ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3431.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3431/2020-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce L. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 4, proti žalované R. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Galbovou, advokátkou se sídlem v Manětíně č. p. 11, o zaplacení částky 477 276 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 144/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 30 Co 331/2019-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 729,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobce se ve zde souzené věci domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu z titulu náhrady škody způsobené při výkonu advokacie částku 477 276 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 19 C 144/2016-180, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení žalované (výrok pod bodem II) a státu (výrok pod bodem III) a rozhodl o odměně advokáta žalovaného, jenž byl žalovanému ustanoven soudem (výrok pod bodem IV).
Městský soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky pod bodem II potvrdil (první výrok), ve výrocích pod body III a IV jej změnil co do výše přiznaných částek (druhý a třetí výrok) a přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (čtvrtý výrok) a státu (pátý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu však jen v potvrzujícím výroku o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Odpověď na v pořadí první otázku, kterou dovolatel předkládá jako dosud nevyřešenou, totiž která právní úprava se má použít v případě, kdy k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014, nicméně škoda vznikla až po 31. 12. 2013, plyne způsobem nevzbuzujícím sebemenší výkladové potíže přímo z textu zákona. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní (není způsobilé činit) výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatel založil žalobou uplatněný nárok na tvrzení, že mezi ním a žalovanou byla uzavřena smlouva o poskytování právních služeb. I když povinnost, kterou měla žalovaná porušit, stanoví zákon (zákon o advokacii), šlo by v případě existence tvrzené smlouvy o porušení povinnosti z této smlouvy (obsah závazku založeného smlouvou by byl v příslušném rozsahu dán právy a povinnostmi stanovenými zákonem). Na věc proto dopadá přechodné ustanovení §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2014), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona , řídí dosavadními právními předpisy.
Stejně by tomu ovšem bylo i v případě, že by mělo jít o škodu způsobenou porušením povinnosti ze zákona, neboť dle §3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Vznik škody, jímž argumentuje dovolatel, tak není hraničním určovatelem ani dle §3028 odst. 3 o. z., ani dle §3079 odst. 1 o. z.
Ostatně nejde ani o otázku dosud Nejvyšším soudem judikatorně neřešenou (srov. např. rozsudek ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněný pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a závěry rozsudků ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4127/2011, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1229/2013, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012).
Otázka, zda žalovaná dovolatele zastupovala při uzavírání smlouvy o prodeji podniku, kterou dovolatel otevírá rovněž jako otázku dosud neřešenou, není právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., neboť v poměrech zde souzené věci nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou. K závěru o tom, že žalovaná dovolatele při uzavírání smlouvy o prodeji podniku nezastupovala, dospěl odvolací soud cestou hodnocení provedených důkazů, mimo jiné též plných mocí ze dne 27. 6. 2011 a 19. 9. 2011 jako důkazů listinných. Však také dovolatel výslovně namítá, že odvolací soud nesprávně „právně“ vyhodnotil důkazy provedené k jeho zastupování, zejména pak plnou moc ze dne 27. 6. 2011. Skutkový základ sporu v dovolacím řízení probíhajícím v režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze a stejně tak ani způsob či výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
V rámci hodnocení plné moci ze dne 27. 6. 2011 jako důkazu se odvolací soud zabýval též jejím výkladem. Ani „konkrétní posouzení znění plné moci“, které dovolatel předkládá jako další otázku dosud neřešenou, však není otázkou hmotného práva v intencích §237 o. s. ř., tj. právní otázkou, jejíž řešení má zobecňovací, judikatorní potenciál. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že má-li být přípustnost dovolání založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro , při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008).
Proti výsledku, k němuž odvolací soud dospěl při výkladu právního úkonu, nemůže dovolatel brojit tak, že dovolací soud povolá vymezením otázky k tomu, aby provedl vlastní výklad právního úkonu. Výsledek výkladu, jenž je skutkovým závěrem o tom, jaká vůle byla právním úkonem projevena, lze zpochybnit jen prostřednictvím kritiky správnosti postupu, jímž k němu soud dospěl (zpochybněním správnosti užití zákonem stanovených a judikaturou blíže vysvětlených interpretačních pravidel). K tomu však dovolatel nevymezil přípustnost dovolání; jím odkazovaná judikatura se k postupu při výkladu právních úkonů nevztahuje.
Požadavku na dostatečně určité a srozumitelné formulování právní otázky, kterou má za dosud nevyřešenou, dovolatel nedostál ani nastolením „právního výkladu hmotného práva otázky zastupování advokáta“.
Jestliže dle skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem žalovaná dovolatele zastupovala jen ve věci postoupení nájmu na společnost F. P., ve věci převodu obchodního podílu dovolatele v této společnosti a ve věci podání návrhu na zápis prodeje podniku dovolatele uvedené společnosti do obchodního rejstříku, nikoliv však při uzavírání smlouvy o prodeji podniku (zastupování při uzavírání této smlouvy nebylo mezi nimi sjednáno), pak nevede k závěru o přípustnosti dovolání ani argument, že odvolací soud se při posouzení rozsahu povinností žalované vůči dovolateli odchýlil od rozsudků ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2679/2006, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2412/2017 (patrně omylem dovolatel uvádí sp. zn. 25 Cdo 2412/2016), a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 347/2016 (ten je uveřejněn pod číslem 16/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), spatřuje-li dovolatel odpovědnost žalované za škodu právě v tom, že nedostála svým povinnostem advokáta při uzavírání smlouvy o prodeji podniku. Dovolatelem citované judikatorní závěry, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje k rozsahu smluvních povinností advokáta vůči jeho klientovi, neopodstatňují takové posouzení, že ze shora uvedených závazkových vztahů mezi účastníky, jejichž sjednání bylo prokázáno, vyplývá bez dalšího (bez uzavření příslušné smlouvy) povinnost žalované prosazovat zájmy dovolatele při uzavírání smlouvy o prodeji podniku, kterou připravila na základě smlouvy uzavřené s jiným subjektem, ať již to byla společnost F. P., (srov. výpověď dovolatele, podle níž žalované „platil prostřednictvím“ této společnosti), či S., jak vypověděla žalovaná a jak vzal zřejmě za prokázané odvolací soud (srov. jeho argumentaci v bodě 14 větě třetí odůvodnění).
Nezdařilo-li se dovolateli zpochybnit závěr, že žalovaná neměla právní povinnost, z jejíhož porušení se v žalobě dovozuje její odpovědnost za škodu, pak logicky již nemá smysl zabývat se otázkou příčinné souvislosti mezi porušením (neexistující) povinnosti a tvrzenou škodou. Odvolací soud se otázkou příčinné souvislosti zabýval jen hypoteticky, pro případ, že by žalovaná poskytovala dovolateli právní služby ve věci uzavření smlouvy o prodeji podniku, a na závěru o neexistenci příčinné souvislosti jeho rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. již usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a shodně např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že argumentace dovolatele vztažená k existenci příčinné souvislosti je ostatně založena právě na předpokladu, že ho žalovaná při přípravě smlouvy o prodeji podniku zastupovala, tedy na jeho vlastní verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že odvolací soud se odchýlil od dovolatelem odkazované judikatury při řešení otázky, zda se žalobou uplatněné právo v rozsahu částky 300 000 Kč promlčelo. Judikatura Nejvyššího soudu vztažená k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, a zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, tedy ke kodexům soukromého práva zrušeným ke dni 1. 1. 2014, je ustálena v názoru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. např. rozsudek ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože podle dovoláním nezpochybněného závěru odvolacího soudu by vztah mezi dovolatelem a žalovanou v případě uzavření smlouvy o právní pomoci stran smlouvy o prodeji podniku podléhal režimu obchodního zákoníku, uplatnilo by se ustanovení §398 tohoto zákona, podle něhož u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět a škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Jestliže tedy škoda dosud nevznikla, nezačala promlčecí doba běžet.
Přesto ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele; obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1296/2019, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 484/2020). V poměrech souzené věci to znamená, že i když neobstojí závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného práva co do částky 300 000 Kč, zůstává tu závěr o neexistenci právní povinnosti, kterou měla žalovaná porušit, jenž se dovolateli zpochybnit nezdařilo.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nepředkládá právní otázku, kterou odvolací soud řešil (srov. §237 o. s. ř.), nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nejvyšší soud ostatně vysvětlil v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Obsah dovolání ve zde souzené věci nenasvědčuje tomu, že by kvalita odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu znemožnila dovolateli uplatnění jeho práv.
Námitku dovolatele, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud opodstatněnou neshledal.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu