ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.2197.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 2197/2020-486
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce P. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované MEA Bautechnik GmbH , se sídlem Sudetenstrasse 1, Aichach, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 26073, zastoupené JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o zaplacení částky 50 400 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 41/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2020, č. j. 15 Co 281/2019-442, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2020, č. j. 15 Co 281/2019-442, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 50 400 EUR s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z titulu předsmluvní odpovědnosti při jednání o prodloužení jeho spolupráce se žalovanou podle §1728 a 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“).
2. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 24 C 41/2016-387 (v pořadí druhým), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 50 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 7. 2015 do zaplacení (výrok I), v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 400 EUR od 19. 6. 2015 do 3. 7. 2015, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o poradenské činnosti sjednanou na dobu určitou do 31. 12. 2014 a současně vykonával činnost jednatele v dceřiných společnostech žalované. Mezi účastníky probíhala jednání o další spolupráci pro období po 31. 12. 2014, která se měla týkat smlouvy uzavírané se žalovanou, nikoliv jednatelské smlouvy s dceřinou společností žalované. Z dokazování v průběhu jednání nevyplynula dohoda účastníků o konkrétních podstatných náležitostech budoucí smlouvy, ale již v říjnu roku 2014 bylo mezi účastníky jasno alespoň v základních rysech o tom, že spolupráce bude pokračovat, když žalobce v emailu z 27. 10. 2014 požadoval zaslání finálního návrhu smlouvy, přičemž očekával smlouvu v rámci toho, co bylo ústně dohodnuto. O detailech v té době již nechtěl vyjednávat, celou záležitost chtěl mít vyřízenou a od jednatele žalované opakovaně obdržel informace, že na nové smlouvě se pracuje. V dopise dne 17. 12. 2014 bylo žalobci jednatelem žalované sděleno, že s ním další smlouva uzavřena nebude a žalobce byl též odvolán z funkce jednatele dceřiné společnosti žalované.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky §1729 o. z., neboť dohoda o obsahu smlouvy se jevila prakticky jistou, jednatel žalované o obsahu smlouvy, kterou po něm žádal žalobce, evidentně nijak nepochyboval, pouze upozorňoval, že je třeba vyřešit některé administrativní záležitosti a smlouva pak bude připravena. Pokud uzavření smlouvy o pokračování spolupráce i po 31. 12. 2014 (na další dva roky) bránily pouze určité formální záležitosti, měl soud prvního stupně za to, že jednání o smlouvě dospělo tak daleko, že se její uzavření jevilo prakticky jistým. Soud prvního stupně také dospěl k závěru, že nebyl dán spravedlivý důvod, pro který mohla žalovaná jednání o smlouvě se žalobcem ukončit. Za takový důvod nepovažoval katastrofální hospodářské výsledky dceřiné společnosti žalované v roce 2014 dokládané účetními závěrkami, neboť z výpovědi svědka Z. vzal za prokázané, že výsledky byly nejlepší, jaké vzhledem k objektivním okolnostem (akvizice a změna prodávaného výrobku) mohly být. Požadovanou částku odškodnění měl za odpovídající ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.
5. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu první stupně ve výroku I tak, že žalobu na zaplacení částky 50 400 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 7. 2015 do zaplacení zamítl, ve výroku II jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
6. Odvolací soud měl za nepochybná skutková zjištění o uzavření smlouvy o poskytování konzultačních služeb do 31. 12. 2014 týkající se začlenění dceřiné společnosti do žalované po dokončení fúze (rychlé nasazení stávajících dodavatelů, aniž by došlo ke ztrátě obratu či zásob, implementace systému výkaznictví, audit stávajících obchodních postupů a eventuální návrh na zlepšení, posouzení organizační struktury dceřiné společnosti, identifikace klíčových osob a implementace podpory) a též o tom, že žalobce vykonával funkci jednatele dceřiné společnosti žalované na základě jednatelské smlouvy. Uzavřel, že §1728 odst. 1 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít. S ohledem na skutková tvrzení žalobce konstatoval, že ustanovení §1728 o. z. na danou věc nelze aplikovat, jelikož žalobce nikdy netvrdil, že by s ním žalovaná zahájila jednání a pokračovala v něm, aniž by měla vůli smlouvu uzavřít. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že byla naplněna skutková podstata ustanovení §1729 o. z. Odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1214/2018 a sp. zn. 25 Cdo 462/2018 (jedná se o rozsudky ze dne 25. 7. 2018, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), které měl za použitelné i v poměrech nové právní úpravy a na základě výše popsaných skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že nebyl objasněn konkrétní obsah nové smlouvy o budoucí spolupráci a ani to, zda mělo jít o prodloužení stávající smlouvy či o zcela novou poradenskou smlouvu. Shodu kontraktačních stran na celém obsahu smlouvy považoval za základní předpoklad pro naplnění podmínek ustanovení §1729 o. z. Současně dodal, že pokud předchozí poradenská smlouva vytyčila konkrétní cíl, kterého bylo podle shodného tvrzení účastníků dosaženo, nebyla dána za situace, kdy sám žalobce nedokázal konkretizovat obsah nové či prodloužené smlouvy, ani rámcová představa o tom, co by mělo být další náplní práce žalobce pro žalovanou. Pokud žalobce současně působil u žalované a též u její dceřiné společnosti, nebylo podle odvolacího soudu možné při absenci tvrzení o obsahu nové či prodloužené smlouvy vyloučit, že mohlo být jednáno pouze o navýšení odměny za výkon funkce jednatele podle jednatelské smlouvy. Nesouhlasil tedy se závěrem soudu prvního stupně, že jednání účastníků o nové či prodloužené smlouvě bylo pokročilé a že uzavření smlouvy bylo prakticky jisté, když ani samotnému žalobci nebyl znám obsah takové smlouvy. Jednání stran o možné další spolupráci bez jakékoliv bližší specifikace budoucího smluvního vztahu dle odvolacího soudu pro naplnění podmínek daných ustanovením §1729 o. z. nestačí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu jeho prvního výroku, podal žalobce včasné dovolání, v němž navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V úvodu dovolání vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí je založené „na nesprávném posouzení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky vyřešeny, resp. jsou rozhodovány jinak“. Dále pak ve vztahu k přípustnosti dovolání uvedl, že je založena tím, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně které mají být posouzeny jinak“, a to „zda §1728 o. z. dopadá pouze na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít“ (první otázka), a „zda je §1729 o. z. možné aplikovat pouze tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté formě“ (druhá otázka).
8. Ve vztahu k první otázce má žalobce z dikce §1728 odst. 2 o. z. za zjevné, že toto ustanovení dopadá také na případy, kdy si strany nesdělí skutkové a právní okolnosti tak, aby se každá z nich mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý kontraktační zájem či nezájem druhé strany. Tvrdí, že odvolací soud závěr o neaplikovatelnosti §1728 o. z. (v obou jeho odstavcích) nesprávně omezil pouze na dikci §1728 odst. 1 o. z., tj. na případ, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít. Aplikace §1728 odst. 2 o. z. podle něj nemůže být podmíněna pouze tímto předpokladem. Odkazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, komentářovou literaturu a důvodovou zprávu k občanskému zákoníku.
9. K otázce druhé žalobce uvádí, že se ztotožňuje s doktrínou (vycházející též z dřívější judikatury), podle které je §1729 o. z. třeba aplikovat v případě, kdy jednání stran dospěla do stádia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. Namítá, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018, z nichž vycházel odvolací soud a podle kterých splnění podmínky dosažení shody na celém obsahu smlouvy tak, že chybí pouze stvrzení v předvídané formě, nelze použít jako obecně platné výkladové pravidlo, resp. jako jedinou a nezbytnou podmínku aplikace §1729 o. z., a že „soud by měl tento závěr v posuzované věci korigovat“.
10. Žalobce odvolacímu soudu vytýká též překvapivost jeho rozhodnutí, neboť odvolací soud podle něj dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, což však žalobci sdělil až v samotném napadeném rozsudku, aniž by mu dal možnost na takto zásadní změnu reagovat a aniž by zopakoval či doplnil dokazování. Žalobce přitom odkazuje na četnou judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu, se kterou je podle něj postup odvolacího soudu v rozporu.
11. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, žádný z argumentů žalobce nepovažovala za důvodný.
III. Přípustnost dovolání
12. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže, dovolatel musí vyjádřit i svůj názor na vztah napadeného rozhodnutí k judikatuře dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3037/2018, ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019).
16. Žalobce shora uvedeným požadavkům v projednávané věci nedostál, pokud v dovolání co do jeho přípustnosti v úvodu obecně (bez vymezení konkrétních otázek) avizoval naplnění dvou z předpokladů přípustnosti „…otázky, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, resp. jsou rozhodovány jinak“. Z dalšího obsahu dovolání navíc není patrná žádná právní otázka, kterou by žalobce považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
17. Pokud žalobce následně ve vztahu ke dvěma výše citovaným otázkám souhrnně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání tak, že „jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně mají být posouzeny jinak“, ani zde neupřesnil, který z těchto předpokladů přípustností považuje ve vztahu ke každé z jím předkládaných otázek za splněný. Navíc jeho další dovolací argumentace nesvědčí tomu, že by se domníval, že pro řešení jakékoliv z takto formulovaných otázek existuje vzájemně rozdílná judikatura dovolacího soudu, kterou by nyní bylo třeba sjednotit, což bylo lze očekávat s ohledem na jím použité vymezení předpokladu přípustnosti slovy „jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“.
18. Z dalšího obsahu dovolání je však (i přes výše uvedené nedostatky) zřejmé, že ve vztahu k druhé otázce spatřuje žalobce předpoklad přípustnosti v tom, že by měl dovolací soud posoudit jinak („korigovat“) závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018. Tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť oproti přesvědčení žalobce odvolací soud neposoudil nárok žalobce podle §1729 odst. 1 o. z. na základě úvahy, že jej lze aplikovat pouze tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté formě. Odvolací soud vycházel z toho, že jednání účastníků nebyla natolik pokročilá, že by se uzavření smlouvy jevilo prakticky jisté, když žalobci nebyl znám ani konkrétní obsah takové smlouvy, přičemž jednání o budoucí spolupráci probíhala bez bližší specifikace budoucího smluvního vztahu. Žalobce navíc nepřiměřeně zužuje výklad provedený dovolacím soudem v citovaném rozsudku a přisuzuje Nejvyššímu soudu závěry, které v něm neučinil. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nekonstatoval, že „splnění podmínky dosažení shody na celém obsahu smlouvy tak, že chybí pouze stvrzení v předvídané formě“ představuje „jedinou a nezbytnou podmínku aplikace §1729 o. z.“, jak tvrdí žalobce. Již ze samotné citace tohoto rozsudku, jak ji učinil žalobce v dovolání, je zřejmé, že Nejvyšší soud v něm zastává názor, podle kterého je při jednání o uzavření smlouvy jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, nejen tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté formě, ale též tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté. Nejvyšší soud přitom neshledává žádné důvody, pro které by se měl od těchto judikaturních závěrů odchýlit v nyní projednávané věci. Tyto závěry, z nichž vycházel též odvolací soud, jsou souladné se žalobcem citovanou doktrínou, neboť těžko může být jedna ze stran kontraktačního procesu v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, když ani není zřejmé, o jakou smlouvu se vlastně má jednat.
19. Pokud jde o první otázku, lze též dovodit z dalšího obsahu dovolání, v němž žalobce uplatňuje svou právní argumentaci k výkladu §1728 o. z., odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, s nimiž se ztotožňuje, a dovozuje z nich nesprávnost posouzení věci odvolacím soudem, že fakticky uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro řešení první otázky, tj. zda §1728 o. z. dopadá pouze na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, pak je dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §1728 o. z. každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít (odstavec 1). Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít (odstavec 2).
22. Nejvyšší soud v žalobcem citovaném rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, uvedl, že nevyloží-li strana, která ukončila jednání o uzavření smlouvy, druhé straně, jakými úvahami byla k ukončení kontraktačního procesu vedena, nejedná se o porušení informační povinnosti podle §1728 odst. 2 o. z. Toto ustanovení míří na okolnosti, které by mohly způsobit absolutní či relativní neplatnost zamýšlené smlouvy, a dále jde o to, aby jednající strany nebyly ovlivněny jakýmikoli klamavými údaji či neposkytnutím informací, jestliže by jejich absence mohla zkreslit představu druhé strany ovlivňující její zájem na uzavření smlouvy. Půjde tedy o takové okolnosti, kterými disponuje jedna ze stran a které jsou relevantní pro to, aby druhá strana mohla posoudit, zda má zájem na uzavření smlouvy.
23. V projednávané věci žalobce zakládal svůj nárok nejen na tvrzení, že žalovaná i přes jeho očekávání bez spravedlivého důvodu ukončila jednání o prodloužení poradenské smlouvy (tvrzení o jednání podle §1729 o. z.), ale též na tvrzení, že došlo k porušení povinnosti dané ustanovením §1728 odst. 2 o. z. tím, že žalovaná otevřeně neuvedla, zda je pevně rozhodnuta pokračovat v další spolupráci se žalobcem, ačkoli ve vzájemné komunikaci žalobce o tomto neustále ujišťovala, a že žalovaná nebyla vůči žalobci v rámci jednání o předmětné smlouvě dostatečně informačně transparentní ohledně jejího skutečného zájmu na uzavření dané smlouvy, pokud okolnosti, pro které se pak rozhodla se žalobcem dále nespolupracovat, byly odlišné od okolností, které zmiňovala jako překážky pro uzavření smlouvy v průběhu jednání (srov. podání žalobce ze dne 5. 4. 2018).
24. Odvolací soud při posuzování důvodnosti nároku žalobce konstatoval, že skutková podstata ustanovení §1729 odst. 1 o. z. nebyla naplněna, a současně uzavřel, že ani ustanovení §1728 o. z. na danou věc nelze aplikovat, jelikož žalobce nikdy netvrdil, že by s ním žalovaná zahájila jednání a pokračovala v něm, aniž by měla vůli smlouvu uzavřít. Nemožnost aplikace §1728 o. z. na projednávanou věc tak dovodil pouze na základě nenaplnění podmínek §1728 odst. 1 o. z., aniž by se jakkoliv zabýval tím, zda výše citovaná tvrzení žalobce, příp. prokázané skutečnosti o průběhu jednání mezi ním a žalovanou mohou znamenat porušení informační povinnosti podle §1728 odst. 2 o. z. ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, pro které není rozhodující, zda bylo zahájeno a následně vedeno jednání o uzavření smlouvy, aniž by strana měla úmysl smlouvu uzavřít. Takové právní posouzení možné aplikace §1728 o. z. na projednávanou věc je neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl proto žalobcem uplatněn právem.
25. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. Žalobce předně uplatnil vadu řízení spočívající podle něj v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než soud prvního stupně, aniž by zopakoval či doplnil dokazování. Odvolací soud však při posouzení otázky, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §1729 odst. 1 o. z., vycházel ze stejných skutkových zjištění, jak je učinil soud prvního stupně. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že v říjnu 2014 bylo mezi účastníky jasno v základních rysech o tom, že spolupráce bude pokračovat, avšak ani soud prvního stupně nezjistil, jakou konkrétní formu taková následná spolupráce měla mít, tj. jaká konkrétní smlouva měla být mezi účastníky uzavřena (jaký měl být obsah alespoň základních práv a povinností stran), když vyšel z toho, že žalobce již nechtěl o detailech vyjednávat a požadoval zaslání finálního návrhu smlouvy. Odvolací soud tato zjištění pouze jiným způsobem (oproti soudu prvního stupně) právně posoudil, tedy uzavřel, že uvedená zjištění nesvědčí o naplnění skutkové podstaty §1729 odst. 1 o. z. Jestliže odvolací soud nerozhodoval na základě jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, opakovat dokazování podle §213 odst. 2 o. s. ř. nemusel. Tato námitka vady řízení tak není důvodná.
27. V tomto směru se pak nemohlo pro žalobce jednat ani o překvapivé rozhodnutí, neboť otázka splnění podmínek §1729 odst. 1 o. z. byla předmětem posouzení soudem prvního stupně, žalovaná v odvolání takové posouzení věci rozporovala a žalobce se k jejím argumentům vyjadřoval. Nedůvodná pak je námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu uplatněná žalobcem též ve vztahu k aplikaci §1728 odst. 2 o. z. s tvrzením, že podle tohoto ustanovení nebyl nárok posuzován soudem prvního stupně a žalobce neměl možnost reagovat na názor odvolacího soudu o neaplikovatelnosti §1728 o. z. vyjádřený poprvé v napadeném rozhodnutí. Pokud se odvolací soud důvodností nároku žalobce podle §1728 odst. 2 o. z. vůbec nezabýval, což je mu žalobcem důvodně vytýkáno, jak je uvedeno výše, pak pro něj v tomto směru nemohlo být napadené rozhodnutí překvapivým (k tomu, kdy je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2023/2013, a ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 460/2019).
28. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej zrušil podle ustanovení §243e odst 1 o. s. ř. (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř.
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu