ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2023.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 2023/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) J. K. , a b) J. K. , obou zastoupených Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalované E. S. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října 661, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 256/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 6 Co 2220/2012-520, ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2013, č. j. 6 Co 2220/2012-531, a doplňujícího usnesení ze dne 15. února 2013, č. j. 6 Co 2220/2012-532, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit každému z žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 1 815,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců Jiřího Hřídela, advokáta se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2012, č. j. 6 C 256/2006-443, ve znění opravných usnesení ze dne 30. prosince 2011, č. j. 6 C 256/2006-465, a ze dne 10. července 2012, č. j. 6 C 256/2006-483, zamítl žalobu na odstranění chaty (dále též „chata“) postavené na pozemkové parcele st. 90 – zastavěná plocha v k. ú. V. (dále též „předmětný pozemek“) a na vyklizení předmětného pozemku (výrok I.), dále zřídil věcné břemeno práva cesty – chůze a jízdy motorovými vozidly – přes pozemky ve vlastnictví žalobců – parc. č. 314/2, 314/3, 314/8, 314/12, 346/3 a 331/7 v k. ú. V. v rozsahu stanoveném geometrickým plánem č. 296/996/2009 ze dne 19. 2. 2011, varianta B), vypracovaným znalkyní Ing. Evou Soukupovou, který je nedílnou součástí rozhodnutí s tím, že věcné břemeno nesmí být realizováno na úkor ostatních uživatelů pozemků. Věcné břemeno zřídil ve prospěch všech vlastníků chaty (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 51 313,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a náhradu nákladů řízení (výroky IV. a V.). Konečně rozhodl, že žaloba na určení vlastnictví k parcele č. st. 90 v k. ú. V. se vylučuje k samostatnému projednání (výrok VI.).
Podle soudu prvního stupně není na místě vyhovět žalobě a uložit žalované povinnost odstranit chatu s odůvodněním a v souladu s právním názorem krajského soudu, že chata je stavbou trvalou a nikoliv dočasnou, neboť z kolaudačního rozhodnutí nevyplývá, že by chata byla zkolaudována jako stavba dočasného charakteru, na čemž ničeho nemění ani fakt, že nástavba chaty byla kolaudačním rozhodnutím kolaudována jako stavba dočasná. Chata byla dokončena za účinnosti občanského zákoníku z r. 1950, a tak vztah vzniklý stavbou na cizím pozemku je třeba posoudit podle tohoto zákona včetně způsobu vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku. Soud prvního stupně poté, co zamítl návrh žalobců na odstranění chaty, když by odstranění bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná situaci nezavinila a dlouhodobě chatu o značné hodnotě využívá, zřídil podle §151o odst. 3 občanského zákoníku pro vlastníky chaty věcné břemeno chůze a jízdy v rozsahu stanoveném znaleckým posudkem. Za zřízení práva věcného břemene bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům 51 313,- Kč. Protože nebylo na základě provedených důkazů možno rozhodnout o vlastnictví účastníků k předmětnému pozemku, vyloučil soud tuto otázku k samostatnému projednání.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 6 Co 2220/2012-520, ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2013, č. j. 6 Co 2220/2012-531, a doplňujícího usnesení ze dne 15. února 2013, č. j. 6 Co 2220/2012-532, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované odstranit stavbu chaty č. e. 4 na pozemku parc. č. st. 90 – zastavěná plocha v k. ú. a obci V., okres P., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Písek na LV č. 469 a povinnost tento pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 9 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a odmítl odvolání do výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně o vyloučení žaloby na určení vlastnictví k pozemku parc. č. st. 90 v k. ú. V.
Odvolací soud se odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 11. října 2007, č. j. 6 Co 1666/2007-137, že stavba chaty je stavbou trvalou a nikoliv dočasnou. Odvolací soud dospěl v souladu s důkazy provedenými v řízení k závěru, že v případě chaty nejde o stavbu neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák., neboť smlouva, kterou uzavřeli právní předchůdci žalované za účelem užívání předmětného pozemku, nezakládala časově neomezené právo k užívání předmětného pozemku a žalovaná nemohla dovozovat z obsahu nájemních smluv, že je její užívací právo trvale zřízeno. V souzené věci podali žalobci žalobu na odstranění chaty a vyklizení předmětného pozemku dne 13. 12. 2006 a nájemní smlouva z 1. ledna 1980 zanikla. V daném případě se nejedná o stavbu neoprávněnou, protože právním titulem umožňujícím zřídit na cizím pozemku stavbu byla nájemní smlouva uzavřená s právním předchůdcem žalované. Zřídil-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby právo mít nadále na tomto pozemku dočasně umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se podle §126 odst. 1 obč. zák. může domáhat odstranění stavby. Jelikož žalované právo mít na předmětném pozemku umístěnou chatu v důsledku časového omezení zaniklo, mají žalobci právo se domáhat odstranění chaty podle §126 odst. 1 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu se přitom jedná o jediný způsob řešení, přičemž v daném případě nelze aplikovat ani §3 odst. 1 obč. zák., tedy že by výkon práva byl v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná měla možnost si své vztahy k pozemkům uspořádat nájemní smlouvou, kterou jí žalobci nabízeli, avšak tato uzavření nájemní smlouvy odmítla. Pokud žalovaná musela vědět z okolností věci, že její oprávnění mít stavbu chaty na cizím pozemku je toliko dočasné, nelze v řízení o odstranění této stavby zřídit ani časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pochybil, když v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, neposuzoval účelnost odstranění stavby chaty, když neporovnal hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby. Bez významu přitom není ani porovnání těchto ztrát ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou, případně pozemku užívaného v souvislosti s touto stavbou. Odvolací soud dále pochybil, když jednání žalobců neposoudil jako rozporné s dobrými mravy, neboť odkoupili od původních vlastníků pozemky, na nichž stály rekreační chaty, a nyní žalují několik chatařů o odstranění staveb. Z odstranění staveb však nebudou mít žalobci adekvátní prospěch, přičemž jim jde jen o to způsobit žalovaným újmu, a proto jde o šikanózní výkon práva. Žalobci sice navrhli žalované uzavření nájemní smlouvy, ale jen na 5 let, přičemž smlouva neobsahovala žádný závazek žalobců k prodlužování smlouvy. Uzavření nájemní smlouvy proto nic prakticky neřešilo, a to ani pro žalobce, kteří se mohou domoci platby za užívání pozemků prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud navíc o odstranění chaty rozhodl i přes to, že byla podána žaloba na určení vlastnického práva k pozemku pod chatou.
Žalovaná se dále domnívá, že výpověď nemohla znamenat ukončení nájemního vztahu, který byl uzavřen na dobu neurčitou bez možnosti výpovědi ze strany pronajímatele, resp. se obnovoval podle §676 občanského zákoníku, žaloba tak byla podána v době trvání nájmu, tedy předčasně. Obnovení nájemního vztahu sjednaného na dobu určitou se lze bránit jen žalobou na vyklizení nemovitosti, žalobci však podali žalobu na odstranění stavby chaty. Žalovaná nesouhlasí s tím, že stavba chaty byla od počátku stavbou dočasnou a nikoli trvalou. Z nájemní smlouvy z roku 1980 totiž vyplývá, že nájemní vztah byl uzavřen na dobu neurčitou s tím, že jej mohl vypovědět pouze nájemce, přičemž trvalost stavby chaty vyplývá i z původního kolaudačního rozhodnutí, v němž je chata kolaudována bez uvedení dočasnosti. Odvolací soud také pochybil tím, že se bezdůvodně odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 22. ledna 2009, č. j. 6 Co 2437/2008-260, kterým zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu trpí tzv. nepředvídatelností, když změnu svého právního názoru nijak účastníkům neavizoval a když si vyžádal i stanovisko soudního znalce k aktuální ceně věcného břemene. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
V rozšíření dovolání ze dne 27. února 2013 žalovaná napadla i doplňující a opravné usnesení odvolacího soudu. V doplnění dovolání ze dne 7. března 2013 žalovaná namítá, že odvolací soud se v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 2003/2000, odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by je zopakoval. Žalovaná znovu zdůrazňuje, že měla k pozemku časově neomezené právo, a proto se na ni vztahují závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007. Odvolací soud se tak odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí je překvapivé, když bez předchozího upozornění zcela změnil svůj právní názor vyjádřený ve svém předchozím rozhodnutí.
Žalobci ve vyjádření k dovolání nejdříve shrnují skutkový stav, jak jej měly dovodit soudy obou stupňů, a uzavírají, že stavba chaty byla od samého počátku oprávněná, neboť se jednalo o dočasnou stavbu nevyžadující právo stavby, ovšem právní titul stavebníka mít na pozemku stavbu zanikl a nebyl obnoven. Souhlas právních předchůdců žalobců jako právo obligační nepřešel na žalovanou, nájemní vztahy s JZD Vrcovice, JZD Záhoří, se Státními lesy zanikly nejpozději s přijetím účinnosti zákona o půdě. Žalovaná žádnou nájemní smlouvu nyní nemá a ani mít nechce. Rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a dovolání nepřípustné. Námitka, že odvolací soud nehodnotil účelnost odstranění stavby, je neopodstatněná, neboť tento aspekt má místo pouze u neoprávněných staveb, které jsou vypořádávány podle §135c občanského zákoníku. Není pravdou, že odstranění chaty by bylo v rozporu s dobrými mravy, naopak žalobci jsou nuceni trpět cizí chatu na svém pozemku. Žalovaná si také protiřečí, když uvádí, že platí bezdůvodné obohacení, nájemní smlouvu nechce, pozemek pod chatou zpracovala, chce zřídit věcné břemeno přístupu a nakonec že má se žalobci nájemní smlouvu. Tvrzení o existenci nájemní smlouvy je navíc nepřípustnou novotou v dovolacím řízení. Vyloučení určovací žaloby k samostatnému projednání vůbec nebrání nařízení odstranění stavby chaty. Co se týče překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná kritizuje fakt, že dokazování odvolací soud neopakoval, nicméně zapomíná, že rozdíl mezi rozsudky soudů obou stupňů je pouze v právním hodnocení věci, skutková zjištění obou soudů jsou stejná, závěry o dočasnosti a oprávněnosti stavby chaty jsou právní a nikoliv skutkové, a proto odvolací soud opakovat dokazování nemusel. S ohledem na uvedené žalobci navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Podle části osmé – závěrečná ustanovení – hlavy druhé – přechodná a zrušovací ustanovení – §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. dubna 1964 (obdobně §854 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 1992), pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Jelikož stavba chaty vznikla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „střední obč. zák.“), postupoval dovolací soud při řešení právního režimu této stavby podle příslušných ustanovení tohoto zákona. Jelikož žalobci namítali, že oprávnění stavebníka k předmětnému pozemku zaniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a o tomto nároku bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení nároku na odstranění stavby chaty podle příslušných ustanovení obč. zák.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. listopadu 2012, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (tj. před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Problematika staveb na cizím pozemku se podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu obecně vyplývá, že oprávněnost stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, zatímco způsob vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, probíhá podle právní úpravy účinné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2001, č. 6, str. 280)].
Nicméně z uvedeného pravidla stanovil dovolací soud výjimku pro stavby vzniklé za účinnosti středního obč. zák. Podle rozsudku ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněného pod č. 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „jestliže na cizím pozemku byla za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, postavena trvalá (nemovitá) stavba, aniž bylo pro stavebníka zřízeno právo stavby, posuzuje se vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. dubnem 1964 podle zákona č. 141/1950 Sb.“ Jelikož střední obč. zák. institut neoprávněné stavby neobsahoval, je třeba při vypořádání od počátku neoprávněné stavby postupovat podle tohoto předpisu [srovnej taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 1910/2003 (uveřejněný pod č. C 2174 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“)].
Podle §26 středního obč. zák. pozemky a stavby, s výjimkou staveb dočasných, jsou věci nemovité.
Podle §155 středního obč. zák. vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.
Podle §158 středního obč. zák. socialistická právnická osoba může si zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§103 odst. 2).
Podle §159 středního obč. zák. v ostatních případech lze na cizím pozemku zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby.
Jelikož dočasná stavba byla podle středního obč. zák. věcí movitou (§26 středního obč. zák.), přičemž pro umístění dočasné stavby se nevyžadovalo právo stavby (§159 a contrario středního obč. zák.), bylo možné dočasnou stavbu umístit na pozemek již na základě souhlasu vlastníka pozemku, případně souhlasu jiné osoby, která měla k pozemku dispoziční či jiné obdobné oprávnění.
Střední obč. zák. neobsahoval výslovná kritéria, podle nichž by bylo možné dovodit, kdy se jedná o stavbu dočasnou a kdy se naopak jedná o stavbu trvalou.
Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že pro posouzení dočasnosti stavby je rozhodující občanskoprávní hledisko, kdy je třeba zkoumat, zdali měl stavebník ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní důvod (titul) a jaký byl jeho obsah. Stavebněprávní hledisko, například obsah stavebního či kolaudačního rozhodnutí, je toliko podpůrným kritériem. Jinými slovy skutečnost, že stavba nebyla povolena jako dočasná, nevylučuje dočasnost občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 (uveřejněný pod č. C 1909 v Souboru)].
Rozhodovací praxe dovolacího soudu sice neobsahuje uzavřený výčet toho, kdy je stavebník oprávněn mít stavbu na pozemku trvale a kdy dočasně, ale na druhou stranu z rozhodovací praxe jasně vyplývá, že nájemní vztah zakládá právo k umístění stavby toliko dočasné [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47), nebo aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, č. j. 22 Cdo 4304/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Při aplikaci uvedených obecných poznatků na posuzovaný případ vyplývá, že závěry odvolacího soudu, že právní předchůdci žalované neměli k pozemku časově neomezené právo stavby, nýbrž toliko právo časově omezené, jsou správné. Právní předchůdci žalované totiž disponovali nájemním vztahem založeným nájemní smlouvou ze dne 8. října 1960 a ze dne 1. ledna 1980, vždy v trvání 20 let. Na tom nic nemůže změnit, jak správně dovodil odvolací soud, ani kolaudační rozhodnutí, neboť kolaudační rozhodnutí není z hlediska posouzení občanskoprávních vztahů určující. Vzhledem k tomu je možné učinit závěr, že stavba chaty nebyla od počátku neoprávněnou stavbou, a proto není možné vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby vypořádat podle středního občanského zákoníku.
Jelikož stavba chaty není od počátku neoprávněnou stavbou, je třeba se dále zabývat otázkou, zdali nájemní právo a od toho odvozené právo mít stavbu chaty na předmětném pozemku zaniklo, či doposud trvá.
Podle §676 odst. 1 obč. zák. nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak. Podle odst. 2 tohoto ustanovení užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, dospěl k závěru, že „je-li žaloba na vyklizení bytu podána v době, kdy ještě trvá obnovený nájemní vztah (neuplynula doposud doba uvedená v §676 odst. 2 věta druhá obč. zák.), jde o žalobu předčasnou, jíž nelze bez dalšího vyhovět. Probíhá-li ale řízení o této žalobě na vyklizení bytu (na níž žalobce trvá) ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula (a nebylo-li již o ní rozhodnuto soudem druhého stupně, proti jehož rozhodnutí není přípustné odvolání), je nutno takové žalobě přiznat účinky předvídané v §676 odst. 2 věta první obč. zák.“ Uvedené závěry byly následně převzaty do řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1303/2006, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2012, sp. zn. 26 Cdo 912/2011, či aktuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, č. j. 22 Cdo 4304/2011 (vše dostupné na www.nsoud.cz ).
Namítá-li v posuzovaném případě žalovaná, že výpověď žalobců nemohla znamenat ukončení nájemního vztahu, který byl uzavřen na dobu neurčitou bez možnosti vypovězení pronajímateli, resp. se obnovoval podle §676 občanského zákoníku, a žaloba tak byla podána v době trvání nájmu, tedy předčasně, je třeba zdůraznit, že na těchto závěrech odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud totiž uvedl, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 1. 1. 1980 zanikl uplynutím doby v důsledku podání žaloby na odstranění stavby. Závěry odvolacího soudu jsou přitom zcela v souladu jak se zněním §676 obč. zák., tak s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, což nemůže zpochybnit ani námitka žalované, že žalobci podali žalobu na odstranění stavby a ne žalobu na vyklizení nemovitosti.
V této souvislosti je možné poukázat na závěry obsažené v rozsudku ze dne 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1250/2012 (dostupném na www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud uvedl: „Užívá-li nájemce pronajatou věc i po uplynutí sjednané doby nájmu, může tak podle §676 odst. 2 obč. zák. (nebylo-li sjednáno jinak) pronajímatel zabránit (konkludentnímu) obnovení nájemního vztahu jen podáním žaloby, jíž se bude domáhat ochrany svého vlastnického práva. Ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. zmiňuje v této souvislosti klasickou vlastnickou žalobu podle §126 obč. zák. – reivindikační (tedy žalobu na vydání věci, jsou-li předmětem nájmu věci movité, nebo na vyklizení nemovitosti). Tato žaloba je určena především na ochranu vlastnického práva v případě neoprávněného zadržování věci, není však jedinou možnou vlastnickou žalobou, jíž se vlastník může domáhat ochrany svých práv. K vlastnickým žalobám náleží i žaloby zápůrčí (negatorní), které lze použít k ochraně vlastnického práva ve všech ostatních případech, kdy došlo k zásahu do vlastnického práva jinak než protiprávním zadržováním věci. V takových případech ani nebude žaloba na vydání (vyklizení) věci vhodným prostředkem ochrany vlastnického práva. Jestliže jsou smlouvou o nájmu upraveny dočasně vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby tak, že si vlastník stavby pronajme pozemky, pak po uplynutí sjednané doby nájmu, vždy ‚užívá‘ předmět nájmu (pozemky) i nadále. Domáhá-li se pronajímatel v takovém případě ve stanovené lhůtě ochrany svých práv žalobou na odstranění stavby, jde rovněž o vlastnickou žalobu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 255/2001), a proto i taková žaloba je způsobilá zamezit prodloužení nájmu. Je totiž zjevné, že i v takovém případě je úmyslem pronajímatele ukončit vztah s nájemcem, zabránit mu v užívání předmětu nájmu a domoci se jeho vrácení. Je-li smyslem ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. upravit užívání věci i po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou v případech, kdy ji nájemce dále užívá a pronajímatel se tomu nebrání, pak není rozumný důvod vycházet jen z formálního výkladu jazykového vyjádření předpokladů zamezujících obnovení nájmu a omezovat pronajímatele na možnost podání jen jednoho z typů vlastnických žalob.“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 4304/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Jelikož bylo shledáno, že žalovaná měla k předmětnému pozemku toliko právo dočasného charakteru, které zaniklo uplynutím doby, je třeba se zabývat otázkou, zdali se žalobci mohli domáhat odstranění stavby chaty.
Dovolací soud se opakovaně ve své rozhodovací praxi zabýval případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Tyto případy přitom dělí na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby není časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno.
Případy, kdy stavebník staví na základě občanskoprávního titulu ke stavbě, který není časově omezen, ale toto jeho právo později zanikne, obč. zák. ani jiný právní předpis výslovně neřeší. Vlastnická práva ke stavbě a pozemku zůstávají odlišná (neuplatní se princip superficies solo cedit ), jsou rovnocenná, navzájem si konkurující a žádné z nich nelze označit za právo silnější; ve vztahu k právu vlastníka stavby právě proto, že v době výstavby mohl objektivně očekávat, že v budoucnu nebude konfrontován se ztrátou občanskoprávního oprávnění mít stavbu na cizím pozemku. Po zániku tohoto práva se přitom nemůže jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c obč. zák., neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen s neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti, které nastaly později, již aplikaci ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 2697/2011 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Tento judikatorní přístup vyjádřil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 3 Cdo 45/92 (publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1993, č. 2, str. 47). Následná judikatura toto výchozí stanovisko precizovala a upřesnila potud, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 (uveřejněné pod č. C 4809 v Souboru)].
K odlišným závěrům však dospěla rozhodovací praxe v případech, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné.
Řešení těchto situací naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47), závěrem: „Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“
Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod č. C 3405 v Souboru)].
Na druhou stranu stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák., neboť v době její výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle §135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod č. C 7489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci §135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009 (uveřejněné pod č. C 8615 v Souboru)].
Nejvyšší soud se také zabýval otázkou, zdali je možno časově neomezené právo k pozemku nahradit právem časově omezeným (typicky nájemní vztah) a naopak. Tato možnost byla dovolacím soudem dovozena z principu autonomie vůle stran, který je jedním z vůdčích principů soukromého práva. Z tohoto principu vyplývá nejen oprávnění účastníků občanskoprávních vztahů dát vzniknout právním vztahům, ale i oprávnění tyto vztahy měnit, rušit či nahrazovat. Není tak vyloučeno, aby účastníci řízení nahradili určité právo za právo jiné s odlišným obsahem a povahou, které může být nahlíženo pro některého účastníka právního vztahu např. jako méně výhodné [k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil aktuálně např. v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném na www.nsoud.cz )].
Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je zřejmé, že žalované svědčilo k předmětnému pozemku toliko právo dočasného charakteru, které skončením nájmu, tj. k okamžiku podání žaloby, resp. neobnovením nájmu 1. ledna 2007, jak dovodil odvolací soud, zaniklo. Od tohoto data proto žalovaná užívala předmětný pozemek bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahovala do práv žalobců. Žalobci se tak mohli domáhat po žalované odstranění stavby podle §126 odst. 1 obč. zák.
Žalovaná sice namítá, že se odvolací soud v této souvislosti nezabýval účelností odstranění stavby, jak má vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (uveřejněného pod č. C 2012), nicméně tento rozsudek se v posuzovaném případě nepoužije, neboť jeho závěry se vztahují toliko na odstranění neoprávněných staveb od počátku v režimu §135c obč. zák. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu navíc vyplývá, že jediným způsobem vypořádání stavby, u níž odpadl právní titul k užívání pozemku, na kterém se nachází, je podle §126 odst. 1 obč. zák. odstranění stavby [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007 (uveřejněný pod č. C 7489 v Souboru)], přičemž výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím ustanovení o dobrých mravech podle §3 odst. 1 obč. zák.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru)]. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001 (uveřejněný pod č. C 1404 v Souboru)].
Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96 (uveřejněný pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96 (uveřejněný pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Vzhledem k výše zmíněnému charakteru §3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu na stranách obou účastníků sporu, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po vlastníku spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jejího práva (práva domáhat se odstranění stavby) dočasně odepřena. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002 (uveřejněný pod č. C 2084 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, s. 839)].
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), potom vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Úvahu o tom, zda výkon práva v konkrétním případě je či není v rozporu s dobrými mravy, je oprávněn dovolací soud přezkoumat pouze v případě, že by úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě odvolací soud důvody zvláštního zřetele vhodné neshledal, když uvedl, že „žalovaná měla možnost si své vztahy k pozemkům uspořádat nájemní smlouvou, neboť uzavření nájemní smlouvy jí žalobci nabízeli, když tato uzavření nájemní smlouvy odmítla. Pokud žalovaná musela vědět z okolností věci, že její oprávnění mít na cizím pozemku stavbu je dočasné, nelze v řízení o odstranění stavby zřídit ani časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni“. Navíc podle odvolacího soudu „právní předchůdce žalované nemohl být v dobré víře, že má k pozemku pod chatou časově neomezeného užívání a že zřizuje stavbu trvalou“.
Odmítnutí právní ochrany je institutem výjimečným daným konkrétními okolnostmi případu, které zcela mimořádně odůvodňují, proč neposkytnout vlastníkům pozemku ochranu před zásahem v podobě umístění stavby nemající již právní titul k užívání pozemku. V posuzovaném případě odvolací soud tyto výjimečné okolnosti neshledal, přičemž úvahy odvolacího soudu se nejeví jako zjevně nepřiměřené. Žalovaná sice tyto závěry rozporuje s tím, že žalobci odkoupili od původních vlastníků pozemky pod rekreačními chatami žalované a dalších vlastníků, přičemž z odstranění staveb nemají mít adekvátní prospěch, naopak jim jde jen o to způsobit žalované újmu, tyto svoje domněnky však ničím nepodložila. Žalované bylo naopak nabídnuto odkoupení předmětného pozemku či uzavření nájemní smlouvy, což však žalovaná odmítla, neboť údajně nájemní smlouva neměla nic řešit, když byla koncipována „jen“ na 5 let a neobsahovala závazek žalobců k prodlužování smlouvy. Žalovaná však sama neučinila adekvátní kroky k tomu, aby umístění své stavby na předmětném pozemku bylo učiněno v souladu s právem. Jako nepatřičnou se jeví také námitka, že se žalobci mohou domoci platby za užívání pozemků prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení, neboť tímto postupem mohli domoci nejvýše vydání bezdůvodného obohacení určeného podle znaleckého posudku v částkách pohybujících se v rovině obvyklého nájemného, což nijak nevypovídá o smluvních poměrech, za kterých by bylo možné pozemek pronajmout.
Důvodná není námitka, že nelze vyhovět žalobě na odstranění stavby, dokud probíhá řízení na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Takové omezení totiž nevyplývá z žádného ustanovení občanského zákoníku ani z občanského soudního řádu. V dovolání ostatně žalovaná neuvádí žádnou skutečnost, prostřednictvím které by bylo možno usuzovat na její vlastnické právo k pozemku, na kterém se stavba nachází. Naopak veškerá dovolací argumentace je založena na předpokládaném a akceptovaném vlastnickém právu žalobců k předmětnému pozemku s tím, že podle žalované nicméně nejsou dány s ohledem na poměry konkrétního případu podmínky pro odstranění její stavby. Probíhá-li současně řízení o určení vlastnického práva k pozemku, o kterém v době podání dovolání – jak uvádí sama dovolatelka – ještě soud ani nezačal jednat, posuzoval soud v předmětné věci vlastnické právo žalobců k pozemku jako předběžnou otázku, a to tím spíše, že řízení nebylo podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušeno.
Žalované nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud nepřípustně hodnotil důkazy, aniž by je zopakoval.
Podle §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
V předmětné věci odvolací soud sice doplnil dokazování o dva důkazy, nicméně nevyvodil z nich žádné závěry, neboť je nepovažoval ve věci za podstatné. Naopak vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a následně takto zjištěný skutkový stav jinak právně posoudil. Žalobkyně tento postup sice obecně rozporuje jako údajně nepřípustný, neuvádí však jediné skutkové zjištění, které mělo být odvolacím soudem zjištěno odlišně od soudu prvního stupně. Takové pochybení neshledal ani sám dovolací soud, a proto postup odvolacího soudu je zcela souladný s pravidly odvolacího řízení podle občanského soudního řádu.
Nelze přisvědčit ani poslední námitce žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné v důsledku toho, že odvolací soud změnil svůj dřívější právní názor.
V rozsudku ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 11, str. 376), Nejvyšší soud uvedl, že pokud se odvolací soud do určité míry odchýlil od svého dřívějšího právního názoru, nelze tento postup odvolacího soudu považovat za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit.
K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti její aplikace soudy“ (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12 – nalus.usoud.cz ). Jelikož Nejvyšší soud výše neshledal, že by se rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz výše), je zjevné, že by rozhodnutí mohlo být překvapivé pouze z toho důvodu, že by byl překvapivý postup odvolacího soudu.“
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324)]. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dostupný na www.nsoud.cz )]. K uvedeným závěrům se souhrnně přihlásil Nejvyšší soud aktuálně např. v rozsudku ze dne 23. července 2012, sp. zn. 22 Cdo 1747/2012 (dostupném na www.nsoud.cz ); proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 5. března 2013, sp. zn. I. ÚS 4083/2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatelce je možné dát za pravdu v tom, že postup odvolacího soudu nebyl zcela žádoucí, neboť by bylo jistě vhodné, aby odvolací soud alespoň stručně dal účastníkům řízení dopředu najevo, že se hodlá odchýlit od svého dřívějšího právního názoru. Nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy se od počátku řízení vedl spor o to, zdali je chata stavbou dočasnou či trvalou a jak má být vyřešen vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníky pozemku, a kdy žalobci v rámci odvolání namítali, že ve skutečnosti je chata toliko stavbou dočasnou, se nejedná o překvapivé rozhodnutí. Žalovaná byla přitom s námitkami žalobců seznámena a mohla se k nim opakovaně vyjádřit.
S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, čímž žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty se v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobců advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 10 000,- Kč podle §7 bodu 4 ve spojení s §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl soudu osobně doručen 30. dubna 2013, částkou 1 500,- Kč [vyjádření k dovolání ze dne 28. dubna 2013 – §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky]. Tuto částku je třeba u každého z žalobců snížit podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %. K tomu je nutno dále připočíst paušální částku náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 315,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) Každému ze žalobců proto na náhradě nákladů řízení přináleží částka 1 815,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby každému z žalobců nahradila náklady dovolacího řízení každý ve výši 1 815,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto rozsudkem, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu