ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3089.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3089/2020-531
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně obce Sluštice , se sídlem ve Sluštici 21, identifikační číslo osoby 00240761, zastoupené Mgr. Peterem Compeľem, advokátem se sídlem v Praze 9, Prokopka 176/2, proti žalované Building support and management s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 27448053, zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 730/59, o zaplacení 5 152 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 57/2020-500, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 57/2020-500, ve výroku I. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 5 152 600 Kč s příslušenstvím za přivedení vodovodu a kanalizace a umožnění napojení obou soustav k žalovanou nově vybudovanému vodovodu a kanalizaci podle smlouvy o spolupráci ze dne 6. 9. 2007, ve znění dodatku č. 1 ze dne 18. 2. 2010.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 27 C 140/2014-453, poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 16. 8. 2016, č. j. 27 C 140/2014-279, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 17 Co 87/2017-394, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5 152 600 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a státu (výrok III.).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spolupráci ve znění dodatku č. 1, v níž se žalovaná zavázala vybudovat v lokalitě Na Čtverách infrastrukturu – vodovod, kanalizaci, komunikaci, odstavná stání a osvětlení, žalobkyně se zavázala vybudovat obecní vodovod a kanalizaci a tyto sítě dovést k hranici lokality Na Čtverách tak, aby mohlo dojít k propojení sítí. K propojení vodovodu a kanalizace došlo v roce 2010, avšak zprovozněn byl pouze vodovod, nikoli kanalizace (tu nebylo možno připojit na čistírnu odpadních vod). V lokalitě Na Čtverách se u jednotlivých pozemků musely dodatečně vybudovat odpadní jímky (v hodnotě 70 – 150 tisíc Kč). Stavba vodovodu a kanalizace byla zkolaudována dne 6. 12. 2010, kanalizace nebyla uvedena do provozu. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni za možnost napojení kanalizace platbu v žalované výši, částka, jejíž úhrady se žalobkyně na žalované domáhá, byla vázána na rozhodnutí o kolaudaci vodovodu a kanalizace a na jeho právní moc. Dne 30. 7. 2018 byla zkolaudována čistírna odpadních vod, dne 6. 8. 2018 bylo povoleno užívání stavby, od září 2018 započalo uzavírání smluv o odvádění odpadních vod s jednotlivými odběrateli, provoz čističky byl fakticky zahájen dne 3. 9. 2018.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla sjednána nepojmenovaná smlouva podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění tehdejších předpisů, že žalobkyně povinnost podle smlouvy splnila (k přivedení vodovodu a kanalizace k hranici uvedené lokality a k propojení sítí došlo) a že jí vznikl nárok na plnění od žalované (splatnost byla vázána na kolaudační rozhodnutí); nebylo přitom možné nárok uplatněný žalovanou započíst na nárok žalobkyně, neboť žalovaná řádně neprokazovala ani netvrdila základní znaky odpovědnosti za škodu.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 5 152 600 Kč (výrok I.) a co do zaplacení úroku z prodlení z 5 152 600 Kč a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
6. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou byl podle odvolacího soudu podřízen zákonu 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, ve znění tehdejších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Podle odvolacího soudu úmyslem stran dle smlouvy o spolupráci bylo vybudovat funkční vodovod a kanalizaci. Splatnost žalované částky byla sice ve smlouvě o spolupráci formálně vázána na kolaudaci, nemohla však nastat dříve, než se i kanalizace stala funkční. S ohledem na konkrétní okolnosti případu tedy splatnost, jak byla dohodnuta, nemohla ohledně celé žalované částky nastat, pročež nelze aplikovat §340 odst. 1 obch. zák. Splatnost tak bylo třeba vázat na výzvu žalobkyně k plnění poté, co ona svůj závazek splnila (§340 odst. 2 obch. zák.). K výzvě došlo dne 20. 9. 2019 poté, co i kanalizace se již stala funkční (v září 2018), a tudíž žalobkyni na zaplacení žalované částky vznikl nárok. To se promítlo v potvrzení uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku výrokem I. rozsudku odvolacího soudu. Otázka úroku z prodlení je však podle odvolacího soudu odvislá od otázky eventuálního zájmu stran na částečném plnění, ve vztahu k níž však soud prvního stupně nedostál povinnosti podle předchozího zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, což se projevilo ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Co do přípustnosti doslovně cituje §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen též „o. s. ř.“). Ohlašuje, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu učinil odlišná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by zopakoval provedené důkazy. Namítá dále, že soudy nižších stupňů rezignovaly na pokyn Nejvyššího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3038/2018, týkající se projevu vůle ohledně částečného plnění; posouzení (ne)dělitelnosti plnění nesouvisí toliko s otázkou úroků z prodlení, nýbrž především s otázkou splatnosti závazku a tím i s posouzením námitky započtení uplatněné žalovanou, s níž se pak soudy nižších stupňů nevypořádaly. Dále namítá, že odvolací soud při posuzování splatnosti závazku nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu projevu vůle, k čemuž odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Namítá rovněž porušení práva na spravedlivý proces potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v části jeho výroku I. přesto, že odvolací soud dal dovolatelce za pravdu v tom ohledu, že dokazování listinami před soudem prvního stupně neproběhlo zákonně. Dovolatelka navrhuje zrušení výroku I. rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
8. Žalobkyně vyjádření k dovolání nepodala.
III. Přípustnost dovolání
9. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
10. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho předchozím zrušovacím rozsudku (ohledně potřeby vyložit, zda úmyslem stran při sjednávání smlouvy o spolupráci bylo dosáhnout pouze takového plnění, kdy bude současně zprovozněn vodovod i kanalizace, přestože jde o dělitelné plnění, které mohlo být a také bylo splněno zčásti), pak nyní napadený rozsudek odvolacího soudu na posouzení otázky dělitelnosti plnění nezávisel. Odvolací soud totiž dovodil splatnost závazku jako celku (bez ohledu na eventuální dělitelnost plnění) na základě skutkových zjištění, jež byla soudy nižších stupňů učiněna dodatečně (v dalším řízení po vydání předchozího zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu), vedoucích k závěru, že v září 2018 již byla zprovozněna kromě vodovodu i kanalizace, tj. zprovozněno bylo celé zařízení, a tedy žalobkyně svůj závazek ze smlouvy splnila. Pro závěr ohledně splatnosti (již celého) závazku v době, kdy odvolací soud rozhodoval, na němž byl nyní napadený rozsudek odvolacího soudu vystavěn, tedy otázka dělitelnosti plnění podstatná nebyla. Prostřednictvím této námitky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
12. Dovolání je však přípustné, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky postupu soudu při výkladu právního jednání (právního úkonu) stran splatnosti závazku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na stránkách www.nsoud.cz ). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2688/2019).
15. Judikatura Nejvyššího soudu rovněž konstantně připomíná, že výklad vůle stran smlouvy je založen na zjišťování všech okolností souvisejících s projevem vůle, včetně následného chování stran, přičemž jazykové vyjádření zachycené ve smlouvě je třeba podrobit systematickému a logickému výkladu (srov. též rozsudky Nejvyššího ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, nebo ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012). Podle ustálené rozhodovací praxe (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999) jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu), kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak zdůraznil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Opakovaně je přitom připomínáno, že §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (a pro obchodní závazkové vztahy speciálně §266 obch. zák.) zahrnuje požadavek, aby se výklad projevu vůle – tam, kde není výslovně projevena vůle jiná – řídil logikou věci. Při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. například nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, dostupný na stránkách nalus.usoud.cz).
16. Odvolací soud však v nyní napadeném rozsudku, vytýčil-li pro posouzení věci klíčovou otázku splatnosti závazku dovolatelky (bod 17. napadeného rozsudku), k níž žalobkyně a dovolatelka argumentovaly odlišně, se při jejím posuzování shora připomenutými judikatorními závěry Nejvyššího soudu neřídil. Odvolací soud toliko vyjádřil nesouhlas se žalobkyní, že dovolatelka měla zcela plnit již v závislosti na kolaudaci, neboť v té době ještě nebyla kanalizace funkční, tedy povinnost dovolatelky minimálně částečně splněna nebyla, přičemž ve smlouvě o spolupráci ve znění dodatku byla splatnost vázána na právní moc kolaudačního rozhodnutí ohledně vodovodu a kanalizace, když strany – podle odvolacího soudu – zjevně předpokládaly, že po kolaudaci bude vodovod i kanalizace fungovat, což se nenaplnilo. Otázka úmyslu stran při sjednávání dodatku ve vztahu k otázce splatnosti, tedy její vázanosti na kolaudační rozhodnutí, konkrétně zda strany smlouvy tím, že splatnost vázaly na okamžik právní moci kolaudačního rozhodnutí, hodlaly splatnost vázat na tento okamžik bez dalšího, anebo ji hodlaly vázat na tento okamžik jako na okamžik existence zkolaudovaného funkčního zařízení, však zodpovězena nebyla. Konkluze odvolacího soudu, podle níž k okamžiku právní moci kolaudačního rozhodnutí ještě nebyla kanalizace funkční, a tedy splatnost, jak byla dohodnuta, nemohla nastat, pročež §340 odst. 1 obch. zák. aplikovat nelze, a tudíž je třeba splatnost vázat na výzvu ve smyslu §340 odst. 2 obch. zák., by mohla obstát pouze za předpokladu, že by byl prokázán úmysl stran vázat splatnost na okamžik právní moci kolaudačního rozhodnutí bez dalšího. Naopak bylo-li by úmyslem stran vázat splatnost na okamžik právní moci takového kolaudačního rozhodnutí jako na okamžik existence zkolaudovaného funkčního zařízení, pak by byla smluvně sjednána splatnost závazku též pro situaci, která nastala, tj. že kolaudace předcházela funkčnosti (části) zařízení.
17. Ze stručné úvahy odvolacího soudu, podle níž splatnost, jak byla dohodnuta, nemohla nastat „s ohledem na konkrétní okolnosti případu“ (pročež se uplatní stanovení okamžiku splatnosti podle §340 odst. 2 obch. zák.), výklad úmyslu stran při respektování §266 obch. zák. a shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu vskutku neplyne. Nadto z konkluze odvolacího soudu ohledně aplikovatelnosti §340 odst. 2 obch. zák. nevyplývá, zda vůbec, případně jak odvolací soud vyložil úmysl stran promítající se do dodatku č. 1 k uvedené smlouvě ze dne 18. 2. 2010, podle něhož nestane-li se kolaudační rozhodnutí pravomocným do 31. 5. 2010, posunuje se doba splatnosti o tolik dnů, kolik jich uplyne od 1. 6. 2010 do dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí; toto pravidlo – v závislosti na tom, jaký byl ohledně jeho sjednání úmysl stran – by ve výsledku rovněž mohlo mít vliv na stanovení okamžiku splatnosti závazku ze strany dovolatelky, jenž byl odvolacím soudem stanoven toliko se zohledněním funkčnosti zařízení od září 2018 a výzvy žalobkyně k plnění ze září 2019. Dovolatelka přitom interpretuje úmysl stran při sjednávání splatnosti závazku tak, že splatnost byla – podle vůle stran – navázána na okamžik právní moci takového kolaudačního rozhodnutí, jehož předmětem bylo funkční zařízení (pročež by se okamžik splatnosti odvíjel od pravidla vyplývajícího z §340 odst. 1 obch. zák.), na čemž pak zakládá své přesvědčení o nesprávnosti právního posouzení věci. Pochybnosti vyžadující ze strany odvolacího soudu výklad právního úkonu tudíž v nyní posuzované věci objektivně dány byly.
18. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
19. Nevypořádá-li se odvolací soud s námitkami obsaženými v odvolání, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a v konečném důsledku v rozporu s právem na spravedlivý proces; to zakládá vadu řízení (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09, uveřejněný pod číslem 216/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1055, svazek 15/2002).
20. Odvolací soud se (odlišně od soudu prvního stupně) nezabýval obranou dovolatelky proti žalobě ve smyslu §98 o. s. ř. Dovolatelka uplatnila v řízení (již ve vyjádření k žalobě ze dne 4. 5. 2015) kompenzační námitku na základě tvrzení o vzniku škody v důsledku nižší ceny pozemků vyvolané potřebou vybudování vlastních jímek, což mělo být způsobeno nemožností napojit se na funkční kanalizaci. Tato její procesní obrana zůstala odvolacím soudem zcela nevypořádána. Eventuální důvodnost námitky zániku pohledávky započtením by jistě mohla ovlivnit úvahy soudu o existenci povinnosti dovolatelky zaplatit žalobkyni žalovanou částku. Jde tudíž o procesní nedostatek představující vadu řízení, k níž – dovodil-li přípustnost dovolání – musel Nejvyšší soud přihlédnout a odvolacímu soudu ji vytknout.
21. Má-li dále dovolatelka za to, že byla porušena její základní práva podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že soud prvního stupně jí upřel možnost vyjádřit se k návrhu žalobkyně na provedení důkazu, což odvolací soud nedostatečně reflektoval, pak především ze záznamu o nahlížení do spisu (č. l. 491) a z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. 5. 2020 (č. l. 498) se podává, že dovolatelka – i přes pochybení soudu prvního stupně, jež odvolací soud v napadeném rozsudku přiléhavě konstatoval – měla možnost se s listinnými důkazy seznámit nejpozději v průběhu odvolacího řízení, což jí umožňovalo odpovídající procesní reakci. V tomto směru tedy řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou nebylo.
22. Vytýká-li též dovolatelka odvolacímu soudu, že ohledně splatnosti učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování, pak ani tu nejde o výtoku důvodnou. Odvolací soud totiž v otázce splatnosti vycházel z listin (ze smlouvy o spolupráci a z jejího dodatku č. 1). Nejvyšší soud se přitom ve své rozhodovací praxi přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami (odlišně od opakování důkazů výslechem svědků a účastníků) je věcně neopodstatněný a tudíž formalistický (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2468/2014). Ani v tomto dílčím směru tedy řízení před odvolacím soudem nebylo zatíženo vadou.
23. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném výroku I. zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
24. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené době přikročil k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (ve smyslu §243 o. s. ř.), který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu