ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2655.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2655/2016-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce M. N. , se sídlem v P., zastoupeného Mgr. Petrem Běhanem, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, V Podbabě 2524/22, PSČ 160 00, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 246 034 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 214/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 Cmo 308/2015-81, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 12 Cmo 308/2015-81, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 52 Cm 214/2013-55 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v souzené věci domáhal zaplacení částky 246 034 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu práva na pojistné plnění (na jeho doplacení) z pojistné smlouvy, kterou dne 28. 11. 2012 uzavřel s žalovanou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 52 Cm 214/2013-55, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 800 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobce jako pojistník uzavřel s žalovanou jako pojistitelem dne 28. 11. 2012 pojistnou smlouvu, ve znění Všeobecných pojistných podmínek pro pojištění majetku podnikatelů VPPMP 2005 (dále též jen „VPPMP“) a Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění movitých věcí k podnikání DPPMP 2 (dále též jen „DPPMP“), obsahujících Tabulku č. 1. vymezující stupně zabezpečení a jim odpovídající limity pojistného plnění pro odcizení věcí krádeží vloupáním (dále též jen „tabulka“). Předmětem pojištění byly movité věci nacházející se v žalobcově provozovně a jedním z pojistných nebezpečí bylo odcizení věcí krádeží nebo loupeží a úmyslné poškození nebo úmyslné zničení věci, s limitem plnění sjednaným ve výši 990 000 Kč. Uzavření smlouvy předcházela prohlídka provozovny a jejího zabezpečení pracovnicí žalované J. V., o níž byl dne 28. 11. 2012 pořízen zápis. V něm bylo uvedeno, že prodejna je zajištěna ve výlohách přivařenými mřížemi, zabezpečena pohybovými čidly s alarmem a vstupní dveře bezpečnostním zámkem; o okně v místnosti využívané jako sklad zboží ani o jeho případném zabezpečení mříží v něm není zmínka. Dne 30. 11. 2012 došlo v provozovně k vloupání a odcizení věcí v hodnotě 346 034 Kč. Při vloupání do místnosti sloužící jako sklad bylo vypáčeno okno, nacházející se asi 5 m nad zemí, a mříž, kterou bylo kryto, byla částečně vytržena. Žalovaná po prohlídce místa stanovila podle tabulky pojistné plnění, přičemž nebezpečí vyhodnotila jako Z2, jemuž odpovídá limit pojistného plnění 100 000 Kč se spoluúčastí ve výši 1 000 Kč. Poukázala na to, že okno je umístěno níže než 2,5 m nad přilehlými a snadno dostupnými konstrukcemi, tj. schodištěm a ochozem, a mříž na okně nesplňuje požadavky funkční mříže dle čl. 9 bod 44 DPPMP.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zabezpečení provozovny nesplňovalo stupeň zabezpečení Z8, popřípadě Z9, jak prosazoval žalobce, nýbrž Z2, vzhledem ke konstrukčním prvkům, které musel pachatel překonat: dolní část okna je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými snadno přístupnými konstrukcemi, za kterou považuje 57 cm širokou římsu umístěnou ve vzdálenosti menší než 2,5 m od dolního okraje okna, navazující dále na schodiště s podestou a nízkým zábradlím, které jsou snadno přístupné. Mříž nesplňovala požadavky stanovené v článku 9 bodu 44 DPPMP, neboť síla prutů mříže nečinila předepsaných 1 x 1 cm, ale jen 0,9 cm, a oka mříže neměla rozměr 25 x 15 cm, nýbrž 37 x 11 cm.
K argumentu žalobce, že definiční vymezení stupně zabezpečení v tabulce je nepřesné a nejednoznačné a že tato skutečnost by neměla být přičítána k tíži jemu, odvolací soud uvedl, že v ujednání o vymezení jednotlivých stupňů zabezpečení a tomu odpovídajících limitů pojistného plnění neshledal žádnou nepřesnost ani nejednoznačnost, která by vyžadovala výklad za použití příslušných interpretačních pravidel. Odmítl rovněž námitku, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci neúplně, jestliže neprovedl navržené důkazy ohledáním místa pojistné události a výslechem J. V. Poukázal na to, že ohledání místa bylo provedeno v rámci trestního řízení policejními orgány a jejich zjištění, spolu s provedenou fotodokumentací a provedenými měřeními, byly dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu. Důkaz výslechem svědkyně pak neshledal právně významným, na základě argumentu, že pro posouzení oprávněnosti uplatněného nároku nebyl relevantní obsah zápisu ze dne 28. 11. 2012, ale obsah pojistné smlouvy, VPPMP a DPPMP.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však jen ve výroku o věci samé, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při výkladu pojmu „mříž“ použitého v pojistných podmínkách žalované odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, například od „rozsudku“ ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), podle jehož závěrů neurčité pojmy nelze v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo je jako první nepoužil. Přípustnost dovolání spatřuje též v tom, že otázka způsobu výkladu pojmu „mříž“ uvedeného v DPPMP má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť odvolací soud tomuto pojmu přisuzuje právní význam, který nevyplývá z jazykového znění příslušného ustanovení ani z kontextu pojistné smlouvy.
Dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že v důsledku neprovedení navržených důkazů učinily nesprávné skutkové závěry, neboť okno se ve skutečnosti nacházelo ve výšce 2,5 m nad okolním terénem a parapet nebyl snadno přístupnou konstrukcí, což by vyplynulo z ohledání, a výslechem V. by bylo zjištěno, že provozovnu z hlediska zabezpečení shledala jako vyhovující a bez závad, přičemž následně s žalobcem uzavřela pojistnou smlouvu. Tím, že mu odňaly možnost prokázat svá tvrzení, soudy nižších stupňů podle mínění dovolatele porušily jeho právo na spravedlivý proces.
V dalším dovolatel prosazuje názor, že mříž nemusela splňovat parametry tzv. funkční mříže specifikované v článku 9 bodu 44 DPPMP, neboť tabulka nic o funkční mříži neuvádí, natož pak aby v ní byl odkaz na tento článek. Tvrdí, že pojistné podmínky jsou obsáhlé, nepřehledné a nepřesně formulované a soudy nižších stupňů tyto nepřesnosti přičetly a neurčité pojmy použité žalovanou v jí sepsané adhezní smlouvě interpretovaly v jeho neprospěch, ačkoliv není v daném oboru profesionálem a je tedy v podstatě v postavení spotřebitele, jemuž by měly soudy přiznat právní ochranu proti nekalým praktikám pojišťovny. Dovolatel upozorňuje, že podle závěrů soudů nižších stupňů měl zřejmě vykládat pojistné podmínky extenzivně, aby zjistil, že mříž musí splňovat podmínky tzv. funkční mříže. Argumentuje, že naopak mohl důvodně spoléhat, že mříž je z pohledu pojišťovny vyhovujícím způsobem zabezpečení, tvrdí, že pojem „mříž“ užitý ve stupni zabezpečení Z8 byl minimálně nejednoznačný, a odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01 (uveřejněného pod číslem 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Nejvyššího soudu), a „rozsudku“ Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, z nichž dovozuje, že soudy měly tento pojem vyložit v neprospěch žalované.
Dovolatel se domáhá, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žalobě vyhovuje, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil (případně i rozsudek soudu prvního stupně) a věc vrátil tomuto soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání „jako nedůvodné odmítl“. Zdůrazňuje závěry vyjádřené v „rozsudku“ Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, podle nichž se pojem vykládá k tíži toho, kdo jej použil, jen je-li pojem skutečně nejednoznačný. Podle jejího přesvědčení je z logického a jazykového výkladu zřejmé, že požadavek „funkčnosti“ se u stupně zabezpečení Z8 váže ke všem prvním třem tam uvedeným prvkům zabezpečení (okenice, roleta, mříž), a je logické, že nefunkční mříž by netvořila odpovídající překážku pro potencionálního pachatele odstupňovanou podle konstrukční a bezpečnostní odolnosti popsané v tabulce. Odmítá argumentaci dovolatele, že je ve smluvním vztahu s žalovanou slabší stranou, a navržené důkazy, které nebyly provedeny, má za zjevně nadbytečné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelem uplatněná žádost, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve, v jeho dosavadní rozhodovací praxi) vyřešená právní otázka jím (dovolacím soudem) byla posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007, od jehož závěrů se měl odvolací soud při výkladu právního úkonu odchýlit, není rozsudkem, nýbrž usnesením, přičemž toto usnesení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 2232/07, uveřejněným pod číslem 188/2001 Sbírky nálezů a usnesení Nejvyššího soudu. Odkaz na ně tedy obstát nemůže. Zcela přesný není argument, že odvolací soud se odchýlil od závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/01 (což podle závěrů Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, odpovídá dalšímu, v občanském soudním řádu neupravenému předpokladu přípustnosti dovolání); Ústavní soud se v tomto rozhodnutí vyjadřuje k postupu při výkladu formulací a pojmů, které lze vykládat rozdílně, v souzené věci jde však o situaci, v níž odvolací soud k výkladu právního úkonu (resp. k přezkumu správnosti výkladu provedeného soudem prvního stupně) vůbec nepřistoupil, když usoudil, že výkladu není třeba, neboť formulace obchodních podmínek, jež je rozhodná pro právní posouzení věci, je zcela jasná a možnost rozdílného výkladu vylučuje. Právě při řešení otázky, zda bylo či nikoliv v souzené věci nezbytné přistoupit k výkladu právního úkonu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v důsledku čehož Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že nevidí důvod, proč by se měl od své dosavadní judikatury odchýlit, je pak dovolání nutně též důvodné.
Podle §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), upravuje část třetí obchodního zákoníku (pod rubrikou Obchodní závazkové vztahy) závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle ustanovení §262 odst. 4 věty první obch. zák. se ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.
Předně je třeba zdůraznit, což dovolatel ve své argumentaci pomíjí, že pojistnou smlouvu uzavřel, stejně jako žalovaná, jako podnikatel při své podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák.). Z toho plynou v poměrech souzené věci dva důsledky. V prvé řadě nepřichází v úvahu aplikace ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“), o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§262 odst. 4 věta první obch. zák. a contrario). Kodexy soukromého práva účinné do 31. 12. 2013 institut ochrany podnikatele jako slabší smluvní strany neznaly (v úvahu by přicházelo leda odepření soudní ochrany podle §265 obch. zák.) a argumentace dovolatele založená na premise, že je „v podstatě věci spotřebitelem“, jejímž prostřednictvím se snaží posunout řešení předmětného obchodního závazkového vztahu do režimu ochrany spotřebitele, nemá oporu v rozhodné právní úpravě. Za druhé, vedle §35 obč. zák. se uplatní především speciální úprava obsažená v §266 obch. zák., který výslovně obsahuje pravidlo pro interpretaci výrazu připouštějícího různý výklad (§266 odst. 4).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Podle příslušného textu tabulky je naplněn stupeň zabezpečení Z8 v případě, kdy pachatel překoná následující konstrukční prvky zabezpečení: „Okno, jiná prosklená část nebo zvenku přístupný otvor (světlík apod.), jejichž dolní část je umístěna níže než 2,5 m nad okolním terénem nebo nad přilehlými a snadno přístupnými konstrukcemi (schodiště, ochozy, pavlače, instalované lešenářské konstrukce, přístavky apod.), jsou opatřeny funkční okenicí, roletou, mříží nebo bezpečnostním zasklením“.
Je pravdou, že výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován pouze tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou však pochybnosti vyžadující výklad dány již tehdy, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015), tak jak je tomu též v souzené věci. Jsou tu ostatně rovněž pochybnosti dané objektivně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014), totiž ty, jimiž se k námitce dovolatele zabýval soud prvního stupně: zda atribut „funkční“ v položce Z8 tabulky se pojí jen k okenici, či též k ostatním prvkům (konstrukcím) tam uvedeným. Z hlediska pravidel gramatiky jsou zde pochybnosti způsobené použitou formulací, která sama o sobě umožňuje dvojí výklad. Ve vztahu k bezpečnostnímu zasklení není přívlastek v odpovídajícím pádu, a aby bylo možno přitakat názoru prosazovanému žalovanou v jejím vyjádření, že se přívlastek „funkční“ zcela zřejmě vztahuje jen k prvním třem konstrukcím uvedeným ve výčtu, a to k nim všem, měla by z hlediska pravidel gramatiky být mezi výrazy „roletou“ a „mříží“ spojka „nebo“ či „anebo“, nikoliv čárka. I kdyby tam pak nakrásně byla namísto interpunkčního znaménka spojka, ani v takovém případě by jazykové vyjádření rozhodně nevylučovalo výklad, že se přívlastek „funkční“ vztahuje jen k první položce, k okenici.
Samotné jazykové vyjádření tohoto ustanovení je tedy problematické a názor odvolacího soudu, že jakéhokoliv výkladu (dokonce ani jazykového a logického, v kontextu podmínek) nebylo vůbec třeba, ve světle shora uvedené judikatury neobstojí.
Argument žalované založený na tom, že opakem vlastnosti „funkční“ je „nefunkční“, je již úvahou z hlediska pravidel logiky, která je součástí výkladu jako prostředku k odstranění pochyb o obsahu právního úkonu; závěr o tom, že výkladu nebylo třeba, jím obhájit nelze. Lze k tomu ostatně poznamenat, že obecně vzato může být funkční lecjaká mříž, v souzené věci však jde o to, zda měla být mříž funkční právě ve smyslu těch požadavků, které jsou stanoveny v článku 9 bodu 44 DPPMP.
Protože podle zákona (§266 odst. 3 obch. zák.) a ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu (např. rozsudků ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008) patří mezi skutečnosti, z nichž lze usuzovat na skutečnou vůli stran, též jednání o uzavření smlouvy a okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, nemůže obstát ani právní názor odvolacího soudu, podle něhož výslech V. jako svědkyně nemůže vést k zjištění právně významných skutečností. Její výpověď nepochybně může být významná pro posouzení vůle dovolatele, když může ozřejmit, na základě jakých předběžných informací pocházejících od žalované (jejího zástupce) pojistnou smlouvu v daném znění uzavíral. To by platilo tím spíše, byla-li V. výhradním pojišťovacím agentem žalované ve smyslu zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), jak se označila v informacích pro klienta připojených k pojistné smlouvě.
Nejvyšší soud z opatrnosti zdůrazňuje, že svými závěry nikterak nepředjímá, ba ani nenaznačuje, s jakým výsledkem by měl být výklad proveden.
Nad rámec uvedeného, se zřetelem na možné ústavně právní konotace, Nejvyšší soud poznamenává, že závěr, podle něhož okno bylo po římse široké 57 cm přístupné snadno, učiněný bez ohledání, pouze na základě fotodokumentace (z protokolu o ohledání místa činu pořízeného policii podle rozsudku soudu prvního stupně relevantní údaje nevyplývají) lze považovat za ošidný.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti také na rozhodnutí soudu prvního stupně; ten sice výklad pojistné smlouvy provedl, leč nepostupoval důsledně, jestliže neprovedl navržený důkaz k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena. Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu