutí) byla v úpadku a žádného zisku nedosahovala. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Na otázkách posouzení aktivní legitimace žalobce a překvapivosti rozhodnutí v tomto směru rozsudek odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (absence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou), nemůže žádný z těchto dalších dovolacích důvodů naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Dovolání nelze připustit ani pro řešení otázky, zda byl soud prvního stupně nesprávně obsazen a došlo k odnětí práva žalobce na zákonného soudce. Žalobce prostřednictvím této otázky fakticky namítá vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Taková vada řízení není podle §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem. K jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 165/2018). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v této věci není naplněno. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žalobce tuto námitku nepřípustně zakládá na vlastním (neúplném) skutkovém závěru o obsahu rozvrhů práce Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze v rozhodném období odlišném od skutkového stavu, ze kterého při posouzení této otázky vycházel odvolací soud (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka porušení zásady přímosti a bezprostřednosti soudem prvního stupně, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud nespatřoval v postupu soudu prvního stupně podle §119 odst. 3 o. s. ř. porušení těchto zásad. Zásada přímosti (bezprostřednosti) a ústnosti se v občanském soudním řízení neuplatňuje bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.). Proto občanský soudní řád v ustanovení §119 odst. 3 stanoví, že, došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. Toto ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, či odvolacím soudem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, a ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1755/2016).
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 2. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu