ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1302.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 1302/2021-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Capital ABK s. r. o. , se sídlem ve Zlíně, Santražiny 575, PSČ 760 01, identifikační číslo osoby 07084111, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, proti žalované K. K. , narozené XY, bytem XY, o zaplacení částky 755 517,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 327/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2020, č. j. 8 Co 324/2020-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobkyně proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu, které může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolatelka se k přípustnosti dovolání výslovně nevyjádřila. Vedle toho, že uvádí všechny předpoklady přípustnosti dovolání vypočtené v §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), však pod bodem V. dovolání předkládá dvě „otázky k vyřešení“, které lze podle obsahu posoudit jako postačující vymezení konkrétních předpokladů přípustnosti dovolání. K závěru o přípustnosti dovolání však příslušná argumentace dovolatelky nevede.
Dovolatelka předně tvrdí, že otázku, „zda má žalobkyně povinnost při vymáhání pohledávky ze smlouvy o úvěru prokázat i předání peněžních prostředků“, odvolací soud řešil odchylně od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1386/2006, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007. V souvislosti s tím argumentuje, že smlouva o úvěru má na rozdíl od smlouvy o zápůjčce konsenzuální charakter a k jejímu uzavření postačuje dohoda smluvních stran, nezávisle na tom, zda k předání finančních prostředků ve skutečnosti dojde. Je přesvědčena, že nebyla povinna prokazovat poskytnutí peněžních prostředků, neboť tato skutečnost není pro vznik závazku ze smlouvy o úvěru rozhodná.
Z rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, rozhodně nevyplývá závěr, že poskytnutí peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru není rozhodnou skutečností pro posouzení, zda vznikl nárok na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na zaplacení úroků. Nejvyšší soud se v nich vyjadřoval k předpokladům, za jejichž splnění vzniká smlouva o půjčce a smlouva o úvěru, rozhodnutí odvolacího soudu však není založeno na závěru, že nebyl prokázán vznik smluv (odvolací soud dospěl k zjištění, že všechny tři tvrzené smlouvy byly uzavřeny), nýbrž na závěru, že žalobkyně neprokázala, že jí vznikl žalobou uplatněný nárok na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na zaplacení úroků, neboť neprokázala, že žalované na základě těchto smluv peněžní prostředky poskytla.
Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť její odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1386/2006 a 32 Cdo 922/2007 je nepřípadný.
Druhá z předestřených otázek, zda poučovací povinnost podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. platí pouze u jednání, oproti mínění dovolatelky již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a odvolací soud se při jejím řešení od příslušné judikatury neodchýlil.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle ustanovení §114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2011, pod číslem 68, či rozsudky ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. již citovaný rozsudek ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, či usnesení ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3945/2013, a ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2829/2018).
Přípustnost dovolání proti té části prvního výroku a proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech soudního řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu