ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3490.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3490/2020-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Generali České pojišťovny a. s. , identifikační číslo osoby 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem V Praze 1, Jáchymova 26/2, za účasti J. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 177/2019, o dovolání účastnice J. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 29 Co 56/2020-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice J. Z. je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 27 C 177/2019-25, nahradil nález Finančního arbitra ze dne 29. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/405/2017-20, a rozhodnutí o námitkách ze dne 29. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/405/2017-26, tak, že výrok I. nálezu se nahrazuje tak, že návrh „žalované“ ze dne 17. 4. 2017 na určení neplatnosti smlouvy se zamítá, výrok II. nálezu se nahrazuje tak, že návrh „žalované“ ze dne 17. 4. 2017 na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 100 000 Kč včetně příslušenství se zamítá, výrok IV. nálezu se nahrazuje tak, že sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 15 000 Kč se žalobkyni neukládá a žalobkyně nebyla povinna ji zaplatit; Česká republika je povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, která jí byla vyplacena žalobkyní na základě nálezu Finančního arbitra ze dne 29. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/405/2017-20, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 29. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/405/2017-26, a to s příslušným úrokem z prodlení (vše výrok I.), dále rozhodl, že „žalovaná“ je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 800 Kč, která jí byla vyplacena žalobkyní na základě rozhodnutí o námitkách ze dne 29. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/405/2017-26, s příslušným úrokem z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).
V řízení o odvolání účastnice J. Z. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 29 Co 56/2020-89, připustil zpětvzetí žaloby, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu (jeho výroku I.) podala účastnice J. Z. (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí řeší otázky práva, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny, a sice 1) zda je pro konstatování nedostatku vážných důvodů podle §222a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), relevantní samotná skutečnost, že účastník, který nesouhlasí se zpětvzetím žaloby, sám nepodal proti rozhodnutí správního orgánu žalobu podle části páté občanského soudního řádu, 2) zda je vážným důvodem ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. změna procesního postavení účastníka, k níž došlo v průběhu odvolacího řízení a která mu v řízení dává větší šanci na úspěch ve věci samé, 3) zda může soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu přiznat dovolatelce plný úspěch ve věci, tj. uložit žalobkyni povinnost zaplatit celý uplatněný nárok, ačkoliv podle rozhodnutí správního orgánu byla žalobkyně povinna zaplatit dovolatelce pouze část uplatněného nároku, a 4) zda brání připuštění důkazu navrženého s odkazem na §205a písm. f) o. s. ř. koncentrace řízení před soudem prvního stupně. Dovolatelka má dále za to, že se odvolací soud s její argumentací nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nedostatečně vypořádal, a navrhuje napadené usnesení odvolacího soudu zrušit.
Žalobkyně navrhuje dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První otázka, kterou dovolatelka klade coby dosud údajně neřešenou, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již byla vyřešena a odvolací soud se od přijatého řešení neodchýlil. Předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř. tudíž naplněn není.
Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím žaloby, zpravidla spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby má žalovaný v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§81 o. s. ř.) nebo které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (například v řízení o vypořádání společného jmění manželů), nebo zejména také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozhodnutí, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou účastníků. Zákon nikterak neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při zkoumání vážnosti důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatněného nároku, která především určí, zda budou přicházet v úvahu spíše subjektivní nebo spíše objektivní hlediska (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 73/2010, či ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014; tato rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou dostupná na stránkách www.nsoud.cz ).
Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
Opřel-li odvolací soud v nyní posuzované věci svoji úvahu o absenci vážných důvodů o skutečnost, že dovolatelka sama žalobu nepodala, a tedy nedomáhala se v soudním řízení (podle části páté občanského soudního řádu) posouzení nároku, který uplatnila v řízení před Finančním arbitrem (nahrazení jeho rozhodnutí se domáhala pouze žalobkyně, a to tak, že nárok přiznaný dovolatelce Finančním arbitrem jí přiznán nebude), přičemž nepodala-li žalobu, nemohla se úspěšně domáhat ani přiznání částky 100 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (výrok II. nálezu Finančního arbitra), a tedy odvolací soud by o žádném požadavku dovolatelky nemohl rozhodnout ani v případě, kdyby žaloba nebyla vzata zpět a řízení nebylo zastaveno, pak taková úvaha odvolacího soudu ve smyslu výše předestřené rozhodovací praxe dovolacího soudu zjevně nepřiměřenou není. Navíc dovolatelka vážný důvod svého nesouhlasu se zpětvzetím žaloby spatřovala mimo jiné v řešení otázky nemravnosti námitky započtení, která mohla mít význam právě pro posouzení nároku, který jí nebyl přiznán Finančním arbitrem.
Ostatně obdobnou argumentaci za srovnatelného skutkového stavu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou ani v minulosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1387/2020, a ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2722/2020, proti nimž podané ústavní stížnosti odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 2650/20, a ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 3426/20).
Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejím nesouhlasem se zpětvzetím žaloby, pak především míří na domnělé vady řízení, k jejichž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v nyní posuzované věci naplněno není. Nadto vystavěl-li odvolací soud svoji úvahu na samostatném a dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu akceptovaném argumentu, jímž byla nemožnost rozhodnout věc za konkrétních procesních souvislostí – v řízení podle části páté občanského soudního řádu – pro dovolatelku příznivěji, nebylo-li by řízení zastaveno, neboť dovolatelka proti rozhodnutí správního orgánu – Finančního arbitra – ve výroku pro ni nepříznivém nebrojila, ačkoli tuto možnost měla, pak na tom nemohla ničeho změnit ani dovolatelčina argumentace významem meritorního rozhodnutí pro budoucí spory dovolatelky ani z pohledu veřejného zájmu (ve vztahu k žalobkyni z „výchovných“ důvodů); absence vážných důvodů ve smyslu §222a odst. 2 o. s. ř. byla v napadeném usnesení odvolacího soudu odůvodněna dostatečně.
Druhou otázku klade dovolatelka v souvislosti s návrhem na dokazování dohledovou výzvou České národní banky ze dne 17. 12. 2019 a navazující korespondencí mezi Českou národní bankou a dovolatelkou, jenž dovolatelka uplatnila v průběhu řízení před odvolacím soudem. Tímto návrhem na dokazování se však odvolací soud nezabýval, jelikož řízení po zpětvzetí žaloby zastavil bez rozhodnutí o věci samé (na základě shora shrnuté a Nejvyšším soudem akceptované úvahy zdůrazňující skutečnost, že dovolatelka rozhodnutí Finančního arbitra – v části, v níž uplatněnému nároku dovolatelky nevyhověl – žalobou podle části páté občanského soudního řádu nenapadla). Na takto dovolatelkou předestírané otázce (vycházející naopak z přesvědčení dovolatelky, že na základě takto provedeného dokazování by mohla být ve věci samé před odvolacím soudem úspěšnější) tedy napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí; tato otázka tudíž nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Zastavil-li odvolací soud napadeným usnesením řízení bez rozhodnutí o věci samé (ze shora rekapitulovaných důvodů), pak jeho usnesení nezáviselo ani na posouzení třetí otázky, jíž dovolatelka klade. Ani v tomto rozsahu není naplněn předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Čtvrtou otázkou dovolatelka klade v přesvědčení, že dohledová výzva České národní banky ze dne 17. 12. 2019 a navazující korespondence mezi Českou národní bankou a dovolatelkou naplňuje znaky nového důkazu [§205a písm. f) o. s. ř.], jenž měl být proveden. Tím však uplatňuje vadu řízení před odvolacím soudem. Bez ohledu na to, že odvolací soud – jak shora opakovaně uvedeno – nerozhodoval o věci samé, takto tvrzená vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem; k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzované věci naplněny nejsou.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu