ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.9.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 9/2021-567
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 260/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. 11 Co 172/2020-528, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. 11 Co 172/2020-528, se v rozsahu potvrzení výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2020, č. j. 15 C 260/2013-515, zastavuje.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původní žalobou domáhal zaplacení souhrnné částky 10 000 000 Kč, a to jako náhrady škody na zdraví ve výši 9 500 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, obou z důvodu nezákonného trestního stíhání.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 4. 2020, č. j. 15 C 260/2013-515, zastavil řízení o návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení ze dne 23. 1. 2020, ve znění doplnění ze dne 11. 3. 2020 (výrok I) a zastavil dovolací řízení v rozsahu dovolání žalobce proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 11 Co 32/2019-445 (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil nejen se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodnutí o opětovné žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků brání překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále též „o. s. ř.“), ale i s tím, že zastavil dovolací řízení, neboť žalobce i přes opakovanou výzvu a přes řádné poučení o následcích nezaplacení svou poplatkovou povinnost ve stanovené lhůtě nesplnil. Měl konečně za správný i závěr soudu prvního stupně o tom, že nebylo třeba vyčkávat na nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení o další žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků, neboť opakovaným řetězením totožných žádostí žalobce pouze bezdůvodně protahoval probíhající řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce, zastoupený advokátem, včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. ), zčásti jako nepřípustné odmítl a zčásti dovolací řízení, jak bude níže uvedeno, zastavil.
Podáním dovolání ze dne 26. 8. 2020 (v rozsahu napadeného výroku o potvrzení zastavení dovolacího řízení) vznikla žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku poplatků 4 000 Kč.
Protože žalobce nezaplatil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2021, č. j. 30 Cdo 9/2021-556, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti napadenému usnesení podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil v rozsahu, jak je uvedeno v jeho výroku I.
Nejvyšší soud přitom nepřihlédl k žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 10. 2. 2021, neboť pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesvědčí okolnost, známá dovolacímu soudu ze spisu, že žalobce zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním opakovaných (neúspěšných) žádostí o osvobození od soudních poplatků. Žalobce ve své žádosti opětovně neuvedl jiné rozhodné okolnosti odlišné od těch, kterými odůvodňoval v této věci své předešlé (neúspěšné) žádosti, což svědčí o zjevně bezúspěšném uplatňování práva. Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské, nepožívající právní ochrany (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, zejména usnesení ze dne 14. 5. 2019, II. ÚS 2780/18).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. přípustné v rozsahu, ve kterém napadá usnesení odvolacího soudu co do potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení o návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1869/2019).
Nejvyšší soud se dále zabýval neurčitou námitkou podjatosti. Z obsahu spisu vyplývá a z jiné úřední činnosti je Nejvyššímu soudu k osobě žalobce známo, že jmenovaný opakovaně podává soudům rozsáhlá podání, v nichž uplatňuje neurčité a neadresné námitky podjatosti soudců, popř. celých soudů, čímž zatěžuje řádný postup soudů v projednání vlastních procesních návrhů. Argumentace obsažená v těchto podáních zpravidla není pro předmětné řízení, případně pro nastalou procesní situaci, relevantní. Takové jednání je třeba opět kvalifikovat jako zneužití procesních práv, které podle §2 a §6 o. s. ř. nepožívá právní ochrany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016, či ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2465/2017). Nejvyšší soud proto k takto uplatněné, a navíc neurčité námitce podjatosti nepřihlížel. Žalobce byl nadto v jiných srovnatelných věcech Nejvyšším soudem opakovaně (ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř.) zcela bezúspěšně vyzýván k upřesnění námitky podjatosti [namátkou ve věci sp. zn. 30 Cdo 2609/2019, 30 Cdo 3181/2019 a mnohých dalších].
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu